Gabriel, Josef
nahoru...
Scénograf, který ve 30. letech ve spolupráci s režisérem O. Stiborem spoluutvářel podstatnou etapu olomouckého divadla a po válce patřil k předním levicovým umělcům: působil v Divadle 5. května, inicioval vznik Odborové rady divadelníků, která usilovala o radikální proměnu systému čs. divadelnictví. Počáteční nadšení konstruktivismem sovětské avantgardy a expresionismem opouštěl v 50. letech ve prospěch realismu, až popisnosti. Nakonec se vrátil k východiskům z meziválečného období: k monumentální, dynamické scéně, kompozičně vyvážené, založené na konstruktivisticky a expresionisticky pojaté stylizaci.
Pocházel z rodiny zahradníka. 1924–27 studoval na Ukrajinské akademii výtvarných umění v Praze u S. A. Maka. Poté absolvoval studijní cesty po Balkáně, Řecku, Itálii. Stal se členem uměleckého spolku Skythové, který Mako založil 1929. 1930–31 byl výtvarníkem Intimního divadla v Praze, 1931–40 šéfem výpravy Českého divadla v Olomouci. Na přelomu 1935 a 1936 podnikl s režisérem O. Stiborem cestu do SSSR. 1935 se stal členem Skupiny výtvarných umělců v Brně. Byl navázán na Skupinu olomouckých výtvarníků (1937–46), v soupisu jejích členů však jeho jméno chybí. Měl vážný vztah s baletkou Českého divadla v Olomouci R. Mertensovou (1913–1944), jež byla židovského původu. Sňatek odložili v souvislosti s vypuknutím 2. světové války a se záměrem Mertensové emigrovat do Palestiny. Narodil se jim ale syn Vincenc (* 1941), kterého se G. snažil uchránit od transportu do koncentračního tábora ukrýváním u známých. 1942 však byli matka se synem deportováni do Terezína a zahynuli v říjnu 1944 v Osvětimi. G. byl 1940–42 vězněn nacisty za svou odbojovou činnost, vyvíjenou v rámci skupiny, vedené B. Václavkem. Většina jeho prací byla v této době zničena. 1942–45 působil jako šéf výpravy v pražském Divadle Uranie. Za války též navrhl několik výprav pro Městské divadlo v Plzni, s nímž spolupracoval i po 1945. Jako levicově zaměřený tvůrce byl po 2. světové válce jedním z iniciátorů vzniku Odborové rady divadelníků, která se stala koordinátorem zásadní proměny českého profesionálního divadelnictví, spočívající ve snaze zrušit systém koncesí a vytvořit soustavu centrálně řízených, státem provozovaných divadel. 1945–48 byl výtvarníkem v Divadle 5. května, 1946–48 šéfem výpravy Činohry 5. května, přičemž vytvářel scénické návrhy i pro Velkou operu 5. května. 1948–50 byl v úvazku jako výtvarník Čs. státního filmu, s nímž ale fakticky spolupracoval déle (1947–58). Od 1950 až do odchodu do důchodu 1963 působil jako šéf výpravy vinohradského divadla (tč. Divadlo čs. armády, Ústřední divadlo čs. armády). Mezitím pracoval 1952–55 pro Armádní operu, která patřila jako zájezdové divadlo k Armádnímu uměleckému souboru, či pro Hudební divadlo v Karlíně (od konce 40. do počátku 60. let) a pro řadu dalších českých a moravských divadel divadel (Plzeň, Olomouc, Ostrava, Brno ad.). V 50. a 60. letech spolupracoval se slovenskými divadly (Slovenské národné divadlo Bratislava, Krajské divadlo Nitra) a režiséry (O. Haas, I. Lichard). 1962 vytvořil scénu pro inscenaci hry T. di Molina Don Gill v režii O. Langa v Deutsches National Theater Weimar.
Je autorem opony ke Dvořákovým Slovanským tancům (asi 1947, Městské divadlo v Ostravě).
Jeho scénické a kostýmní návrhy byly vystaveny na Světové výstavě v Paříži a na Triennale v Miláně (obojí 1937), na obou získal ocenění; 1959 byly zařazeny do přehlídky československé scénografie 1914–1959 na Biennale v brazilském São Paulu (Večer tříkrálový, 1936, Čepurin – Stalingradci, 1953, Cyrano z Bergeracu, 1956). Tato expozice poté putovala po dalších státech Latinské Ameriky (Uruguay, Argentina, Mexiko, Venezuela).
