Kvapil, Jaroslav
nahoru...
Literát a především režisér, s jehož jménem je spjata éra Národního divadla po změně vedení 1900. Je pokládán za zakladatele české moderní režie (uměleckou emancipaci disciplíny završil K. H. Hilar). V poezii, dramatu i v režiích vycházel jak z hnutí symbolistů, tak z realismu a naturalismu; přejímal podněty z evropské divadelní moderny, ale ctil i domácí tradici. Po vzniku ČSR se divadlu na tři roky vzdálil pro kulturně-politické úkoly. 1921–28 působil jako umělecký šéf a režisér vinohradského divadla.
Křtěn Jaroslav Josef. Otec byl lékařem na chudenickém panství hraběte J. Černína. 1878 začal K. navštěvovat gymnázium v nedalekých Klatovech, od druhé třídy pokračoval na reálném gymnáziu v Plzni. Po maturitě 1886 se zapsal na pražské univerzitě, ale žádné ze započatých studií (1886 medicína, 1887–90 filologie na filozofické fakultě, 1890 práva) nedokončil. 1891 nastoupil žurnalistickou dráhu ve staročeském deníku Hlas národa (divadelní a literární referát; t. r. přispíval i do Plzeňských listů), s nímž se 1894 pro názorové rozdíly k procesu s členy Omladiny rozešel. Pracoval v redakci mladočeských Národních listů (1894–96), redigoval týdeník Zlatá Praha (1898–1904) a Ottovu Světovou knihovnu (1897–1925), o divadle psal do dalších periodik, zvl. do Radikálních listů (1900, šifra jq). Počínaje básnickým debutem ve Světozoru 1888 se zapojil do pražského literárního, politického i divadelního života nastupující české moderny. Udržoval kontakty s čelnými osobnostmi kulturního světa (J. Neruda, J. Vrchlický, bratří Mrštíkové, H. G. Schauer, F. X. Šalda aj.). V devadesátých letech vydal řadu lyrických sbírek (Relikvie, Básníkův deník, Tichá láska, Liber aureas, Oddanost aj.), jimiž navazoval na poezii českého parnasismu, zvl. na J. Vrchlického, a na francouzskou symbolistní lyriku (Baudelaire, Verlaine). Psal také příležitostné básně k veřejným i politickým událostem, dramata a operní libreta, překládal divadelní hry.
1890 se seznámil s herečkou Hanou Kubešovou (1860–1907), s níž se 1894 oženil. Účastnil se divadelních akcí pořádaných Spolkem českých spisovatelů beletristů Máj, 1898 založil spolu s G. Schmoranzem, J. Vávrou ad. Divadlo na výstavě (Uranie), kde poprvé režíroval. 1900 nastoupil do Národního divadla s novou správou (ředitel G. Schmoranz, šéf opery K. Kovařovic), pro nepřízeň intendanta J. Herolda nejprve jako dramaturg činohry. Od 1906 byl vrchním režisérem a 1911–18 šéfem činohry. Zasloužil se o pohostinská představení divadla MCHT v Praze (1906), která se stala důležitým impulsem pro české divadlo, režii i herectví. Za 1. světové války zorganizoval 1916 k třístému výročí úmrtí W. Shakespeara cyklus patnácti jeho her, k jubilejním slavnostem Národního divadla 1918 (padesát let od položení základního kamene) cyklus českých her (během pěti měsíců přinesl čtyřicet pět her); obě akce nabyly politického rázu.
Po předčasné smrti manželky Hany uspořádal a vydal její pozůstalost (1907). V listopadu 1910 uzavřel s herečkou Národního divadla Zdenkou Rydlovou (1884–1955) druhé manželství, v němž se narodila dcera Eva.
