Barényi, Olga

Olga BARÉNYI

* 4. 7. 1905 Kroměříž (CZ)

† 3. 8. 1978 München (D)

autorka divadelních her a románů, herečka, tanečnice

Ve dvacátých letech krátce herecky činná v avantgardních skupinách a v Bratislavě. Za nacistické okupace se intenzivně věnovala literatuře (povídky, psychologické a experimentální prózy, dramata), její hry byly uváděny na pražských scénách. Zároveň si úspěšně budovala falešnou identitu. V exilu psala a publikovala německy (román z pražského povstání 1945 aj.). Její skutečná totožnost byla odhalena až 2015.

Vlastním jménem Aloisie Anna Woznicová. Otec byl bednář, původem z Olomouce, matka švadlena. Po její smrti 1917 B. pobývala v kroměřížském sirotčinci, otec v té době sloužil ve válčící armádě. Vychodila tři ročníky učitelského ústavu v Kroměříži a 1924 nastoupila na dramatické oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze, do třídy M. Laudové-Hořicové (spolužačkami L. Skrbková a S. Svozilová). Po absolutoriu 1927 byla přijata jako elévka činohry Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde se téhož roku provdala za architekta Ferencze Halvaxe bez státní příslušnosti, čímž pozbyla československé občanství. Několik dní po sňatku zažádala o rozvod, soud rozhodl až 1933. Krátce před vypršením roční smlouvy v divadle se pokusila o sebevraždu. V Bratislavě pak provozovala rytmickou a dramatickou školu pro děti a příležitostně vystupovala jako tanečnice. 1930 spolupracovala s československou rozvědkou v Brně, ve Vídni byla zatčena pro špionáž a tamním soudem zproštěna obvinění; pro výzvědnou službu přestala být použitelná. V tomto období se několikrát pokusila o sebevraždu, částečně šlo o demonstrační pokusy. 1931 navázala vztah se spolužákem z konzervatoře Ludvíkem Vogelem, který se živil jako barový hudebník, a žila s ním do 1937. Do pražské pobytové přihlášky 1935 uvedla, že je herečkou Nového divadla (nepotvrzeno jinými zdroji). V květnu 1938 se provdala za Antona Gerstbergera, komerčního úředníka německé národnosti. Po vyhlášení protektorátu 15. 3. 1939 manželé požádali o říšskoněmecké občanství, které jim bylo 1940 uděleno. Za okupace mystifikovala fiktivním životopisem (německo-maďarský původ, narození 1910 ve smyšleném uherském Kresiru, rodné jméno Barényi), který byl akceptován nejen v literárním prostředí (F. Jakubův: Hovory se čtenáři: o krásné české próze 1943). B. se jej podařilo částečně legalizovat – prokazovala se tak za Pražského povstání i později v exilu. Během povstání byla spolu s manželem zatčena povstalci (7. 5. 1945), ale již po dvou dnech propuštěna, manžel zůstal ve vazbě na Pankráci do podzimu 1945. V únoru 1946 jim bylo povoleno vycestovat do Rakouska, odkud 1951 přesídlili do Mnichova. Trestní nalézací komise ÚNV hl. m. Prahy B. v říjnu 1948 odsoudila v nepřítomnosti k pokutě 130 000 Kčs, především za podání žádosti o říšské občanství. V exilu B. spolupracovala – patrně jen krátce – s Rádiem Svobodná Evropa (1952 uvedena na seznamu české redakce jako externí spolupracovnice), věnovala se přednáškové činnosti, publicistice a beletristické tvorbě. Počátkem sedmdesátých let se stáhla do ústraní. Pod upravenou identitou žila až do smrti, zemřela a pochována je v Mnichově (Nordfriedhof).

V začátcích své krátké herecké dráhy prokazovala v inscenacích avantgardních skupin u mladých režisérů J. Frejky (Fraška o Mistru Miminovi, Když ženy něco slaví… – pseudonym Bělská) a V. Gamzy (Bouhélier: Dětský karneval) komediální talent, schopnost ostře groteskního projevu a stylizovaného výrazu, sklon ke karikatuře a nadsázce. Pro rozpohybované avantgardní divadlo byla dobře disponována; vystoupila též v tanečním programu M. Holzbachové. Ve Slovenském národním divadle osvědčovala – byť většinou v menších rolích (v českých i slovenských inscenacích jich vytvořila šestnáct) – cit pro odlišný styl a žánr jednotlivých her. Zaujala realisticky pojatou Hankou (Zapolska: Morálka paní Dulské) či symbolistním podáním Anitry (Ibsen: Peer Gynt; atmosféru podpořila nekonvenčními rytmickými tanci). Stvrzovala své komediální předpoklady (Marie, Shakespeare: Večer tříkrálový) a blízkost k postavám starších žen (Baba Pejzlerka ve Švejkovi).

