Trégl, Václav

Václav Trégl

* 10. 11. 1902 Bělá pod Bezdězem (CZ)

† 11. 2. 1979 Praha (CZ)

Populární komik, umělecký souputník generace české divadelní avantgardy, zejména J. Voskovce aj. Wericha. Užitečný herec malých rolí.

Narodil se v rodině zednického mistra. Jako patnáctiletý začal hrát ve studentském ochotnickém kroužku v rodišti, ochotničil i na reálném gymnáziu v Mladé Boleslavi. Odtud přešel na dramatické oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze, kde studoval u J. Hurta, M. Laudové-Hořicové a A. Suchánkové 1920–24; absolvoval monologem Shylocka z Kupce benátského a sluhy pana La Grange z Molièrovy komedie Směšné precieusy. Se svými spolužáky hrával i na mimoškolních scénách (v holešovické Legii malých, v žižkovském Divadle T. G. M.). Jako jeden z prvních se 1923 připojil k Volnému sdružení posluchačů konzervatoře, konkrétně ke skupině režisérů M. Jareše a J. Frejky. Z existenčních důvodů přijal krátká angažmá v pardubickém Východočeském divadle K. Veverky (1924–25) a ve společnosti K. W. Černého (1925–26). V té době přešel mezi zakládající členy souboru Osvobozeného divadla, v němž přes krátkodobá přerušení a různé peripetie scény setrval až do 1935. Krátkou, ale důležitou kapitolou T. kariéry bylo působení v Uměleckém studiu V. Gamzy 1927–28. Současně účinkoval v reprízách Vest Pocket Revue a existenčně se zajistil působením v divadle Akropolis pod vedením ředitele P. Leichtera. 1928–29 hrál v Moderním studiu J. Frejky. Po jeho rozpadu tvořil 1929–35 komickou protiváhu herectví J. Voskovce a J. Wericha v Osvobozeném divadle; poté přešel do Divadla Vlasty Buriana. Za nacistické okupace působil krátce v Intimním divadle J. Dohnala (1942–44). Zde také pomáhal svému rodáku, režiséru M. Dismanovi, převést jeho rozhlasovou inscenaci Karafiátových Broučků v podání rozhlasového dětského souboru na divadelní scénu (1943). Po válce se stal členem souboru nově založeného Divadla kolektivní tvorby (1945–46), kde se měl podílet i na dramaturgii, ale krátce poté, po návratu Voskovce a Wericha do vlasti hrál v obnoveném Divadle V + W až do jeho zániku (1946–48). Poté přešel do karlínského divadla, vedeného J. Frejkou, kde setrval do 1955. 1950 se oženil s A. Polatovou. Po Werichově návratu na scénu šel 1955 za ním do Divadla satiry, kde zůstal i po jeho odchodu po začlenění souboru do celku Městských divadel pražských; setrval tu až do důchodu 1965. 1962 byl jmenován zasloužilým umělcem. Pochován je ve svém rodišti v Bělé pod Bezdězem.

T. byl herec malých rolí, oblíbený zejména pro svou originální komiku. Od počátku se plně zapojil do uměleckých aktivit svých spolužáků na konzervatoři (počínaje úlohou ve Frejkově autorské inscenaci Kithairon) a spoluzaložil s nimi Osvobozené divadlo. Jeho umělecké potřeby zpočátku nejlépe uspokojovalo Umělecké studio, kde hrál pod Gamzovým vedením kritikou oceňovaný, žánrově pestrý repertoár – ztvárnil škodolibého surovce v inscenaci Cvrček u krbu, lyrického klauna ze hry Chcete se mnou hrát? Jeho výkon v roli bankrotáře Frazera z inscenace Potopa vynikal nad ostatní uceleností a stylovou jednotností v životném vykreslení typu prohnaného šejdíře. Příznivě byly přijaty i T. postavy vytvořené v Moderním studiu; ztělesnil zde několik komických rolí, ale i odpudivé typy – groteskního Kapuleta v nastudování Romea a Julie nebo starostu Mathise ze hry Pod mostem véchemským