Pro film pracoval jako kostýmní poradce (Siréna, 1947), pod výtvarnou spoluprací je podepsán u filmu Kariéra (1948), jako architekt u filmů Železný dědek (1948), Soudný den, Žízeň (oba 1949), návrhy kostýmů vytvořil k filmům Temno (1950), Strakonický dudák (1955), Dobrý voják Švejk (1956), Poslušně hlásím (1958).
I ve svých malířských pracích G. vedle krajiny a zátiší tematizoval divadelní prostředí (Baletky, Před oponou, Zpěvačky); vytvořil také portrét R. Mertensové (1939). Temperamentní malířský rukopis uplatňoval i ve scénických návrzích. Měl smysl pro rytmus, který se projevoval ve střídání výrazných barev s tlumenějšími tóny, ale také v citu pro kompozici. S tím souvisel i jeho talent pro uspořádání scénického prostoru, který pojímal jako živý, dynamický organismus, plný kontrastů. Jevištní prostor pojímal ve scénických návrzích ryze malířskými výtvarnými prostředky, s důrazem na plasticitu tvarů (jako např. J. Sládek). Tím se lišil od svých vzorů – F. Tröstra či A. Heythuma, kteří přistupovali ke koncipování jevištního prostoru jako bytostní architekti. Následné realizace G. návrhů však prozrazují architektonické cítění dramatického prostoru, tíhnutí ke konstruktivismu a expresionismu i vliv kubismu.
Po krátké epizodě ve smíchovském Intimním divadle nastoupil do Českého divadla v Olomouci, kde v tvůrčím tandemu s režisérem O. Stiborem vytvořil na tři sta výprav, z nichž mnohé vycházely z konstruktivismu sovětské avantgardy (Vachtangov, Mejerchold, Tairov, Ochlopkov) či německého a tuzemského expresionismu (Piscator, Gropius, Hilarovy režie). Současně reflektoval obecný ústup od absolutní nepředmětnosti, který lze sledovat v 30. letech. Vrcholem G. tvorby v Olomouci se stala monumentálně pojatá výprava k Višněvského hře Optimistická tragédie (1935). Vycházela z přísně stylizovaného tvaru bitevní lodi, podané linií dramatických šikem, schodů a mostů, vytvořených z divadelních praktikáblů. Také v Shakespearově Mnoho povyku pro nic (1937) členil podlahu hracího prostoru do několika úrovní pomocí schůdků, praktikáblů, zvýšené podlahy. Architektonické segmenty evokovaly ve zjednodušující zkratce renesanční sloh, stejně jako tvarově čisté, funkční, noblesně působící kostýmy. Pro scénu k Shakespearově komedii Večer tříkrálový (1939) byla charakteristická schodiště, stylizovaná do siluety zubatých oblouků. Veselá barevnost dekorace i kostýmů měnila základní strohou stavbu scény v jakýsi ornament. Zejména kostýmy odkazovaly ke commedii dell’arte i k poetice cirkusu. Lze v nich spatřit i reminiscenci na inscenaci téže hry v Uměleckém studiu v režii a výpravě V. Gamzy (1927). Pro některé své olomoucké výpravy (Píseň Asie, Máj či Dáma s kaméliemi) G. využil projekce fotomontáží K. Kašpaříka, jehož fotografie prosluly nezvyklými pohledy a svébytným zachycením reality. Dosáhl tak prohloubení, zniternění a větší dynamiky scénografické složky (podobně v téže době E. E. Burian v D34 využíval projekce fotografií M. Háka).
G. přínos pro olomoucké divadlo byl zásadní; profiloval také výtvarný charakter válečné éry divadla Uranie a po 2. světové válce Divadla 5. května. Jeho realizace z tohoto období počítaly stále markantněji s reálnou předmětností, ovšem přetvářely ji v jakousi osobitou konstruktivistickou variaci. G. rozvíjel své postupy ze 30. let, jako např. v Antigoně J. Anouilha (Činohra 5. května, 1946), v níž navíc poprvé výrazněji využil drapérii a do popředí vysunutou kruhovou předscénu, evokující antický divadelní prostor. V kontrastu s tím oblékl herce do salónních fraků a večerních toalet, aby tak spolu s režisérem A. Kuršem podpořil aktuální vyznění inscenace. V Divadle 5. května spolupracoval s režiséry A. Radokem, F. Salzerem, V. Vejražkou, J. Škodou ad.; jeho výpravy ještě zachovávaly konzistenci a vytříbenou stylizaci.