Po více než deseti letech, kdy se divadlu zřejmě nevěnovala, se obrátila k literatuře. 1938 a od 1940 publikovala pod pseudonymem O. Barényi v časopisech (především v Ahoji) přes osmdesát povídek. 1941–45 vydala sedm románů (volná psychologická tetralogie Janka, Rybí náměstí, Předehra, Sedmé dveře, dále Překrásná země, Hra pro Danielu a experimentální Román) a tři novely. Grotesku Sanatorium Božský klid vysílal rozhlas, napsala též filmový námět (nerealizováno). Jako dramatička debutovala konverzační komedií Veliká hvězda, líčící nezdařený pokus naivní novomanželky proniknout k filmu pomocí nevěry. Drama Herečka (a pozdější lyrická novela Šťastná Jarinka) je inspirováno výjimečně talentovanou, předčasně zemřelou J. Horákovou; hrdinka a její osud se prolínají s postavou Hildy z Ibsenova Stavitele Solnesse (Horáková ji hrála v Národním divadle). Společenskokritická hra Zámek Miyajima, zobrazující mravní zkaženost zbohatlické vrstvy a generační vzpouru proti ní, vykazuje motivem ztráty paměti jistou závislost na zahraniční dramatice (Anouilh aj.); jako jediná z autorčiných prací pronikla do Národního divadla. Morální aspekty herectví tvoří tematické pole hry Ten druhý (nedatovaný strojopis, neprovedeno). B. divadelní hry se vyznačovaly živým dialogem a zdařilými postavami žen s negativní životní zkušeností, schopných ironického nadhledu a sebeironie. Divadelní motivy a témata se objevují i v prozaických pracích, kde spolu se zřetelnými autobiografickými prvky představují materiálovou základnu. Všechny tři publikované hry byly uváděny na profesionálních i ochotnických scénách, jejich scénický život ukončilo zavření divadel v září 1944 a po osvobození odpor k „německé“ autorce (přesto ještě 1947 ochotníci hráli Herečku a Zámek Miyajima). V padesátých letech byla všechna díla B. vyřazena z knihoven jako protektorátní brak. V exilové produkci, kterou zahájil kriminální „miniromán“ Zwei Tassen Tee (1948, pseudonym H. Wangel), se obrátila k pražskému květnovému povstání a poválečnému pronásledování Němců, posléze k československé StB a poúnorové emigraci. Jednostranná reflexe vlastních zážitků a zkušeností, naturalistický popis a dokumentárnost charakterizují zejména první díl volné románové trilogie Prager Totentanz (1958, česky Pražský tanec smrti, 2012), jemuž předcházel publicistický čtyřdílný seriál o Pražském povstání (Sudetendeutsche Zeitung 1955). Další dva díly trilogie, Der tote Briefkasten (1960) a Das tote Geleise (1961), uzavřely B. beletristickou tvorbu. Jako publicistka sporadicky psala divadelně popularizační články (1958 pro mládežnický měsíčník Rasselbande o historii stínového divadla, o vývoji masky), k podstatnějším příspěvkům patří článek o české literatuře v časopisu Der europäische Osten (1956).

Pseudonymy

Olga Bělská, Olga/ Luisa/ Louisa Voznicová (herecké); Olga Barényi/ Barényiová/ von Barényi, Hilde Wangel, Jolán Deutsch [?] (autorské).

Role

Divadlo mladých

M. Holzbachová:Taneční orchestrion, První Marie (anon.: Mastičkář), Liběna (anon.: Fraška o Mistru Miminovi) – 1925; Žena Kritylla (Aristofanes, ú: J. Frejka: Když ženy něco slaví…

Státní konservatoř hudby, dramatické oddělení

Vdova (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Jahelková (J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec) – 1926; Mráčková (A. Jirásek: Samota), Martina (Molière: Učené ženy

Umělecké studio

Teta Tereza (Saint-Georges de Bouhélier: Dětský karneval

Slovenské národní divadlo Bratislava

Anna Fedorovna (P. Romanov: Zemetrasenie, slov.), Evuša (F. Urbánek: Bludár, slov.), Dorka (W. Shakespeare: Pohádka zimného večera, čes.) – 1927; Fernanda (F. Savigny: Ľalia z baru, čes.), Paní Schuttleworthová (W. S. Maugham: Viktorie, čes.), Jolantha (E. Scribe: Leonie, česky), Hanka (G. Zapolska: Morálka panej Dulskej, čes.), Katy (J. Skorkovská: Opičiak Fuk, čes.), Maria (W. Shakespeare: Večer trojkráľový, slov.), Matka ženíchova + Anitra (H. Ibsen: Peer Gynt, čes.), Baba Pejzlerka (J. Hašek, dram. V. Jiřikovský: Dobrý vojak Švejk, čes.) – 1928.

