Šejbalová, Jiřina

Jiřina Šejbalová

* 17. 9. 1905 Praha (CZ)

† 23. 8. 1981 Praha (CZ)

herečka, zpěvačka

Všestranně disponovaná herečka a zpěvačka činná v okruhu české divadelní avantgardy. V průběhu více než čtyřicetiletého angažmá na české první scéně se vypracovala v přední členku tzv. zlaté gardy Národního divadla.

Pocházela z dobře situované a kulturně orientované rodiny, jejíž ráz ovlivnil dědeček Š. sochař Václav Scheibal (1845–1902). Otec byl účetní ředitel pražského magistrátu, matka byla dcerou zemského účetního rady. Zájem o divadlo projevila Š. už na obecné pětitřídní škole – při školním výletě na Říp zrežírovala představení Zeyerovy hry Radúz a Mahulena, v němž ztvárnila roli Runy. Psala básně, recitovala, zpívala v kostele sv. Jiljí. Na doporučení ředitele školy se v patnácti letech přihlásila na operní oddělení Státní konzervatoře hudby a byla přijata. 1920–25 studovala pod vedením D. Branbergerové (zpěv), F. Pujmana (prvky hereckého výrazu) a A. Dubské (výchova pohybem a hudebním rytmem); spolužáky jí byli E. F. Burian, J. Ježek, I. Krejčí. Následující dva roky studovala ještě na dramatickém oddělení. 1924 vystupovala příležitostně na jevišti Legie malých v Holešovicích. Spolu s H. Theinem vystoupila 1925 ve školním představení drobných oper (Milhaudův Vůl na střeše a Stravinského Mavra). Jako výjimečně talentovaná mladá umělkyně vystupovala na soirée prezidenta T. G. Masaryka na pražském hradě 1925 a na jiných slavnostních akcích. Jako sopranistka absolvovala koncertem písní J. Křičky (Dětské písně a říkadla a jiné skladby) a spolu se skladatelem, který ji doprovázel na klavír, podnikla turné po republice. Přátele bavila hrou na harmoniku. V Národním divadle v Brně zpívala pohostinsky Musettu v Bohémě a Barču v Hubičce (obě 1927), angažmá do tamní operety však nepřijala. V Národním divadle v Praze začala studovat titulní roli Lišky Bystroušky, ale podle uměleckého šéfa O. Ostrčila nebyl její hlas bezpečně posazen; proto přerušila operní kariéru. Na výzvu E. F. Buriana a J. Frejky se připojila k souboru Dada – smlouvu o angažmá podepsala na podzim 1927. V souboru (s B. Záhorským, L. Otáhalovou, L. Skrbkovou a bratry Trojanovými), orientovaném na grotesku a satiru, působila zhruba rok v sezoně 1927/28. Na začátku června 1928 byla přijata do Národního divadla na dobu jednoho roku jako sustentantka činohry; poté se stala řádnou členkou souboru, v němž setrvala přes čtyřicet let. 1940 se provdala za JUDr. Jaroslava Pipka, syna sekčního šéfa na ministerstvu obrany. Do osvobození republiky 1945 patřila k nejvytíženějším členkám souboru, své vrcholné role ztělesnila většinou pod režijním vedením J. Frejky. Výjimečně se jí umělecky dařilo za okupace v režiích K. Dostala, případně i dalších členů režisérského sboru. Po velkých změnách v poválečné sestavě souboru se přehrála do rolí starších žen, významné umělecké ocenění získala koncem 50. let po nástupu O. Krejči do vedení činohry Národního divadla. S ním a spolu s režiséry A. Radokem a M. Macháčkem vytvořila řadu mistrovských postav. Některé z nich přenesla i na filmové plátno. Ve svých 65 letech byla jako národní umělkyně označena vedením divadla za přespočetnou a pod záminkou zeštíhlení souboru k 16. 10. 1970 propuštěna do penze. Po jednáních s vedením divadla veřejně prohlásila, že byla k odchodu donucena. V Národním divadle skončila v polovině sezony 70/71 rolí Kolmistrové v Zápotockého hře Vstanou noví bojovníci. Po odchodu do důchodu hostovala v pražských divadlech, hrála v mnoha filmech, televizních pořadech a sestavila si vzpomínkový pořad, se kterým příležitostně vystupovala v různých kulturních zařízeních. Je pochována v Krhanicích u Benešova.

