Kautský, Jan Václav

Jan Václav Kautský

* 14. 9. 1827 Praha

† 4. 9. 1896 St. Gilgen, Rakousko

malíř, jevištní výtvarník

Psán též Kaucký nebo Koucký, v něm. prostře­dí Kautsky, Kautzky či Koutzky, Johann. Zeť malíře pražského StD P. A. Jaicha. Manžel Jai­chovy dcery, herečky a spisovatelky Wilhelmi­ny (Minny) K. (1835 nebo 1837 Štýrský Hra­dec–1912 Berlín), s níž měl tři syny: předního sociálnědemokratického politika Karla K. (1854 Praha–1938 Amsterdam), Hanse K. (nar. 1864 ve Vídni), divadelního malíře, a Fritze (Friedricha) K., divadelního technika.

Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u figuralisty Ch. Rubena (1844–46) a krajináře M. Haushofera (1847–50), posléze pokračoval na malířské akademii v Düsseldor­fu u J. W. Schirmera. Už v Praze se soustředil především na krajinomalbu. Ve svých dílech zachytil některá místa jihočeské krajiny (Partie na Schöningru u Krumlova, 1847, Partie nad Vltavou, 1848, Město Rožmberk, 1849, Lannova loděnice v Českých Budějovicích, s. a.), či pražské motivy (Pohled na Hradčany za jitra). Zároveň se zajímal o divadlo. Účin­koval (patrně ještě jako student) v pražském ochotnickém česko-německém Mikulášském divadle na Starém Městě a spolu s E. Herol­dem se podílel na výpravách pro ně. Tam se seznámil s Jaichem a jeho rodinou a s dalšími významnými osobnostmi (P. Švanda ze Sem­čic st., A. a K. Čechové, E. Pešková, F. F. Šam­berk ad.). Snad už 1852 začal příležitostně pracovat pro StD. První jeho doloženou prací byla (spolu s Mössnerem a Jaichem) dekorace ke slavnostnímu projevu, jímž byl 6. 6. 1854 zjeviště StD pozdraven František Josef I. při návštěvě Prahy. Spolupráci se StD i v dalších letech dokládají zachované smlouvy na kon­krétní typové dekorace a doplňky, popříp. na opravy již existujících kusů. 1861 se stal čle­nem souboru StD.

Po vzniku PD pro ně začal pracovat; od listo­padu 1862 do konce března 1864 vytvořil hlav­ní oponu s motivem Pražského hradu, Staro­městského náměstí, Vyšehradu, Karlštejna, Řípu a Blaníku, dále mezioponu, tři šerpy k oponě, dvě proscéniové stěny, portálové sufity a alego­rické malby na stropě hlediště v renesančním stylu. Podílel se na tvorbě dekoračního fundu PD (např. pokoj nádherný a měšťanský, krajina otevřená, síň, červený sál, středověké a gotické město, černý les, vesnice, selský dvůr, římský sál) a doplnil jej kulisami (draperie, kulisy les­ní) a sufitami (nebe, oblaka, klenutý strop ad.). Nedočkal se jmenování „zemským divadelním malířem českým“, ani zaměstnání své ženy v PD. Již 1862 spolupracoval s vídeňským dvorním divadlem jako externista, 1863 odešel do Vídně a stal se malířem dvorní opery se smluvní povinností 12 dekorací ročně.

1864 založil ve Vídni s C. Brioschim soukro­mou dílnu na výrobu dekorací, 1874 byl ke spolupráci přizván též H. Burghardt (B-B-K). K. řídil firmu (od 80. let prakticky samostatně) do 1892, pak ji převzali jeho synové, jejichž partnerem se stal F. Rottonara. Firma dodávala dekorace do celé Evropy i do zámoří, přede­vším do USA. Mnohdy sloužily tytéž dekorace v různých městech k různým účelům. Zvláště náročné výpravy pro velké scénické podívané putovaly i mezi různými divadly. Např. Cesta kolem světa byla provedena nejdříve ve vídeň­ském Carltheater, odtud byl celý dekorační soubor převezen do Štýrského Hradce, pak se uplatnil v Teplicích a následně v Brně. Podobně Cesta na Měsíc přišla do Teplic z Prahy a po odehrání putovala do Milána.

