Uhlíř, František
nahoru...
Mnohostranný herecký talent se schopností vyjádřit jemné nuance ztvárňovaných charakterů. Bez hereckého školení zaujal výjimečnými výkony jako ochotnický herec a režisér, po vzniku Československa patřil k nejnadanějším interpretům prvního období ostravského profesionálního divadla. Stal se též jeho druhým ředitelem.
Syn Františka Uhlíře, pekařského mistra ve Slavkově u Brna, a jeho manželky Josefy; studoval na Obchodní akademii v Brně. Od října 1903 byl zaměstnán jako vedoucí účetní v slavkovské Okresní záložně, jejímž se následně stal ředitelem. Jeho divadelní začátky byly 1898−1919 spjaty s místním ochotnickým divadlem, kde se uplatnil jako organizátor, herec, dramaturg a režisér. Od ledna 1905 se stal předsedou Divadelního odboru Sokola. V listopadu 1908 se v Ivanovicích oženil. 1918 hostoval v Národním divadle v Brně a o rok později jej ředitel V. Jiřikovský přijal do činoherního souboru nově vzniklého Národního divadla moravskoslezského v Moravské Ostravě. K 31. prosinci 1919 U. definitivně opustil své občanské zaměstnání a naplno se věnoval již pouze divadlu. Zprvu byl angažován jako herec (externě také v operetě), poté působil jako režisér a příležitostný scénický výtvarník. Po odchodu Jiřikovského do Brna působil U. 1923−25 jako ředitel divadla a šéf činohry. Jmenování bylo cílené s ohledem na jeho původní povolání; měl zajistit ekonomicky úspornější provoz a hospodářskou stabilitu divadla. Přes upřímnou snahu udržet divadlo na dosavadní umělecké úrovni byl U. nucen od sezony 1923/24 redukovat personální stav uměleckých souborů, snížit výdaje a oželet umělecky i ekonomicky náročné operní a baletní inscenace. Byla provozována jen malá opera, převážně komická, a divadlo se vrátilo k operetě, kterou V. Jiřikovský od sezony 1920/21 se souhlasem Spolku Národního divadla moravskoslezského zrušil. Ve snaze získat lidového diváka zavedl U. představení v Lidovém domě, kde se hrálo o víkendech a svátcích. Nová opatření byla zprvu účinná, ale přinesla s sebou kompromisy v oblasti umělecké. Divadlo rezignovalo na dramaturgické ambice Jiřikovského a ztratilo osobitost. Hrál se divácky vděčný a osvědčený repertoár, včetně nenáročných titulů zábavního charakteru. Z programu se vytratilo soudobé české drama, převážily veselohry a prověřená díla světové klasiky. V konfrontaci s předcházející érou Jiřikovského neexistoval jasný záměr a řediteli byla vyčítána absence dramaturga i vedoucí režisérské osobnosti v činohře, která by formovala a sjednocovala soubor. V reakci na kritiku angažoval U. pro sezonu 1924/25 mladého režiséra K. Proxe a navázal externí spolupráci s F. Kholem, dramaturgem Národního divadla v Praze.
Po první U. ekonomicky úspěšné sezoně Spolek Národního divadla moravskoslezského souhlasil pro sezonu 1924/25 s opětovným rozšířením uměleckého souboru s cílem zvýšení umělecké úrovně. Příjmy divadla však nezaznamenaly adekvátní růst a sezona opět skončila se záporným ekonomickým výsledkem, který vedl k novým úsporným opatřením.
Z důvodu vážného onemocnění odešel U. v listopadu 1925 na zdravotní dovolenou, z níž se už nevrátil. K 1. únoru 1926 byl na vlastní žádost uvolněn z funkce ředitele a v květnu téhož roku dlouhé a těžké nemoci podlehl. Zemřel 18. května 1926 (nesprávně uváděno 17. května) na následky kornatění tepen ve věku čtyřiceti dvou let. Poslední rozloučení se konalo ve čtvrtek 20. května v Národním divadle moravskoslezském. Urna byla uložena na slavkovském hřbitově.