Dvaadvacetiletá Š. se na sklonku 1927 jako profesionální herečka připojila k (původně amatérskému) souboru Dada. S všestranným nadáním tu zprvu moderovala, zpívala, recitovala a tančila; postupně se pod vedením J. Frejky propracovávala k závažnějším hereckým úkolům. V sehraném kolektivu se uvedla v kabaretním představení Dona Kichotka jako konferenciérka textem, který pro ni napsal J. Trojan; do další, značně přestudované reprízy v lednu 1928 přidala vlastní vtipný text Promluva jako pomluva. Hned zpočátku našla ideálního partnera v E. F. Burianovi; vystupovali jako groteskní měšťácká dvojice ve vycpaných večerních oblecích či v Hlávkově scénkách Dandy a Baby a Pravý start; sekundovala bratrům Trojanovým. Samostatně se Š. v Dada uplatnila jako zpěvačka Burianových a Ježkových písní či avantgardou adorovaných černošských blues. Tím byla určena její pozice v ženském obsazení souboru: zatímco L. Skrbková a L. Otáhalová hrály převážně dramatické role, Š. s přirozeným smyslem pro humor, satiru i grotesku a s bohatými múzickými dispozicemi účinkovala v revuích. Frejka ji pověřoval postupně i menšími dramatickými úkoly. S E. F. Burianem vytvořila několik dalších groteskních typů – zejména v Bim bam revui, kde hráli ve scénce Nevěsta dříve a nyní a kde Š. samostatně zpívala Píseň o moři aj. Příležitostně zaskakovala i ve voicebandu (Král Oidipús). V představení Gaučo a kráva pro ni autoři přichystali obdobnou žánrovou směs, ale její výstupy už byly vázány na postavu fiktivní filmové hvězdy Anny Vondra. V této „trampské revue“ Š. zpívala písně jako Osada na stříbrné řece či Song of Canada. Její poslední, už dramatickou rolí v Dada byla zpívající Holice v představení Burianova Mistra Ipokrase. Přitažlivé, dobře rostlé a pěvecky disponované komičky si brzy všimli dva výrazní představitelé pražského divadelnictví, dramaturg vinohradského divadla J. Kodíček a šéf činohry Národního divadla K. H. Hilar; oba přišli s nabídkou angažmá. Š. nejdříve hostovala na scéně vinohradského divadla v tragédii A. Strindberga Otec. Hilarovi, který hledal pro Národního divadlo náhradu za zesnulou J. Horákovou, se představení líbilo a angažoval ji. Po několik let byla dle dobového zvyku obsazována do menších rolí, hrála komorné, sekretářky, milovnice, slečny pro všechno.

