Vecko, Čeněk

Čeněk Vecko

* 17. 1. 1834 Rožďalovice

† 13. 6. 1874 Rožďalovice

zpěvák

Psán též Vincenc. Po nedokončeném studiu na staroměstském gymnáziu v Praze se stal učite­lem. V květnu 1854 se zapsal na pražskou kon­zervatoř do pěvecké třídy G. Gordigianiho, školil ho však většinou asistent F. Vogel; kon­zervatoř neabsolvoval. Vyučoval v Mladé Bole­slavi (nikoli v Litoměřicích) a zároveň byl ředi­telem místního zpěváckého spolku. 24. 1. 1863 poprvé vystoupil na jevišti při hostování v PD v roli Gennara (Donizetti: Lukrecie Borgia). Měl mimořádný úspěch a ředitel F. Thomé, kte­rý v té době vedl českou i německou scénu, ho angažoval s povinností zpívat nejen v PD, ale podle potřeby i v německém souboru StD. Smlouva vzbudila nesouhlas, protože Thomé byl povinen udržovat pro PD a StD oddělené soubory. (Současně byl členem StD i jeho jme­novec J. Vecko, který hrál epizodní role v čino­hře i v opeře.) Jako angažovaný člen PD vy­stoupil V. již 8. 2. 1863 v roli Manrica (Verdi: Troubadour). Když o Velikonocích 1864 pře­vzal vedení PD ředitel Liegert, podepsal s V. smlouvu na dva roky s poměrně vysokou gáží 1700 zl. a se třemi beneficemi ročně. Tisk upo­zorňoval na to, že Liegert i kapelník J. N. Maýr ho přetěžují, aby využili jeho popularity. Diva­delní život kladl na V. značné nároky vzhledem k jeho závažnému chronickému onemocnění, jež se zhoršovalo neukázněným životním sty­lem. Když Liegert nechtěl splnit jeho zvýšené finanční požadavky, V. porušil smlouvu a pře­šel v září 1865 do StD. Jako zpěvák prokáza­ných kvalit nemusel absolvovat žádná pohos­tinská vystoupení a hned získal angažmá. Jeho odchod vzbudil značný rozruch a Národní listy tiskly vedle Nerudových komentářů i Šamber­kovy kuplety na toto téma. Odchod na němec­kou scénu, který napodobili i čeští zpěváci V. Šebesta (1870) a V. Dobš (1873), byl V. vyčí­tán zvláště proto, že byl ve své době v českém divadle jediným výkonným tenoristou. Ve StD (poprvé 7. 9. 1865 jako Manrico, Verdi: Der Troubadour) nahradil E. Bachmanna. Výjimeč­ně i koncertoval, např. v březnu 1866 zpíval v divadle spolu s J. Brennerovou a M. Perécho­novou ukázky z Rossiniho Stabat Mater. Také na německé scéně se již v první sezoně objevi­ly jeho známé indispozice, později musel od­počívat po každém větším vypětí. 1872 přerušil kariéru a nastoupil léčení. 1873 se vrátil do di­vadla, naposledy však zpíval již v říjnu t. r. Ze souboru formálně vystoupil v prosinci 1873. Usadil se v Rožďalovicích, kde podlehl zakrát­ko tuberkulóze.

V. malá zavalitá postava a nedostatek herec­kého školení nedávaly jeho pěvecké dráze příz­nivé vnější předpoklady. Nedostatečná drama­tická výraznost jeho projevu byla v PD často předmětem kritiky. K lepším charakteristikám postav se propracoval až ve StD. Tyto nedostat­ky však byly zastíněny zcela mimořádnou kva­litou jeho silného tenoru se vzácnou světlou barvou; J. B. Foerster popisuje jeho hlas jako sladký, ale zároveň schopný dramatických akcen­tů. Do PD byl V. přijat pro hrdinný obor, záhy však vystupoval i v jiných rolích a repertoár si navzdory své nezkušenosti rychle doplňoval. Spolu se sopranistkou E. z Ehrenbergů a bary­tonistou J. Schwarzem vytvořil v PD sérii hlav­ních postav v prvních českých provedeních italských a francouzských oper a vystoupil v hlavní roli i v první premiéře českého díla v PD (Vladimír, Skuherský: Vladimír, bohů zvolenec). Téměř od počátku jeho kariéry se objevovala představení, v nichž zpíval indispo­nován, případně v důsledku přílišné hlasové ná­mahy trvale intonoval nad tónem. Referent Sla­voje Z. Kolešovský konstatoval též neschopnost šetřit hlas na zkouškách použitím mezza voce a také B. Smetana jako referent Národních listů mu vytýkal malou kultivovanost. Po odchodu do StD se V. v souboru ředitele Wirsinga dobře uplatnil v románském repertoáru, obtížně však zvládal prózu, protože se německý jazyk teprve doučoval. Námitky se objevily zvl. proti jeho výkonu v roli Lohengrina (Wagner: Lohen­grin), kde nezvládl deklamační sloh. Od dubna 1870 vytvořil V. řadu velkých rolí s barytonis­tou V. Šebestou; na jejich představení chodilo do StD i české publikum.

Navzdory problémům, s nimiž byla jeho umělecká dráha spojena, byl V. velkou posta­vou pražské opery. V českém souboru patřil ke skupině pěvců, která v labilní personální situa­ci prvních let pomohla stabilizovat provoz. Po­dobnou roli sehrál i ve StD, kde jeho pěvecké výkony umožnily uvádět stěžejní díla roman­tického repertoáru.