Od 1888 byl činný v Sokole (1912 a 1920 připravil sletové scény), za 1. světové války byl členem ilegální organizace Mafie (od 1915) a na cestách do ciziny (Dánsko, Švédsko, Chorvatsko) působil jako spojka mezi zahraničním a domácím odbojem. Po dohodě s A. Jiráskem vydal v květnu 1917 Manifest českých spisovatelů, který radikalizoval české snahy o osamostatnění. V dubnu 1918 participoval na kolektivní národní přísaze v Obecním domě, jejíž účastníci se přihlásili k T. G. Masarykovi a zahraničnímu odboji, podílel se na dalších slavnostech, jež vedly k 28. říjnu 1918. Po vzniku ČSR byl členem Revolučního národního shromáždění a na několik let opustil divadlo. Od listopadu 1918 do poloviny 1921 působil na ministerstvu školství a národní osvěty, kde řídil ustavený umělecký odbor. Ve funkci sekčního šéfa spoluutvářel divadelní poměry v samostatném státě (zřizování nových stálých divadel včetně Slovenského národního divadla v Bratislavě, jejich provozování a financování), avšak neměl vliv na Národní divadlo, jež spadalo pod zemskou správu. 1921 se vrátil k divadlu jako umělecký šéf a režisér Městského divadla Královských Vinohrad. Po sedmi letech (1928) musel pro zhoršující se oční neduh (následky onemocnění rohovky v dětství), který ho sužoval léta, na soustavnou divadelní činnost rezignovat. Pak režíroval jen sporadicky jako host, ještě 1947 nastudoval na výzvu J. Frejky několik inscenací v Městském divadle na Královských Vinohradech. Byl iniciátorem a činovníkem kulturních a společenských institucí: 1903 se stal členem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění (pozdější ČAVU), zakládal Společnost J. Vrchlického, předsedal Společnosti A. Jiráska, byl členem pražské zednářské lóže, Obce přátel legionářů aj. 1910 se s výtvarníkem J. Wenigem účastnil začátků Kabaretu Lucerna. 1916 promýšlel s architektem Gočárem stavbu letní scény na ostrově Štvanice, plán ztroskotal na nedostatku financí. Spolupracoval na několika filmech (mj. Ahasver 1915, Zlatý klíček 1920, Skřivánčí píseň – podle vlastní hry Oblaka, Prodaná nevěsta – obě 1933). Svá setkání s evropskými a českými divadelníky a umělci zachytil ve fejetonech, původně otiskovaných v Lidových novinách a posléze vydaných v knižním souboru O čem vím.
1925 mu byla udělena státní cena, 1946 čestný doktorát na Karlově univerzitě, t. r. titul národní umělec. 1998 obdržel od prezidenta V. Havla in memoriam Řád T. G. Masaryka druhé třídy.
K. byl osobností integrační, přejímal mnohé podněty, zvláště z evropské divadelní moderny (MCHT, M. Reinhardt, G. Fuchs), ale ctil i domácí tradici a vyznával ideu Národního divadla jako symbol vzniku a kontinuity českého národa. V poezii, dramatu i v režiích vycházel jak z hnutí symbolistů, tak z realismu a naturalismu. Jeho umělecký styl, označovaný jako impresionistický, byl založen na subjektivních smyslových dojmech, rozrušujících kontury reálného světa vyvoláváním lyrických nálad a atmosfér, jež pramení v nitru člověka. V dramatu i v režii uměl odkrývat protiklady, ale nevyostřoval je do vyhraněných konfliktů, spíše se je snažil harmonizovat. Snadno se přenášel do idealizovaného světa poezie, ale byl také praktickým realizátorem svých uměleckých, kulturních a politických záměrů. K. dramata vznikala pod vlivem evropského modernistického dramatu (H. Ibsen, G. Hauptmann) a prolínají se v nich symbolistické a naturalistické obrazy s melancholickou náladovostí a pohádkovostí. Bludička je problémovou hrou z prostředí bohémy. Ve hře Oblaka (napsané pro manželku Hanu), v níž K. dramatická tvorba vrcholí, vytvořil impresionistický obraz vnitřního rozpoložení hrdinů v idylickém prostředí vesnické fary. Pohádka Princezna Pampeliška s tématem pomíjivosti lidského štěstí navazuje na českou tradici jevištní báchorky, pracuje však se secesně stylizovanou symbolikou (1923 ji dal autor epickou podobu Knížka o Princezně Pampelišce). Syntéza české báchorky a secesní stylizace je příznačná i pro operní libreto Rusalky i pro další hru Sirotek.
