Haas, Hugo

Hugo Haas

* 18. 2. 1901 Brno (CZ)

† 1. 12. 1968 Vídeň (A)

divadelní a filmový herec, režisér, dramatik, scénárista, producent

Populární herec českého filmu a přední člen činohry Národního divadla v Praze působil v Československu do 1939. Do obecného povědomí se zapsal zejména divadelními a filmovými rolemi z her K. Čapka, s nímž jej pojilo upřímné přátelství. Jeho životní osud poznamenala emigrace před nacismem, která si vynutila orientaci na filmovou a posléze i televizní tvorbu v USA a v Evropě.

Otec byl brněnský obchodník obuví Lipmann (Zikmund) Haase, matka Elke (Olga) Haasová-Epsteinová, dcera ruského emigranta, úředníka paroplavební společnosti z Oděsy. Její bratr Michael Epstein byl herec vídeňských divadel. Starší bratr Pavel (1899–1944) byl hudební skladatel, jeho dcera Olga Haasová-Smrčková (* 1937) působila jako zpěvačka a herečka Národního divadla v Brně do 1991. Rozvětvená česko-německo-rusko-židovská rodina se v brněnském národnostně smíšeném prostředí hlásila k Čechům. Umělecké sklony zdědil H. podobně jako jeho bratr po vzdělané a hudebně nadané matce. Studoval nejprve na obecné německé škole v Brně, poté stejně jako bratr Pavel přestoupil na první českou státní reálku v Brně (jako jediný žid), ze které po 1917 odešel. Po válce studoval 1919–20 na dvouleté soukromé konzervatoři v Brně (Státní konzervatoř byla otevřena až 1920), řízené L. Janáčkem, pod jehož vedením studoval fonetiku. Zprvu se věnoval zpěvu, poté přešel na dramatické oddělení. Po úspěšném vystoupení na školním představení ve Starém divadle dostal od ředitele V. Štecha nabídku angažmá do činohry Národního divadla v Brně, kde působil 1920–23. Na pozvání J. Kvapila přešel do Městského divadla na Královských Vinohradech (1924–29), K. H. Hilar jej přizval do Národního divadla (1929–39). 27. 9. 1938 se oženil s Marií Magdalenou (Bibi) baronesou von Bibikoff (1917–2009), dcerou Češky Marie Korseltové a posledního carského ambasadora ve Švýcarsku, absolventkou semináře M. Reinhardta v Rakousku, která přijela do Prahy, aby se uchytila u českého filmu. Následujícího roku se jim narodil syn Ivan. H. byl v únoru v důsledku vládních rozhodnutí z 27. 1. 1939 o eliminování státních příslušníků, kteří byli po otci nebo matce židovského původu, vyřazen z českého kulturního života. (Státní instituce druhé republiky se měly pokusit o jejich dobrovolný odchod.) 28. 3. 1939 podal ředitelství Národního divadla „dobrovolnou“ žádost o penzionování k 1. srpnu 1939 a žil krátce mimo divadlo. Udělení invalidního důchodu odsouhlasilo vedení činohry (podepsán R. Deyl ad.) až k datu jeho výpovědi, H. se však už v protektorátu Čech a Moravy nenacházel. Po náhodném útoku německého vojáka na jeho osobu v pražské kavárně se rozhodl emigrovat. Povolení opustit zemi a vízum do Francie získala pro oba jeho manželka. Syna při emigraci museli nechat v Praze. H. se v září 1939 přihlásil do československého zahraničního vojska. Po vpádu nacistů do Francie v květnu 1940 odjeli Haasovi přes Španělsko do Portugalska, kde žili ve vesnici Figueira da Foz. Po šesti měsících dostali vízum do USA. Zde se H. postupně prosazoval jako herec, filmový scénárista, režisér a producent. Od poloviny 40. let byl však těžce nemocný. V únoru 1950 získal americké občanství, založil nezávislou filmovou společnost Hugo Haas Corporation a zakoupil v Hollywoodu bývalé ateliéry Ch. Chaplina. T. r. se jeho manželství rozpadlo. Koncem 50. let se vrátil do Evropy. Po pobytu v Římě se usadil 1961 ve Vídni, kde psal scénáře, režíroval a vzácněji účinkoval v rakouské televizi. Do Československa přijel až 1963 u příležitosti 80. výročí založení Národního divadla v Praze, poté navštěvoval inkognito Brno, naposledy před svou smrtí 1968 (zemřel patrně v důsledku astmatického záchvatu). Pohřben je na Židovském hřbitově v Židenicích.

