Tyl, Josef Kajetán

Josef Kajetán Tyl

* 4. 2. 1808 Kutná Hora

† 11. 7. 1856 Plzeň

dramatik, překladatel, herec, režisér, dramaturg

Vl. jm. Josef František Till, při biřmování přijal jméno Kajetán, od 1825 se psal Týl, od 1838 Tyl. Jeho otec byl hobojistou vojenské hudby, později krejčím a příležitostným hudebníkem. 1839 se oženil s herečkou M. Forchheimovou, s jejíž sestrou Annou, rovněž herečkou (vystu­povala pod pseud. Rajská), měl sedm dětí. Z nich dcery Marie (1848–1868) a Eliška (1850–1909) Forchheimovy-Tylovy hrály u ko­čujících společností, syn František (1853–1902) v ND (pseud. Horník).

Po gymnaziálních studiích v Praze a Hradci Králové, kde byl Klicperovým žákem, pokračo­val T. ve filozofických ročnících pražské uni­verzity, avšak 1829 odešel k Hilmerově kočov­né divadelní společnosti. 1831 nastoupil službu u vojska jako účetní, 1842 byl penzionován. Již předtím ochotnicky hrál v českých představeních StD a herecky tu působil i 1834–41, 1846–50 (pseud. Horník, Skalný). Aktivně se podílel na veřejném a kulturním dění a záhy se stal čelnou osobností národního života. Významně zasáhl do literatury svou tvorbou básnickou, prozaic­kou a dramatickou, podnětná byla jeho činnost žurnalistická a redakční (listy Jindy a nyní, Květy české a Květy, Vlastimil, Pražský posel, Sedlské noviny). V revolučním období 1848–49 se angažoval politicky, byl mj. poslancem říš­ského sněmu. Po nuceném odchodu ze StD v důsledku zrušení českého souboru za ředitele J. Hoffmanna se odebral se skupinou herců na venkov a až do své smrti setrval u kočujících společností (1851–56).

Dominantní oblastí jeho působení bylo diva­dlo. Činností kritickou, překladatelskou, autor­skou, režijní, organizační a svými programový­mi koncepcemi zásadně ovlivňoval podobu českého divadla druhé čtvrtiny 19. stol. i jeho následující vývoj. Samostatné české divadlo se pokoušel uvést v život založením amatérského Kajetánského divadla, kde zastával vůdčí roli (1834–37). Pověřen funkcí dramaturga, de fac­to vedoucího českých her ve StD za ředitele J. Hoffmanna (1846–51), usiloval o naplňování svého programu lidového, výchovně vzděláva­cího a společensky zacíleného divadla. Kočují­cí společnosti považoval za významný faktor v procesu kulturního povznesení, národního a společenského uvědomování širokých vrstev. Z těchto východisek vyrůstala i T. obsáhlá, žánrově diferencovaná dramatická tvorba (lo­kální frašky, obrazy ze života, kouzelné bá­chorky, historická dramata), myšlenkově zakot­vená v tradičních etických hodnotách, jež se stala součástí české klasiky.

Pro hudební divadlo měl T. vedle zájmu i praktické předpoklady, zvl. schopnost práce s notovým materiálem a základní kapelnickou dovednost. Zabýval se jím nejprve jako kritik, když v Květech publikoval recenze představení. Byl obdivovatelem virtuózní opery, Rossiniho a zvl. Meyerbeera, jehož první český literární portrét napsal (Květy 1836, č. 1), a inspirován jeho operou Robert ďábel se k tomuto tématu několikrát vrátil (přeložil stejnojmennou Rau­pachovu činohru). Počátkem dramaturgického působení ve StD po 1846 pořídil několik pře­kladů libret (Obležení Korinthu, Čarovné jeze­ro, Lucrezie Borgia; posledně zmíněný text se hrál ještě 1884–86 při prvním nastudování ope­ry v ND). Ač šlo o práce příležitostné, jimiž na­plňoval své smluvní každoroční penzum šesti překladů, projevil v nich vedle dramatických schopností i zkušenost v otázkách zpěvní de­klamace.