Na přelomu 40. a 50. let pak G. tvorba upouštěla od dynamicky komponovaných, konstruktivisticky pojatých scén ve prospěch realistických forem. Scénografův svébytný styl se stále výrazněji proměňoval v závislosti na typu režiséra i na tématu ztvárňované látky; ztrácel svou osobitost, sklouzával ke konvenci. Markantně se to projevilo v Ústředním divadle československé armády, resp. v Divadle čs. armády (od 1966 Divadlo na Vinohradech), kde se stal 1950 šéfem výpravy a v intencích socialistického realismu poslušně napomáhal plnit požadavky, jež byly na armádní instituci kladeny. Nedokázal se vzepřít tendencím ke krotké popisnosti a nadřazování didaktického účinku nad uměleckou kvalitu. Až do poloviny 50. let je G. styl poznamenán nevyrovnaností a nejistotou, někde i návratem k mnohem starším vzorům (scéna k Radúzovi a Mahuleně v pražském Národním divadle z 1955, silně inspirovaná dekoracemi K. Štapfera). Ve 2. polovině 50. let – možná i pod vlivem mladší generace scénografů (Z. Kolář, V. Nývlt) – nastal u G. odklon od popisnosti a didaktičnosti a návrat ke stylu předválečných progresivních, antiiluzivních scénografií.
Svobodněji a jako lyrik se projevil např. ve scéně k Rostandově hře Cyrano z Bergeracu (Ústřední divadlo československé armády Praha, 1956), pohrávající si s křehce vyhlížejícími objekty na scéně a měkkými obrysy rozložitého stromu, vrhajícího stíny, jež „bezděčně“ vytvářely jakousi soustavu oblouků. Osvobození od pout socialisticko-realistické doktríny se pak plně projevuje ve scéně k Piscatorově dramatizaci Tolstého románu Vojna a mír (1958), v níž si G. ověřil možnosti členitého vrstvení hrací plochy, umožňující paralelní hru fragmentů složitého děje, či ve scéně k Sofoklově Elektře (1956), evokující antikizující scény V. Hofmana z 20. let, a ve stylově čisté výpravě k Shakespearově Coriolanovi (1959), čerpající z harmonie klasického antického tvarosloví (sloup, seskupení nízkých schodišť). Tyto scény symbolizují v návratu ke stylizaci a antiiluzivnosti poctu meziválečné avantgardě, ale i počátkům moderní scénografie: jak ve Vojně a míru, tak ve scéně k Shakespearově Othellovi (Divadlo S. K. Neumanna, 1959) lze nalézt i otisky stylu A. Appii.
Kostýmní tvorba J. Gabriela se vždy důsledně podřizovala stylu scény. I zde je charakteristická výrazná stylizace a tendence ke zjednodušování tvarů, neulpívání na detailech a robustní rukopis. K nejvýraznějším patří v tomto smyslu soubor nerealizovaných kostýmních návrhů k Hamletovi či kostýmy k Anouilhově Antigoně (obojí Činohra 5. května, 1946): masivní černé linie rozdělují barevnou plochu na geometrizované tvary lidské postavy. Dochoval se také nedatovaný soubor G. kostýmních studií inspirovaných postavami dramatické literatury (zejména Shakespearovy), které nebyly vytvořeny pro konkrétní inscenaci a jež G. maloval povětšině po svém odchodu do důchodu. G. kostýmní návrhy jsou typické svou monumentalitou, zkratkou, uplatňováním kubizujících tvarů a svědčí o dokonalém zvládnutí figurální kompozice i kresby. Vyjadřují jasný záměr a hlubokou znalost jednotlivých postav daného textu. Pokud si k inscenacím nevytvořil kostýmní návrhy sám, spolupracoval nejčastěji s A. Švecovou, J. Skalickým, J. Kropáčkem a J. Konečnou.
Hlavní přínos G. tvorby tkví v progresivní snaze prosadit už od 30. let 20. století ve scénografii komplexní, divadelní přístup. Přestože zůstával ve stínu slavnějších současníků, jeho dílo značně posílilo novátorský proud, v jehož čele stál F. Tröster a z jehož zdrojů čerpaly další generace scénických výtvarníků.