Jeho první režie v Národním divadle se nelišily od režijní praxe předchozího období, teprve postupně si vypracoval vlastní metodu a styl, v němž se stále více prosazovaly symbolistní a impresionistické prvky. Nebyl režisérem jednotného rukopisu, přejímal různé vlivy a postupy, které však dokázal syntetizovat uměleckým názorem. Základem jeho režií byla impresionistická náladovost a barevnost, kritika psala o tvorbě citových nálad, o navozování sugestivní atmosféry citového opojení, roztoužení nebo zasnění. K tomu účelu využíval inovativně také světlo – v jeho inscenacích mělo funkci náladovou, ne dramatickou. Pracoval s barevným světlem, zavedl nové přenosné reflektory, použil i projekci na zadní horizont (přírodní jevy v inscenaci Goethova Fausta). Neměl smysl pro ostré tvary a dynamiku dramatických protikladů. Scénu komponovanou jako plošný obraz (nikoli jako architektonický prostor) výrazně stylizoval, zvláště v Shakespearových hrách, kde využíval po vzoru dvorního divadla v Mnichově tzv. shakespearovské jeviště, členící scénu na zadní a přední plán. V aranžování herecké akce se inspiroval tzv. reliéfní scénou G. Fuchse z mnichovského Uměleckého divadla. Zpočátku spolupracoval s výtvarníkem K. Štapferem, od 1913 s J. Wenigem (poprvé v Tylově Strakonickém dudákovi). Velký význam měla v jeho režiích scénická hudba, kterou pro něho komponovali přední skladatelé (J. B. Foerster, O. Ostrčil, K. Kovařovic, J. Křička). Drama chápal především jako básnické dílo, jehož myšlenkové a poetické hodnoty má režisér přenést na jeviště. Z tohoto pojetí dramatického textu vycházela i proměna repertoáru Národního divadla. Z klasiků uváděl především Shakespearovy hry v nových překladech J. V. Sládka, které mu vyhovovaly básnickými kvalitami a literárním přístupem. K přínosům K. dramaturgie patří prosazování evropské moderny (uváděl H. Ibsena, B. Bjørnsona, G. Hauptmanna, A. P. Čechova, M. Gorkého a P. Claudela) a pěstování domácí tvorby (nastudoval díla A. Jiráska, J. Vrchlického, J. Zeyera, F. X. Svobody, J. Mahena, F. Šrámka, O. Theera, S. Loma a O. Fischera). Málo pozornosti však věnoval české klasice (Klicpera, Tyl). Respekt k dramatickému textu způsobil, že jen ojediněle volil ke svým inscenacím adaptace děl; sám upravil Aischylovu Oresteiu (uvedl ji v jednom večeru), Schillerovu trilogii Valdštejn a Vrchlického trilogii Hippodamii, kterou nastudoval bez Fibichovy hudby.
Za K. éry došlo v Národním divadle k výměně herecké generace: Odešli O. Sklenářová-Malá, J. Bittner, J. Mošna, J. Seifert, J. Šmaha, do popředí vystoupili E. Vojan, H. Kvapilová, M. Hübnerová, L. Dostalová, R. Deyl, R. Nasková, přinášející pod K. vedením styl, zbavený pozůstatků romantického oborového herectví a vycházející z moderních proudů, především z psychologického realismu. Při tvorbě postav, zaměřené k jejich nitru, ponechával hercům – zejm. suverénním individualitám, jakou byl E. Vojan – velkou svobodu, jejímž rubem byly projevy sólistického herectví. Právě Vojan však často vnášel do harmonizujících inscenací polohy tragické disharmonie. K. režijní sloh, usilující tlumočit jevištními prostředky jemné nuance nálad a impresí, začal postupně vykazovat své limity. Během válečných let přestal odpovídat dobové mentalitě, čím dál citelněji se míjel s nastupujícími uměleckými směry a jeho „akademismus“ vyvolával kritiku i uměleckou opozici (K. H. Hilar, O. Fischer ad.).
K. divadelní výboje se odehrávaly za působení v Národním divadle, během vinohradské éry ve dvacátých letech obohatil svou inscenační tvorbu o další Shakespearovy hry (Troilus a Cressida, Cymbelin) a o původní dramatiku (Langer: Periferie; Šrámek: Měsíc nad řekou). Program Městského divadla Královských Vinohrad založil na konzervativních stylových hodnotách, uskutečňovaných na vysoké umělecké úrovni, a prokázal opodstatnění takto profilované scény v pražském divadelnictví. V českém divadle prosadil K. pojetí jevištního díla jako organického celku a napomohl tak konstituování režie jako samostatného uměleckého oboru. Obecně je pokládán za zakladatele české moderní režie.
Obsah
Pseudonymy
Jacques, Jaques, Jarmila Dušková, Jiří Pavlík, Karel Dušek, K. Dušek, Olaf, jq, O-f, qp
Režie
Divadlo na výstavě (Uranie)
