Lutz, Joseph Anton

Joseph Anton Lutz

* asi 1791 Schandau (?)

† 9. 3. 1872 Vídeň, Rakousko

herec, zpěvák, divadelní ředitel

Jeho otec byl zaměstnancem rakouské finanční správy. Bratr Anton, který zemřel 1849 v Kar­lových Varech, byl hercem převážně komic­kých rolí. O L. mládí není nic známo. V Karlo­vých Varech se objevuje 1828 jako herec a pokladník divadelní společnosti ředitelky Th. Schantrochové, jejíž šestadvacetiletou dceru Reginu Carolinu Theresii si vzal 15. 9. 1828 za manželku. Schantrochova společnost vystupo­vala v Karlových Varech již 1810–18. Po smrti zakladatele obnovila vdova spolu s H. Cunem operní a činoherní soubor a vedla ho od 1820 do 5. 12. 1828. L. se stal jejím nástupcem. Snažil se udržet těžiště podnikání v Karlových Va­rech, kde se hrálo od května do září. Město mu svěřovalo divadlo opakovaně 1828–49. Asi do 1841 udržoval L. smíšený činoherní a operní soubor, přičemž po 1835 mohl v divadle vypo­máhat nově ustavený lázeňský orchestr kapel­níka J. Labitzkého. Již kolem 1840, kdy se L. finanční situace začala zhoršovat, však operu silně omezil, zařazoval jen hry se zpěvy a pronajímal divadlo i hostujícím pořadatelům. Půj­čoval si též lázeňský orchestr z Teplic. Utrpěl ztráty nevydařenou lázeňskou sezonou roku 1848 a zadlužil se 1849 stavbou letní arény, která na jednu sezonu nahrazovala rekonstruo­vané karlovarské městské divadlo. V květnu 1850 ho již v Karlových Varech nahradil olo­moucký ředitel F. Blum. 1852 je L. zazname­nán jako nájemce divadla v Mariboru [Marbur­gu], které vedl téměř pět let, zčásti se scénou v Lublani. V létě 1858 a 1859 získal mezi 13 uchazeči znovu důvěru karlovarských měst­ských úředníků ve dvojici s ředitelem Ziegle­rem. Když 1860 neuspěla jeho samostatná žá­dost o pronájem karlovarského scény, odešel L. do Vídně, kde se až do své smrti podílel na práci pro divadlo jako soukromník.

Pro hudební divadlo, jemuž se L. věnoval v první části své ředitelské dráhy, zdědil od Th. Schantrochové repertoár soudobých oper­ních děl a lidový repertoár vídeňských před­městských scén; obojí obměňoval podle pě­veckých možností svých členů. S rozvojem lázeňství se však měnilo publikum a sílila kon­kurence hudebníků u pramenů, promenádních koncertů, tanečních zábav a atrakcí (akrobaté, kouzelníci, mechanikové s automaty, eskamo­téři, zvěřince ad). Divadlo hrálo v podve­černích hodinách a návštěvy byly závislé na špatném počasí, kdy návštěvníci nepodnikali výlety. Podle nových karlovarských lázeňských zásad „vážná“ opera, vzrušující afekty a pře­kvapivé situace nebyly v souladu s léčebným režimem a městská rada zvl. po 1835 vyžado­vala rozšíření počtu veseloher a „lehkých“ her se zpěvy. Po omezení opery zval L. atraktivní hosty (v červnu 1841 vystupovala francouzská vaudevillová společnost, 1842 byl zaměstnán tanečník J. Fenzl se svou vídeňskou skupinou ad.). Spolu s Labitzkým se L. podílel na pořá­dání dobře navštívených koncertů, zvl. po založení sboru Musikverein, který studoval velká oratoria (1841 Beethoven: Christus am Ölber­ge, 1842 Haydn: Die Jahreszeiten, 1846 Men­delssohn: Paulus se 400 účinkujícími, ad.).

L. soubor míval v Karlových Varech asi 30 členů. Ředitel hrál charakterní činoherní ro­le a přebíral režii oper a her se zpěvy. V zimě 1835/36 zde vystupoval i pozdější divadelní ře­ditel J. A. Prokop a 1838 byla členkou Lutzovy společnosti M. Raab-Zöllnerová. Vynikali zvl. herec a tenorista F. Hassloch, původem z Pir­kenhammeru (zemř. po 1871), který byl L. dlouholetou oporou, a všestranný herec a reži­sér G. Braunmüller, pozdější člen Carltheater ve Vídni. Po 1840 došlo k větší obměně členů společnosti v souvislosti s omezováním opery a L. od té doby angažoval převážně herce s menšími pěveckými schopnostmi.