Výpravy (scéna + kostýmy; dílčí autorství značeno zkratkou)
České divadlo v Olomouci
(Městské divadlo v Olomouci 1945–48, Krajské oblastní divadlo Olomouc 1948–58, Divadlo Oldřicha Stibora 1958–74)
R. Medek: Plukovník Švec, V. Katajev: Kvadratura kruhu, M. Pagnol: Malajský šíp (Marius), V. Dyk: Smuteční hostina, G. Clémenceau: Závoj štěstí, W. Grubiński: Milenci, L. Janáček: Káťa Kabanová, F. Wedekind: Procitnutí jara, A. Strindberg: Samum, W. Sterk: Milovat je nemoderní, O. Scheinpflugová: Okénko – 1931; L. Verneuil: Satan, F. Bruckner: Alžběta Anglická, K. Schönherr: Dětská tragédie, O. Wilde: Florentská tragédie, K. Horký: Vodopád Giessbach, M. Begović: Bez třetího, H. Duvernois – A. Birabeau: Eunuch (Marcel Fradelin), A. Bernard – B. Vrbský: Jedna a jedna je jedna, H. Ibsen: Opory společnosti, E. Bourdet: Slabé pohlaví, F. F. Šamberk: Podskalák, H. von Hofmannstahl: Každý, M. Pagnol: Fanny, J. Vrchlický: Rabínská moudrost, K. Schönherr: Ono, J. Offenbach: Krásná Helena, Sofokles: Král Oidipús, H. Alexander: Jak smrt přišla do světa, R. Thákur: Poštovní úřad, H. Ibsen: Stavitel Solness, L. Fodor: Plnicí pero, M. Krleža: Páni Glembayové, J. Deval: Slečna vychovatelka – 1932; V. Katajev: Avantgarda, P. Claudel: Výměna, E. Konrád: Kvočna, J. Mahen: Nebe, peklo, ráj, J. Cocteau: Milovaný hlas, A. Wildgans: Až na věky amen, O. Dymov: Paní Ňu, G. Hauptmann: Před západem slunce, F. V. Jeřábek: Služebník svého pána, S. Kiedrzyński: Ničemu se nedivme, M. Achard: Dáma v bílém, A. Armstrong: Deset minut alibi, L. Blatný: Tři, A. S. Gribojedov: Hoře z rozumu, A. P. Čechov: Na hlavní silnici + Námluvy, P. Frank – L. Hirscheld: Obchod s Amerikou, P. Gérardy: Kristýna, O. Ostrčil: Poupě, A. Zemlinsky: Skřet, R. Wagner: Parsifal, G. Verdi: Maškarní ples, A. Dvořák: Čert a Káča, R. Strauss: Arabella – 1933; G. Bizet: Carmen, E. O’Neill: Milionový Marko, P. Vulpius: Hej rup! (Mládí vpřed), G. Ciprian: Muž s kobylou, G. B. Shaw: Pekelník, W. Somerset Maugham: Nedoceněné zásluhy, E. Holly: Zlatá Kateřina, E. Synek: Dvojí tvář, A. Słonimski: Čistá rasa, J. Toman: Svět bez oken, I. Vojnović: Dubrovnická trilogie (I. Allons, enfants!), A. Savoir: Marnotratné srdce, A. Zemlinsky: Křídový kruh, O. Respighi: Marie Egyptská, R. Leoncavallo: Komedianti, O. Nicolai: Veselé ženy windsorské, R. Strauss: Ariadna na Naxu, G. Verdi: Troubadour, A. Dvořák: Tvrdé palice, H. Ibsen: John Gabriel Borkman – 1934; L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky, P. I. Čajkovskij: Evžen Oněgin, D. S. Merežkovskij. Smrt cara Pavla I., L. Pirandello: Člověk ani neví jak, J. Deval: Modlitba za živé, G. Berr – L. Verneuil: Škola poplatníků, E. Synek: Noční služba, E. Bourdet: Časy se mění, G. Puccini: Dívka ze Zlatého západu, J. B. Foerster: Nepřemožení, G. Verdi: La Traviata, G. Rossini: Italka v Alžíru, L. Janáček: Její pastorkyňa, G. Puccini: Bohéma, V. V. Višněvskij: Optimistická tragédie, Moliѐre: Měšťák šlechticem, S. Kingsley: Muži v bílém, F. Langer: Jízdní hlídka, G. Verdi: Otello, C. Monteverdi: Orfeus – 1935; M. P. Musorgskij: Soročinský jarmark, D. Šostakovič: Ruská Lady Macbeth (Kateřina Izmajlovová), K. H. Mácha: Máj, A. Dvořák: Armida, J. Port – B. Stejskal: České pašije, G. B. Shaw: S pravdou ven, V. Werner: Lidé na kře, V. M. Strojil: Větrný mlýn, A.