Wallnöfer, Adolf

Adolf Wallnöfer

* 26. 4. 1854 Vídeň, Rakousko

† 9. 6. 1946 Mnichov, Německo

zpěvák, skladatel, pěvecký pedagog

Psán též Walnöfer. Jeho otec, povoláním zlat­ník, se stýkal s významnými skladateli (Chopin, Rossini). W. měl být obchodníkem, studo­val však také zpěv (H. Rokitanski) a skladbu (A. Bruckner) na vídeňské konzervatoři, od­kud byl 1874 z blíže neznámých důvodů vy­loučen. Školil se soukromě. Upozornil na sebe již 1872 na koncertě při kladení základního ka­mene k divadlu v Bayreuthu, kde se setkal s Wagnerem. S perspektivou účinkování v jeho operách se přeškolil z původního barytonové­ho oboru na hrdinný tenor. Koncertoval v Ho­landsku, Belgii, Švédsku, Itálii a v Německu (zvl. na festivalu v Cáchách 1876) a 1879/80 uspořádal několik koncertů s Wagnerovou hudbou (Praha, Vídeň). 1880 přijal angažmá v olomoucké německé opeře (debut jako Man­rico, Verdi: Der Troubadour). 1882 ho angažo­val A. Neumann, který byl tehdy ředitelem ce­stujícího wagnerovského divadla, pro turné po Evropě s tetralogií Der Ring des Nibelungen (září 1882 až červen 1883). S Neumannem ode­šel pak do divadla v Brémách a 1885 do StD v Praze, kde se Neumann stal ředitelem. V Pra­ze působil W. do dubna 1895 nejen jako oper­ní, ale i koncertní pěvec s obsáhlým repertoá­rem německé romantické písně, příležitostně i s vlastními skladbami (23. 2. 1890 zpíval v Praze 200. koncert ve své kariéře). Po od­chodu z Prahy střídal angažmá a delší hostová­ní: 1895/96 vedl divadlo ve Štětíně, 1896 vy­stupoval v Metropolitní opeře v New Yorku, 1896 podnikl turné po Rusku, v Petrohradě zpíval i 1898, působil v Breslau [Wroclaw] a Norimberku a 1906–08 ve vídeňské dvorní opeře. Pak žil v Mnichově, kde vytvořil obsáh­lé skladatelské dílo.

Své studentské začátky popsal W. v příspěv­ku v pražském listu Illustrierte deutsche Presse 8. 3. 1891 a zaznamenal i zážitky z cesty s A. Nikischem do Kolína n. R. ke skladateli F. Hillerovi 1873 (Meine erste Reise; Theateral­manach [Prag] auf das Jahr 1892). Vydal učeb­nici zpěvu Resonanztonlehre (Berlin 1911). Během devítiletého pražského působení byl W. prvním tenoristou souboru německého di­vadla a zpíval většinu tenorových rolí, zejména ve Wagnerových operách. Patřil k malé skupině skutečně uctívaných pěvců Neumannova sou­boru (jeho žáci a příznivci založili neformální Wallnöfferovu společnost), a Rosenheim [lit.] referuje s ironií o jeho jediné viditelné vadě, jíž bylo křivení úst při zpěvu. Kvality jeho hrdin­ného tenoru, zejména mimořádná vytrvalost, osvědčená již na zájezdech wagnerovského di­vadla, daly Neumannovi možnost v Praze plně rozvinout wagnerovský repertoár. Od první pražské sezony W. postupně přebíral všechny tenorové role a dokázal bez známek únavy ab­solvovat 8–9 představení během 11–12 dní. V Praze vystoupil jako první Loge, Sigmund a Siegfried v Mahlerově a Muckově nastudo­vání tetralogie Der Ring des Nibelungen (1885 a 1887) a první Tristan (1886 Tristan und Isol­de, s M. Moser-Steinitzovou jako Isoldou, dir. L. Slansky). Poslední wagnerovskou postavou byl Král Arindal (Die Feen, 1893). Do 1893 absolvoval asi 300 wagnerovských představení. Zpíval však i role lyrické a náročné na jemnou techniku (mj. tenorovou koloraturu v roli Dona Gastona, Weber–Mahler: Die drei Pintos). Výji­mečně se vrátil ke svým barytonovým začát­kům, když v květnu 1890 zpíval roli Dona Juana ve stejnojmenné Mozartově opeře (s uprave­ným partem). Díky mimořádné muzikálnosti zvládal i díla komornějšího rozměru, jimž kul­tivovaným hereckým výkonem dával barvitý žánrový charakter (1888, Mozart–L. W. Schnei­der: Der Schauspieldirektor, v roli Mozarta se sám doprovázel na cembalo, měl „výstižnou masku a mluvil nefalšovanou příjemnou vídeň­štinou“). Vytvořil řadu postav v premiérách soudobých děl. Po 1890, kdy z pražského ně­meckého divadla odešel režisér Adolf Bau­mann, převzal W. režii několika představení, v nichž sám vystupoval.