Už 1925 natočil své první němé snímky (Notář Voborský ve filmu Jedenácté přikázání, Hrabě Šlik ve filmu J. K. Tyl a Baron Zlámaný ve veselohře Z českých mlýnů). Jeho strmá filmová kariéra nastala s nástupem zvukového filmu. Ztvárnil v něm 31 vesměs komických, ale i salonních a vážných rolí. K nejslavnějším patří postava Pana Načeradce, obchodníka a fanouška fotbalového klubu Slavia, z filmu S. Innemanna podle románu K. Poláčka Muži v offsidu, jíž se zařadil mezi přední filmové komiky. Od 30. let začal také spolu s M. Fričem a později K. Poláčkem psát filmové scénáře; několik filmů, včetně přepisu hry F. Langera Velbloud uchem jehly, režíroval. Uměleckého vrcholu na domácí půdě dosáhl samostatnou režií a ztělesněním postavy doktora Galéna ve filmové verzi Čapkovy hry Bílá nemoc, za což získal 1937 Státní filmovou cenu.

  

Mládí a přirozená elegance předurčily H. pro role milovníků a mladých mužů. V Národním divadle v Brně hrál zpočátku jen drobné úlohy: zbojníka Haralu ve hře dramaturga J. Mahena Jánošík, Otakárka a Druhého slimáčka v české premiéře hry bratří Čapků Ze života hmyzu (1922), Učitele v Čapkově Loupežníkovi. V salonním repertoáru uplatňoval své uhlazené chování a osobní šarm. Toužil však po velkých rolích, přijal proto na sezonu 1923/24 angažmá v Národním divadle Moravskoslezském v Ostravě, kde však došlo v průběhu sezony k změně ve vedení. Z postu ředitele odešel pro neshody umělecky ambiciózní V. Jiřikovský a byl vystřídán F. Uhlířem, pod jehož vedením se divadlo orientovalo na komediální a světový repertoár. Ani zde H. význačnější role nezískal a ještě 1924 přešel do nově založeného pražského divadla Komedia, které chtěl v Lucerně provozovat ve stylu francouzského bulvárního divadla Felix Achilles de la Cámara. Školený hlas, pěkný zjev i osobní charisma zajistily H. nejprve role milovníků i na této scéně. Po odchodu režiséra R. Kautského se zaměření Komorního divadla změnilo; hodnotný komorní repertoár vystřídaly frašky Ference Futuristy. Při představení Buridanův osel však divadelní kritika konečně zaznamenala H. přítomnost na pražském jevišti (byť jen zmínkou).