-P. Antoine: Píseň Asie, M. Hodge: Vítr a déšť, L. N. Tolstoj, dram. F. F. Raskolnikov: Vzkříšení, K. Piskoř: Velké pokušení, F. Tetauer: Diagnóza, V. Hřímalý: Zakletý princ, W. A. Mozart: Figarova svatba, J. B. Foerster: Eva, B. Smetana: Libuše, A. Roussel: Odkaz tety Karoliny, G. Puccini: Manon Lescaut – 1936; Z. Fibich: Hedy, D. Cimarosa: Tajné manželství, R. Wagner: Mistři pěvci norimberští, J. Haydn: Svět na Měsíci, G. Verdi: Rigoletto, A. Dvořák: Rusalka, O. Respighi: Lucrezia, P. Mascagni: Sedlák kavalír, D. Auber: Fra Diavolo, W. A. Mozart: Don Juan, L. van Beethoven: Fidelio, Ch. Winsloe: Děvčata v uniformě, A. S. Puškin: Piková dáma, W. Skakespeare: Mnoho povyku pro nic, M. Mell: Anděl strážný, M. Gorkij: Vassa Železnovová, J. Vrchlický: Soud lásky, M. Vodopaljov: Haló, severní pól…!, A. Dumas ml.: Dáma s kaméliemi, F. Langer: Dvaasedmdesátka – 1937; G. Puccini: Madame Butterfly, B. Martinů: Hry o Marii, L. Janáček: Šárka, M. Ravel: Španělská hodinka, B. Smetana: Čertova stěna, P. I. Čajkovskij: Evžen Oněgin, E. d’Albert: Nížina, G. Verdi: Aida, W. Shakespeare: Julius Caesar, K. Čapek: Matka, E. Synek: Velký případ, J. Kvapil: Oblaka, A. Jirásek: Gero, V. Dyk: Zmoudření Dona Quijota, V. Werner: Noví lidé – 1938; B. Smetana: Tajemství, R. Wagner: Bludný Holanďan, L. Stroupežnický: Pan Mikuláš Dačický z Heslova, W. Shakespeare: Romeo a Julie + Večer tříkrálový, P. S. Petrović: Cesta spravedlivého, A. Puget: Šťastný věk, S. K. Macháček: Ženichové, G. Verdi: Maškarní ples, C. M. von Weber: Čarostřelec, F. X. Šalda: Čekanky, H. Ibsen: Divoká kachna – 1939; F. Schiller: Loupežníci, M. P. Musorgskij: Boris Godunov, G. Donizetti: Don Pasquale, Ch. Gounod: Faust a Markéta, C. Fazio: V londýnské mlze, K. Kovařovic: Na starém bělidle, R. Strauss: Růžový kavalír, A. Dvořák: Král a uhlíř, A. Jirásek: Lucerna, N. V. Gogol: Revizor, F. A. Šubert: Jan Výrava, J. N. Nestroy: Lumpacivagabundus – 1940; K. Simonov: Ruští lidé, L. Fall: Stambulská růže – 1945; B. Smetana: Hubička, Z. Fibich: Šárka, O. Nedbal: Polská krev – 1950; J. K. Tyl: Jan Hus – 1953; B. Smetana: Tajemství (S) – 1962; P. Burkhard: Ohňostroj (S) – 1964.
Lidové divadlo Uranie
W. Shakespeare: Sen noci svatojanské (S) – 1943; H. H. Ortner: Milenka, B. Němcová, dram. J. Port: Babička (S), C. Goldoni: Mirandolina, M. A. Šimáček: Jiný vzduch (S) – 1944; C. Meano: Mimo program (S), H. H. Ortner: Isabela španělská (S), F. Schreyvogel: Titanie (S), G. Hauptmann: Panny z Biskupské Hory, V. Petrovičová: Růžové dopisy, S. Čech: Ve stínu lípy, P. Saraw: Herkules, E. Schäfer: Velké číslo (S) – b. d. (1945?).
Městské divadlo v Plzni
(Krajské oblastní divadlo Plzeň 1949–55, Divadlo J. K. Tyla 1955–dosud)
A. a V. Mrštíkové: Maryša, H. Ibsen: Strašidla, H. H. Ortner: Isabela španělská – 1943; W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic – 1944; L. Mins – E. Mabley: Bubny míru, J. Klíma: Ohnivá hranice – 1949; B. Smetana: Prodaná nevěsta – 1955; W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic (S) – 1956; F. Pavlíček: Labyrint srdce – 1959; V. A. Oranskij: Veselé paničky windsorské, G. A. Lortzing: Pytlák – (S) 1960; A. Fredro: Dámy a husaři (S) – 1962.
