Paleček, Josef

Josef Paleček

* 28. 9. 1842 Jestřábí Lhota u Kolína

† 24. 2. 1915 Petrohrad, Rusko

zpěvák

V Rusku psán Osip Osipovič, Josif Josifovič. Byl fundatistou starobrněnského kláštera, stu­doval reálku v Kolíně a učitelský ústav v Praze, kde krátce navštěvoval také varhanickou školu. Pěveckou přípravu získal v Pivodově škole. Účinkoval v ochotnickém Mikulášském diva­dle na Starém Městě v Praze, kde si ho povšiml ředitel PD J. N. Maýr a angažoval ho 1862 do sboru jako basistu. Kromě oper účinkoval 1862/63 v podružných rolích asi 30 činoher. 1863/64 byl angažován v Olomouci, 1864 se vrátil do PD a 16. 2. 1865 poprvé vystoupil v sólové roli (Sarastro, Mozart: Kouzelná flét­na). Se Smetanou jako kapelníkem (od 1866) pak v PD vyrostl v předního basistu souboru, který vynikl zvl. v Mozartových operách a ve slovanském repertoáru. Při premiéře Smetanovy první verze Prodané nevěsty (květen 1866) zpíval Krušinu, Smetana mu však brzy svěřil roli Kecala (o premiéře Hynek), kterou mladý zpěvák formoval do klidné a rozšafné komiky. Sympatie českého publika k němu kulminova­ly, když 1868 odmítl nabídku vídeňské dvorní opery a setrval na pražské scéně. V této souvis­losti Smetana nově nastudoval Mozartovu Figarovu svatbu, aby ji P. mohl 6. 11. 1868 zvolit ke své benefici. Díky hojnému vystupování se P. rychle zdokonaloval pěvecky i herecky a roz­šiřoval svůj repertoár; během pětiletého půso­bení v PD nastudoval a provedl téměř všechny běžné basové role. Jeho objemný hlas s rozsa­hem C–f¹ se zkultivoval a získal schopnost jemnějších výrazových nuancí. Od počáteční přílišné živosti v hereckém projevu se vypracoval soustředěným úsilím ke kázni a herecké všestrannosti.

Změnu v P. kariéře připravila jeho vystoupe­ní v Glinkových operách Život za cara a Ruslan a Ludmila. 1867 se v Praze seznámil s M. Ba­lakirevem a jeho prostřednictvím získal 1869 pozvání do Moskvy ke koncertním vystoupením. Během této cesty uzavřel smlouvu s Ma­riinským divadlem v Petrohradě. V dubnu 1870 se v PD rozloučil jako Mefisto v Gounodově Faustovi a stejnou rolí zahájil své petrohradské působení, jež trvalo po celý zbytek jeho života. Od 1888 přednášel též na petrohradské konzer­vatoři a 1912 se stal jejím profesorem. Je pohřben na Smolenském hřbitově v Petrohradě.

Z postav, které ztělesnil v Mariinském di­vadle, byly ceněny především Kašpar (Weber: Čarostřelec) a Rangoni (Musorgskij: Boris Go­dunov). Zasloužil se o tamní provedení Prodané nevěsty (1871), které navzdory převážně negativ­nímu kritickému ohlasu přispělo k popularizaci opery na slovanských scénách. Z Petrohradu navštívil po 1871 několikrát Prahu a pohostin­sky zpíval v PD. Vedle několika starších rolí se objevil i ve dvou nových (Guilbert, Halévy: Ži­dovka; Kryšpín, Ricciové: Kryšpín a kmotra; Lorenzo, Gounod: Romeo a Julie). Kromě toho vystoupil v Oděse a Kyjevě. 1872 jel do Milána zdokonalit se ve zpěvu. 1874 mu vedení car­ského divadla údajně neumožnilo přijmout pozvání do milánského Teatro nuovo dal Verne k vystoupení v Glinkově opeře Život za cara (Dalibor 1874). Do skončení pěvecké dráhy 1882 vytvořil celkem 29 rolí. Poté působil v Mariinském divadle jako pedagog, režisér a člen uměleckého vedení, od 1910 jako ředitel. Spolu s dirigentem E. Nápravníkem režijně připravil řadu premiér Čajkovského (Čarodějka, 1887, Pikovaja dama, 1890, Jolanta, 1892, Če­revički, 1906) a dalších autorů (Rimskij-Korsa­kov: Mlada, 1892). Pro jeho inscenace bylo charakteristické monumentální pojetí scénického dění, bohatství jevištních prostředků a mo­hutné sbory statistů. Některým jeho premiérám z přelomu 19. a 20. století již moderně oriento­vaní kritikové i spolupracovníci vytýkali příliš výpravný a vnějškově efektní režijní styl (zvl. Čajkovského opeře Jevgenij Oněgin, 1900). 1899 napsal spolu s výtvarníkem E. P. Ponoma­revem podle tragédie S. Phillipse Paolo und Francesca libreto k Nápravníkově opeře Fran­česka da Rimini (Petrohrad 1902).

