Lesser, Stanislaus
nahoru...
Studoval varšavskou dramatickou školu. V němčině herecky debutoval v Královci, angažmá získal v Meinigenu, Curychu, ve Vratislavi, v císařském dvorním divadle v Sankt-Petěrburgu a ve Lvově (jako představitel charakterních rolí). 1882 – ředitelem městského divadla v Budapešti. 1896-1904 ředitel divadla v Olomouci, kde s úspěchem uváděl operetu a operu, včetně představení v češtině. Za činohru byl často kritizován (nekvalitní soubor). Snažil se uvádět náročnější činoherní repertoár, ale bojoval se značnými finančními náklady na provoz. Zemřel v chudobě ve Vídni.
Psán též Stanisław Lesser. Pocházel z varšavské bankéřské rodiny. Prameny a literatura zdůrazňují fakt, že jde o carského či polského herce, který přešel k německému divadlu. Po absolutoriu reálky u dominikánů studoval L. na malířské akademii, z níž záhy přestoupil na varšavskou dramatickou školu. Po úspěšné výstupní zkoušce byl přijat do varšavského divadla Teatr Rządowy, krátce před debutem ale změnil rozhodnutí a odcestoval do Německa poznávat významné herecké osobnosti. Zastavil se v Drážďanech, kde jej známý herec rovněž polského původu Bogumil Dawison přesvědčil k působení na německojazyčných scénách. L. se tam stal žákem tehdy již penzionovaného dvorního herce Ferdinanda Heineho. Za deset měsíců byl po výstupní zkoušce (mj. před Dawisonem a dramatikem Carlem Gutzkowem), shledán způsobilým pro německé scény. V němčině debutoval ve východopruském Königsbergu (dnes Kalinigrad v Rusku) jako Uriel Acosta (uvádí Biesendahl, viz lit.).
Cestoval dále do Berlína a Vídně. První angažmá získal ve dvorním divadle v Meiningenu, následoval Curych, Vratislav a především v císařské dvorní divadlo v Sankt-Petěrburgu. Hostoval v mnoha německých a rakouských divadlech. Po 1860 a na počátku 70. let byl tehdejšími řediteli Wilhelmem Schmidtem a Annou Löweovou zván k hostování ve lvovském německém divadle, aby jako úspěšný herec polského původu přivedl polské obyvatelstvo. V květnu a červnu 1873 vystupoval v Praze, mj. v Shakespearových hrách jako Petruchio (Die Widerspenstigen), Hamlet a Benedikt (Viel Lärm um nichts), dále ve Štýrském Hradci, Vratislavi a v sezoně 1879/80 v Bielsku-Białe.
Od jara 1882 do jara 1889 vedl německé městské divadlo v Budapešti. Na rozdíl od svého předchůdce Roberta Müllera zlepšil jeho materiální podmínky a jako umělec polské národnosti přispěl k utlumení projevů národnostní nechuti Maďarů proti německé scéně. V centru L. zájmu stála činohra a opereta, operu dávaly jen hostující cizí soubory. Divadlo pracovalo rovnoměrně, L. byl oceňován za schopnost sestavit vyvážený repertoár s klasickými i soudobými díly. Úspěšné působení ukončil požár budovy. Scéna byla zcela zničena a v rámci městského divadla již nebyla obnovena. Z Budapešti odešel L. do Berlína, kde si pronajal v roce 1893 Wallner-Theater. Z divadla orientovaného na lidovou zábavu chtěl vybudovat hodnotnou činoherní scénu, záměr však nevyšel a L. se již po šesti týdnech direktoriátu vzdal. V následujících letech se jako člen berlínské Schiller-Theater-Gesellschaft vrátil k herecké dráze, stále ale usiloval o získání některé scény. 1896 zvítězil v konkurzním klání o místo ředitele v Olomouci nad opavským Ferdinandem Arltem. V průběhu osmi následujících let (1896–1904) měl v Olomouci své poslední působiště.