Divadlo města Žižkova Praha
J. B. Pristley: Inspektor se vrací, A. N. Arbuzov: Šest zamilovaných – 1945 (?); M. Gorkij: Nepřátelé – 1947.
Divadlo 5. května
(Činohra 5. května 1946–48)
J. Hora: Zpěv rodné země, S. Serafimovič: Železný potok (S), H. de Balzac: Mercadet (S), Jirásek: Jan Žižka (S), J. Ježek: Taneční putování s Jaroslavem, O. Černoch: Veliká zkouška – 1945; N. V. Gogol: Ženitba (S), P. Karvaš: Meteor, G. de Maupassant – F. Hochwälder: Tlustý anděl z Rouenu (S), F. Hervé: Mamzelle Nitouche (S), W. Shakespeare: Hamlet (S), P. I. Čajkovskij: Piková dáma (S), J. Anouilh: Antigona, J. B. Pristley: Inspektor se vrací, K. Beníško: Arabská devítka, J. Kirkland: Tabáková cesta (S), W. S. Maugham: Posvátný plamen (S), E. O’Neill: Anna Christie (S), W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy (S) – 1946; A. Christie: Bylo jich deset, J. Mahen: Ulička odvahy (S), Moliѐre: Jíra Danda aneb Chudák manžel (S), A. de Musset: Marianniny rozmary (S), M. Rázusová-Martáková: Jánošík (S), M. Achard: Život je krásný, P. Hamilton: Plynová lampa (S), A. Christie: Deset malých černoušků – 1947.
Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého
G. B. Shaw: Rodiče a děti (S) – 1946; L. Mins: Bubny míru – 1949.
Národní divadlo Praha
Z. Němeček: Penězokaz – 1946; F. Mauriac: Milovaní nemilovaní – 1947; P. I. Čajkovskij: Piková dáma – 1948; A. Kornejčuk: Makar Dubrava – 1949; J. Mejtus: Mladá garda, M. Gorkij: Nepřátelé – 1952; J. Zeyer: Radúz a Mahulena – (S) 1955.
Armádní opera
B. Smetana: Hubička (S) – 1954.
Armádní umělecké divadlo
B. Smetana: Prodaná nevěsta (S) – 1953.
Divadlo československé armády
(Ústřední divadlo československé armády 1954–60)
J. Mareš: Dukla, J. K. Tyl: Jiříkovo vidění, V. Gusjev: Sláva – 1950; A. N. Ostrovskij: Horoucí srdce, A. Jirásek: Jan Hus, A. Kuzmičev: V našem pluku (S), A. Jirásek: Jan Roháč (S), A. Fadějev: Mladá garda (S) – 1951; B. A. Lavreněv: Přelom, P. Kohout: Dobrá píseň, A. Jirásek: Jan Hus (obnov. prem.) + Jan Žižka + Jan Roháč (obnov. prem.) – (S), S. Kálmán: Den hněvu – 1952; J. Čepurin: Stalingradci, V. Neškov: Signály, W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic, D. Kraus – V. Horáček: Vojenská čest – 1953; K. G. Paustovskij: Puškin (S), Molière: Učené ženy – 1954; A. Jirásek: Jan Hus (obnov. prem.), A. N. Ostrovskij: Bez věna, F. Schiller: Don Carlos, J. Procházka: Ohně na horách, L. Leonov: Vpád – (S) 1955; A. Kornejčuk: Zánik eskadry, A. Gladkov: Věčně mladá historie, Sofoklés: Elektra, F. Lehár: Paganini, B. Němcová, dram. J. Pleskot: Babička, M. Gorkij: Barbaři, E. Rostand: Cyrano z Bergeracu – (S) 1956; A. Fadějev: Mladá garda, K. Mo-Žo: Zpěv o lásce a zradě, F. G. Lorca: Mariana Pinedová (K), F. Goodrichová: Deník Anny Frankové (S), J. K. Tyl: Fidlovačka (S), L. Feuchtwanger – B. Brecht: Vidění Simonky Machardové (S) – 1957; A. Dvořák: Král Václav IV (S), D. Furmanov – M. Stehlík: Čapajev, H. Pfeiffer: Lampionová slavnost (S); F. Schiller: Marie Stuartovna (S), P. Karvaš: Diplomati (S); I. Fejér: Se zavázanýma očima (S), T. Wolf – K. Fringsová: K domovu se dívej, anděle (S), P. Karvaš: Meteor (S), L. N. Tolstoj, dram. E. Piscator: Vojna a mír – 1958; B. Brecht: Bubny a trumpety (K), R. Brandstaetter: Zánik kamenného domu, L. Agranovič: Čertova říčka (S), J. K. Tyl: Lesní panna (S), W. Shakespeare: Koriolanus (S) – 1959; F. G. Lorca: Čarokrásná ševcová (S), H. Ibsen: Nepřítel lidu – 1960; V. Panovová: Bílé noci na shledanou (S), A. Miller: Hon na čarodějnice (K) – 1961; R. Merle: Vláda žen (K) – 1962.