Na podzim 1929 vystoupila jako Přibyslava v Lomově Svatém Václavovi (režie K. H. Hilar) už jako renomovaná členka souboru. Poměrně dlouho byla obsazována do menších rolí atraktivních, koketních, energických i záletných žen historického i současného repertoáru a tříbila na konverzačních hrách svůj K. H. Hilarem i J. Vodákem zpočátku kritizovaný mluvený projev. Naopak oslňovala neotřelým půvabem a šarmem i v rolích bez větších textových partů (Malajka v Pagnolově Malajském šípu, 1931) nebo vyžadujících taneční projev, jímž vládla díky dalcrozeovskému školení u A. Dubské (Kokotička v Čapkově pohádce Tlustý pradědeček, lupiči a detektivové, 1932, Tanečnice ve Wernerově hře Medvědí tanec, 1934). Ve Snu noci svatojánské, kde hrála v Hilarově režii Helenu, uspěla zde nejlépe ze svých vrstevníků (1933, spolu s L. Peškem, O. Scheinpflugovou, L. Boháčem). S Frejkovým příchodem do Národního divadla se pro ni mnohé změnilo. V době, kdy hledala vlastní herecký styl, ji obsazoval do svých profilových režií včetně zahajovacího představení Studia Národního divadla Lásky hra osudná (1929). Po stabilizaci generačního okruhu herců, do kterého patřila spolu s O. Scheinpflugovou, L. Peškem, J. Pivcem, L. Boháčem, S. Neumannem, B. Záhorským, J. Grussem, J. Štěpničkovou ad., získala konečně velkou úlohu Lisardy v inscenaci Schovávaná na schodech (1931). Ukázalo se, že jí nejlépe vyhovuje básnický text, pro který měla dispozice už svým původním pěveckým zaměřením. Jako uznávaná interpretka milostných dívčích osudů se brzy poté prosadila zejména titulní úlohou ve Frejkově inscenaci Neveuxovy hry Julie aneb Snář (1932), kterou ztělesnila jako snový přízrak neskutečně jasného hlasu a současně reálnou ženskou bytost. Její herecký styl osciloval mezi spíše intelektuálním herectvím O. Scheinpflugové a osudovým ženstvím A. Sedláčkové. Podtržením podstatných rysů Š. vytvářela neobyčejně sugestivní postavy mladých žen; byla ideální interpretkou soudobých dívčích a ženských typů (1. komsomolka, Kvadratura kruhu, 1930; Táňa, Cesta květů, 1935). Dařilo se jí prohlubovat a posouvat své herectví; zhruba od poloviny 30. let promýšlela postavy od masky a kostýmu až po výraz tváře a rytmus chůze, hledala pod jejich povrchem hlubší vrstvy a snažila se najít pro své typy pokaždé nové odstíny. Vypracovala se též v umění mluveného verše. V Laurencii Lope de Vegovy Fuente Ovejuny (1935) vybavila svou venkovskou hrdinku, povyšující svůj milostný cit na lásku k rodnému kraji, bohatstvím kontrastních rysů: byla vášnivou milovnicí i ukřivděnou ženou, která se vzchopí k odporu. Přesvědčivosti dosáhla také deklamací veršovaného textu se zcela současným přízvukem a s důrazem na jeho myšlenkovou závažnost. Jako černoška Lee ve Vančurově Jezeru Ukereve zdůraznila důstojnost dcery domorodého krále v kombinaci s výbušností přírodního člověka, jako Angelika v Krležových Pánech Glembajových naopak umrtvila temperament postavy do řeholního asketismu. Rolí, nejlépe odpovídající jejímu temperamentu, kterou jí přisoudil na počátku kariéry K. H. Hilar, byla Rosalinda ze Shakespearovy komedie Jak se vám líbí. Hrála ji však až 1937 pod Frejkovým vedením. Podala ji jako moderní dívku, trampující živel kurážné povahy; v dovádivé hře na schovávanou neztrácela přes milostné city nadhled a rozvahu. Všestranně vytěžována hrála na přelomu 30. a 40. let i více než 15 rolí za sezonu. V té době stále ještě neměla dispozice k vytváření tragických postav; v její povaze dosud chyběl smysl pro trýznivé stavy lidské psýchy. Schopnost pochopení tragického životního pocitu získala až za okupace, kdy se vzepjala k mimořádným výkonům a podstatně rozšířila a prohloubila svůj