Velmi těsné jsou T. vazby na široce chápané hudebně dramatické divadlo. Pro StD i pro Stö­gerovo soukromé Nové divadlo v Růžové ulici (1842–44), později též pro Arénu ve Pštrosce, letní scénu StD, přeložil řadu her s hudbou, zpěvem a tancem z repertoáru předměstských vídeňských divadel, který zahrnoval také berlínskou tvorbu tohoto druhu (Angely). Pře­kládal volně, původní texty podstatně upravo­val, jak bylo tehdy běžné, lokalizoval děj do českého prostředí, počešťoval jména postav apod. Mezi překlady byl i nejhranější dobový kus, Toldův Der Zauberschleier – Čarovný zá­voj aneb Malíř, víla a hospodská (h: Titl, v Pra­ze 1843, ve Vídni 1842). T. české verze byly dále aktualizovány, např. hru 1739 – 1839 – 1939 aneb Dvěstěletý sen starého Pražana adaptoval 1870 ředitel Kramuele, hru Skalní duch aneb Artézská studně upravil po několika redakcích z 19. století R. Lukavský 1977 (Stře­dem země do Afriky aneb Skalní duch aneb Artézská studně). Autoři hudby a její zastoupe­ní ve hrách se později měnilo. V souladu s do­bovým trendem k muzikalizaci repertoáru a k synkretickému dramatickému a divadelní­mu tvaru vtěloval T. též do svých her (zvl. do báchorek, obrazů ze života, ale i do tragédií) zpěvní pasáže, písně, kuplety, sbory, předepiso­val taneční akce, a to nikoli jako samostatná čísla či výplňové vložky, ale jako integrální součást dramatického dění. Vytvářel útvar na pomezí činohry a zpěvohry.

Pro T. činohry napsali několik scénických hudeb ve StD kapelníci J. N. Škroup (Paní Marjánka, matka pluku, 1845, Chudý kejklíř, 1848, Tvrdohlavá žena, 1849) a J. N. Maýr (Ji­říkovo vidění, 1849, Lesní panna, 1850, Po­slední desítník, 1854). Zvláštní význam pro T. vztah k hudebnímu divadlu měla spolupráce s F. Škroupem, který byl od 1823 amatérským zpěvákem a od 1827 druhým kapelníkem StD. Premiéra opery Dráteník (1826, Chmelenský a F. Škroup) byla jedním z iniciačních momen­tů T. divadelní dráhy. Škroup napsal hudbu k T. hře Čestmír (1835). Zakladatelský význam pro žánr hudební komedie a operety v Čechách má T. a Škroupova pražská lokální fraška Fidlo­vačka aneb žádný hněv a žádná rvačka (StD 1834) s písní Kde domov můj? V době svého dramaturgického působení v českém souboru StD, kdy hledal český repertoár, inspiroval T. kroupa k přepracování opery Udalrich und Bozena, kterou sám přeložil (něm. 1833, čes. Oldřich a Božena, 1847), a k revizi opery na Chmelenského libreto Libušin sňatek (prov. 1850). Vzájemné tematické inspirace je možné hledat i mezi Škroupovou německou operou Drahomíra (prov. 1848) a T. Krvavými křtina­mi na podobný námět (prov. 1849). Některé písně z T. her se Škroupovou hudbou vyšly ve sbírce Věnec ze zpěvů vlastenských (Kde domov můj? 1835, píseň Lidušky z Obrazů z pražského života 1835, píseň Radovana z Čestmíra 1837).

Několik T. her podnítilo vznik hudebnědra­matických děl. Operu Jan Hus nedokončil E. Nápravník (t: J. H. Böhm). Nejvíce hudeb­ních děl vzniklo podle Strakonického dudáka (vše Švanda dudák): opera V. Hřímalého (1896), nejprve kantáta, pak opera–balet K. Bendla (1895/96), opereta K. Weise (Die Dorfmusi­kanten, 1905), opera J. Weinbergera (1927) a balet D. C. Vačkáře (1950). Z. Vostřák napsal operu Králův mincmistr podle Kutnohorských havířů (1953).

Dílo

Sebrané spisy vyšly redakcí autora ve 4 sv. 1844–45; I. Kober 1857–59 (14 sv.), A. Hynek 1888–92 (15 sv.), Kočí 1906–08 (3 sv.), Mazáč 1928 (10 sv.). – Kritické vydání vycházelo od roku 1952: Divadelní referáty a stati, sv. 15, 1960, První drama­ta, sv. 17, 1957, Dramatické obrazy ze života, sv. 18, 1954, Dramatické báchorky, sv. 19, 1953, Historická dramata, sv. 20, 1954.