Městská divadla pražská
M. Gorkij: Vassa Železnovová – 1950; A. Jirásek: Kolébka – 1951.
Vesnické divadlo
F. G. Lorca: Dům doni Bernardy, V. V. Ivanov: Strýček Kosťa, G. Gradov: Směšná práce – 1948.
Komická zpěvohra
(Divadlo Umění lidu 1948–50, Divadlo Československého státního filmu 1950–51, Divadlo hlavního města Prahy 1051–54, Státní divadlo v Karlíně 1954–61, Hudební divadlo v Karlíně 1961–63, Hudební divadlo v Karlíně a Nuslích 1963–79)
R. Heuberger: Ples v opeře – 1946; F. Schubert: Dům u tří děvčátek, J. Offenbach: Krásná Helena, R. Blahník: Maskovaná milenka – 1947; S. A. Naděnov: Děti Vaňušinovy – 1948; A. Fadějev – N. Ochlopkov: Mladá garda – 1949; I. Kremljev: Pevnost na Volze – 1950; O. Flosman: Zavinil to Ferkl (S) – 1953; J. Strauss ml.: Cikánský baron (S) – 1954; D. Šostakovič: Moskva-Střemšinky – 1959; L. Delibes: Malá Fadetka (S) – 1961; P. Burkhard: Ohňostroj – 1965.
Městské divadlo pro mládež Praha
I. F. Popov: Rodina – 1952.
Divadlo S. K. Neumanna Praha
W. Shakespeare: Othello (S) – 1959; A. Christie: Past na myši – 1961.
Tylovo divadlo v Nuslích
K. Hašler: Podskalák – 1948.
Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích
A. Dvořák: Rusalka – (S) 1956; B. Smetana: Prodaná nevěsta – (S) 1958; B. Apitz – J. Žák: Nahý mezi vlky, H. Ibsen: John Gabriel Borkman, W. Shakespeare: Romeo a Julie – (S) 1959; S. Prokofjev: Kamenný kvítek – (S) 1960.
Slezské oblastní divadlo Z. Nejedlého Opava
P. Hamilton: Plynová lampa – 1947; B. Smetana: Prodaná nevěsta – 1949.
Zemské divadlo Ostrava
(Státní divadlo Ostrava 1948–95)
A. Dvořák: Jakobín, A. Christie: Deset malých černoušků, A. Dvořák: Slovanské tance – (S) 1947; P. I. Čajkovskij: Piková dáma, P. Karvaš: Pevnost – (S) 1948; J. Slovacki: Balladyna, M. Gorkij: Jegor Bulyčov, A. Jirásek: Vojnarka – (S) 1949; A. Zápotocký: Vstanou noví bojovníci, A. P. Čechov: Strýček Váňa (S), J. K. Tyl: Paličova dcera (S) – 1950; A. Dvořák: Jakobín, A. Kron: Kandidát strany, J. Burjakovskij: Lidé, bděte!, A. N. Ostrovskij: Pozdní láska – (S) 1951; V. Káňa: Patroni bez svatozáře, V. Sobko: Život začíná znovu – (S) 1952; A. Dvořák: Jakobín (S) – 1953; J. Drda: Dalskabáty, hříšná ves – 1960.
Severomoravské oblastní divadlo Šumperk
J. K. Tyl: Strakonický dudák – 1961.
Státní divadlo v Brně
J. Zeyer: Radúz a Mahulena – 1948; J. Klíma: Štěstí nepadá z nebe – 1952; W. Shakespeare: Večer tříkrálový (S), M. Gorkij: Jegor Bulyčov a ostatní – 1954; P. Burkhard: Ohňostroj, F. Suchý: Maryla – (S) 1961.
Slovácké divadlo Uherské Hradiště
F. Goodrichová – A. Hackett: Deník Anny Frankové (S) – 1961.
Městské oblastní divadlo Pardubice
V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů, M. Gorkij: Jegor Bulyčov, N. V. Gogol: Ženitba, L. Mins: Bubny míru – 1949; A. Zápotocký: Vstanou noví bojovníci – 1950; M. Jariš: 15. březen – 1951.
Krajské oblastní divadlo Karlovy Vary
A. Jirásek: Temno (S) – 1950.
Krajské krušnohorské divadlo Teplice
J. S. Miljutin: Trembita – 1952.
Státní divadlo Z. Nejedlého Ústí nad Labem
G. Verdi: Othello, B. Smetana: Tajemství – 1953; J. Offenbach: Modrovous (S) – 1967.
Divadlo F. X. Šaldy Liberec
A. Dvořák: Šelma sedlák (S) – 1960.
Slovenské národné divadlo Bratislava
Cho-Čing-č – Ting I: Dievča s bielymi vlasmi (S) – 1952.