umělecký záběr. Šlo zejména o trojici klasických hrdinek v režii K. Dostala: hlavní postavy z Goethových tragédií Torquato Tasso (1942) a Ifigenie z Tauridy (1943), která patřila k jejím nejmilovanějším rolím, a Lessingovy Míny z Barnhelmu (1944), kde hráli ústřední dvojici spolu s L. Boháčem. Ifigenii zbavila dobové patetické konvence a dodala jí něhu, poklidnou hloubku i mučivé stavy lidské duše. Hrdinka, věrná mravnímu zákonu v sobě, uspěla na scéně lidskou ušlechtilostí a také díky melodickému přednesu, který plně vystihl emocionální rytmus a dramatickou intenzitu Goethových veršů. Š. tak přinesla do interpretační tradice antických postav nové pojetí. Objevila se i v jejich opakovaných nastudováních. Po válce vystoupila v památném představení Jiráskovy Lucerny jako Mladá kněžna a s velkým nasazením vytvořila podobu lehkomyslné, ale distinguované rokokové šlechtičny (1945). Nyní již budovala své postavy vědomě z vnitřně kontrastních rysů. Po odchodu J. Frejky z Národního divadla a nástupu nového vedení se pro ni situace poněkud změnila: do souboru přešla řada mladších členů z Honzlova Studia Národního divadla a několik politicky vyprofilovaných osobností. Rolí Káči z Drdových Hrátek s čertem (1945) Š. zahájila řadu pozdějších komických, satiricky nebo groteskně laděných typů venkovských žen a měšťaček, které vybavila energií z jednoho kusu vystavěných postav. Velkou příležitost dostala ještě v roli Lízy Doolitlové ze Shawova Pygmaliona (1946), ve které hyperbolizovala kresbu počestné pouliční květinářky do obecnějších kontur svého typu a prostoupila ji komediantskými prvky. Poté již nebyla tak často obsazována a rychle se přehrála do rolí starších žen (Klásková, Kordula, Káča, Lízalka, Babuše) zejména z české klasiky, ve kterých vytříbila svou hru na lidovou notu. Nové umělecky šťastné období zažila až s příchodem režisérů O. Krejči, A. Radoka, M. Macháčka a J. Pleskota, kteří ji obsazovali do svých profilových a přelomových inscenací. Pod jejich vedením se herectví Š. dále prohlubovalo směrem k mimořádně plastické charakteristice postav, které zůstávaly přes svou typovost bohatě odstiňovány náznaky psychologických motivů. Byl to zejména civilně tragický obraz alkoholičky Phoebe Riceové v inscenaci Osbornova Komika (1957, r. A. Radok), v němž podala podstatu beznadějné zchátralosti, banality a hlouposti. V klíčových scénách vedla postavu až na hranici slabomyslnosti; hrála zvolna rozváděným procesem, celou škálou pochodů; její výkon působil zvláštní, tíživou, až nesnesitelnou naléhavostí, vrýval se do paměti. Zcela jinak zachytila Š. kvintesenci měšťáctví v postavě Váchové z Hrubínovy Srpnové neděle (1958, r. O. Krejča) – s pochopením pro její individuální vlastnosti a současně s kritickým hodnocením jejího záporného typu. V Anně Pavlovně z Tolstého Živé mrtvoly (1960, r. M. Macháček) vytvořila plastický obraz pokrytectví a diskrepance mezi elegantním fyzickým vzhledem a hrubou vulgaritou, s níž postava zasahuje do života své dcery. Na podivínských postavách Š. uplatňovala odpozorované postřehy z běžného života (Juljaševičová z Morálky paní Dulské, 1954). Šlo jí o to, aby odhalila negativní typ až na dřeň a v divákovi zároveň vzbudila vědomí, že jde přese všechno o člověka, o zmrzačené, zmařené, ale přece jen lidství, kterého je škoda. Pro komické role neváhala deformovat svůj fyzický zjev (Babuše z Klicperova Ženského boje, 1958). Nerozlišovala malé a velké role: její živočišně odpudivá Chrobačka z revue bratří Čapků Ze života hmyzu (1965) byla mistrovskou studií na malé ploše. Plodné období 60. let završila jako jadrná selka v památné Kačerově inscenaci Brechtovy Matky Kuráže (1970).