Koncem roku si jej všiml J. Kvapil, který hledal mladého herce za R. Tumu, jenž odešel do Národního divadla. H. nabídku přijal a působil v Městském divadle na Královských Vinohradech 1924–29. První rolí, kterou tu dostal, byl Princ v Kvapilově Princezně Pampelišce; i toto divadlo využilo hlavně hercův zjev, odpovídající dobovému ideálu mužské krásy. Po Tumovi zdědil roli Oberona ve Snu noci svatojánské, hrával i několik rolí v jednom představení (Pán a Mladý muž v Langerově Periferii, chasník Franěk a Divá žena v Tylově Strakonickém dudákovi). Zájem vzbudila až jeho fyzicky výrazná postava Hovstada v Ibsenově Nepříteli lidu pod režijním vedením B. Stejskala. Následovaly role Antonína ve Svobodových Směrech života, Petra I. v Zavřelově Vykupiteli, Myslivce v Grygarově a Vrbského Lesní žínce, Kinesia v AristofanověLysistratě, Jana Tomka v Durychově Štědrém večeru. Přes jemné vystupování a dobrý, zvučný přednes postrádaly jeho výkony oproti psychologickému realismu herectví Kvapilovy školy hlubší procítění role. Postavy vytvářel spíše vnějšími prostředky. Uznání J. Vodáka mu získala až jeho první velká charakterní role nepoctivého obchodníka z inscenace Bartošových Hrdinů naší doby v režii J. Bora. Postavu nehezkého, holohlavého Talského charakterizoval podle kritikova svědectví však i nadále spíše vnějšími prostředky: chůzí, rozkládáním rukou, suchými promluvami. Bor, žák M. Reinhardta a 1924–30 režisér vinohradského divadla, H. často obsazoval a měl na další vývoj jeho herectví zásadní vliv. V roli Lužina z dramatizace Dostojevského románu Zločin a trest nalezl H. pod jeho vedením umění sžíravé ironie a sarkasmu, s nimiž vykreslil postavu jako obludný typ samolibého ničemy a symbol pokrytectví po boku protagonistů O. Scheinpflugové a Z. Štěpánka. Dalším krokem k rozšíření jeho výrazového rejstříku se stala role Huberta ve hře A. Savoira Osmá a první (opět v Borově režii, se Z. Štěpánkem a A. Sedláčkovou v hlavních rolích), v níž rozvinul svůj dosud nevyužívaný smysl pro humor. Jinou polohou jeho herectví byla (opět v Borově režii) postava světáckého Papeže Jana ze hry A. Dvořáka Kalich. Na rozdíl od zavedené interpretace přísného vladaře vytvořil H. prototyp okouzlujícího prostopášníka, k němuž získal hereckou výzbroj v množství předchozích milovnických rolí. Jeho přednosti upoutaly přední hereckou star své doby, A. Sedláčkovou, která si jej vyžádala jako partnera do inscenace Dámy s kaméliemi. V roli Armanda Duvala H. využil s mimořádným nasazením své ozkoušené postupy a deklamační techniku; na mistrovskou souhru obou protagonistů vzpomínal s obdivem ještě po letech přední herec Národního divadla v Praze J. Pivec. Představení bylo velmi oblíbené a oba herci s ním dlouho vystupovali na zájezdech. Spolu se Sedláčkovou vytvořil H. na Vinohradech (a později v Národním divadle) ještě několik rolí salonních milovníků, k těmto postavám měl však v zásadě odtažitý vztah. Raději hrál starší muže. Jeho herectví nabývalo na síle; na Borově a Stejskalově repertoáru mohl uplatnit svou inteligenci a nadhled v rozkrytí problematických lidských typů. Hercovy potenciální komediální schopnosti tehdy ještě nebyly dostatečně využívány. V Městském divadle na Královských Vinohradech ztvárnil za čtyři roky kolem osmdesáti rolí.

    