Překlady

Operní libreta: C. della Valle: Obleže­ní Korinthu [Maometto II], h: Rossini, 5. 4. 1847 StD; Scribe–Mélesville: Čarovné jezero, h: Auber, 9. 5. 1847 StD; F. V. Ernst: Oldřich a Božena, h: F. Škroup, 31. 10. 1847 StD; F. Romani dle Huga: Lucrezie Borgia, h: Donizetti, 3. 12. 1848 StD. • Pře­klady a adaptace her s hudbou: Preciosa, spanilé děvče cikánské [P. A. Wolff: Preciosa], romant. hra se zpěvy a tancem, 4 jedn., h: Weber, 20. 11. 1831 StD; Alibaba aneb čtyřicet loupežníků [Hell: ?], či­nohra s hudbou, tancem a sborem, 3 jedn., 27. 1. 1833 StD; Václav Outrata a podivné příhody jeho po zemi a pod vodou [Lembert: Fortunats Abentheuer], báchorka se zpěvy, 3 jedn., h: Ad. Müller, 27. 4. 1834 StD; Enšpigl aneb Každou chvílku nějaké čtveráctví [Nestroy: Eulenspiegel oder Schabernack über Scha­bernack], fraška se zpěvy, 4 jedn., h: Ad. Müller, 21. 1. 1838 StD; 1739 – 1839 – 1939 aneb Dvěstěle­tý sen starého Pražana [Meisl: Der lustige Fritz], fant. hra, 3 odd., h: J. N. Škroup ad., 26. 12. 1839 StD; Robert ďábel [Raupach: Robert der Teufel], ro­mant. činohra, 5 jedn., h: F. Škroup, 8. 11. 1840 StD; Čarovný závoj aneb Malíř, víla a hospodská [Told: Der Zauberschleier], romant. směšná báchorka se zpěvy a tanci, 3 jedn., h: Titl, 28. 9. 1843 Nové diva­dlo v Růžové ulici; Nové Amazonky aneb ženy a muži v rozbroji [Told: Wastl oder die böhmischen Ama­zonen, Klicpera: Ženský boj], fraška se zpěvy a tanci, 3 jedn., h: Titl, Labler, Drechsler, J. Čapek, 12. 11. 1843 Nové divadlo v Růžové ulici; Sanice u řetězové­ho mostu aneb řezník z Brandejsa [Gleich–W. Müller: Der Fleischhauer von Oedenburg oder Die Schlit­tenfahrt], fraška se zpěvy a tanci, 3 jedn., 31. 12. 1843 StD; Noc před novým rokem aneb Ponocný na redutě [Gerle: Abenteuer der Neujahrsnacht oder Die beiden Nachtwächter], maškarní hra, 3 jedn., h: ?, 31. 12. 1843 Nové divadlo v Růžové ulici; život ve snách aneb Švec, postilion a lord [Schirnding, pův. Ein Traumleben…], čaroděj. báchorka se zpěvy, tanci a skupeními, 3 jedn., h: L. Stassny, 13. 4. 1845 StD; Paleček na cestách v Brně a ve Vídni [Bäuerle: Staberl Reisenabenteuer (?)], fraška, 2 odd., h: růz. aut., snad i Tauwitz, 26. 12. 1845 StD; Děvče z Kar­lína či Všecko přijde najevo [Nestroy: Das Mädel aus der Vorstadt], fraška, 3 jedn., h: Ad. Müller, 22. 2. 1846 StD; Spanilá Savojanka v Paříži [d’En­nery–Lamoine: pův. název nezjištěn], činohra, 3 odd. a předehra, h: J. Proch, 11. 10. 1846 StD; Mlynářo­vy dcery aneb Sen hraběte Voldemára [Ch. Birch-Pfeiffer: Waldemars Traum], veliká romant. činohra s předehrou, tancem a maškar. průvodem, 4. jedn., h: F. Škroup, 25. 10. 1846 Nové divadlo v Růžové ulici; Nepatrný člověk aneb čest si musí hájit každý [Ne­stroy: Der Unbedeutende], veselá hra se zpěvy, 3 jedn., h: Ad. Müller, 13. 12. 1846 StD; Skalní duch aneb Artézská studně [Räder: Der artesische Brun­nen], čaroděj. fraška se zpěvy, pochody a skupení­mi, 4 jedn., h: různí aut., 3. 10. 1847 StD, v PD též úpravy Skalní duch aneb Cesta arteskou studní do Afriky, 1870, a Středem země do Afriky čili Skalní duch, 1876; Doktor Faust aneb Pekelní nevěsta [Klingemann: Faust], romant. drama s hudbou a skupeními, 5 jedn., h: růz. skl., 7. 11. 1847 StD; Vodní žínka z Vltavy a rytíř z Točníku aneb Podivné zjevení za dnů svatebních [Hensler: Das Donauweib­chen], romant. i komická hra se zpěvem, tancem a skupeními, 4 jedn., h: Kauer, 26. 12. 1847 StD; řemeslnická merenda [Angely: Das Fest der Hand­werker], hra se zpěvy a tancem, 2 jedn., h: Maýr, 28. 9. 1849 Aréna ve Pštrosce; Kněz a voják aneb Bitva u kláštera skalického [Kaiser: Mönch und Sol­dat], obraz ze života s písněmi, 3 jedn., h: Heben­streit, 27. 1. 1850 StD.