M. Halbe: Mládí, E. A. a H. Paultonovi: Nioba, H. Sudermann: Zápas motýlů, K. Mašek: Studenti + Jitro – 1898.
Klub mladých v Divadle na Smíchově
P. Hervieu: Kleště – 1900.
Národní divadlo
J. Hilbert: Vina, L. Stroupežnický: V panském čeledníku, B. Bjørnson: Nad naši sílu – 1900; J. Zeyer: Sulamit, J. Kvapil: Přítmí, M. Praga: Ideální žena, A. Jirásek: M. D. Rettigová, F. Wedekind: Komorní pěvec, A. Vacquerie: Člověk třtina, G. Courteline, J. Lévy: Dobrák komisař, J. Kvapil: Princezna Pampeliška (i 1910, Jihočes. div. 1938, MD Plzeň 1940), W. Shakespeare: Romeo a Julie (i 1907, 1913, 1915), H. Ibsen: Nora, R. Lothar: Král Harlekýn, W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy (i 1913), R. Bracco: Není nad počestnost, W. Shakespeare: Sen noci svatojanské (i 1907, 1912, Lesní div. v Krči 1923, Olomouc 1932) – 1901; J. A. Kisielewski: Karikatury, J. Vrchlický: Soud lásky, M. A. Šimáček: Ztracení, V. Hugo: Hernani, B. Viková-Kunětická: Co bylo, W. Shakespeare: Macbeth (i 1916), Molière: Preciosky (i 1911), J. J. Kolár: Magelona (i 1912), N. V. Gogol: Revisor (i 1911), A. Jirásek: Emigrant, L. Stroupežnický: Václav Hrobčický z Hrobčic, M. A. Šimáček: Svět malých lidí, W. Shakespeare: Dvé šlechticů veronských, F. de Curel: Figurantka, M. Gorkij: Měšťáci, V. Hladík: Závrať, J. Zeyer: Neklan (i 1912, ZD Brno 1937), J. Zorrilla: Don Juan Tenorio (i 1914) – 1902; F. X. Svoboda: Poupě (1908), M. Maeterlinck: Monna Vanna, W. Shakespeare: Zimní pohádka (i 1905, 1916, ČD Olomouc 1931), Molière: Zdravý nemocný, A. Jirásek: Jan Žižka (i 1911), F. A. Šubert: Drama čtyř chudých stěn, J. Vrchlický: Knížata, R. Svobodová: V říši tulipánků, J. Kvapil: Oblaka (i 1918, ZD Brno 1940), H. Ibsen: Divoká kachna – 1903; L. Rydel: Navždy, J. Marer: Stará historie, K, Mašek: Dceruška hostinského, I. Madách: Tragedie člověka (i 1909), M. Donnay: Návrat z Jerusaléma, A. Capus: Dvojí metoda, A. Jirásek: Gero, B. Viková-Kunětická: Cop – 1904; W. Shakespeare: Hamlet (i 1915), B. Viková-Kunětická: Holčička, O. Wilde: Salome, A. Vivantiová: Manžel, F. Schiller: Marie Stuartovna, týž: Zimní pohádka, J. Červenka: Hodiny, H. Malířová: Bratrství, R. de Flers, G.-A. de Caillavet: Logika srdce, W. Shakespeare: Večer tříkrálový (i 1912, ČD Olomouc 1923, ZD Brno 1933), A. Jirásek: Lucerna (i MD Plzeň 1935, Jihočes. div. 1936), H. Ibsen: Paní z námoří – 1905; R. Bracco: Zelené ovoce, F. X. Svoboda: Démon, W. Shakespeare: Julius Caesar, J. Kvapil: Sirotek, J. W. Goethe: Faust (i 1910), V. Dyk: Episoda + Smuteční hostina – 1906; A. P. Čechov: Tři sestry, W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic (i 1916), J. Vrchlický: Trilogie o Simsonovi, V. Dyk: Posel, M. A. Šimáček: Poslední scéna, G. Hauptmann: Hanička, Aischylos: Oresteia, K. Horký: Vodopád Giesbach – 1907; S. Przybyszewski: Pro štěstí, A. F. Pisemskij: Hořký osud, A. Jirásek: Samota, J. Maria: Má jest pomsta, A. a V. Mrštíkové: Maryša, W. Shakespeare: Komedie plná omylů, týž: Othello – 1908; H. Ibsen: Strašidla (i 1918), O. Wilde: Florencká tragedie, F. X. Svoboda: Podvrácený dub, S. Michaëlis: Revoluční svatba, W. Shakespeare:Benátský kupec (i Záhřeb 1934), F. Schiller: Valdštejn (i MD Plzeň 1913) – 1909; J. M. Šerý: Sen na popeleční středu, H. Ibsen: Opory společnosti, A. Jirásek: Pan Johanes, J. Słowacki: Beatrix Cenci, B. Bjørnson: Když réva znova kvete, G. Zapolska: Morálka paní Dulské, Molière: Tartuffe, J. Mahen: Janošík, H. Bataille: Stín milenčin, A. Jirásek: Vojnarka, H. Bahr: Děti – 1910; H. Ibsen: Hedda Gablerova, O. Ostrčil: Poupě, A. Dvořák: Král Václav IV., V. Dyk: Poražení, K. M. Čapek-Chod: Begův samokres, L. Suchý: David, W. Shakespeare: Richard III. (i 1916), K. Schönherr: Domov a víra, A. Bisson, A. Mars: Překvapení z rozvodu, A. Jirásek: Kolébka (i 1917), Molière: Lakomec, A. Jirásek: Jan Hus, L. N. Tolstoj: Živá mrtvola, J. Vrchlický: Hippodamie – 1911; H. Bahr: Zuzanka, H. Ibsen: Stavitel Solness, M. Maeterlinck: Modrý pták, V. Mrštík, B. Mrštíková: Anežka, S. Benelli: Potupný kvas, J. Vrchlický: K životu, F. Langer: Svatý Václav, I. Vojnović: Smrt matky Jugovičů (i 1934) – 1912; J. Vrchlický: Midasovy uši, H. Ibsen: John Gabriel Borkman, R. Jesenská: Paní z Rosenwaldu, J. K. Tyl: Strakonický dudák, L. Holberg: Konvář politik, E. Hardt: Blázen Tantris, J. Kosor: Žena – 1913; P. Claudel: Zvěstování, S. Lopez: Třetí manžel, E. Brieux: Utajované zlo, W. Shakespeare: Král Lear, A. N. Ostrovskij: Bez věna, P.-A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba, V. K. Klicpera: Veselohra na mostě, S. K. Macháček: Ženichové, W. Shakespeare: Veta za vetu, H. Becque: Pařížanka, E. Tréval: Tiberius – 1914; W. Shakespeare: Jak se vám líbí, Euripides: Hippolytos, M. Donnay: Houpačka, F. Šrámek: Léto, F. A. Šubert: Jan Výrava, V. Štech: David a Goliáš – 1915; F. V. Krejčí: Povodeň, W. Shakespeare: Jindřich IV., W. S. Gilbert: Pokračování, V. Skoch: Naše babička – 1916; S. Lom: Vůdce, O. Theer: Faëthón, V. Dyk: Revoluční trilogie – 1917; J. Maria: Torquato Tasso, O. Fischer: Přemyslovci, A. Jirásek: Jan Roháč, K. Mašek: České Sibyly – 1918; J. Vrchlický: Pomsta Catullova j. h. – 1937.
Městské divadlo Královských Vinohrad
A. Jirásek: Emigrant, W. Shakespeare: Troilus a Cressida (i 1947) – 1921; F. Šrámek: Měsíc nad řekou (i 1947, Záhřeb 1934), Molière: Křehotinky, A. Jirásek: Lucerna, Molière: Lakomec, O. Theer: Faëthón, W. Shakespeare: Othello, J. Vrchlický: Midasovy uši, J. Kvapil: Princezna Pampeliška, W. Shakespeare: Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete – 1922; týž: Cymbelin, týž: Sen noci svatojanské, H. Ibsen: Strašidla (i 1927), W. Shakespeare: Zimní pohádka, I. Vojnović: Maškaráda v podkroví – 1923; Sofokles: Elektra, W. Shakespeare: Kupec benátský, J. K. Tyl: Strakonický dudák, J. Romains: Knock aneb Triumf mediciny, É. Verhaeren: Spartská Helena – 1924; F. Šrámek: Soud, F. Langer: Periferie (i 1947), W. Shakespeare: Macbeth – 1925; F. Šrámek: Ostrov veliké lásky, W. Shakespeare: Lásky lichá lest, J. Kopta: Nejkrásnější boty na světě – 1926; S. Lom: Kající Venuše, F. Langer: Grandhotel Nevada, W. Shakespeare: Hamlet, týž: Julius Caesar, J. Vrchlický: Noc na Karlštejně (i ND 1937) – 1927.
Slovenské národní divadlo v Bratislavě
A. Dvořák: Rusalka – 1925 (i ZD Brno 1934).
Hry a libreta
Přítmí, t. 1895, Švandovo div. 1897; Bludička, ND 1896, i t., upr. 1941; Memento (Cizinka, Kdosi, Tulák), t. 1896, Dram. odd. státní konzervatoře, Mozarteum 1928, t. s tit. Zajatý Eros (Divadlo J. K.) 1948; Princezna Pampeliška, ND 1897, i t., upr. 1942; Pohádka o princezně Pampelišce, t. 1898; Oblaka, ND 1903, i t., upr. 1942; Sirotek, ND 1906, i t. ■ Debora, dle hry S. H. Mosenthala, h. J. B. Foerster, t. 1892, ND 1893; Perdita, dle Shakespearovy Zimní pohádky, h. J. Nešvera, t. 1896, ND 1897; Selská bouře, dle hry F. A. Šuberta Jan Výrava, h. L. Lošťák, t. [1897], ND 1899; Rusalka, h. A. Dvořák, ND 1901, i t.; Andersen, h. O. Nedbal, ND 1914, i t. (balet. libreto, s L. Novákem) ■ Souborně: Divadelní hry, 1914–18, 3 sv.