1929 jej K. H. Hilar pozval ke zkušební prezentaci na scéně Národního divadla a H. vystoupil v rolích Maréchala v Bourdetově hře Právě vyšlo, Topaze ve hře populárního M. Pagnola Abeceda úspěchu, Gubernátora v Götzově dramatizaci Dostojevského Běsů a Filipa v komedii Jeho první paní od St. J. Greer Ervinea. Uspěl především jako Topaze, kterého pojal opačně než původní představitel S. Rašilov. Hrál ušlápnutého kantůrka, štvaného dětmi a zneužívaného darebáky. Hilar shledal, že se herec všestranně osvědčil v charakterních i komických rolích; na jeho návrh byl H. od dubna přijat do souboru činohry. Během roku dostal čtrnáct různorodých rolí. Musel hrát i v bulvárních komediích a fraškách, protože v ansámblu nebylo mnoho herců pro lehký komediální a konverzační obor (R. Deyl, J. Steimar, O. Rubík, z dam A. Sedláčková, M. Pačová, E. Poznerová a J. Šejbalová). „Lev salónů“ H. se však snažil dát i té nejbanálnější postavě lidské dimenze, jak ukázal i v roli stárnoucího milence Zary v Achardově komedii Dáma v bílém. Čekal na velké charakterní role, pro které však mělo Národní divadlo několik vynikajících představitelů počínaje V. Vydrou, Z. Štěpánkem, B. Karenem, z nejmladších J. Průchou ad. Z nemnohých takových úkolů zaujala především jeho postava stárnoucího marseilleského loďaře Panisse v prvním díle Pagnolovy trojdílné satirické komedie Malajský šíp, v níž se konečně prosadil jako charakterní herec, konstruující své nejednoznačné postavy s komediálním nadhledem a současně i hlubokým soucitem. V tom pokračoval i ve stejné roli z druhého dílu Pagnolovy trilogie s titulem Obchod se slávou, v níž zobrazil proces polidštění člověka skrze lásku. Dramatik a kritik J. Hilbert označil jeho výkon za jeden z nejcennějších přínosů činohře Národního divadla v oboru charakterního herectví. Modernost jeho podání vycítil i režisér J. Frejka, v jehož profilovém dramatickém večeru Nezvalem upravené Calderónovy hry Schovávaná na schodech hrál H. mazaného, hrubozrnného sluhu v souhře s vrstevníky J. Šejbalovou a L. Boháčem. Jeho výkon byl (stejně jako celá inscenace) přijat z odlišných názorových pozic; jedněmi odmítnut, druhými byl chválen za kabinetní kousek civilní prostoty a klaunství. Hned poté mu vrstevník Frejka svěřil úlohu strýce Sokrata v Nezvalově veselohře Milenci z kiosku. H. vybavil postavu fyzicky přitloustlým stařeckým tělem, olysalou lebkou a růžovými tvářemi, vnitřně ji vystavěl jako typ šaška-filozofa, balancujícího na hraně suchého humoru a lidové tragičnosti. V představení také spolu s O. Scheinpflugovou a E. Kohoutem zpíval písně, které pro ně složil V. Nezval. Tento múzický repertoár vystřídaly rozličné další úkoly; H. sehrál kariéristu bez svědomí v Hilarově inscenaci Brucknerovy hry Alžběta Anglická či nepraktického knihomola ve veselohře O. Scheinpflugové Okénko.

