Škoda, Jan
nahoru...
Divadelní režisér, který ve 30. a 40. letech formoval ostravský činoherní soubor a do značné míry i kulturní život města. Spoluzakladatel a první ředitel Realistického divadla, v němž plně prosadil program realistického lidového divadla. Jeho inscenace byly charakteristické přehlednou kompozicí a snahou o umělecké sdělení myšlenkového odkazu předlohy. Pedagog, který vychoval řadu hereckých osobností české scény.
Absolvoval reálné gymnázium v Praze-Holešovicích (1914). Po válce studoval na Českém vysokém učení technickém a zároveň na dramatickém oddělení pražské konzervatoře (1920−23) u J. Hurta, jehož žáci a absolventi, mezi nimi i Š., hráli mimoškolní veřejná představení v divadelním studiu Legie malých v Holešovicích. Během studia vystupoval jako elév činohry také v Národním divadle (1921−24), kde poznal režijní práci K. H. Hilara. Po absolutoriu byl angažován v nově vzniklém Východoslovenském národném divadle v Košicích (1924−26), kde začal také režírovat. Dále působil jako režisér a šéf činohry v Divadle sdružených měst východočeských v Pardubicích (1926−28) a v Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích (1928/29). 1930 se stal prvním jmenovaným šéfem činohry Národního divadla moravskoslezského v Moravské Ostravě, kde s krátkými přestávkami působil přibližně deset let. Hned po svém nástupu angažoval herce K. Konstantina, K. Máje ad., kteří se stali oporou činoherního souboru. Na sezonu 1931/32 přijal místo šéfa české činohry ve Slovenském národném divadle v Bratislavě, kde ředitel A. Drašar zkušebně rozdělil činohru na českou a slovenskou. Š. současně zajížděl režírovat i do Ostravy, kam se po skončení sezony vrátil a kde zůstal do 1937. Poté se ujal vedení činohry brněnského Zemského divadla, stejně jako jeho předchůdce A. Podhorský usiloval o živou interpretaci klasiky. Po dvou sezonách se vrátil do Ostravy jako šéf činohry, od 1. února 1940 se stal ředitelem divadla (do 1942). Díky jeho režisérským i organizačním schopnostem, intenzivní práci a zaujetí se toto období stalo nepřehlédnutelnou etapou v historii divadla. Během ostravského pobytu se Š. společně s herci Národního divadla moravskoslezského podílel na činnosti Klubu přátel moderní kultury, pořádající literární a hudební programové večery (Š. zde režíroval mj. Večer spálených autorů, 1933). Byl rovněž prvním režisérem rozhlasových her v ostravském studiu. Pravidelně přispíval do týdeníku Moravsko-slezské divadlo (od 1935 vydávaného pod názvem Národní divadlo moravsko-slezské), kde publikoval příspěvky, úvahy a dramaturgické komentáře k připravovaným inscenacím. Za okupace byl levicově smýšlející Š. 1942 zatčen a po propuštění zbaven funkce ředitele. Krátce poté odešel z Ostravy. V dubnu 1943 se stal uměleckým šéfem v Nezávislém divadle v Praze, kam jej následovali další ostravští divadelníci (režisér a herec K. Palouš, výtvarník J. Sládek, herci S. Neumannová, L. Vostrčilová, J. Zrotal ad.). Pod Š. vedením a za režijní spolupráce K. Palouše učinili z divadla realisticky orientovanou scénu. V druhé polovině sezony vyvrcholily názorové spory s podnikatelem O. Rosenbergem a po otevřené roztržce Š. v červenci 1944 odešel společně s S. Neumannovou, J. Smejkalovou, K. Kastnerem a B. Záhorským do Intimního divadla. Sotva zahájená sezona však byla v září 1944 ukončena uzavřením divadel. V době války Š. pohostinsky režíroval také v pražské Uranii. Po osvobození se Intimní divadlo transformovalo v Malé realistické divadlo se sídlem v sále malostranské Umělecké besedy a Š. se stal jeho ředitelem (do 1950). V září 1945 po přesunu do Švandova divadla na Smíchově byl název změněn na Realistické divadlo. Š. k němu připojil jako pobočnou scénu i Divadlo satiry (od 1945/46). Instituci vedl za provozně organizační spolupráce J. Sládka. Vedle Š. zde režíroval K. Palouš a po návratu z exilu ve Velké Británii 1946 O. Ornest, který po E. A. Saudkovi zastával též funkci dramaturga. 1950 převzal vedení divadla K. Palouš. Fakt, že musel opustit Realistické divadlo, které založil, nesl Š. velmi těžce. 1950−51 byl angažován jako režisér v činohře Národního divadla, kde spolupracoval výhradně se scénografem F. Tröstrem, kterého pak zval ke spolupráci na inscenacích i později. Od 1951 působil jako umělecký šéf a režisér v Divadle československé armády v Praze (od 1955/56 Ústředním divadle čs. armády), odkud 1960 odešel do penze.