Olomoucké městské divadlo získal L. poprvé do pronájmu na tři roky po řediteli Carlu Berghofovi, s podmínkou, že se bude výlučně věnovat této scéně. Město pečovalo o budovu a zařízení jeviště a L. nebyl povinen platit nájem (podobně jako jeho předchůdci od 70. let). Město přispívalo polovinou denních nákladů na osvětlení. Smluvní povinností ředitele v prvním roce bylo pořizovat či opravovat na vlastní náklady dekorace, které poté přešly do vlastnictví obce, což ale na vytvoření kvalitního fundusu nestačilo. Při L. nástupu byl stav budovy a inventáře nevyhovující. Město nepřistoupilo na jeho požadavek rekonstrukce budovy, ale přispělo na renovaci dekorací a instalaci nových sedadel.
L. nabízel v předplatném 160 představení za sezonu. Jeho orchestr sestával z 26 městských hudebníků, příležitostně byl posílen o vojáky místního pluku a L. podle smluvní povinnosti angažoval dva kapelníky. První sezona proběhla ke spokojenosti publika a města, ale s finanční ztrátou. Městská rada souhlasila se zvýšením předplatného, L. ale nadále bojoval s vysokými náklady na provoz. Zahrnoval obecní radu žádostmi o subvence na opravy či nákup dekorací, o odpuštění povinných poplatků za inspekci a nouzové osvětlení, které město stále častěji odmítalo. Vysoké náklady zabránily instalaci nových lóží v hledišti, oč L. rovněž usiloval. Na přelomu 19. a 20. století se divadlo potýkalo s odlivem návštěvníků a investice do nákladných operních inscenací se nevracely. Městská rada vyzvala ředitele též ke zvýšení platů městských hudebníků z orchestru. Protože se ředitelova finanční situace zhoršovala, město orchestr samo subvencovalo (1901 např. částkou 1200 zl). L. se pokusil získat prostředky dalším zdražením předplatného, zvyšoval ceny úspěšných představení a hostování a vyčleňoval je z abonentních řad (často proti vůli města). Pokusil se povzbudit zájem zavedením odpoledních představení v neděli a o svátcích za zvýhodněné ceny, pořádal i zájezdy, zejména do nedalekého Prostějova.
Ve druhém tříletém smluvním období narůstaly konflikty mezi ředitelem a městskou radou ve věci subvencí. L. argumentoval nárůstem výdajů na gáže, poplatků za autorská práva a denních výdajů, zvláště za elektrické osvětlení. Aby uhradil účty, musel L. odebírat prostředky z původně čtyřtisícové kauce a již nebyl schopen je doplnit. Město mu vytýkalo také chaotický způsob organizace provozu, absenci stabilního plánu představení a bezohledné přetěžování pěveckého personálu a orchestru. Bez ohlasu nezůstal ani konflikt kolem uvedení Smetanova Dalibora v německém městském divadle (1897). Po premiéře prosadil olomoucký Deutscher Verein zákaz uvádění děl českých skladatelů na scéně městského divadla, což L. veřejně kritizoval.
Přesto s ním město v roce 1902 potřetí prodloužilo smlouvu. Ve snaze udržet si přízeň obce investoval L. zvláště do opery víc, než bylo v jeho možnostech. Město vyhlásilo konkurz na místo ředitele na konci sezony 1902/03, kdy byl L. zcela finančně vyčerpán. V exekuci v Olomouci ztratil veškerý svůj majetek a dva roky po skončení olomouckého působení zemřel ve Vídni v chudobě.
Během svého života byl L. oceňován více jako herec než jako divadelní podnikatel. Po hostování ve Lvově (1862) psaly o něm místní noviny jako o mladém, inteligentním a talentovaném představiteli charakterních rolí. K jeho nejúspěšnějším postavám patřil Ferdinand (Schiller: Kabale und Liebe), Hamlet (Shakespeare), Uriel Acosta (Gutzkow) či Petruchio (Shakespeare: Die Widerspenstige). Jeho herecký typ dobře vystihuje charakteristika v časopise Allgemeine Theater-Chronik (1871): „Už jeho vnější zjev je impozantní, vysoká štíhlá postava, ušlechtilé sympatické rysy, vítězný postoj […] Pojetí jeho rolí svědčí o intenzivním studiu, které vede k jejich hlubokému pochopení.“ Také svědek v německém divadle v Pešti si povšiml, že mezi průměrným hereckým ansámblem viditelně vyčnívá (Pester Lloyd 1887). Snad si L. byl této skutečnosti vědom, nesnažil se svá herecká vystoupení prosazovat a vystupoval zřídka. Podobně tomu bylo i v Olomouci, kde se zvláště v prvních letech občas objevil na scéně jako Shakespearův Petrucchio, Schummerich (Benedix: Die zärtlichen Verwandten), Poručík (Gutzkow: Der Königslieutenant) či Gaetano (G. Sand: Marquis de Villemer).