Vláčná, půvabná a ohebná, mladistvý Eros divadla, děvče a žena tohoto století…; tak dobová kritika charakterizovala osobitost herečky, která patřila od počátku k členům souboru, spoluutvářejícího od 30. let proslulou „zlatou gardu“ Národního divadla pod Hilarovým a Frejkovým vedením. Ve svých nepsychologických, múzicky bohatých výkonech nesla zpočátku spolu se S. Neumannem, J. Grussem, L. Boháčem, B. Záhorským, J. Pivcem, J. Štěpničkovou ad. odkaz herectví divadelní avantgardy, ale dařilo se jí i v partnerstvích se staršími členy souboru, jako byli E. Kohout, L. Dostalová, J. Kronbauerová, E. Vrchlická aj. Zralou souhru s J. Pivcem ze závěru kariéry Š. dodnes dokládá několik opusů její četné filmové a televizní tvorby. V mládí ztělesňovala pro svůj přitažlivý zjev a smyslný naturel často role milovnic v širokém rejstříku jejich povah a zaměření. Byla rovněž představitelkou moderních nesentimentálních hrdinek, v jejich pojetí uplatňovala jako základ racionální nadhled, zároveň jim dodávala citový náboj, lyrický nebo snový charakter. Své charakterní postavy postupně problematizovala ambivalentním pojetím, vycházejícím z kontrastu jejich vlastností. Hlasovým projevem překonala dosavadní konvenci mluveného slova a dosáhla výjimečných kvalit zejména v deklamaci veršů. Skvělá komička, s vtipem, nadsázkou a fantazií zužitkovávala ze života odpozorované postřehy. V průběhu času vytvořila celou škálu jadrných lidových typů z klasického i novějšího českého repertoáru. S postupujícími léty obohacovala své postavy o tragikomické rysy. Pokud hrála negativní role, nacházela v ostře kreslených figurách z pochopení pro jejich lidské rysy. Své postavy, vždy sugestivní po fyzické stránce, obohacovala v letech své umělecké zralosti o přesné psychologické detaily, jimiž dosahovala výjimečné plasticity svých výkonů. Výkony z posledních let života umělkyně, zejména role stárnoucích žen, byly považovány za monolitní a dokonalé pro absolutní přetělesnění herečky a její komplexní výpověď o postavě.

V 60. letech se Š. začala věnovat pedagogice, 1965 byla jmenována mimořádnou profesorkou na hudební fakultě AMU, 1968 řádnou profesorkou pro obor Herecká výchova se zvláštním zřetelem k jevištní řeči. Poslední evidence o jejím úvazku na HAMU končí 1971.

Umění jevištní řeči a melodického hlasu, který časem nabyl na hlubších tónech, často využíval Čs. rozhlas, se kterým průběžně spolupracovala. Zachovány jsou i některé záznamy přímých přenosů inscenací z Národního divadla z 30. let. Vedle toho propůjčila svůj hlas k nastudování původních rozhlasových děl, včetně správcové v Klicperově hře Každý něco pro vlast nebo Šumařky ve Stehlíkově hře Hej, pane kapelníku!, Plajznerky z Drdovy komedie Zapomenutý čert ad.