Překlady
L. Fulda: Talisman, ND 1894, i t.; W. S. Gilbert: Pokračování, ND 1895, t. 1900; É. Pailleron: Z plesu, Div. na výstavě 1898; E. A. a H. Paultonovi: Nioba, tamtéž 1898, i t. (pseud. K. Dušek); B. Bjørnson: Nad naši sílu, ND 1900, i t.; G. Courteline, J. Lévy: Dobrák komisař, ND 1901, i t. (pseud. K. Dušek); J. Marer: Stará historie, ND 1904 (pseud. K. Dušek); H. Ibsen: Paní z námoří, ND 1905, t. 1906; týž: Strašidla, ND 1909, i t.; S. A. Michaëlis: Revoluční svatba, ND 1909, i t. (pseud. K. Dušek); W. S. Maugham: Mrs. Dot, ND 1909 (pseud. J. Pavlík), t. s tit. Paní Dot 1911 (pseud. K. Dušek); O. Wilde: Florencká tragedie, ND 1909 (pseud. Jarmila Dušková); H. Ibsen: Opory společnosti, ND 1910, t. 1911; týž: Hedda Gablerova, ND 1911, i t.; K. Schönherr: Domov a víra, t. [1911], ND 1912; H. Ibsen: Stavitel Solness, ND 1912, i t.; N. H. Nathansen: Průlom, ND 1912, t. 1913; H. Bergman: Nobelova cena, VD 1926.
Úpravy her
Aischylos: Oresteia, ND 1907; F. Schiller: Valdštejn, ND 1909; J. Vrchlický: Hippodamie, ND 1911; J. J. Kolár: Magelona, ND 1912; J. Vrchlický: Midasovy uši, ND 1913; J. K. Tyl: Strakonický dudák, ND 1913, i t.
Teatralia
Z Národního divadla. Pohostinské hry sl. M. Pospíšilovy, Zlatá Praha 12, 1894/95, s. 311–312; F. Kolár, tamtéž 13, 1895/96, s. 56–58; Z Národního divadla. (O hereckém dorostu), tamtéž, s. 58–59; A. Sedláček, tamtéž, s. 126; J. Bittner, tamtéž, s. 583; Theatralia. O druhém českém divadle…, Národní listy 1. 12. 1896; Režie. Glossy k cizím definicím, Thalie 2, 1897/98, s. 1–2, 10–11; Česká činohra I, II, Radikální listy 5, 1898, s. 2–3, 20; Divadlo na výstavě, tamtéž, s. 343; Patnáctý rok ND, tamtéž, s. 640–641; Z Národního divadla (Roman Jastrzębiec Želazowski), Zlatá Praha 15, 1897/98, s. 69; Kritičtí dnové ND, Radikální listy 20. 2. 1900; Národní divadlo, tamtéž 10. 3. 1900; Nová éra ND, tamtéž 3. 5. 1900; K příjezdu Moskevského Uměleckého divadla, Národní listy 28. 3. 1906; Čtvrt století ND, tamtéž 15. 11. 1908; Jirásek dramatik, Zlatá Praha 28, 1910/11, s. 571–573; Kongres režisérů, Divadlo 11, 1912/13, s. 234; Provedení Šubertova Jana Výravy v Šáreckém divadle, tamtéž, s. 267; Vinohradský prolog, Lidové noviny 23. 9. 1921; Cymbelin. Poznámky dramaturgické a režisérské, Národní listy 6. 3. 1923; O dvou, kdož už nepřijdou, in Ročenka Kruhu solistů Městského divadla 1929, Praha 1929, s. 35–43 [J. Slavinská, K. Mašek]; Nad rakví A. Jiráska, Praha 1930; Za G. Schmoranzem, Lidové noviny 23. 12. 1930; S J. Zeyerem, tamtéž 1. 2. 1931; K 24. výročí úmrtí H. Kvapilové, tamtéž 8. 4. 1931; Ve službě Shakespearově, tamtéž 24. 10. 1931; Moskevští v Praze, tamtéž 10. 1. 1932; Zápas o ND, tamtéž 25. 3.1932; O čem vím, Praha 1932, rozš. vyd., I–II, Praha 1946–47; Z historie Lucerny, Národní divadlo 12, 1934/35, č. 10, s. 2–3; Tři řeči smuteční, 1937 ■ Výbor Úvahy o režii, [ed. F. Černý], 1972 [studie, články, soupis režií]; H. Bahr – J. K.: Briefe, Texte, Dokumente, ed. K. Ifkowitz (za spolupráce H. Blahové), Bern 1907.
Prameny
SOA Plzeň: Sbírka matrik, Chudenice 14, s. 109, obr. 111.
AMP: Sbírka matrik, TRP O6, matrika oddaných fary u Nejsv. Trojice v Podskalí, 1891–1896, s. 93.
LA PNP: osobní fond, inventář (včetně H. Kvapilové) → J. Wagner, 1963.