Od 1945 byl členem Divadelní a dramaturgické rady, poradního orgánu ministerstva školství a osvěty. Byl jedním z prvních pedagogů AMU a vychoval řadu významných divadelních herců. Získal několik státních vyznamenání (1948, 1949, 1951), 1954 mu byl udělen titul národní umělec a 1961 Řád republiky.
Jeho manželkou byla herečka Soňa Neumannová (1905–1971), dcera básníka S. K. Neumanna a sestra herce Stanislava Neumanna.
Již za svého ostravského působení se Š. projevil jako výrazná tvůrčí osobnost v oblasti režijní, dramaturgické i organizační; od počátku cílevědomě prosazoval svou uměleckou koncepci. Zamýšlel se nad společenskou funkcí divadelní tvorby, jak obecně, tak ve vztahu ke specifickému ostravskému prostředí, které rozhodujícím způsobem formovalo jeho umělecké vnímání. Š. dramaturgie se orientovala na sociální problémy, režijní přístup se vyznačoval věcností, vyznával a tvořil iluzivní divadlo s důrazem na realisticko-psychologické analytické herectví. Měl vysoké nároky a jako šéf intuici pro volbu vynikajících spolupracovníků režisérů, výtvarníků a herců. K divadelní práci přivedl malíře a grafika J. Sládka (1930), který se posléze zařadil mezi přední české jevištní výtvarníky. Vzájemná spolupráce, Š. režie a Sládkovo výtvarné pojetí scénického prostoru, dala vyniknout dramatické akci hereckých protagonistů na pozadí minimalistických výtvarných konceptů (Sládek zbavil jeviště typových kulis a malířské perspektivy, tvořil náznakové scény s otevřeným prostorem za použití výrazných architektonických prvků). Režisér Š. uplatňoval analytický přístup k dramatické předloze. Usiloval o vyjádření myšlenky prostřednictvím pravdivého hereckého sdělení, proto byl pro něj zásadním předpokladem silný herecký soubor. Angažoval řadu mladých, později úspěšných herců: G. Nezvala, R. Deyla ml., M. Vášovou, B. Waleskou a K. Palouše (později též režiséra). Dokázal docílit hladké souhry dialogického jednání a zasadit je do celkově propracovaného rámce. Důležitá pro něj byla funkčnost a vyváženost inscenace. Dosáhl tak prudkého uměleckého růstu všech složek ostravské činohry, která se stala moderní scénou významem přesahující region.
Stále výrazněji usiloval o společensky burcující divadlo, které sice muselo respektovat různorodé nároky diferencovaného obecenstva, Š. se však cílevědomě obracel především k lidovému publiku. Jako dramaturg a režisér reagoval na sociální a politickou situaci inscenacemi, které kriticky zkoumaly základní společenské vztahy a zdůrazňovaly požadavky demokracie a sociální spravedlnosti. Ve svých režiích usiloval o realisticky věrohodné obrazy skutečnosti. Od 30. let naplňoval program realistického lidového divadla, nejprve v Ostravě, v Brně a v období okupace v pražských divadlech. Tuto koncepci plně prosadil po válce v Realistickém divadle.
Š. inscenace se vyznačují přehlednou kompozicí ve všech složkách pevně ukotveného a vyváženého tvaru. Důraz kladl na mluvené slovo a zejména na akcentování nosné, aktuální myšlenky. Citlivě vnímal problémy společnosti a byl přesvědčen o schopnosti moderního divadla sdělovat hlubší, účinnější a obecnější umělecké poselství. Z české tvorby upřednostňoval před dramatikou 19. století soudobou původní tvorbu s obecně mravní tematikou (inscenoval hry E. Synka, F. Langra, F. Tetauera, A. Dvořáka, M. Jariše aj.). Vedle toho uváděl díla světového soudobého i klasického repertoáru. Významnou část své režijní práce zasvětil hrám W. Shakespeara.
Role
Režie
Teatralia
Literatura
Životní události
- 2. 5. 1896 : narození, Praha (CZ)
- 17. 11. 1981 : úmrtí, Praha (CZ)
Vazby
H
Vznik: 2020
Autor: Sylva Pracná