Společnost cestovala z Karlových Varů do jiných měst především v zimních měsících. První stagionu uspořádal L. patrně v Plzni 12. 11. 1831, když tam otvíral městské divadlo. 1832–34 se mu vydařil zimní operní program v Liberci, vyzkoušený v létě v Karlových Varech (Hérold: Zampa, Auber: Fra Diavolo, Die Stum­me von Portici, 1834 Cherubini: Wasserträger), zcela ojediněle vystoupil se svou společností v této době i v Bamberku a Norimberku (mimo Rakousko obtížně získával licenci). V zimních měsících 1835–39 obsazoval městské divadlo v Českých Budějovicích, 1838/39 se dělil s ředi­teli E. Prevorem a F. Knispelem o městské diva­dlo v Liberci. 1839–42 působil v Klagenfurtu, kde zaměstnal i svého bratra (v souboru byl jako herec a inspicient též J. Sekyra a 1839/40 teno­rista J. N. Maýr). 1842–46 se L. objevoval v Ma­riboru, patrně již pouze s činohrou a s výjimeč­nými představeními her se zpěvy. S tímto souborem hrál současně řadu let v Budějovicích: 1842 (zpívajícími členy společnosti byli mj. F. Roscherová, J. A. Prokop, J. Sekyra), 1843, 1846–48 (členem souboru byl příslušník rodiny Zöllnerů) a 1850/51, 1853, 1854 (bez hudební­ků, členy souboru byli čeští herci J. Chramosta a Jelínek neznámého křestního jména). Výjimeč­nou budějovickou událostí byla 1842 premiéra opery místního skladatele F. Zacha Die zwei Scherze oder Die Täuschung, při níž spoluúčin­kovala vojenská kapela. Od podzimu 1843 byl L. opět nájemcem liberecké scény. Vrátil se tam i v následující zimě, měl však slabou operní slož­ku a publikum si brzy vyžádalo specializovanou operní společnost. V listopadu a prosinci 1844 uváděl L. na pozvání ředitele Stögera krátce v Praze v Novém divadle v Růžové ulici vaude­villový program, nezískal však dostatek publika, ač měl vcelku dobré síly (hrál parodie, mj. F. Blu­ma Die Kinder des Regiments, dále Tolda–Titla Der Anteil des Teufels a jednu z prvních operet F. Suppého Die Wette ums Herz). Mezi 1845–50 hrál činohru v zimě i v Plzni a je pravděpodobné, že i v okolních menších městech.

Dobrý obraz o operním repertoáru poskytují dvě budějovické sezony, 1. 12. 1838 až 7. 5. 1839 a leden–květen 1847. Společnost měla 1838 celkem 27 členů, s nimiž zvládla čino­herní program srovnatelný s vídeňskými před­městskými scénami (Nestroy, Raimund, Hol­bein, Bäuerle). L. zařadil i Eberta (Bretislaw und Jutta)a na konci sezony Štěpánka (Čech a Němec). Dával 14 oper: Kreutzer: Das Nacht­lager von Granada, Rossini: Der Barbier von Sevilla, Die diebische Elster, Italienerin in Algier, Adam: Postillon von Lonjumeau, Bellini: Die Montecchi und die Capuletti, Die Puritaner, Norma, Hérold: Zampa, Mozart: Don Juan, Do­nizetti: Der Liebstrank, Auber: Fra Diavolo, Maurer und Schlosser, Weber: Der Freischütz. 1847 vystupovalo v Budějovicích 30 osob a ve­dle činoher zazněly už pouze čtyři opery, nejspí­še ve zkrácených úpravách (Flotow: Alessandro Stradella, Donizetti: Marie, die Tochter des Re­giments, Bellini: Norma, Marschner: Hans Hei­ling), zato řada vaudevillů, parodií a her se zpě­vy, které zvládl činoherní soubor.