H. rozkročení mezi filmem a divadlem vyvolávalo komplikace, znásobené jeho bohémským způsobem života. Hilar, pohoršený jeho absencemi na zkouškách, dokonce žádal ředitelství divadla, aby zakročilo. Herec byl však i nadále hojně obsazován, třebaže se o něj Národní divadlo muselo dělit s českým filmem. Oceňovány byly zejména role, vymykající se ze spotřebního repertoáru konverzačních komedií, do nichž byl stále často obsazován. Zcela nový typ stvořil H. v roli desátníka Lipinského ve hře Rivalové: jeho malý ošklivý židáček se bránil uprostřed války hrůze a strachu nečekaně suchým humorem. Naopak duchaprázdnou hloupost ješitného hezouna Malvolia ve Večeru tříkrálovém herec postihl pod Hilarovým vedením komickými prostředky tak výstižně, že jindy přísný Vodák jeho výkon přirovnal k výkonům slavného rakouského komika M. Pallenberga. Opět jinak pojal H. Andrease Jammerveila v Hilarově režii Fidlovačky: tohoto rytíře smutné postavy představil v podobě opelichaného a čistotně ulízaného starého kocoura. Vedle uměleckého šéfa činohry Národního divadla oceňovali jeho kvality i ostatní režiséři: K. Dostal, V. Novák a J. Frejka. Ten si uvědomoval možnosti hercova talentu a jeho nedostatečné využití; 1936 (poté, co se ujal vedení činohry po smrti K. H. Hilara O. Fischer) příležitostně hodnotil jeho talent a touhu po velkých charakterních rolích, vyzdvihoval jeho výkon ve své inscenaci Píseň Asie, neodolatelného Něgorelova v Tetauerově hře Veřejný nepřítel, laškovné výstupy jeho Alistaira v Shawově komedii Milionářka. Také Dostal objevoval jeho některé nevyužívané dovednosti: v inscenaci Lindenovy hry Zářivá chvíle hrál H. na scéně zpaměti na klavír část Rachmaninova Preludia. Jeho rostoucí herecké kvality vzbuzovaly i zájem domácích dramatiků. Titulní nebo stěžejní role mu byly svěřovány v současných hrách: v Konrádově hře Kde se žebrá, ve hře Pan Grünfeld a strašidla O. Scheinpflugové či v Stodolově satiře na falešně chápaný humanismus Kariéra Jožky Pučíka. Mistrovsky pojal stárnoucího Antikváře Jirmana ve Wernerově hře Medvědí tanec na téma pozdní vášně; jeho samotář a misantrop, zamilovaný do mladé tanečnice, šel za utkvělou představou až k sebezničení. H. zde použil celý rejstřík svého herectví, proměňoval se fyzicky i psychicky, vytvořil postavu na ostří tragiky a komiky, od které už nebylo daleko k Čapkově Galénovi. Sám H. se ještě v druhé polovině 30. let dožadoval u šéfa činohry O. Fischera větších úkolů; poukazoval na své neodpovídající obsazování do menších rolí, na které měly pravděpodobně vliv i jeho četné žádosti o povolování soukromých aktivit mimo Národní divadlo. Roli Doktora Galéna v Bílé nemoci získal až na Čapkovo osobní přání. V této své nejslavnější divadelní roli (hrál ji i ve vlastním zfilmování hry), pojal ideálního humanistu jako prostého člověka, dal mu křehký, mírně unavený zjev poznamenaný stářím, s bílou hlavou a neklidnýma rukama. Stvořil bytost, která se celý život potýkala s lidskými bolestmi, nezlomně věrná svým morálním a filozofickým zásadám. Vybudoval ji na dialektice uctivosti a ironie, dobroty a přísnosti, věcnosti a patosu. Jeho posledním velkým úkolem na jevišti Národního divadla byla role židovského konzula Busmana v inscenaci R. U. R.

Za zhruba dvacet let působení v divadle rozvíjel H. své herectví v několika stylových liniích, jak to vyžadovala potřeba velkých kamenných divadel a úkoly, jež dostával. Ty byly někdy v rozporu s jeho osobním ustrojením a jeho názorem na roli a kontext hry. Mimořádná inteligence a všímavost mu nedovolovaly, aby těžil až na výjimky z milovnických rolí více, než rozvoj svých osvědčených technických kvalit; nejlépe se mu dařilo v postavách starších, životem poznamenaných mužů. Byl však obsazován i pro svou schopnost deklamace a krásného mluveného jazyka. Bystrý pozorovatel tvořil své role od fyzického základu, a jeho intelektuální nadhled mu velel vytvářet postavy v civilnějších, méně citových postojích. Proto zřídka vystupoval v Kvapilových režiích nebo v nich byl obsazován do menších rolí. Dařilo se mu zejména s bytostným realistou, režisérem J. Borem. Přístupem k roli, ostřejší kresbou postav a suchým humorem se jeho herectví odlišovalo od tradičních škol českého herectví 20. a 30. let. V tom měl blíže ke svým vrstevníkům z avantgardy. Konfrontace s velkými herci činoherního divadla a požadavky K. H. Hilara posílily jeho snahu o prohloubení výrazu i obsahu rolí směrem k plastickému charakternímu herectví, které vrcholilo spolu s H. lidským zráním v druhé polovině 30. let. Jeho zásadní morální postoje, svobodomyslné češství a židovství nabylo na významu zejména v souvislosti s nacistickým ohrožením Československa. V tomto směru byl H. blízký F. Langerovi a K. Poláčkovi. Jeho populární působení zejména v komických rolích českého filmu v obecném povědomí poněkud zastínilo kvality jeho divadelní tvorby. Na druhou stranu z úsporné a ukázněné fyzické kresby postav vytěžil specifický styl, který vyhovoval nejen filmové kameře, ale i divadlu a kterým se lišil od svých kolegů. Nejspíše proto bylo jeho herectví rozpoznáno ve své době jako moderní. Úspěšná dráha předního herce českého jeviště byla přerušena historickými okolnostmi.