Ve 40. letech nahrála v edici J. Frejky pro Ultraphon záznamy Vzbouření na vsi, Jezero Ukereve, Benátská maškaráda, Ifigenie na Tauridě, po válce pracovala na záznamech inscenací Národního divadla v Supraphonu (Srpnová neděle 1960), natočila rovněž Herecký portrét Jiřiny Šejbalové (1966), Ve stínu lípy (1973), Nezralé maliny (1983), To bylo poslední představení (1983); zúčastnila se jako paní Müllerová natáčení Haškova Dobrého vojáka Švejka, svůj hlas propůjčila Teti ve hře J. Topola Hodina lásky ad. Do výběrové gramofonové kolekce Dějin českého divadla z produkce Supraphonu byla zařazena i nahrávka Frejkovy inscenace Lope de Vegy Vzbouření na vsi s Š. v roli Laurencie.

Od 30. let pravidelně nahrávala desky populárních i trampských písní s orchestry R. A. Dvorského, S. E. Nováčka, J. Ježka, E. Fialy, zpívala i se Settlery. Natáčela i pro firmu Eska (např. píseň Opona padá), s V. Burianem i O. Novým.

Poprvé se objevila v němém filmu O. Kmínka Hanka a Jindra v 1928. Ve 30. letech ji obsazovali hlavně režiséři S. Inneman, J. Sviták, ale i H. Haas nebo O. Vávra. Nejvíce však bylo oceňováno její zralé herectví režiséry poválečného filmu. Některé významné divadelní role ztvárnila i na filmovém plátně (Juljaševičová, Morálka paní Dulské, 1958, r. J. Krejčík; Vachová, Srpnová neděle, 1960, r. O. Vávra). Vedle celé řady uznání se jí dostalo největšího ocenění 1958, kdy získala na Benátském biennale medaili za herecký výkon ve filmu režiséra J. Weisse Vlčí jáma (1958) a současně uznání československé vlády ve formě Řádu práce. T. r. byla jmenována zasloužilou umělkyní, 1965 jí byl udělen titul národní umělkyně. 1970 získala medaili 25 let československé kinematografie. Kromě J. Weisse, který s ní pracoval nejčastěji, spolupracovala i s nastupující filmařskou generací: J. Krejčíkem, Z. Brynychem, V. Kašlíkem (Ježibaba v Rusalce), D. Kleinem nebo F. Filipem. 1960 byl natočen dokument Jiřina Šejbalová.

Z jejího umění hojně těžila po 1959 i televizní produkce, a to jak v řadě významných filmů (s J. Werichem Slzy, které svět nevidí, r. M. Frič, 1962; Promiňte, omyl!, r. J. Weiss, 1963; Láska jako trám s J. Pivcem, r. F. Filip, 1967), tak i v zábavných pořadech a populárních seriálech (Sňatky z rozumu, 1968; Taková normální rodinka, 1971). Poslední televizní roli vytvořila v inscenaci Nezralé maliny (1980) podle scénáře J. Hubače.

Vždy pohotová vypravěčka zveřejnila své herecké zážitky v divadle a filmu v sérii článků Sama sobě reportérkou pro časopis Kultura 58 a znovu ve stejnojmenném kresleném seriálu s A. Pelcem pro časopis Dikobraz (1977). Se vzpomínkovým pořadem Hříchy z mládí vystupovala v rozličných kulturních zařízeních.

Role

Národní divadlo Brno

Barče (B. Smetana: Hubička), Musetta (G. Puccini: Bohéma) – j. h. 1924.

Státní konservatoř hudby

Jiná dívka (D. Milhaud: Vůl na střeše, operní škola v StD) – 1925; Máří pastýřka (Adam de la Halle: Hra o Robinovi a Marion, retrospektivní večer dramaticko-operní) – 1926; zpěv (večer Humor v hudbě, J. Křička: Dětské písně), zpěvní část (Saint Saëns: Karneval zvířat), zpěv Honolulu (F. Poulenc: Černošské rapsodie), Služka Serpina (G. B. Pergolesi: La serva padrona) – 1927; Mavra (I. Stravinskij: Mavra, hráli ve VD, ND i NDB) – 1928.