Literatura
J. Neužilová, M. Dvorová: J. K. Výběrová personální bibliografie, Plzeň 2008 ■ Č [F. V. Krejčí], ref. překladu Talisman, Niva 5, 1894/95, s. 127 ● ref. Přítmí: J. Karásek, Literární listy 16, 1895, s. 168–169; P., Světozor 31, 1896/97, s. 623; K. [J. Kamper]: Česká revue 4, 1900/01, s. 853; r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 10. 3. 1901 ● ref. Bludička: J. Třebický, Rozhledy 5, 1895/96, s. 463–465; K. Čupr, Zlatá Praha 13, 1895/96, s. 240, 252; F. X. Šalda, Literární listy 17, 1895/96, s. 305–309 → Krit. projevy III, Praha 1950 ● ref. Memento: Kj. [F. V. Krejčí], Rozhledy 6, 1896/97, s. 358; Quidam [F. X. Šalda], Literární listy 18, 1896/97, s. 104–105 → Kritické projevy III, Praha 1950; F. Zákrejs, Osvěta 27, 1897, s. 474–475, 746–747 ● ref. Princezna Pampeliška: P., Světozor 31, 1896/97, s. 574; F. Zákrejs, Osvěta 27, 1897, s. 1028; N-k [J. Kamper], Česká revue 1, 1897/98, s. 240–244; K. [F. V. Krejčí], Rozhledy 7, 1897/98, s. 84–86; F. X. Š. [Šalda], Literární listy 19, 1897/98, s. 34–36 → Kritické projevy IV, Praha 1951; S. K. N. [Neumann], Moderní revue 4, 1897/98, sv. 7, s. 32 ● j.T., Radikální listy 7. 1. 1900 [ref. Hervieu: Kleště] ● ref. Oblaka: r. [F. V. Krejčí], Právo lidu 12. 12. 1903; A. N. [Novák], Samostatnost 7, 1903, s. 543; ech [V. Štech], Máj 2, 1903/04, s. 241–242; J. Hilbert, Moderní revue 15, 1903/04, sv. 15, s. 203–204; P. [J. Pelcl], Rozhledy 14, 1903/04, s. 290–291; J. Lý. [Ladecký], Zvon 4, 1903/04, s. 194 ● ref. Sirotek: O. Theer, Lumír 34, 1905/06, s. 430; A. [J. Arbes], Máj 4, 1905/06, s. 670; KMČ. [Čapek-Chod], Zvon 6, 1905/06, s. 671–672; J. Ladecký, Osvěta 36, 1906, s. 945 ● J. Borecký: J. K., 1918; O. Fischer: J. K., Cesta 1, 1918/19, s. 458–459 → K dramatu, Praha 1919; jv. [Vodák], Ještě hra jubilejní, Lidové noviny 11. 9. 1918 [Oblaka]; J. Karásek ze Lvovic: J. K., Impresionisté a ironikové, 1926, s. 68–80; K. Eysselt-Klimpély: Německé drama let devadesátých na českém jevišti a jeho vliv na drama české, Praha 1926, s. 70, 72, 78–87, 106–109, 144–145, 147–174, 177; O. Štorch-Marien: U J. K., Rozpravy Aventina 2, 1926/27, s. 14 ● k šedesátinám: AN. [Novák], Lidové noviny 25. 9. 1928; G. [F. Götz], Národní osvobození 25. 9. 1928; K. Engelmüller, Národní politika 25. 9. 1928; -k- [J. Kodíček], Tribuna 25. 9. 1928; J. Träger: Průkopník české režie, Rozpravy Aventina 4, 1928/29, s. 17–18; K. H. Hilar, Národní a Stavovské divadlo 6, 1928/29, č. 4, s. 2–3 → Pražská dramaturgie, Praha 1930; M. Rutte: Zakladatel moderní české režie + Soupis režií J. K., in sb. Nové české divadlo 1928–29, Praha 1929, s. 75–78, 118–122; K. Engelmüller, Ročenka Kruhu solistů Městského divadla 1929, Praha 1929, s. 45–47 ● O. Fischer: K. a Hilar, Divadlo 10 (17), 1930/31, č. 10, s. 2–4 [výňatek z přednášky Česká činohra 1900–1930]; M. Rutte: Tři doby ND, Národní divadlo 11, 1933/34, č. 6; F. Götz: Boj o český divadelní sloh, Praha 1934, s. 25–39; V. Tille: Činohra ND od roku 1900 do převratu (Dějiny ND V), Praha 1935, s. 154–161, 239–265; J. Kodíček: Čtvrt století české činohry. O Kvapila. Přítomnost 14, 1937, s. 247–250; -jef- [J. Fučík]: Poznámky o Pampelišce, Rudé právo 15. 5. 1938 → Divadelní kritiky, Praha 1984 ● k sedmdesátinám: A. N. [Novák], Lidové noviny 25. 9. 1938; A. M. Píša, Právo lidu 25. 9. 