1. 4. 1939 emigrovali manželé do Paříže, kde H. okamžitě zaměstnal ruský emigrant J. Comoagnes, a zajistil mu tak povolení k dlouhodobému pobytu. První roli dostal v Théatre Pigalle, kde hrál hlavní postavu v dramatizaci románu J. Rotha Job. Československé velvyslanectví v Paříži jej pověřovalo prací na propagačních filmech. Naučil se dobře francouzsky a brzy začal natáčet pro rozhlas pořady o české kultuře, filmu a divadle. Další příležitost hrát divadlo se mu naskytla už jen v ochotnickém spolku, sdruženém pod hlavičkou pařížského Sokola, s nímž nastudoval hru F. Langera Velbloud uchem jehly. K pařížské premiéře filmu Bílá nemoc dotočil krátký film Náš odboj, který byl uveden v kině Étoile. Podílel se zde také na snímku Moře v plamenech. Koncem 1940 se usadil v Chicagu, kde žila početná česká menšina. Od 1942 působil jako hlasatel pro Office of War Information,  zde měl inscenovat Langerova Velblouda uchem jehly nebo Svobodova Posledního muže pod patronací Praga Theatre Society of Chicago. V té době se v New Yorku na Broadway promítal film Bílá nemoc, díky kterému jeho herectví vstoupilo do tamního kulturního povědomí. Nabídek však nebylo mnoho, H. přijal vedlejší roli v komedii The First Crocus, která se hrála od ledna 1942 v Longacre Theatre na 48. ulici v New Yorku. Menší roli dostal také v nepříliš navštěvované inscenaci Letters to Lucerne. V květnu 1942 hrál Pierra Bezuchova ve slavném nastudování Piscatorovy dramatizace Tolstého románu Vojna a mír, v produkci poloprofesionálního souboru Studio Theatre při škole New School for Social Research. Působil i jako učitel herectví nebo režijní techniky v Coronet Studiu v Los Angeles. Kromě toho se spojil se s L. Strasbergem, zakladatelem Actorʼs Studia, jenž inscenoval na konci 1942 v Ethel Barrymore Theatre R. U. R. a hrál v něm roli stavitele Alquista.  Získal také roli ve veselohře Bad Angel v souboru levicového Actorsʼ Laboratory Theatre; později hrál v Las Palmas Theatre kupce Corvina v inscenaci Jonsonova Lišáka Volpona. Po boku Ch. Laughtona se objevil v roli kardinála Barberiniho ve hře B. Brechta Život Galileiho koncem července 1947 v režii J. Loseye v Coronet Theatre. Znamenitý výkon z něj učinil star představení, jež se však pro svůj experimentální ráz netěšilo zájmu publika. V jednom z posledních angažmá vytvořil jednu z hlavních postav komorního dramatu Cafe Crow H. C. Crofta, která byla uvedena v březnu 1949 v El Patio Theatre v Los Angeles. Hrál i v muzikálech a televizních seriálech, jako byl v dubnu 1949 cyklus her The Tenor a The Mysterious Picture.

H. se dále věnoval více filmové tvorbě jako herec, scénárista a režisér. Nejdříve se stal vyhledávaným hercem pro obor menších charakterních rolí (do 1950 jich vytvořil asi dvacet). 1940 debutoval v americkém filmu Moře v plamenech, 1945 hrál velkou roli krále ve filmu režiséra G. Machatého; 1944 hrál spolu s G. Peckem postavu kováře ve filmu Dny slávy; v českých kinech jej mohli diváci spatřit až 1945 ve filmu Zvony pro Adano režiséra H. Kinga. Svůj první film Pick up natočil 1951 podle románu J. Kopty Hlídač č. 47. Produkoval devět dalších filmů. Poslední dílo vytvořil 1959 zcela v duchu autorského filmu; snímek Born to be Loved / Zrozeni k lásce sám produkoval, napsal scénář, režíroval, navrhl scénu a složil písně, hrál hlavní roli učitele hudby. Po návratu do Evropy pracoval 1965–67 hlavně pro rakouskou televizi.