Jeho opera Eddystone popisuje skutečnou katastrofu majáku u přístavu Plymouth v La­manšském průlivu z roku 1703. Premiéru na­studovali 1889 K. Muck a režisér Adolf Bau­mann, se skladatelem v hlavní roli a v jeho režii. Koncepce díla je wagnerovská a jeho pro­vedení (4 reprízy) bylo odměnou ředitele Neu­manna mimořádně vytíženému členu souboru za věrné služby. Podle Rosenheim „hojné pub­likum nedávalo oblíbenému pěvci najevo, jak se nudí“. Opera byla uvedena též ve Schwerinu 1894, v Rize, Breslau a v Norimberku.

Dílo

Soupis skladeb in: E. Müller: Deutsches Mu­siker-Lexikon, Dresden 1929.

Práce pro divadlo

Eddystone, opera („Hand­lung“), 3 jedn., libr. autor podle Jensenovy novely, 29. 9. 1889 Nové něm. divadlo; Ildicho, hud. drama, 3 jedn., neprov., klav. výtah vyd. v Mnichově s. a.

Role (v něm. divadle v Praze)

1885–93: 30krát Loge (Das Rheingold), 50krát Siegmund (Die Wal­küre), 30krát Siegfried (Siegfried a Götterdämme­rung), 25krát Walter Stolzing (Die Meistersinger von Nürnberg), 25krát Tristan (Tristan und Isolde), 20krát Erich (Der fliegende Holländer), 40krát Lo­hengrin (Lohengrin) a Tannhäuser (Tannhäuser), 10krát Rienzi (Rienzi). – Další role: 1886: Ottavio (Mozart: Don Juan), Almaviva (Rossini: Der Barbier von Sevilla), Max (Weber: Der Freischütz), Flo­restan (Beethoven: Fidelio); 1887: Horatio (Auber: Der schwarze Domino); 1888: Mozart (Mozart– L. W. Schneider: Der Schauspieldirektor), Roderigo Conovalos (Reznicek: Satanella, prem.), Valentin (H. Zöllner: Faust, prem.), Radames (Verdi: Aida), Astorre (Klughardt: Astorre), Don Gaston (Weber– Mahler: Die drei Pintos); 1889: Philemon (Gounod: Philemon und Baucis), Hüon von Bordeaux (Weber: Oberon), Lord Adgar Winstanley (Wallnöfer: Eddys­tone, prem.), Nadori (Spohr: Jessonda), Asrael (Rez­nicek: Emerich Fortunat, prem.); 1890: Adolar (We­ber: Euryanthe), Konrad (Marschner: Hans Heiling), Don Juan (Mozart: Don Juan), Zampa (Hérold: Zampa), Rytíř z Neussaku (Mandl: Nächtliche Wer­bung); 1891: Düval (Wöber: Der vierjährige Posten, prem.); 1892: Silvio (Leoncavallo: Der Bajazzo).

Režie

1889: Wallnöfer: Eddystone, prem.; 1890: Mozart: Don Juan, Solovjev: Cordelia, Marschner: Hans Heiling; 1891: Hérold: Zampa.

Prameny a literatura

Deutscher Theater­almanach [Berlin] auf das Jahr 1881, s. 262; Prager Zwischenactszeitung 10. 8. 1886, Zwei Briefe von F. Liszt an A. Wallnöfer [Liszt přijímá dedikaci W. skladeb]; 1. 10. 1888 [Schauspieldirektor]; R. Pro­chazka: Deutsch-böhmische Komponisten der Ge­genwart, Neue Musik-Zeitung [Stuttgart] 14, 1893, s. 128–129; Dalibor 15, 1893, s. 14 [počet wagner. představení]; Bohemia 21. 4. 1895 [poslední koncert v Praze]; Prager Theaterbuch, 1924, s. 7, 149, 150; H. Teweles: Theater und Publikum, 1927, s. 100; Ro­senheim, s. 44, 66, 82, 87, 97 112, 121, 190; Něme­ček 1963; Společnost pro podporu německé vědy [archivní mat. 1893–95]; J. Ludvová: Betty Franko­vá, pražská přítelkyně G. Mahlera, Gustav Mahler a Praha, 1996, s. 18, 19 [souběžně něm.]; Lom­näs–Strauss, rejstřík ve sv. I, s. 355 [konc.]. • Eisen­berg; MGG 1968; Grove-opera; Kutsch 1997; Neues deutsches Theater.

Životní události

• 26. 4. 1854: narození, Vídeň, Rakousko
  
• 9. 6. 1946: úmrtí, Mnichov, Německo
  

Další jména

Walnöfer

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 614–616
Autor: Jitka Ludvová