Prameny a literatura

Část pozůstalosti v LA PNP (inventář M. Sládek, 1994), další část v Archivu města Plzně. • J. L. Turnovský: O životě a působení J. K. T., 1881; Teuber III, zvl. s. 311–315; J. L. Turnovský: život a doba J. K. T., 1892; J. Král: O prosodii české. I. Historický vývoj české prosodie, vyd. J. Jakubec, 1924; J. K. T.: Fidlovačka, vyd. a do­slov M. Hýsek, 1926; M. Hýsek: J. K. T., 1926 [lit.]; V. Jirát: K ovzduší a pramenům Tylovy písně Kde do­mov můj, sb. Chudým dětem (otištěno s tit. Kde domov můj?), 1934; J. Plavec: František Škroup, 1941; J. Pro­cházka, Národní divadlo 27, 1951/52, č. 15 [T. a tanec v divadle]; J. Procházka: J. K. Tyl a F. Škroup, Pro­gram SD Brno, 1952, č. 7, s. 8–19; E. Pensdorfová: Úloha hudby v Tylových hrách se zpěvy, dis. FF UK Praha 1954; K. Tauš: Otázka hudebních spolupracov­níků J. K. T., Hudební rozhledy 9, 1956, s. 255–256; M. Laiske: J. K. T. Soupis literárního díla, 1957; E. Válková: Strakonický dudák, stále živý problém naší hudby, Divadlo 8, 1957, s. 295–299, 389–394, 620–625 [z práce Úloha hudby v Tylových hrách]; A. Hofman: Die Prager Zeitschrift Ost und West. Ein Beitrag zur Geschichte der deutsch-slawischen Ver­ständigung im Vormärz, Berlin 1957; M. Kačer– M. Otruba: Tvůrčí cesta J. K. T., 1961 [lit.]; Laiske: Dramaturgie; J. Ludvová: Meyerbeer na pražském německém jevišti, Hudební věda 21, 1984, zvl. s. 368–369; I. Osolsobě: Co je Fidlovačka, Program Státního divadla v Brně 56, 1984/85, s. 10–12; I. Osolsobě: Znamení a obrazy, tamtéž, s. 135–138; M. Otruba–M. Procházka: Prvky divadelnosti v ob­rozenecké próze, Divadlo v české kultuře 19. století, sb. z konference v Plzni 1983, Studie a materiály 3 – Národní galerie, 1985, zvl. s. 95–97; Tyrrell: Czech Opera; I. Osolsobě: Rvačka o Fidlovačku, Divadel­ní revue 3, 1992, č. 4, s. 60; I. Osolsobě: Tylova a Škroupova operetta aperta, Monology o J. K. T., vyd. F. Černý, 1993, s. 85–113; V. Ambros: Fidlovač­ka revue, Divadelní revue 3, 1992, č. 4, s. 31–35; F. Černý: Kde domov můj? Tylova a Škroupova spo­lečná píseň Čechů, Divadlo 1, duben 1995, s. 68–73; M. Ottlová: První Meyerbeerův portrét v českém ja­zyce a zpracování legendy o Robertu ďáblovi, pro­gram Státní opery Praha k prem. opery Robert ďábel v roce 1999, s. 37–42; D. Tureček: Rozporuplná sou­náležitost. Německojazyčné texty obrozenského dra­matu, 2001. • OSN; ČHS [lit.]; NDp.

 

Životní události

• 4. 2. 1808: narození, Kutná Hora
  
• 11. 7. 1856: úmrtí, Plzeň
  

Další jména

Till Josef František

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 584–587
Autor: Eva Šormová