Hry

Veliká hvězda, Komorní divadlo 1943, i t.; Herečka, Městské divadlo na Poříčí 1944, i t.; Zámek Miyajima, Národní divadlo 1944, i t.; Ten druhý, rozmn., Alfa b. d.

Prameny

MZA Brno: Sbírka matrik, Kroměříž – sv. Mořic 7902, matrika narozených 1888–1911, fol. 292, obr. 291.

SOA Kroměříž: Matrika domovská, fond B-a 1, inv. č. 1187.

ÚMČ Praha 1: Matrika oddaných fary u sv. Antonína v Holešovicích, kn. 11, fol. 218.

ABS Praha: Fond 319 Vytříděné spisy sekretariátu ministra vnitra, sign. 319-42-3.

Landeshauptstadt München–Friedhöfe: Nordfriedhof 97-U2-0404.

Knihovna a archiv Pražské konzervatoře: Programy 1924/25–1926/27; Ateliér Langhans: Tablo absolventů Státní konservatoře hudby v Praze, školní rok 1926/27, sign. A–III–b–287; Výroční zpráva za školní rok 1926/27, s. 68, sign. 2 E 3550.

NMd: Režij. knihy J. Frejka (Fraška o Mistru Miminovi, H6A-14082; Když ženy něco slaví…, H6A-14092); premiérové cedule (Když ženy něco slaví…, H6C-1412; Dětský karneval, H6C-11433; Veliká hvězda, H6C-26111; Herečka, H6C-289), fotografie (Veliká hvězda, E54916–54954 D 1792).

NDa: Zámek Miyajima, č. 1297a (posudky, smlouva, rozpočet, fotografie, premiérová cedule).

NA: fond MZV–VA I, kart. 2783 (výstřižkový archiv O. B.).

Archiv SND Bratislava: smlouva, programové plakáty 1927/28 [online, cit. 21. 3. 2016]. URL: http://www.snd.sk/history-posters-19271928

DÚ Bratislava: Osobnost: Voznicová O. [online, cit. 21. 3. 2016]. URL: http://etheatre.sk/du_vademecum/permalinkdu?xid=d6846135cdba6ac803e51b060bb72df1&modeView=LIST.