T. byl svou tvorbou celoživotně spjat s avantgardními režiséry, zejména s osobnostmi J. Voskovce a J. Wericha. V jejich inscenacích hrál téměř výhradně komické role, spoluúčinkoval s nimi příležitostně už ve Vest Pocket Revui. Stal se členem jejich generačně jednotného souboru, který byl schopen vtipně rozvíjet improvizace obou protagonistů. Byl první, kdo se vyskytl po jejich boku, a věrně s nimi setrval po celou dobu jejich činnosti. Jeho komika se blížila poloze Werichových výkonů směsí herectví a klauniády, naivistickým a groteskním humorem. Byl však osobitý jak v intonaci hlasu, tak v herecké akci. Patřil do komického spektra, jehož Voskovec a Werich trvale používali při psaní svých her. Hlavní role se však dočkal pouze v roli dobromyslného kapitána ze hry Děti kapitána Bublasa, nastudované pro tzv. Malé Osvobozené. Jistou zvláštností bylo i jeho obsazení do titulní postavy v inscenaci Golema, kterou interpretoval s úspornou mimikou. T. bizarní postavičky (např. strýc Vézinet ze Slaměného klobouku) se dočkaly značné popularity i v opakovaných nastudováních v Divadle satiry (pod názvem Helenka je ráda) a ve filmu. Později výborně zapadl i do ansámblu Divadla Vlasty Buriana, kde hrál – nezřídka jako partner slavného protagonisty – sedm let ve stovkách repríz komické postavy, z nichž některé byly přeneseny i na filmové plátno. Po válce se uvedl přesvědčivou postavou „břichopáska“ Pana domácího v Gočárově hře J. P. P. ve slabě obsazeném souboru Divadla kolektivní tvorby. Patřil zde k význačnějším interpretům, jak naznačuje role J. Haška v inscenaci Haškův poslední podnik. Po návratu do Divadla V + W se vrátil ke svému osvědčenému, časem vypracovanému stylu hry. Jeho herectví dobře rozuměl i J. Frejka, který jej obsazoval od počátku svého vyhnanství v karlínském divadle do svých nejlepších inscenací (Caverna, V + W: Nebe na zemi; Kvasnička, J. K. Tyl: Paní Marjánka matka pluku). Záhy po jeho smrti šel T. 1952 opět za J. Werichem do obnoveného Divadla satiry. Svůj ustálený typ obměňoval v nesčetných variantách drobných životných postav. Okouzloval naivním humorem, nehybnou tváří ospalého výrazu, nebo naopak přílišnou činorodostí. Jeho stařecky mrzuté, ješitné, poťouchlé, naduté, zpomalené i hektické, šílené i dětsky prosté a šibalské postavy procházely nejnemožnějšími situacemi s úsměvem, těžko rozhodnout, zda mazaným či prostoduchým. Protože nepřehrával, nevytvářel „figurky“, nýbrž směšné lidské postavy, našel uplatnění i na pravidelných scénách konzervativnějšího typu.

Na filmovém plátně se poprvé objevil zásluhou Voskovce a Wericha ve snímku Pudr a benzin (1931) v režii J. Honzla. Bohatě vytěžován filmovými režiséry, hrál desítky drobných úloh včetně adaptací populárních představení V. Buriana. Účinkoval ve filmech M. Friče Revizor (1933), Když Burian prášil (1940), Císařův pekař a Pekařův císař (1951). S K. Lamačem natočil snímky U pokladny stál (1939) a Ducháček to zařídí (1938), s J. Svitákem film Přednosta stanice (1941) ad. K dispozici jsou rovněž filmové záznamy divadelních inscenací Těžká Barbora (1960) a Balada z hadrů (1960). 1953 vystoupil v prvním živém televizním vysílání pořadu Vánoce pod vrkočem, účinkoval např. v Ostrovu Dynamit (1963) či v populárních seriálech Hříšní lidé města pražského (1969), Fantom operety (1970) ad. Jeho nejmilejší rolí byl Pošťák Kolbaba z Pošťácké povídky K. Čapka.

Role

Dramatické oddělení Státní konzervatoře hudby

Josef Roškot (F. Šrámek: Měsíc nad řekou), Shylock (W. Shakespeare: Kupec benátský, ukázka z 2. aktu) + sluha pana La Grange (Molière: Směšné precieusy) – 1924.

Volné sdružení posluchačů konzervatoře

(též Scéna adeptů, Zkušební scéna)

Soudce (J. Frejka: Kithairon) – 1923; Perepelicyn (A. Averčenko: Starci, Sylvestr 1924) – 1924; Dr. Billard (Y. Goll: Pojištění proti sebevraždě, V. dramatický večer), Colin (Molière: Jiří Dandin, aneb Ošálený manžel), Roubal (anon.: Fraška o mistru Mimínovi, též OD) + mistr Severin (anon.: O třech Mariích – Mastičkář, Večer Sylvestrovský) – 1925; Euripides (Aristofanes: Když ženy něco slaví / Ženy o Thesmoforiích, též OD), Pappinolli (C. Gozzi: Rozmary lásky)– 1926.