Dada

Konferenciérka (E. F. Burian – J. Dréman – J. Frejka – M. Hlávka – V. Lacina – H. Slípka – J. Trojan: Dona Kichotka. Revue žurnál, aktualita, satira, voiceband, čísla: J. Trojan: S tou hroudou jsem zrozen /později s tit. Šejbalová to řekne svými slovy/, anon.: Promluva jako pomluva, Baby /M. Hlávka: Šlechtic a žena z lidu, později s tit. Hledá se partnerka/, songy: H. Slípka – E. F. Burian: Pravý start, J. Trojan – J. Ježek: Ku předu, ku předu!, E. F. Burian – Handy: Negerská blues); Rozárka + žena Šebesty Kramfleka (M. Kopecký: Proměněné ženy aneb Zkrocení zlé ženy, jinak Švec Šebesta, též Zázračný potěh) – 1927; zpěv (K. Balling – J. Dréman – C. Petržílek – J. Plachta – J. Trojan: Bim-Bam revue, songy Nevěsta dříve a nyní, Píseň o moři, To je úřední tempo?), 2. posel + zpěv (Sofoklés – J. Cocteau: Král Oidipús), zpěv a voiceband (P. Reverdy: Poutník, II. cyklus dramatických studii), Anny Vondra + zpěv (K. Melíšek – J. Trojan: Gaučo a kráva. Revue pro studenty, trampy a politiky včetně, čísla Stěhovaví ptáci aneb Nemravný život, Dunící koleje, songy Osada na Stříbrné řece, Song of Canada, Muž bez role, Chvála bláznovství /s M. Staňkovou a L. Skrbkovou/, Duhové deště…), Holice (V. Lacina – J. Trojan – E. F. Burian: Mistr Ipokras, mastičkář drkolenský, zpěv Žalozpěv Holice o lásce, Holice honí tři Marie) – 1928.

Městské divadlo na Královských Vinohradech

Berta (A. Strindberg: Otec)– 1928.

Národní divadlo

Genevieva (R. Giguoux – M. Maurey – A. Savoir – J. Théry: Nezralé ovoce, j. h.), Euforion (J. W. Goethe: Faust, 2. díl, j. h.), Panna (paní) brněnská (A. Jirásek: Jan Žižka) – 1928; Coletta Bolbecová (G. Berr – M. Verneuil: Advokátka JUDr. Bolbecová), Přibyslava (S. Mojžíš-Lom: Svatý Václav), Louisa (M. Pagnol: Marcelina) – 1929; První komsomolka (V. Katajev: Kvadratura kruhu), Prolog (bratři Čapkové: Lásky hra osudná), Maria Credaro (E. Ch. Carpenter): Děti starého mládence – 1930; Lisarda (Calderón de la Barca: Schovávaná na schodech), Malajka (M. Pagnol: Malajský šíp) – 1931; Šílená žena (F. X. Šalda: Zástupové), Julie (G. Neveaux: Julie aneb Snář), Kokotička (J. Čapek: Tlustý pradědeček, lupiči a detektivové) – 1932; Helena (W. Shakespeare: Sen noci svatojánské), Staša (J. Hilbert: Sestra) – 1933; Tanečnice (V. Werner: Medvědí tanec), Iris (Aristofanes: Ptáci) – 1934; Isabella (Calderón de la Barca: Sudí zalamejský), Táňa (V. Katajev: Cesta květů), Laurencie (Lope de Vega: Vzbouření na vsi / Fuente Ovejuna), Nelly Rohanová (F. Tetauer: Veřejný nepřítel) – 1935; Lee (V. Vančura: Jezero Ukereve), Isadora Duncanová (E. Neumann: Tančící safír) – 1936; Sestra Angelika (M. Krleža: Páni Glembajové), Rosalinda (W. Shakespeare: Jak se vám líbí), Marta Jefimová (F. X. Šalda: Zástupové) – 1937; Rita (Z. Němeček: Most), Zuzana lazebnice (A. Dvořák: Král Václav IV.), Žofka (L. Stroupežnický: Paní mincmistrová) – 1938; Helena Gloryová (K. Čapek: R. U. R.), Violanta (K. H. Hilar: Adamův sen), Chloe (J. Galsworthy: Boj na nůž), Zdenka Polanová (V. Werner: Štěstí je umění) – 1939; Konsuela (M. Hlávka: Panama), Dona Angela (Calderón de la Barca: Dáma skřítek), Mína (G. E. Lessing: Mína z Barnhelmu, i 1944) – 1940; Paní Anna (Z. Štěpánek: Nezbedný bakalář), Rosaura (C. Goldoni, překlad a úprava M. Hlávka: Benátská maškaráda) – 1941; Leonora Sanvitale (J. W. Goethe: Torquato Tasso), Dona Magdalena (T. de Molina: Sokyně) – 1942; Ifigenie (J. W. Goethe: Ifigenie v Tauridě, i 1954), Valča Peroutová, (F. Šrámek: Léto) – 1943; Mína (G. E. Lessing: Mína z Barnhelmu, nové nastudování), Pénelopeia (S. Mojžíš-Lom: Člověk Odysseus) – 1944; Mladá kněžna (A. Jirásek: Lucerna), Káča (J. Drda: Hrátky s čertem) – 1945; Líza Doolitlová (G. B. Shaw: Pygmalion), Cvrčková (bratři Čapkové: Ze života hmyzu) – 1946; Alžběta de Virelade (F. Mauriac: Milovaní nemilovaní), Athena (Aischylos: Oresteia) – 1947; Irena (F. Langer: Jiskra v popelu), Dusja (L. Leonov: Jabloňové sady) – 1948; Klásková (A. Jirásek: Lucerna) – 1949; Kordula (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Butkevičová (V. Višněvskij: Nezapomenutelný rok devatenáctý) – 1950; Emilie (W. Shakespeare: Othello) – 1951; Duňka (K. A. Treněv: Ljubov Jarová) – 1952; Kolárová (O. Šafránek: Vlastenec), Káča (J. Drda: Hrátky s čertem) – 1953; Juljaševičová (G. Zapolská: Morálka paní Dulské), Cikánka (K. Čapek: Loupežník)– 1954; Hejlka (M. Stehlík: Vysoké letní nebe) – 1955; Zuzana Poličanská (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění) – 1956; Dášenka (L. Leonov: Zlatý kočár), Carrie Ellisová (L. Hellmanová: Podzimní zahrada), Phoebe Riceová (J. Osborne: Komik) – 1957; Paní Vachová (F. Hrubín: Srpnová neděle), Babuše (V. K. Klicpera: Ženský boj) – 1958; Hospodská (J. Topol: Jejich den), Vilma (P. Karvaš: Půlnoční mše) – 1959; Polina Andrejevna (A. P. Čechov: Racek), Anna Pavlovna (L. N. Tolstoj: Živá mrtvola) – 1960; Žena sedláka (B. Brecht: Kavkazský křídový kruh), Mastílková (J. K. Tyl: Fidlovačka) – 1962; Melanie (M. Gorkij: Dostigajev a ti druzí) – 1964; Chrobačka (bratři Čapkové: Ze života hmyzu), Anna S. Islajevna (I. S. Turgeněv: Měsíc na vsi) – 1965; Jevdokija Potapovna Choloděnková (I. Babel: Západ slunce) – 1966; Marie Josefa (F. García Lorca: Dům doni Bernardy) – 1967; Zelinářka (F. Dürrenmat: Novokřtěnci), Fedosja (M. Gorkij: Poslední), Královna matka (J. Anouilh: Tomáš Beckett), Rebeka Nursová (A. Miller: Zkouška ohněm) – 1968; Hekuba (J. Giradoux: Trojská válka nebude) – 1969; Selka (B. Brecht: Matka Kuráž a její děti) – 1970; Kolmistrová (A. Zápotocký, dram. V. Vejražka: Vstanou noví bojovníci) – 1971.