Literatura

V. Papoušek: Věž a království, Praha 2014 ■ ad Umělecké studio: Kstr., Pražský večerník 14. 10. 1926; Radmond [E. Konrád], Národní listy 15. 10. 1926, příl.; Z. Hásková, Československá republika 15. 10. 1926; N. M. P. [Papoušková], Lidové noviny 16. 10. 1926; Jv. [J. Vodák], České slovo 19. 10. 1926; K. Engelmüller, Národní politika 20. 10. 1926; nesign., Dětský karneval, Týden v Praze 29. 10. 1926; O. Š. M. [Štorch-Marien], Rozpravy Aventina 2, 1926/27, s. 46–47; V. Kolátor: O Vladimíru Gamzovi, Praha 1931, příl. s. 6; L. Boháč: Tisíc a jeden život, Praha 1981, s. 43 ● nesign., Drobnosti, Cesta 9, 1926/27, s. 388 [Mráčková, Samota]; E. K.: Z letošních maturit, Národní listy 24. 6. 1927; Schz.: Z pražské činohry, Lidové noviny 24. 6. 1927 [Večer úryvků] ● ad SND Bratislava: Kappa: Pani Hübnerová v Bratislave, Robotnícke noviny 11. 3. 1928; H. H., Živena 18, 1928, s. 96–97; nesign., Nové Slovensko 19, 1928, s. 7 [Hanka, Morálka panej Dulskej]; Kappa: Shakespeare miesto Ibsena, Robotnícke noviny 25. 3. 1928 [Maria, Večer trojkráľový]; -rn.: Ibsenove oslavy na S.N.D. v Bratislave, Slovenská politika 22. 4. 1928; Kappa: Ibsenova oslava. S. N. D. v zrkadle Peer Gynta, Robotnícke noviny 24. 4. 1928; Ardito [Ĺ. Kühn], Prúdy 12, 1928, s. 292–294 [Anitra, Peer Gynt] ● ref. Veliká hvězda – inscenace: ej. [E. Janský], Národní politika 17. 5. 1943 (Praha); jn., Polední list 18. 5. 1943; AFŠ., A-Zet 18. 5. 1943; J. K. [Kopecký], Lidové noviny 19. 5. 1943; vlč [V. Přikryl], České slovo 19. 5. 1943; J. R. Banzet, Národní střed 19. 5. 1943; os. [O. Srbová], Národní práce 19. 5. 1943; V. Hloch, Venkov 19. 5. 1943; [J]. Sajíc, Lidové listy 20. 5. 1943; -ar., Večerní České slovo 25. 5. 1943; de., Svět 21, 1943, s. 10 ● ref. Veliká hvězda – knižně: F. Tetauer: [Předmluva], in O. B.: Veliká hvězda, Praha 1943, s. 5; P. D. [Dán], Národní střed 28. 9. 1943; F. P., České slovo 3. 11. 1943; Š., A-Zet 16. 11. 1943 ● ref. Herečka – inscenace: S. Lorencová, Národní střed 2. 2. 1944; A. J. U. [J. Urban], Národní politika 12. 2. 1944; jk., Večerní České slovo 12. 2. 1944; ža, Lidové noviny 13. a 15. 2. 1944; v. j. s., Polední list 14. 2. 1944; drh [V. Hloch], Večer 14. 2. 1944; [V.] Hloch, Venkov 15. 2. 1944; J. R. Banzet, Národní střed 15. 2. 1944; Š., A-Zet 15. 2. 1944; os. [O. Srbová], Národní práce 15. 2. 1944; Dr Hk [J. Horák], Pressa 15. 2. 1944; [J]. Sajíc, Lidové listy 16. 2. 1944; vlč [V. Přikryl], B., České slovo 17. 2. 1944; O. Srbová, Naše doba 51, 1943/44, s. 274–276; de., Zlín 12, 1944; s. 2; V. Kolátor, Živá tvorba 1, 1944, s. 4–5 ● ref. Herečka – knižně: F. Salzer: [Předmluva], in O. B.: Herečka, Praha 1944, s. 7; J. M. [Machoň], Lidové noviny 26. 6. 1944; JRB [Banzet], Národní střed 5. 7. 1944; nesign., Osvěta 1, 1944, s. 313 ● ref. Zámek Miyajima – inscenace: A. Podhorský, Večerní České slovo 27. 5. 1944; jk, Večerní České slovo 30. 5. 1944; K. S., Večer 30. 5. 1944; P., Polední list 30. 5. 1944; nn., Pressa 31. 5. 1944; J. H., Lidové noviny 31. 5. a 1. 6. 1944, ráno; ej. [E. Janský], Národní politika 31. 5. 1944; P. Dán, Národní střed 31. 5. 1944; V. Hloch, Venkov 31. 5. 1944; jwg [J. Wenig], České slovo 31. 5. 1944; AFŠ, A-Zet 31. 5. 1944; [J]. Sajíc, Lidové listy 31. 5. 1944; p. [A. M. Píša], Národní práce 31. 5. 1944; Hch. [V. Hloch], Rozkvět 23, 1944, s. 5; jr., Svět 23, 1944, s. 11; K. Marek, Řád 10, 1944, s. 384–386 ● ref. Zámek Miyajima – knižně: F. Götz: [Předmluva], in O. B.: Zámek Miyajima, Praha 1944, s. 7–9; J. M. [Machoň], Lidové noviny 14. 10. 1944; Tch. [J. Teichman], Svět 42, 1944, s. 5 ● F. Jakubův: Medailon autorky, Hovory se čtenáři: o krásné české próze 1943, Praha 1944, s. 129; nb.: Ženy, které tvoří: O. B., Český deník 28. 5. 1944; A. Jochmanová: Kontexty české divadelní avantgardy a tvorba režiséra Jiřího Frejky ve dvacátých letech XX. století, dis. práce, FF MU Brno 2006; R. B. Pynsent: Sentiment, sarkasmus a silná žena: úvod k českému dílu O. B., Ďáblové, ženy, národ: výbor z úvah o české literatuře, Praha 2008, s. 423–440 + Doslov, s. 590–601; P. Šámal: Soustružníci lidských duší, Praha 2009, s. 230; P. Tigrid: Přikládáme sekeru ke kořenům lži, Praha 2015, s. XII–XIII obr. příl.; B. Rádl: Mé vzpomínky na Osvobozené divadlo, rkp., b. d., DÚk, s. 16–21.

W. Kosch (ed.): Deutsches Literatur-Lexikon. Das 20. Jahrhundert. Biographisch-bibliographisches Handbuch, 1. díl, Bern 2000; Katalog-Lexikon zur österreichischen Literatur des 20. Jahrhunderts, díl 1/1, Wien 1995; LČL [všude chybně * 1910, chybí místo a datum úmrtí, neuvedeno vlastní jméno, pouze pseudonym, vydávaný za rodné jméno]