Krajské divadlo Nitra
W. Shakespeare: Večer trojkráľový alebo Čo len chcete – 1955.
Divadlo Slovenského národného povstania Martin
G. B. Shaw: Pygmalion – 1961.
Výstavy se zastoupením scénografického díla
Skupinové: Stá jubilejní výstava Skupiny výtvarných umělců v Brně (Dům umělců, Brno 1936); J. G. a František Hřivna (Dům umělců, Brno 1937); Československá scénografie 1914–1959 (II. Biennale divadla, São Paulo 1959, reinstalováno v Montevideu, Buenos Aires, Mexico City, Caracasu); PQ 67.
Samostatné: J. G. (České divadlo v Olomouci, Olomouc 1941); Skupina olomouckých výtvarníků – J. G. (Výstavní síň Skupiny olomouckých výtvarníků, Praha 1943); Práce výtvarného umělce na jevišti – J. G. (Divadlo Československé armády, Praha 1953); J. G. – Divadlo, scéna, kostýmy (Galerie Václava Špály, Praha 1962).
Prameny
NA: Policejní konskripce 1850–1914.
Muzeum umění Olomouc: podsbírka kresby, podsbírka obrazy: kresby, obrazy, scénické návrhy a kostýmní studie.
Slezský zemský archiv Opava, pobočka Olomouc, divadelní podsbírka: scénické návrhy J. G., osobní fond K. Kašpaříka, soukromá korespondence O. Stibora 1934–39.
NMd: Fond scénografie: scénické návrhy.
Archiv ND: foto a písemné dokumenty ke konkrétním inscenacím.
Moravská galerie, fotografická sbírka: portrétní foto J. G.
Literatura
Dvacet let českého divadla v Olomouci. 1920–1940, Olomouc 1940, s. 62, 64–69, 72; P. Grym: Piscator na české scéně, Ochotnické divadlo 5, 1959, s. 30; DD: O scéně a jedné krásné stránce pokrokového divadla…hovoříme s J. G., výtvarníkem Ústředního divadla čs. armády v Praze, tamtéž, s. 232–233; A. Bartušek: Zasloužilý umělec J. G., Acta scaenographica 1961–1962, sešit 11–12, s. 226–228, obr. příl.; V. Jindra: J. G. (katalog výstavy), Praha 1962; V. Pecharová – E. Vraná: Divadlo Uranie v dokumentech I., Praha 1971, s. 135–138; V. Jindra: Současná scénografie, Praha 1982, s. 26; J. Hilmera: Divadlo Československé armády – Divadlo na Vinohradech, Scénografie 49, 1982, s. 45–55; V. Ptáčková: Česká scénografie XX. století, Praha 1982, s. 128, 130, 170, 175, 185, 200, 314; DČD IV; Š. Otčenášek: Činohra 5. května, in kol. aut.: Divadlo nové doby, Praha 1989, s. 10, 36, 39, 49–51, 53, 58, 65, 71, 72, 77; Státní divadlo Oldřicha Stibora Olomouc 1920–1990, Olomouc 1990, s. 50 (foto), 60 (obr. scény), 61 (obr. scény), 62, 63; A. Schulzová: Olomoucké působení J. G., Acta Universitatis Palackianae Olomucensis – Historia artium, Facultas philosophica Philosophica-Aesthetica 1, 1993, s. 43–53; Almanach – Moravské divadlo Olomouc 1920–2000, Olomouc 2000, s. 90; H. Spurná: České divadlo na Moravě a meziválečná avantgarda (K situaci v Olomouci), Theatralia 16, 2013, č. 1, s. 42–63; T. Hrbek: Pokus o záchranu tanečnice Romy Mertensové a jejího syna, in sb. Židé a Morava XXI, Kroměříž 2015, s. 135–143; H. Spurná: Divadelní režisér a člověk Oldřich Stibor (1901–1943), Olomouc 2015, passim; A. Špačková: Avantgardní vlivy v olomouckém Českém divadle, dipl. práce FF UP, Olomouc 2015.
VD 90, VD 100 I-II, EDS, Film III, Plzeň, Saur, SČSVU, Toman
Životní události
- 2. 6. 1902: narození, Praha (CZ)
- 16. 9. 1970: úmrtí, Praha (CZ)
Vazby
H
Vznik: 2017
Autor: Věra Velemanová