Role (v PD)

1865: Sarastro (Mozart: Kouzelná flétna), Marcel a St. Bris (Meyerbeer: Hugenoti), Poustevník a Kašpar (Weber: Střelec kouzelník), Bassi (Flotow: Alessandro Stradella), Justinian (Do­nizetti: Belisar), Pan Bohatý (Nicolai: Veselé ženy windsorské), Bedřich z Cimburku (Šebor: Templáři na Moravě, prem.), Guilbert (Halévy: Židovka), Masetto (Mozart: Don Juan); 1866: Květenský (F. Škroup: Dráteník), Kmet (Smetana: Braniboři v Čechách, prem.), Pietro (Auber: Němá z Portici), Hidraot (Gluck: Armida), Krušina a Kecal (Smetana: Prodaná nevěsta, prem.), Ivan Susanin (Glinka: Ži­vot za cara), Komtur (Mozart: Don Juan), Walter (Rossini: Vilém Tell), Van Bett (Lortzing: Car a te­sař), Myslivec (Meyerbeer: Dinorah), St. Mars (Ha­lévy: Židovka); 1867: Farlaf (Glinka: Ruslan a Lud­mila), Leporello (Mozart: Don Juan), Turek z Rož­mitálu (J. N. Škroup: Švédové v Praze, prem.), Me­fisto (Gounod: Faust a Markéta), Kruvoj (Šebor: Drahomíra, prem.), Don Juan de Silva (Donizetti: Dom Sebastian), Janek (Blodek: V studni, prem.), Fernando (Verdi: Troubadour), Sparafucile (Verdi: Rigoletto), Basilio (Rossini: Lazebník sevillský), Giacomo (Auber: Fra Diavolo); 1868: Almamen (Bendl: Lejla, prem.), Bertram (Meyerbeer: Robert ďábel), Falstaff (Nicolai: Veselé ženy windsorské), Vít (Skuherský: Lora, prem.), Radimský (Šebor: Nevěsta husitská, prem.), Figaro (Mozart: Figarova svatba), Beneš (Smetana: Dalibor, prem.); 1869: Don Pasquale (Donizetti: Don Pasquale), Kryšpín (Ricciové: Kryšpín a kmotra), řeholník Jakub (Gou­nod: Romeo a Julie), Osmin (Mozart: Únos ze serai­lu); 1870: Don Magnifico (Rossini: Popelka), Rocco (Beethoven: Fidelio).

Prameny a literatura

J. Neruda, Národní listy 12. 4. 1870; V. V. Zelený, Divadelní listy 2, 1881; A. Čech: Z mých divadelních pamětí, [1903], s. 22, 34, 44, 49, 67–68; J. Plaček, Dalibor 35, 1913, tři pokrač. mezi s. 237 a 321; Z. Nejedlý: Za J. P., Smetana 5, 1915, s. 93–94; Hudební revue 8, 1915, s. 149; Bartoš: PD opera; Ježegodnik Imperatorskich teatrov [zejm. roč. 5, s. 358 ad.]; J. B. Foerster: Poutník, 1942; V. H. Jarka: Kritické dílo B. Smetany, 1858–1865, 1948, s. 160–161, 441–442; V. Štěpánek: Pražské návštěvy P. I. Čajkovského, 1952; A. Rektorys: Naši operní pěvci, 1958, s.17–22; Javorin, s. 135; J. Schránilec: Za slávou. Čtení o českých hudebnících v Rusku, 1961 [zvl. s. 87–96, seznam rolí a režií v Rusku na s. 198–199, koresp.]; P. Pražák: Smetanova Prodaná nevěsta. Vznik a osudy díla, 1962, s. 41, 53, 73, 92, 96, 192–207 [uvedení v Petrohradě]; K. Martínek: Mejer­chold, 1963, s. 115 [Boris Godunov v Petrohradě]; V. Horák: František Pivoda, pěvecký pedagog, Brno 1970; A. Kittl: Činohra StD 1824–62; PD 1862–83; Trávníčková: PD. • Otto; Otto–Dodatky [chybné da­tum úmrtí]; Bolšaja sovětskaja enciklopedija, sv. 31; ČHS [lit.]; NDp; Piper, sv. Register [Petrohrad].

Životní události

• 28. 9. 1842: narození, Jestřábí Lhota u Kolína
  
• 24. 2. 1915: úmrtí, Petrohrad, Rusko
  

Další jména

Osip Osipovič
Josif Josifovič

Vznik: 2006
Autor: Vlasta Reittererová