Podle vzoru velkých evropských scén se L. snažil udržet v městském činoherním repertoáru klasická díla, jež obvykle publikum nelákala a byla zastiňována aktuální tvorbou. Zahájil Lessingovou komedií Minna von Barnhelm oder Soldatenglück. Inscenoval Schillera, v sezoně 1897/98 několikrát Shakespeara (Othello, Hamlet, Die Widerspenstige, Der Kaufmann von Venedig), v sezoně 1901/02 Ein Sommernachtstraum a Romeo und Julie. V téže sezoně L. také uvedl v Olomouci dosud málo hrané komedie Molièrovy (Der gebildete Kranke a Der Geizige). Nově nastudoval dvě hry Ibsenovy (Nora oder: Das Puppenheim, 1900, Die Stützen der Gesellschaft,1902), poprvé uvedl Gespenster (1900) a Die Wildente (1902). Poprvé nastudoval Hauptmanna (Die versunkene Glocke, 1897, Fuhrmann Henschel, 1900, Die Weber, 1904, Rose Bernd, 1904) a Tolstého (Macht der Fisternis,1902). Uvedl také své dvě jednoaktovky, Der Portraitmaler (1897) a Unbeugsam (1898).
L. byl v Olomouci často kritizován, že není schopen zajistit kvalitní činoherní ansámbl. Kritika zato oceňovala jeho operu a operetu, včetně orchestru pod vedením kapelníků, angažovaných pro jednotlivé sezony. Již jeho předchůdce Carl Berghof kladl akcent na hudební divadlo a L. v tomto trendu pokračoval. Byl schopen rozpoznat talentované pěvce, kteří z olomouckého německého divadla odcházeli přímo na významná působiště (Anna Slavíková, Robert Berger, Emil Pollert, Gabriela Horvátová, Clementine Kraus, Else Bland, dirigent Gustav Brecher). Vedle jediného představení Smetanova Dalibora využil L. mimořádného úspěchu Smetanovy Prodané nevěsty / Die verkaufte Braut a zařadil operu do dvou sezon, 1896/97 a 1897/98. Do zákazu českých děl na německé olomoucké scéně uvedl ještě Nešveru (Lesní vzduch / Die Waldesluft 1897). Poprvé v Olomouci nastudoval také Wagnerovu operu Die Meistersinger von Nürnberg (1901, v první repríze účinkoval Leo Slezak). Hojně nabízel komerčně výhodné zábavné divadlo; snad nejúspěšnějšími autory jeho ředitelského působení v Olomouci byli Jones (Die Geisha, 1899) a Lehár (Der Rastelbinder v sezoně prvního provedení 1903/04 sedmnáct repríz).
Dílo
Unbeugsam. Schauspiel in 1 Aufzug, Wien 1878. – Der Portraitmaler. Lustspiel in 1 Aufzug, Wien 1878 (2 vyd.). – Biesendahl uvádí, že L. je spolu s Gustavem von Moser spoluautorem komedií Die Mädchenschwüre, Der Sklave, Die Raben.