Role

V PD: 1863: Gennaro (Donizetti: Lukrecie Borgia), Manrico (Verdi: Troubadour), Georg (Boiel­dieu: Bílá paní), Masaniello (Auber: Němá z Porti­ci), Rytíř Lesko (Auber: Sníh), Sekáč (Meyerbeer: Dinorah), Lyonel (Halévy: Blesk), Liborín (Weber: Střelec kouzelník), Alamir (Donizetti: Belisar), Otello (Rossini: Otello), Lyonel (Flotow: Marta), Vladimír (Skuherský: Vladimír, bohů zvolenec, prem.), Tomáš (Balfe: Cikánka); 1864: Vévoda mantovský (Verdi: Rigoletto), Sir Edgar (Donizetti: Lucie z Lammer­mooru), Sever (Bellini: Norma), Roger (Auber: Zed­ník a zámečník), Eleazar (Halévy: Židovka), Raoul (Meyerbeer: Hugenoti), Robert (Meyerbeer: Robert ďábel), Alessandro Stradella (Flotow: Alessandro Stradella), Pastýř (Gluck: Orfeus a Eurydika); 1865: Dráteník (F. Škroup: Dráteník, pouze jednou, s vloženou Škroupovou písní Za dnů mladosti), Fra Dia­volo (Auber: Fra Diavolo), Hrabě Arthur (Donizetti: Linda ze Chamounix), Elvin (Bellini: Náměsíčná), Richard (Donizetti: Maria di Rohan). • Ve StD: 1865: Manrico (Verdi: Troubadour), Folco (Sulzer: Johanna von Neapel), Sir Edgar (Donizetti: Lucia von Lammermoor), Masaniello (Auber: Die Stumme von Portici), Robert (Meyerbeer: Robert der Teufel), Raoul (Meyerbeer: Die Hugenotten), Tamino (Mo­zart: Die Zauberflöte), Vévoda mantovský (Verdi: Ri­goletto), Lohengrin (Wagner: Lohengrin, též 1873), Eleazar (Halévy: Die Jüdin), Lara (Maillard: Lara), Wilfried von Ivanhoe (Marschner: Der Templer und die Jüdin); 1866: Elvin (Bellini: Die Nachtwandle­rin), Victor St. Urban (Ernst II., vévoda Sachsen­-Coburg: Santa Chiara, prem.), Fenton (Nicolai: Lustige Weiber von Windsor), Faust (Gounod: Faust und Margarethe), Arnold (Rossini: Wilhelm Tell), Fernando (Donizetti: Die Favoritin), Florestan (Beethoven: Fidelio), Fra Diavolo (Auber: Fra Dia­volo), Max (Weber: Der Freischütz), Richard (Verdi: Ein Maskenball), Licinius (Spontini: Die Vestalin), Sever (Bellini: Norma), Gonzalo della Mare (Ge­née: Der schwarze Prinz), Ismael (Verdi: Nabuco­donosor), Astorga (Abert: Astorga); 1867: Hrabě Otto (Bruch: Loreley), Roger (Auber: Maurer und Schlosser), Don Ottavio (Mozart: Don Juan), Vasco de Gama (Meyerbeer: Die Afrikanerin), Leander (Barbieri: Perdita), Chapelou (Adam: Postillon von Lonjumeau), Barbarino (Flotow: Alessandro Stradel­la); 1868: Gustav, švédský král (Auber: Die Ball­nacht), Neznámý (Auber: Der Gott und die Bajadere), Hrabě Wetter (Jaffe: Das Kätchen von Heilbronn), Bruno, kapitán (Genée: Am Runenstein, prem.), Lo­vec Giuseppe (Kittl: Bianca und Giuseppe), Thomas, uprchlík (Balfe: Die Zigeunerin), Kníže Leopold (Halévy: Die Jüdin), Almaviva (Rossini: Der Barbier von Sevilla), Erik (Wagner: Der fliegende Holländer), Hrabě Armand (Cherubini: Wasserträger); 1869: Wil­helm Meister (Thomas: Mignon); 1870: Don Carlos (Verdi: Don Carlos), Tybalt (Gounod: Romeo und Ju­lie); 1871: Walter Stolzing (Wagner: Die Meistersin­ger von Nürnberg), Laertes (Thomas: Hamlet); 1873: Johann von Leyden (Meyerbeer: Der Prophet).

Prameny a literatura

Cedule StD 1865–73, NMd. • Slavoj 2, 1863 (jaro), s. 57 [debut], 94, 119, 186; 3, 1863 (podzim), s. 15, 83–84, 114, 135, 188, 227; 4, 1864, s. 26–27, 62, 118; Dalibor 6, 1863, s. 29, 216, 232; 7, 1864, s. 7; Národní listy 25. 12. 1863; 9. 12. 1873; červen a červenec 1865 [diskuse o odchodu do StD]; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1866 až 1874; Teuber III, s. 580, 633, 643–644, 666, 667, 668, 679; A. Čech: Z mých divadelních pa­mětí, [1903], s. 28, 29, 30, 44, 46; K. Šípek: Vzpo­mínky na Prozatímní, 1918, s. 18–19, 34, 79; J. B. Foerster: Poutník, 1929, zvl. s. 48–50; Bartoš: PD opera; V. H. Jarka: Kritické dílo B. Smetany, 1858–1865, 1948, s. 248–250; PD 1862–83. • ČHS; NDp.

Životní události

• 17. 1. 1834: narození, Rožďalovice
  
• 13. 6. 1874: úmrtí, Rožďalovice
  

Další jména

Vincenc

Vznik: 2006
Autor: Jitka Ludvová