Při uzavírání první smlouvy na zimní sezony ve Stavovském divadle v Klagenfurtu 1839–42 stanovila místní divadelní komise podmínku, aby L. udržel letní karlovarský provoz a tím i celoroční kontinuitu v práci souboru. Ve třicetičlenném souboru, s nímž L. přijel, bylo 10 zpěváků a zpěvaček. Orchestr pocházel z Te­plic, kde v září končila letní sezona. Vedle kla­sických i soudobých činoher dával L. opery (Donizetti: Belisar, Anna Bolena, Lucrezia Borgia, Auber: Die Primadonna, M. Carafa de Colobrano: Der Klausner auf dem wüsten Ber­ge, Adam: Postillon von Lonjumeau, Gläser: Des Adlers Horst). Hned v prvním roce ho však operní provoz natolik finančně vyčerpal, že chtěl vyjednat jeho zařazování pouze v každém třetím roce, mezitím hodlal uvádět pouze hry se zpěvy a operní parodie (Meisl: Der Postillon von Stadt-Enzersdorf, h: ?, Told: Reserl, die Schlafwandlerin, h: ?). Nevýhodná byla i jeho závislost na teplickém orchestru, který se mu­sel v Klagenfurtu doplňovat, případně v jarních měsících nahrazovat místní vojenskou kapelou. Již ve druhé sezoně klesala spokojenost kla­genfurtského magistrátu s L. působením na­tolik, že město 1842 jeho smlouvu dále nepro­dloužilo.

L. společnost byla pokračovatelkou tradice založené 1796 G. Schantrochem, a byla také takto vnímána. Dlouhé trvání zvyšovalo její důvěryhodnost, což L. ulehčovalo jednání s úřady; zárukou kvality byla i celoroční kon­tinuita, jež ji zvýhodňovala proti sezonně se­stavovaným souborům. L. udržoval kázeň a profesionální režim a dokázal v něm vycho­vat řadu pozdějších dobrých zpěváků. Patřil k nejsolidnějším cestujícím ředitelům své doby.

Prameny a literatura

Osobní data ověřil Stát. oblastní archiv Plzeň v matrice oddaných fary v Karlových Varech, 1828, sv. 25, fol. 173 r–v. Jako místo L. narození je zde uvedeno Schandau (tj. žan­dov u Kutné Hory), kde se však toto jméno v matrice narozených 1790 ani 1791 nevyskytuje. – Cedule z představení v čes. Budějovicích 1850–54, NMd. • Allgemeine Theaterzeitung [Wien] 27, 1834, s. 577; Almanach für Freunde der Schauspielkunst [Berlin] auf das Jahr 1839, s. 316; 1842, s. 223; Bohemia 1840, č. 64, 69; Karlsbader Unterhaltungsblatt 6. 6. 1841; Deutscher Bühnenalmanach [Berlin] auf das Jahr 1842, s. 223–224; 1845, s. 383–384; 1846, s. 184–185; 1847, s. 177; 1848, s. 189; 1850, s. 159–160; 1851, s. 223–225; 1852, s. 130–132; 1858, s. 94–96, 232; 1860, s. 216–217; Theater­-Journal am Schlusse der Saison 1847, Budweis 1847; J. J. Lenhart: Fortsetzung der Memorabilien Karlsbads vom Jahre 1840 bis Ende 1858 […], 1860; Karlsbad und seine soziale Zustände bis in die neueste Zeit, Wochenblatt für Karlsbad und die Um­gebung 1872, s. 666–667; Budweiser Kreisblatt  13. 3. 1872 [úmrtí]; Reichenberger Zeitung 23. 4. 1880; Teuber III, s. 327; J. Schiebl: České divadlo v Plzni, Plzeň 1902, s. 23, 25; R. Huyer: Das hun­dertjährige Jubiläum des Stadttheaters in Budweis, Budweiser Zeitung 1919, č. 98, 99; 1920, č. 1; M. Kaufmann: Kurze Nachrichten aus dem Alt-Karlsbader Theater- und Künstlerbetriebe bis zum Jahre 1870, Musik und Musiker, sb., Karlsbad 1927, s. 103–110; M. Kaufmann: Musikgeschichte des Karlsbader Stadttheaters, Karlsbad 1932; J. Knap: Zöllnerové. Dějiny divadelního rodu, 1958; O. Ru­dan: Das Ständische Theater in Klagenfurt 1810–1868, Klagenfurt 1973; J. Hilmera: Schantroch–Schantrochová–Lutz, 2003, rkp. v DÚ. • Ulrich 1997.

Životní události

• asi 1791: narození, Schandau (?)
  
• 9. 3. 1872: úmrtí, Vídeň, Rakousko
  

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 312–315
Autor: Jitka Ludvová