1938; H. J. [Jelínek], Lumír 65, 1938/39, s. 54 ● V. Müller: J. K., in sb. České umění dramatické. Činohra, Praha 1941, s. 225–229; L. Kundera: J. K. Život a dílo, Praha 1944; M. Rutte: Básník a bojovník, Svobodné slovo 25. 9. 1945; J. Vodák: Několik dodatečných slov o J. K., Divadelní zápisník 1, 1945/46, s. 218–222 + Národní umělec J. K., Československo 1, 1945/46, č. 10; K. Engelmüller: Z letopisů českého divadelnictví I, Praha 1946, s. 236–239; E. F. Burian, Kulturní politika 3, 1947/48, č. 53; F. Langer: Pozdrav přes oponu, Divadelní zápisník 3, 1948, s. 333–335; jtg [J. Träger], tamtéž, 391–392; Z. Nejedlý: Dva portréty, Var 1, 1948, s. 422–427; F. Götz: J. K., Praha 1948; K. Janský: Poslední práce Mistra J. K., Marginálie 22, 1949/50, s. 88 ● nekrology: ej [E. Janský], Divadlo 1, 1949/50, s. 137; F. Langer, jtg [J. Träger], Práce 11. 1. 1950; om [Mrkvička], Lidové noviny 11. 1. 1950; lk [L. Kundera], Rovnost 11. 1. 1950; J. Kopecký, Lidové noviny 12. 1. 1950; K. Vaněk, Rudé právo 12. 1. 1950; J. Honzl, Tvorba 19, 1950, s. 95–96; J. Morák, My 50, 1950, č. 3, s. 8 ● V. Ficek: J. K. a Slezsko, Slezský sborník 48, 1950, s. 111–112; M. Haller: J. K., Národní divadlo 30, 1955, č. 14; E. Konrád: Nač vzpomenu, Praha 1957, s. 132–134; L. Říhová: Doslov, in J. K. Princezna Pampeliška, Praha 1957, s. 95–99; L. Dostalová: Náš první průbojný režisér, in sb. Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, Praha 1958, s. 44–46 + Herečka vzpomíná, Praha 1960, s. 29–35; F. Kubka: J. K. čili věčný režisér, Na vlastní oči, Praha 1959, s. 37–40; Z. Štěpánek: Herec, Praha 1961, s. 98–111; F. Buriánek: Literární Klatovy, Praha 1962, s. 81–84; F. Černý: Hana Kvapilová, Praha 1963, passim; D. Moravec: Vezi med slovensko in česko dramo, Ljubljana 1963, s. 90–93; J. Zhor: Nezapomínat na J. K., Divadelní noviny 10, 1966/67, č. 22; J. Port: J. K. – šéfem kabaretu Lucerna, Gramorevue 68, č. 11/12 ● ad 100. výr. narození: F. Černý, Rudé právo 25. 9. 1968; Lid se rozhodl. K 100. výročí narození básníka J. K. a k jubilejím táborů na Ostré hůrce, sest. M. Rusínský, Ostrava 1968; V. Vondra, Práce 25. 9. 1968; J. Träger, Divadelní noviny 12, 1968/69, č. 1 ● Dlouhán: Smlouva na Rusalku, Svobodné slovo 27. 6. 1970; R. Deyl: O čem vím já, Praha 1971; M. Obst: J. K., Prolegomena Scénografické encyklopedie 10, 1972, s. 59–65; V. Müller: Neodkvétající Pampeliška, Lidová demokracie 30. 9. 1972; E. Krejčí: J. K., dramatik a režisér, rkp., 1973, DÚk; J. Kronbauerová: Hodiny pod harlekýnem, Praha 1973, s. 54–77; DČD III; A. Závodský: Jak jsem znal J. K., Lidová demokracie 23. 9. 1978 + Vzájemná korespondence J. K. a F. Šrámka, Sborník prací FF Brno, Praha 1978, s. 137–180; P. Taussig: J. K. a film, Záběr 11, 1978, č. 20; DČD IV; O. Scheinpflugová: Byla jsem na světě, Praha 1988, s. 77–83; M. Mittelmann-Dedinský: Velkí divadelní režiséri, Bratislava 1989, s. 68–70; J. Burda: J. K. Život a dílo, Klatovy 1990; sb. Divadlo na Vinohradech 1907–97, Praha 1997, s. 41–52, 205–212; D. Tureček, in antologie Pohádkové drama, Praha 1999, zvl. s. 349–367; Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5 I, eds. J. Schreiberová, H. Schreiber, Praha 2006, s. 197–199; J. Císař: Přehled dějin českého divadla, Praha 2006, s. 175–177, 181–196.
ČHS, LČL, LThI, NDp, Otto, ES, TE, ThL
Životní události
- 25. 9. 1868: narození, Chudenice (CZ)
- 10. 1. 1950: úmrtí, Praha (CZ)
Další jména
Jaroslav Josef
Vznik: 2015
Autor: Jan Hyvnar, Eva Šormová, Barbara Topolová