U. byl nadaným hercem, který zaznamenal v krátkém čase rychlý umělecký vzestup. Patřil k předním členům nově vzniklého ostravského činoherního souboru a zařadil se k všestranným divadelním umělcům realistického stylu. Od nástupu do ostravského divadla hrál charakterní obor, postavy vážné i komické, salonní i lidové, intelektuály i sedláky. Zaujal v rolích starých pánů a rozvážných otců, potměšilých šibalů i moudrých rádců. Vytvářel rozličné, detailně propracované postavy. Uplatnil se nejen v činoherním souboru, ale také v operetě. Zvláště osobitý projev propůjčil postavám v Molièrových komediích. S velkou životností a lidskostí pojal starce Geronta v Skapinově šibalství (1919), zaujal skvělým výkonem v roli Orgona v Tartuffovi (1921) nebo Sosiase v inscenaci hry Amfitryon (1923). K jeho nejlepším rolím patřila postava bodrého šibala, otroka Taškáře [Pseudolus] v inscenaci Plautova Taškáře (1921). S vynalézavostí sobě vlastní tu rozehrál humorné scény, které umocnil pohybem, mimikou i slovním projevem.
Ve svém herectví dovedl U. uplatňovat mnoho poloh lidské povahy a promyšleně budovat psychologii postav, které představoval. Hrál s vervou a s plným nasazením. S citem pro detail dokázal věrně vykreslit dramatickou postavu, která často určila vyznění celé inscenace. Například v dramatické proměně postavy Vojtiše Holuši v inscenaci hry F. Sokola-Tůmy Staříček Holuša (1919) nebo ztvárněním role stavitele Alquista v Čapkově dramatu R. U. R. (1921). Všeobecně byla ceněna jeho píle, snaživost, rozvaha, serióznost a nadání pro přesvědčivé a znamenité vystavění charakteru. Byl výraznou hereckou oporou činoherního souboru.
U. režijní práce se opírala o tradici, bohaté herecké zkušenosti a svědomitou organizaci. Na rozdíl od jeho herectví se režie jeví spíše jako provozní praxe bez větší invence. Po jmenování ředitelem se vzdal herecké profese, ale režii se i nadále příležitostně věnoval. Jeho posledním dramaturgicko-režijním projektem měla být Vrchlického trilogie s hudbou Z. Fibicha, kterou chtěl nastudovat ve třech po sobě jdoucích sezonách. Stihl však pouze první díl Námluvy Pelopovy (1925), v režii druhého dílu Smír Tantalův (1926) mu zabránila nemoc a úkolu se ujal K. Prox, poslední díl po nástupu nového vedení nebyl realizován.
Jako ředitel U. soustředil fyzické a duševní síly k organizátorské práci a úsilí o zajištění plynulého chodu ostravského divadla, čemuž obětoval i velmi slibnou hereckou kariéru. V krátkém období ve vedoucí pozici se snažil na základě vědomostí a zkušeností z předchozí profese vymanit divadlo z tíživé ekonomické situace, zajistit rovnováhu a zároveň udržet poměrně vysokou uměleckou úroveň nastolenou v éře V. Jiřikovského. Přes veškeré vynaložené úsilí se však jeho záměry nepodařilo v plném rozsahu realizovat. Zlepšil technické zařízení jeviště (kruhový horizont, nový osvětlovací systém) a byly postaveny varhany. Zasadil se také o kvalitní obsazení činoherního souboru; během krátkého vedení angažoval Ninu Balcarovou, Karla Ernesta, Huga Haase, Gustava Hilmaru, manžele Vlastu Kleinovou-Paulovou a Františka Paula, Vlastu Minaříkovou, Jana Sýkoru, Drahoše Želenského, Jaroslava Skálu, a zejména Jiřího Myrona, který se stal jednou z nejvýraznějších divadelních osobností Ostravska.