Osvobozené divadlo

Pan ze Sottenvillu (Molière: Cirkus Dandin)– 1926; Druhý zloděj (V. Vančura: Učitel a žák)– 1927.

Umělecké studio

Řeznický pomocník (Saint Georges de Bouhélier: Dětský karneval), Hrabě Archanbant (A. Blok: Růže a kříž), Rascasse Klaun (M. Achard: Chcete se mnou hrát?), Raymond (F. Bérence: Rodinná fantazie), Master Tackleton (Ch. Dickens: Cvrček u krbu), Komisař (Molière: Škola manželů)– 1926; Ževakin (N. V. Gogol: Ženitba), Burges (A. Mill – G. B. Shaw: Candida), Frazer (H. Berger: Potopa), Tobiáš Říhal (W. Shakespeare: Dvanáctá noc aneb Jak chcete?) – 1927.

Moderní studio

Mistr Severin (E. F. Burian: Mastičkář), Sluha (Jamada Kakashi: Hra o Asagao), Odysseus (Euripides: Kyklops), Sedlák (H. Sachs: Vysedával telata), Kapulet (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Starosta Mathis (E. Erckmann – L. Chatrian: Pod mostem véchemským / Polský žid), Bridge (J. T. Brandon: To se řekne / Charley-ho nová teta), Umírající (J. Wolker: Nemocnice, V. komorní večer E. F. Burianova voicebandu) – 1929.

Osvobozené divadlo V + W

Inspektor Trammer (V + W: Líčení se odročuje) – 1929; Manihiki (V + W: Ostrov Dynamit), Jupiter, černý otrok (V + W: Sever proti jihu), Tandlberk (A.Sautner: Kašpárek a Paleček)– 1930; Leporello (V + W: Don Juan and comp.), Golem (V + W: Golem)– 1931; Místopředseda senátu (V + W: Caesar), Zbojník, Šarlát a Drákula (V + W: Robin zbojník)– 1932; Poctivý strážník (V + W: Svět za mřížemi), Kapitán Bublas (V + W: Děti kapitána Bublasa, Osvobozené pro mládež), Paprikides (V + W: Osel a stín)– 1933; Vézinet (V + W: Slaměný klobouk), První vandrák (V. Nezval: Strach), Don Vasco Ybajo (V + W: Kat a blázen), Napoleon, zákazník, Paprikides (V + W: Vždy s úsměvem)– 1934; Šišcapitalis Neandrtál, šašek, Jan Fust, Mr. Šiškfeller (V + W: Panoptikum)– 1935.

Divadlo Vlasty Buriana

? (A. Bach: Pod dozorem věřitelů /To neznáte Hadimršku/) – 1928; Klient (Bernauer – Österreicher: Konto X /Ducháček to zařídí/) – 1931, Pacient (W. Verner: U pokladny stál)– 1936.

Intimní divadlo

? (L. Pirandello: Rozmysli si, Jakoubku), Brouček v roští (J. Karafiát: Broučci, Dismanův soubor) – 1943.

Divadlo kolektivní tvorby

Pan domácí (J. Gočár: J. P. P.), Urban (Z. Borský: Asyl) – 1945; Hašek (F. Sauer: Haškův poslední podnik, v Lesním divadle v Krči)– 1946.

Divadlo V + W

Dr. Bradley (H. Moss – G. S. Kaufman, upr. J. Werich: Přišel na večeři) – 1946; Krištof Kolumbus (V + W: Pěst na oko)– 1947; Josef Maršálek (B. Lane – E. Harbung – F. Saidy: Divotvorný hrnec) – 1948.

Divadlo Československého státního filmu

(Divadlo hlavního města Prahy 1951–54)

Caverna (V + W: Nebe na zemi)– 1950; Bujanov (N. Kovner – N. Adujev: Akulina), Kvasnička, hospodský (J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku) – 1951; Klížek (J. N. Nestroy: Lumpacivagabundus)– 1952; Sedlák Myžička (J. Zrotal: Zavinil to Ferkl)– 1953.

Divadlo estrády a satiry

(Divadlo satiry 1955–57, Divadlo ABC 1957–61)

Luka (A. P. Čechov: Medvěd)– 1954; Cicero (V + W: Caesar)– 1955; Josef (A. Bréal: Husaři)– 1956; Vézinet (V + W: Helenka je ráda aneb Slaměný klobouk), Purkmistr (V + W: Balada z hadrů)– 1957; Witherspoon (J. Kesselring: Jezinky a bezinky)– 1958. 