Role

Národní divadlo Brno

Dráb, Harala (J. Mahen: Jánošík) – 1920; Otakárek, Druhý slimák (J. a K. Čapkovi: Ze života hmyzu), Učitel (K. Čapek: Loupežník) – 1922.

Komedia Praha

? (R. de Flers – G. A. de Gaillavet: Buridanův osel)– 1924.

Městské divadlo na Královských Vinohradech

Princ (J. Kvapil: Princezna Pampeliška), Oberon (W. Shakespeare: Sen noci svatojánské), Hovstad (H. Ibsen: Nepřítel lidu), Antonín (X. F. Svoboda: Směry života) – 1925; Jan (J. Durych: Štědrý večer), Talský (J. Bartoš: Hrdinové naší doby), Václav IV. (J. K. Tyl: Jan Hus), Rekrut (A. a V. Mrštíkové: Maryša) – 1926; Franco (L. Pirandello: Nahé odívati), Horatio (W. Shakespeare: Hamlet), John March (J. Galsworthy: Okna), Vévoda bavorský (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně) – 1927; Lužin (F. M. Dostojevskij, dram. J. Bor: Zločin a trest), Armand (A. Alexandre ml.: Dáma s kaméliemi), Hubert (A. Savoir: Osmá a první; Papež Jan (A. Dvořák: Kalich) – 1928; Pán s pestrou vestou (M. Begovič: Neznámý před branou, j. h.) – 1929.  

Národní divadlo

Topaze (M. Pagnol: Abeceda úspěchu), Maréchal (E. Bourdet: Právě vyšlo) – 1929; Filip Logan (St. J. G. Ervine: Jeho první paní), Černozemnyj (V. Katajev: Kvadratura kruhu), Desátník Lipinský (W. Anderson: Rivalové) – 1930; Basanio (W. Shakespeare: Kupec benátský), Panisse (M. Pagnol: Malajský šíp), Mosquito (V. Nezval: Schovávaná na schodech), Doc. Johánek (O. Scheipflugová: Okénko), Bacon (F. Bruckner: Alžběta Anglická) – 1931; Sokrates (V. Nezval: Milenci z kiosku), Panisse (M. Pagnol: Fanny), Jammerweil (J. K. Tyl: Fidlovačka), Jimmy Truc (A. Savoir: Umělecká dvojice) – 1932; Jožko Pučík (I. Stodola: Kariéra Jožky Pučíka), Jindřich (J. Hilbert: Sestra) – 1933; Dědek Jirman (V. Werner: Medvědí tanec), Eneáš Sylvius (R. Medek: Jiří Poděbradský), Malvolio (W. Shakespeare: Cokoli chcete čili Večer tříkrálový), Kohout (F. X. Svoboda: Poslední muž), Herz (E. Synek: Noční služba), Valentin de Barroyer (G. A. de Caillavet – R. de Flers – E. Rey: Rozkošná příhoda), Jubin (A. P. Antoine: Píseň Asie), Něgorelov (F. Tetauer: Veřejný nepřítel) – 1935; Alastair (G. B. Shaw: Milionářka), David Linden (K. Winter: Zářivá chvíle), Pavel (Z. Štěpánek: Kamaráde, kde jsi?) – 1936; Doktor Galén (K. Čapek: Bílá nemoc), Talleyrand (F. Bruckner: Napoleon První), Antonín (E. Konrád: Kde se žebrá) – 1937; Skladatel Tibelius, Kapitán dálkové plavby (Z. Němeček: Most), Šefl (K. Čapek: Loupežník) – 1938; Konsul Busman (K. Čapek: R. U. R) – 1939.

Prameny

Archiv Národního divadla: osobní fond H. H.

Bibliografie a knihovna Divadelního ústavu.