Role
Národní divadlo moravskoslezské v Moravské Ostravě
Pavel Bohun (J. Till: Páni na vsi), Pan Dumby (O. Wilde: Vějíř lady Windermeerové), Bienassis (M. Hennequin, P. Veber: Paní prezidentová), Pastor Schanke (P. Egge: Pozemská touha slečny z fary), Pavel Hora (J. Mahen: Ulička odvahy), Strouhal (A. a V. Mrštíkovi: Maryša), Henry Higgins, Sarkastický zevloun (G. B. Shaw: Pygmalion), Geront (Molière: Skapinova šibalství), Ambroiso (G. Rossini: Lazebník sevillský), Továrník Kalina (A. Horáková: Žena legionářova), Baron Daminger (E. Eysler: Nepřítel žen), Pohořalský (V. K. Klicpera: Divotvorný klobouk), Motes (G. Hauptmann: Bobří kožich), Florián Bachmayer (O. Straus: Za hvězdou lásky), Mikeš z Ronova (A. Brázda: Sedm havranů), Mikuláš Peldřimovský (J. J. Kolár: Pražský žid), Mistr Bridaine (A. de Musset: Se srdcem divno hrát), Liberda (M. Liscová: V karvinském lese), Larivaudier (Ch. Lecocq: Dítě tržnice), Komárek (R. Piskáček: Osudný manévr), Vojtiš Holuša (F. Sokol-Tůma: Staříček Holuša), Sekáček (J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku), Hrabě z Eguzonu (G. A. de Caillavet, R. de Flers, É. Rey: Rozkošná příhoda), Farář Hora (F. Šrámek: Léto, i režie a scéna), Pooh-Bah (A. Sullivan: Mikado) − 1919; Jura Jurášek (J. Loriš: Zbojníci, i režie), Serger Petrovič (M. P. Arcybašev: Žárlivost), Aga Hasanaga (M. Ogrizović: Hasanaginica), Jakub Bušek (L. Stroupežnický: Naši furianti), James Blenkinsop (W. S. Maugham: Paní Stará [Paní Dot]), Pochinet (M. P. Costa: Lehkovážný Pierot), Berald (Molière: Zdravý nemocný), Anton Antonovič Skvoznik-Dmuchanovský (N. V. Gogol: Revizor), Arnošt z Pardubic (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně), Briquet (L. N. Andrejev: Ten, který dostává políčky), Bratr Lorenzo (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Archibald Corsikan (J. Verne, A. P. dʼEnnery: Cesta kolem světa za osmdesát dní), Jan Žižka z Trocnova (J. K. Tyl: Jan Hus), Hanuš Štursa (E. Tréval: Zahučaly lesy), Napoleon I. (E. Bozděch: Světapán v županu), Severák (A. Kantor: Sirotek v Radhošti), Vrchní (A. Jirásek: Lucerna), Brown (F. Langer: Miliony), Saint Gaudens (A. Dumas ml.: Dáma s kaméliemi), Bořek Dohalský z Dohalic (J. Vrchlický: Exulanti), Štěpán Mikulenka (F. Sokol-Tůma: Pasekáři), Tomáš (J. N. Štěpánek: Čech a Němec), Junona (A. Viscusi: Paridův soud) − 1920; Pete (M. E. Selby: Kvítek prérie), Verrat (R. Rolland: Vlci), Stavitel Alquist (K. Čapek: R. U. R.), Melfes (H. Müller-Schlösser: Krejčí Wibbel), Pán ze Sotenvillu (Molière: Ošálený manžel [Chudák manžel]), Dreisziger (G. Hauptmann: Tkalci), Bačkora (É. Zola, W. B. Busnach, O. Gastineau: Zabiják), Rada Antonín Vlaštovička (F. Arnold, E. Bach: Z nařízení bytové komise), Ruský car, Dr. Feodor (J. Verne, F. Csepreghy: Carův kurýr), Jakub Vojnar (A. Jirásek: Vojnarka), Pan Parker-Jennings (W. S. Maugham: Královská výsost), Páter Vojtěch Petráň (A. Horáková: Páni), Sojka, Hrdý (J. Štolba: Mořská panna), Orgon (Molière: Tartuffe), Ribbing (E. Bozděch: Baron Goertz), Doktor Geert (H. Heijermans: Na faře), Eusebio (E. Dohnányi: Závoj Pierotčin), Dr. Lipanský (F. F. Šamberk: Karel Havlíček Borovský), Taškář (T. M. Plautus: Taškář [Lišák Pseudolus]), Hrabě Gloster (W. Shakespeare: Král Lear), Áčim Kukić (B. Nušić: Protekce) − 1921; Pan Lepic (J. Renard: Modlářka), Kalafuna (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Chrobák (J. a K. Čapkovi: Ze života hmyzu), Hayotte (C. Lemonnier, A. Bahier, J. Dubois: Pytlák), Keťas (J. Hejda: Válka), Gotorpov (W. Grubiński: Lenin), Josef Roškot (F. Šrámek: Měsíc nad řekou), Emanuel Střela (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání), Kutina (F. X. Svoboda: Barevná housenka), Stojan Marić (P. Petrović: Liják), Almaviva (P. A. Caron de Beaumarchais: Figarova svatba), Rabbi Jehuda Löw ben Bezalel (J. Vrchlický: Rabínská moudrost), Pan Bellavoine (E. Bourdet: V pravou chvíli), Kníže Metternich (E. Rostand: Orlík, i režie a scéna), Pafnuc (S. Krzywoszewski: Čert a krčmářka), Andrej Andrejevič Taldykin (A. T. Averčenko: Hra se smrtí, i režie a scéna), Vévoda (A. Ch. Adam: Giselle), Vévoda Laertes (A. de Musset: O čem sní mladé dívky), Gremio (A. de Musset: Andrea del Sarto), Advokát dr. Kolenatý (K. Čapek: Věc Makropulos), Camillo (W. Shakespeare: Pohádka zimního večera), Pottash (M. Glass, E. Klein: Firma Pottash a Perlmutter) − 1922; La Brige (G. Courteline: Paragraf 330, i režie a scéna), Sosias (Molière: Amfitryon), Štěpán Vavrečka (A. Charvát: Handleř Binar), Pásler (J. Hejda: Když kvete kapradí, i režie a scéna), Hanuš Stockmann (H. Ibsen: Nepřítel lidu), Robespierre (R. Rolland: Danton), Kalchas (J. Offenbach: Krásná Helena) − 1923.
Režie
Divadelní odbor Sokola ve Slavkově u Brna
E. Bozděch: Světa pán v županu, K. Želenský: Návrat − 1905; V. V. Bilibin: Mlčení, V. Dyk: Smuteční hostina − 1906; Ch. M. Hennequin − G. Duval: Manžel šibal (i 1917), W. Perzyński: Lehkomyslná sestra, J. Balák: Terna − 1907; E. Bozděch: Zkouška státníkova, A. Schnitzner: Literatura − 1908; J. M. Barrie: Velebníček, W. Sommerset-Maugham: Královská výsost, L. Fulda: Janek, Jerome Klapka Jerome: Miss Hobbs − 1909; V. Sardou − É. de Najac: Cyprienna, H. Bernstein: Straka, L. Stroupežnický: Naši furianti − 1910; Ch. M. Hennequin − P. Veber: Paní presidentová − 1915; G. Hauptmann: Potopený zvon, L. Stärk, A. Eisler: Causa Král − 1917; F. F. Šamberk: Josef Kajetán Tyl, A. Jirásek: Kolébka, J. Vrchlický: Noc na Karlštejně − 1918; F. Šrámek: Léto − 1919.
Studující města Slavkova ve Slavkově u Brna
J. Kvapil: Oblaka − 1907; K. Leger: V zakletém zámku − 1915; O. Ernst: Flachsmann vychovatel − 1917.
Místní odbory Národní jednoty ve Slavkově u Brna
V. Štech: Třetí zvonění − 1909.
Hudební sdružení za spoluúčasti ochotníků ve Slavkově u Brna
Hervé: Mamzelle Nitouche − 1912.
Národní divadlo moravskoslezské v Moravské Ostravě
F. X. Svoboda: Poslední muž (i scéna) – 1919; L. Pirandello: Štěpování (i scéna), L. Stärk, A. Eisler: Kauza král (Rozvodový proces králův), V. Hladík: Závrať (i scéna), H. Drachmann: Byl jednou jeden král (i scéna), W. Shakespeare: Večer tříkrálový (i scéna) − 1923; N. N. Jevrejnov: Co je nejhlavnější (i scéna) − 1924; J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Námluvy Pelopovy − 1925.