Prameny
Archiv města Olomouce při Státním okresním archivu Olomouc: Protokolle über die Sitzungen des Stadtverordneten Collegiums der k. Hauptstadt Olmütz 1896–1904; Registratura hospodářská 1874–1920, Divadelní ředitelé 1897–1918, Kart. 766, sign. L 2 – i. č. 359 (písemnosti a smlouvy); Sbírka divadelních plakátů (sign. C). – Vědecká knihovna v Olomouci: Remeš, M.: Rukopisný materiál k dějinám olomouckého divadla, Olomouc, před r. 1955. Přílohy: M. Remeš: K dějinám divadla olomouckého a brněnského. Výstřižky z novin „Pozor“ 1933, r. 40 a další dokumenty z Remešovy pozůstalosti, sign. B II 291.171. – Der statistischen Jahrbücher der königlichen Hauptstadt Olmütz III. Band (1896–1899). Bearbeitet von der Statistischen Commission des Gemeinderathes, Verlag des Gemeinderathes, Olmütz 1901; Der Statistischen Jahrbücher der königlichen Hauptstadt Olmütz IV. Band 1900–1904. Bearbeitet von der Statistischen Kommission des Gemeinderates, im Verlage des Gemeinderates, Olmütz 1905.
Neuer Theater-Almanach 4, Berlin 1893, s. 68; 5, 1894, s. 105; 8, 1897, s. 458–459; 9, 1898, s. 481–482; 10, 1899, s. 459–460; 11, 1900, s. 477–478; 12, 1901, s. 466–467; 13, 1902, s. 480; 14, 1903, s. 476; 15, 1904, s. 457–458; 20, 1909, s. 152. – Neujahrsjournal allen Freunden und Gönnern der dramatischen Kunsthochachtungsvoll dargebracht vom Souffleur des königl. städt. Theaters in Olmütz 1900. Neujahrs-Journal allen Freunden und Gönnern der dramatischen Kunst hochachtungsvoll dargebracht von der Souffleuse des königlich städtischen Theaters in Olmütz 1903.
Periodika
Die neue Zeit (1896–1902); Mährisches Tagblatt (1896–1904); Olmützer Zwischen-Akt (1896–1904); Pozor (1896–1904); Našinec (1896–1904). Allgemeine Theater-Chronik, č. 12, 1871, s. 107 (herecká charakteristika); Pester Lloyd 5. 11. 1887
Literatura
S. Langer: Stručná historie divadla v Olomouci, strojopis, Divadelní ústav Praha, nedat. [1961]
W. Binal: Deutschsprachiges Theater in Budapest. Von den Anfängen bis zum Brand des Theaters in der Wollgasse (1889), Österreichische Akademie der Wissenschaften, Wien 1972
J. Got: Das österreichische Theater in Lemberg im 18. und 19. Jahrhundert. Aus dem Theaterleben der Vielvölkermonarchie, Band II, Theatergeschichte Österreichs, Band X: Donaumonarchie, Heft 4, Österreichische Akademie der Wissenschaften, Wien 1997
P. Andraschke: Das Theaterleben in Bielitz in der Zeit der Habsburger Monarchie, Musikgeschichte in Mittel- und Osteuropa, Mitteilungen der internationalen Arbeitsgemeinschaft an der Technischen Universität Chemnitz, Heft 4, 1999, s. 3–14
J. Štefanides: Německé divadlo v Olomouci 1770–1944. Repertoár a členstvo. Elektronická databáze, Umělecké centrum UP v Olomouci, Dokum. centrum dramatických umění, Olomouc 2006
J. Štefanides a kol.: Kalendárium dějin divadla v Olomouci (od roku 1479; ed. Jan Dvořák), Praha 2008
L. Topoľská: Německá divadlo, Dějiny Olomouce II (ed. J. Burešová a J. Schulz), Univ. Palackého v Olomouci 2009, s. 88–89
J. Balatková: Německá opera, Dějiny Olomouce II (ed. J. Burešová a J. Schulz), Univ. Palackého, Olomouc 2009, s. 97–105
M. Havlíčková, S. Pracná, J. Štefanides: Německojazyčné divadlo na Moravě /Deutschsprachiges Theater in Mähren und Schlesien 1/3. Ředitelé městských divadel /Direktoren der Stadttheater, Univ. Palackého v Olomouci 2011
Bisendahl, DBE, Kosch Th, Ulrich
Vyobrazení
Österreichische Nationalbibliothek Wien, Porträtsammlung
Životní události
- 11.2. 1840: narození, Varšava
- 3.12. 1907: úmrtí, Vídeň
Další jména
Lesser Stanisław
Vznik: 30.12.2012
Autor: Lenka Křupková