Divadlo E. F. Buriana

Paní St. Maughamová (E. Bagnold: Zahrada na křídě) – 1966.

Městská divadla pražská

Babička Johanka (O. Zelenka: Babička hodně četla) – 1972.

Činoherní klub

Marina (A. P. Čechov: Strýček Váňa) – 1973.

Hry

Hříchy z mládí (rkp. scénář one man show, b. d.).

Prameny

NMd: Pozůstalost J. Š., dodatky 82 (osobní dokumenty, plakáty, fotografie).

Archiv ND: P 276b (dokumenty, výstřižky) P 35a.

DÚdok: soupisy rolí, výstřižky.

Literatura

–FR– [J. Frejka], Národní osvobození 25. 4. 1928 [Strindberg: Otec]; J. J. Paulík: Bim bam revue, Rozpravy Aventina 3, 1927/28, s. 176; J. Vodák: Dada na lepších cestách, České slovo 13. 4. 1928 ● ref. Lásky hra osudná (1. večer Studia činohry ND): M. Rutte, Národní listy 17. 5. 1930; J. Vodák, České slovo 17. 5. 1930 ● ref. Zástupy: J. Träger, Čin 3, 1931/32, s. 883; J. W., Venkov 1. 5. 1932; ● ref. Julie aneb Snář (představení Studia činohry ND): J. Vodák, České slovo 15. 10. 1932; E. Konrád, Národní osvobození 15. 10. 1932; fn, Rudé právo 15. 10. 1932; j. h., A–Zet 15. 10. 1932 ● A. M. P. [Píša], Právo lidu 31. 12. 1932 [Tlustý pradědeček, lupiči a detektivové]; Äg. [J. Träger], A–Zet 11. 1. 1934 [Isabella na rozcestí] ● ref. Ptáci: M. Rutte, Národní listy 22. 6. 1934; g., Právo lidu 23. 6. 1934, O. F. [Fischer], Lidové noviny 23. 6. 1934, J. Vodák, České slovo 23. 6. 1934 ● F. N., Rudé právo 24. 5. 1935 [Cesta květů] ● ref. Vzbouření a vsi: J. V. [Vodák], České slovo 5. 10. 1935; á., Haló noviny 5. 10. 1935; K. Engelmüller, Národní politika 5. 10. 1935; M. N., Lidové noviny 15. 12. 1935 ● ref. Jezero Ukereve: K. Engelmüller, Národní politika 11. 2. 1936; M. Rutte, Národní listy 11. 2. 1936 ● Sborník na paměť 125 let konservatoře hudby, ed. V. Blažek, Praha 1936, s. 98, 516; nesign., Lidové noviny 31. 1. 1937 [Bílá nemoc] ● ref. Jak se vám líbí: á, Rudé právo 20. 6. 1937; nesign., tamtéž 22. 6. 1937; j. v. [Vodák], České slovo 27. 6. 1937 ● ref. Zástupové: j.v. [Vodák], České slovo 2. 10. 1937; nesign., Rudé právo 4. 10. 1937 ● nesign., Lidové noviny 8. 3. 1939 [Adamův sen]; Kazetka, Lidové noviny 23. 4. 1939 [Boj na nůž]; R. Vacková: České herečky v současnosti, Žena v českém umění dramatickém, Praha 1940, s. 171–172 ● ref. Benátská maškaráda: B [E. Bass], Lidové noviny 22. 2. 1941; K. Engelmüller, Národní politika 22. 2. 1941; J. Šejbalová: Sama sobě reportérkou, Kultura 2, 1958, č. 44–52; J. Nový: Přiblížit srdce člověka, Tvorba 29. 1. 1959; J. Šejbalová: Režisér a kamarád, Lidová demokracie 8. 3. 1960 [J. Frejka]; S. Machonin: Jak hrát zápornou postavu?, Divadelní noviny 5, 1961, č. 7, s. 2; B. Rádl: Osvobozené divadlo. Dokumentace. I. část: Od počátků do 30. června 1927, strojopis, 1961, DÚk; J. Trojan: Divadlo mladých ve dvacátých letech, Kniha o Praze, Praha 1962, s. 228; F. Götz: J. Š., Rudé právo 30. 4. 1965; S. Dolanská: O hereckém štěstí, Kulturní tvorba 3, 1965, č. 18, s. 7; F. Černý: K šedesátinám J. Š., Rudé právo 17. 9. 1965; J. Träger: J. Š., Praha 1966; Os: Herecký portrét J. Š., Divadelní noviny 17. 1. 1968; J. W: Národní umělkyně J. Š., Naše rodina 3, 1971, č. 4, nestr.; M. Nyklová: Humor je vážná věc, Záběr 5, 1972, č. 15, s. 4.; L. Pešek – Z. Hedbávný: Tvář bez masky, Praha 1976, passim; J. Šejbalová: Sama sobě reportérkou, Dikobraz 33, 1977, č. 32–52 [kresby A. Pelc]; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Praha 1978, s. 268–269; L. Petišková: Osobnost mnohotvárného herectva, Práca 16. 9. 1980; DČD IV; R. Lukavský: Profesionální herečka, paní J. Š., Národní divadlo informuje [103], 1985, září, [s. 10]; J. Tvrzník: J. Š. Životní cíl: rozumět člověku, Kino 40, 1985, č. 18, s. 11; B. Bezouška: Vzpomínka s láskou i úsměvem, Lidová demokracie 17. 9. 1985; J. Tomáš: Rozhlasová fotografie, Rudé právo 12. 1. 1989; R. Nechutová: Benefice pro J. Š., Lidové noviny 10. 7. 1993; Z. Hedbávný: Alfréd Radok. Zpráva o jednom osudu, Praha 1994, s. 262–263; P. Hořec: Přátelství, která neumírají, Praha 2001, s. 23–40; O. Suchý: Pár halířů z Padesátníku, Praha 2002, s. 74–77; Š. Friedlová – J. Hraše: Herci a rozhlas, Svět rozhlasu [4], 2003, č. 10, s. 40–42; J. Frejka: Divadlo je vesmír, ed. L. Petišková, Praha 2004, s. 8, 22, 24, 248, 619; A. Jochmanová: Podoby kabaretu a revue v tvorbě Frejkovy skupiny Dada, Divadelní revue 15, 2004, č. 4, s. 82–95 + Dada a Moderní studio, Za prostorem svět. Tvorba Jiřího Frejky ve dvacátých letech 20. stol., Brno 2012, s. 94–132; J. Š. in Česko-Slovenská filmová databáze (online, cit 3. 1. 2018), URL: https://www.csfd.cz/tvurce/1308-jirina-sejbalova/?biography=21524.