Prameny
MZA Brno: Matriky, Slavkov u Brna. Narození 1867−1890, sign. 13127, s. 386 (online, cit. 12. 2. 2020), URL: http://actapublica.eu/matriky/brno/prohlizec/1958/?strana=197.
ZA Opava: Matriky, Moravská Ostrava. Zemřelí 1924–1930, sig. MO/60, inv. č. 10758, (online, cit. 12. 2. 2020), URL: http://digi.archives.cz/da/permalink?xid=be916b32-f13c-102f-8255-0050568c0263&scan=81#scan81.
SZM, Divadelní podsbírka: Divadelní cedule zahrnující role a režie F. U., inv. č. CI 1790−1793 (35 ks); Doklady z pozůstalosti, inv. č. GI 112/1−5; Kniha novinových výstřižků z činnosti Národního divadla moravskoslezského 1919−1923, inv. č. II 74.
Ostravské muzeum, Podsbírka muzikologie a teatrologie: Mé vzpomínky na ředitele F. U. a ostravská divadelní léta od N. Balcarové-Píškové, stp., sign. II G 90.
Archiv NDM: Soupis rolí, (online, cit. 30. 1. 2020), URL: https://www.ndm.cz/cz/osoba/2147-uhlir-frantisek.html.
Literatura
Dr. V. M. [Vojtěch Martínek], Moravskoslezský denník 20. 9. 1919 [Skapinova šibalství], 1. 12. 1919 [Staříček Holuša], 20. 12. 1919 [Léto]; V. Martínek, Ostravský denník 7. 4. 1920 [Romeo a Julie] + Divadelní zprávy. Národní divadlo moravsko-slezské v Mor. Ostravě, Černá země 2, 1925/26, č. 9, s. 280−281 + Divadlo na pomezí, in Nové české divadlo 1927, Praha 1927, s. 101−103; M. B., Moravskoslezský denník 20. 2. 1920 [Lehkovážný Pierot]; Z. D., Moravskoslezský denník 14. 10. 1922 [Orlík]; Ack.: Orlík, Hudební a divadelní obzor 4, 1922, č. 16−17, s. 15; cz., Ostrauer Zeitung 15. 12. 1922 [Věc Makropulos]; -nj-, Svobodná republika 13. 4. 1923 [Paragraf 330]; nesign., Denní zprávy. Bývalý ředitel…, Národní listy, 19. 5. 1926 [Oznámení o úmrtí]; Národní divadlo moravskoslezské 1919−1929, usp. L. Knotek, Moravská Ostrava 1929, s. 44, 60−66; E. Sýkorová – O. Šuléř: 40 let ostravského divadla 1919−1959, Ostrava 1959, s. 14, 158; M. Zbavitel: Jeden z prvních, in Ostravský kulturní měsíčník 19, 1976, č. 6, s. 50−51 + Jiří Myron, Ostrava 1980, s. 43, 47−52, 55, 58, 60, 61, 102, 141, 177, 178 + Osm hereckých portrétů. Herci staré gardy ostravské činohry, Ostrava 1985, s. 11, 31, 47, 97−99, 139, 196; L. Slíva: Činohra, in E. Sýkorová-Čápová − M. Weimann: 60 let Státního divadla v Ostravě, Ostrava 1980, s. 96; J. Vlach st. − J. Vlach ml.: Kulturní život ve Slavkově u Brna v letech 1867−1986, Brno 1987, s. 33−42, 46−52, 120−121, 131, 135, 149; Kolektiv autorů: Almanach Národního divadla moravskoslezského 1919−1999, Ostrava 1999, s. 37, 145, 146; J. Tomášková: Divadelní režisér Karel Prox (1897−1927), dipl. práce, FF UP Olomouc 2011, s. 15, 39−46, 70−73, 84, 85, 88, 92, 103, 111, 114, 122.
Biografický slovník Slezska, EDS, Kulturně-historická encyklopedie českého Slezska a severovýchodní Moravy
Životní události
- 19. 12. 1883: narození, Slavkov u Brna (CZ)
- 18. 5. 1926: úmrtí, Ostrava (CZ)
Vazby
H
Vznik: 2020
Autor: Sylva Pracná