Městská divadla pražská

Monsignore Theobald Säntfl (Night–step)– 1961; Starikov (N. V. Gogol: Ženitba) – 1963.

Literatura

O. Š. M. [Štorch-Marien]: Divadlo mladých na Slupi, Rozpravy Aventina 1, 1925/26, s. 63; A. Hoffmeister, tamtéž, s. 79 [mladý soubor OD]; O. Š. M. [Štorch-Marien], Rozpravy Aventina 2, 1926/27, s. 46 [Řeznický pomocník, Dětský karneval]; E. K. [Konrád], tamtéž, s. 47 [Hrabě Archanbant, Růže a kříž]; O. Š. M. [Štorch-Marien], tamtéž, s. 58 [Rascasse Klaun, Chcete se mnou hrát?], s. 87 [Master Tackleton, Cvrček u krbu]; J. J. Paulík, tamtéž, s. 165 [Frazer, Potopa]; K. Engelmüller, Národní politika 16. 12. 1927 [Burges, Candida]; OM: Wolker a Burianův voiceband, Lidové noviny 4. 6. 1929, ráno [Umírající, Nemocnice]; V. Blažek: Sborník Na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Praha 1936, s. 145, 464, 516; Ok, Mladá fronta 2. 6. 1945 [Pan domácí, J. P. P.]; nesign., Rudé právo 22. 6. 1945 [Urban, Asyl]; V.: Divadlo ve znamení revoluce, Právo lidu 22. 6. 1945, venkovské vydání [Divadlo kolektivní tvorby]; Ok, Svobodné noviny 21. 5. 1946 [Hašek, Haškův poslední podnik]; B. Rádl: Mé vzpomínky na Osvobozené divadlo, strojopis, 1955, DÚk; V. Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, Praha 1957, s. 122–124; F. Černý: Balada z hadrů, Divadelní noviny 2, 1958, č. 11, s. 3; B. Rádl: Osvobozené divadlo. Dokumentace (I. část: Od počátků do 30. června 1927 + III. část: Od podzimu 1930 do roku 1938), 1961, strojopis DÚk; F. Černý: Theater – Divadlo, Praha 1965, s. 82–83, 95–96; M. Schonberg: Rozhovory s Voskovcem, Praha 1965, s. 73; P. Bartík: Na černé hodince u V. T., Mladá fronta 10. 12. 1967; da: Lidový herec, Rudé právo 10. 12. 1977 ● nekrology: vp, Večerní Praha 13. 2. 1979; Pk, Svobodné slovo 13. 2. 1979; Kt, Lidová demokracie 13. 2. 1979 ● B. Rádl: Vzpomínky a dokumentace. Sv. 1. Divadlo Umělecké studio v Umělecké besedě, 1979, DÚk; Fk: Herec z Osvobozeného, Lidová demokracie 9. 12. 1982; J. Kazda: Dva nezapomenutelní, Svobodné slovo 10. 2. 1984; J. Werich: Úsměv klauna, Praha 1984, s. 163; J. Levý: V. T., Práce 19. 12. 1992; V. Just: Mystérium smíchu, Praha 1993, s. 82–83, 96, 180; K. Meister: Odkryté archivy, Divadelní noviny 8, 1999, č. 18, s. 14; J. Pelc: Osvobozené divadlo neznámé, Praha 1999, s. 341–353; V. Just: Werichovo divadlo ABC, Praha 2000, s. 143; M. Skrčená: Krátké životy, Večerník Praha 29. 6. 2002; J. Fiala: V Bělé vzpomínali V. T., Mladá fronta dnes 9. 12. 2002; P. Kovařík: Malý velký herec, Večerník Praha 10. 12. 2002; F. Cinger: Smějící se slzy aneb Soukromý život Jana Wericha, Praha 2004, s. 57; V. Hrouda: Velký herec malých rolí, Haló noviny 19. 3. 2004; V. Holzknecht: Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo, Praha 2007, s. 199; H. Kubíčková: Komik T. hrál stovky malých rolí. A Golema, Mladá fronta dnes 19. 11. 2011; O. Suchý: Takový byl V. T., Bělá pod Bezdězem 2011; Jaroslav “krib“ Lopour: V. T., Česko-slovenská filmová databáze (online, cit. 19. 4. 2018), URL: https://www.csfd.cz/tvurce/947-vaclav-tregl/.

ČSBS, Fikejz – Film III

Životní události

• 10. 11. 1902: narození, Bělá pod Bezdězem (CZ)
  
• 11. 2. 1979: úmrtí, Praha (CZ)
  

Vazby

H

• Heslář

Vznik: 2018
Autor: Ladislava Petišková