Literatura

Národní divadlo Moravskoslezské v Moravské Ostravě, Moravská Ostrava, 1919–29, s. 61; J. Vodák: Hrdinové naší doby, České slovo 16. 3. 1927 + Dvořákův Kalich, tamtéž 27. 10. 1928 + Dumas s Annou Sedláčkovou, tamtéž 5. 4. 1928; J. Hilbert: Malajský šíp, Venkov 31. 5. 1931; J. Götzová: Profily českých herců, Praha 1931, s. 38 a 46–48; J. Vodák: Nezvalovi Milenci z kiosku, České slovo 12. 3. 1932 + Shakespeare v Ilyrii, tamtéž 29. 5. 1934; B [M. Brod?]: Kde se žebrá, Lidové noviny 28. 11. 1937; M. Rutte: R. U. R. po 19 letech, Národní listy 27. 1. 1939; Brněnská konservatoř 1919–1945, Brno 1947, s. 16; V. Müller a kol.: 50 let Městských divadel pražských. 1907–1957, Praha 1958, s. 90 a 179; 40 let Ostravského divadla 1919–1959, Ostrava 1959, s. 157; H. Haas: Epizodka z mého života, in F. Černý: Theater/Divadlo, Praha 1965, s. 14 a 16; J. Lion: Na přástkách u H. H., Svobodné slovo 25. 10. 1968 ● nekrology: F. Černý, Rudé právo 4. 12. 1968; J. Polešovský, Signál 7. 12. 1968; Poslední role H. H. (fragmenty z rozhlasového pořadu H. H. vzpomíná), Reportér 18. 12. 1968, s. XIII–XVI; J. Pivec, Divadelní noviny 12, 1968, č. 7, s. 9 ● V. Sochorovská: H. H., Brno 1971, 2. vyd. 1996; V. Kudělka: Od člověka k člověku, Věda a život 31, 1986, s. 111–112; J. Polešovský: Dva kluci z Biskupské ulice (H. a P. Haasovi), Haló sobota 8. 10. 1988; A. Fuchs: Baronesa Bibikoff vzpomíná na H. H., Slovo na sobotu 17. 10. 1992; J. Herman: Vy si mně s někým pletete aneb Z besed na filozofické fakultě, Praha 1994, s. 34–38; V. Procházka (ed.): Dopisy Jana Wericha H. H., Divadelní noviny 5, 1996, č. 3, s. 7; B. Haasová: Dlouhá svatební cesta s hercem H. H., Denní Telegraf 2. 8. 1997; Z. Sílová – R. Hrdinová – A. Kožíková: Divadlo na Vinohradech 1907–2007, Praha 1997, s. 52, 90, 133; 80 let Národního divadla v Ostravě (1919–1999), Ostrava 1999, s. 38; D. Hirschman: Remembering the Actor and Refugee. Facing History, The Prague Post 20. 12. 2000; J. Matějková: H. H. Život je pes, Praha 2005; V. Hulec: Smutek hlubší než oceán, Divadelní noviny 9, 2008, č. 13, s. 10; T. Bartošíková: S herectvím začínal H. H. v Brně, Brněnský deník 12. 4. 2010; Z. Sílová: Olga Scheinpflugová a H. H., Disk č. 37, září 2011, s. 41–66; J. Křipač – M. Hain a kol.: H. H. mezi středoevropskou a americkou kulturou, Olomouc 2012; H. Haas: Milá Pampeliško – Lieber Hugo, Olomouc 2014; M. Hein: H. H. a jeho americké filmy, Praha 2015, s. 29–37; P. Bár: A jeviště ať patří básníkům, in J. Frejka: Schovávaná na schodech, Praha 2014, s. 20–26; S. Motl: Traumata Bibi a H. Haasových. Pohnuté osudy, Lidé/Lidovky.cz, 2. 8. 2015 [online]; P. Taussig: H. H. Život jako film, Praha 2015.

ČSFD.cz, Kosch, NDp, PBJ I, ThL

Životní události

• 18. 2. 1901: narození, Brno (CZ)
  
• 1. 12. 1968: úmrtí, Vídeň (A)
  

Vazby

H

• Heslář
• Hlavní strana

Vznik: 2021
Autor: Ladislava Petišková