Po odchodu do Vídně spolupracoval K. nadá­le s pražskou českou i německou scénou. Jeho starší typové dekorace z fundu PD používalo nejen ND, ale též některé divadelní společnosti (řadu z nich odkoupili 1886 pro své soubory J. Pištěk a P. Švanda st.). K originálním pracím, které K. v PD vytvořil, patřila výprava k Šebo­rově opeře Templáři na Moravě (1865), ke Gounodovým dílům Faust a Markéta (1867) a Romeo a Julie (1869) či k d’Enneryho a Cor­monově hře Dva sirotci (1876), v nichž se spo­jovala výtvarná fantazie s citem pro realizační potřeby textu či libreta. Ve výpravných kusech z exotických prostředí, jež se hrávaly na vel­kých letních jevištních, mohl K. vedle fantazie uplatnit i práci s technicky náročnými efekty a triky. Tyto práce posunuly vývoj jevištní tech­niky (t: různí aut.–h: Ad. Müller: Oslí kůže, No­voměstské divadlo 1866, F. Suppé: Ku měsíci aneb Divy přírody, Nové české divadlo 1879, M. Kautská–A. Pulda–J. Klička: Společnost atlanticko-pacifická aneb Poctivý šejdíř, Nové české divadlo 1879).

K. se zúčastnil soutěží na výtvarnou výzdo­bu ND a přihlásil do ní také malovanou oponu s antickým námětem Apollona a devíti múz. Když byla 1881 dána přednost Ženíškovým ná­vrhům, nabídl K. oponu Národnímu divadlu v Brně, kde po několik desetiletí sloužila. Ani jeho další snahy o větší podíl na výtvarné vý­zdobě ND neměly odezvu; uplatnilo se pouze jeho výtvarné řešení proscénia a zdobných čás­tí portálu rámujících oponu. K. se svým atelié­rem však významně ovlivnil podobu scénické­ho výtvarnictví v pražském ND v jeho prvním desetiletí. Vzniklo 50 typových dekorací (např. antická ulice, řecký sál, románská síň, česká vesnice, tropický prales ad.) a přes 50 originál­ních. K nejvýznamnějším patřily dekorace ke Smetanově Libuši k prvnímu otevření ND 11. 6. 1881. Sestávaly z exteriérů i interiérů, zahrnovaly komnatu Libušinu, nádvoří, slav­nostní sál, horskou krajinu, selský dvůr a staro­český pokoj. Komnatě byly po premiéře vytý­kány historicky zkreslené detaily (např. motivy z germánského a egyptského světa) a komise vedená ředitelem Maýrem si vyžádala v tomto smyslu změny. Za „skvostnou“ K. práci „zevnějšího lesku“ (O. Hostinský) byly považovány jeho části výpravy k Meyerbeerovým Hugenotům v ND (1881), dobře byla přijata i výprava pro druhé nastudování Dvořákova Di­mitrije (1883), jež vycházela ze studia ruských pramenů, a k Bendlovým Černohorcům (1886). Značnou pozornost vzbudily velkolepé fan­taskní dekorace k hojně navštěvovaným bale­tům Excelsior (1885, též Holzer) a Amor (1886) a k baletní féerii Flik a Flok (1886).

Pražskému německému divadlu dodával ví­deňský ateliér v 80. letech 19. stol. dekorace podle vlastních návrhů, případně později reali­zoval návrhy jeho výtvarníka Parcivala de Vry. Z originálních výprav bylo zvláště komentová­no „věrné napodobení sálu vídeňského Hofbur­gu“, které firma B-B-K dopravila do Prahy 17. 10. 1887 pro představení ke 100. výročí pražské premiéry Mozartovy opery Don Gio­vanni.

K. činnost na našem území se neomezovala pouze na Prahu. Zřizovatelé vznikajícího Ná­rodního divadla v Brně (1881) vyzvali K. (kro­mě nabídky k umístění opony) k účasti na budování a výzdobě divadla. Pro dočasné půso­biště scény v sále Besedního domu vypracoval K. projekt jevištního zařízení a portálové mas­ky jeviště. Po zrušení provizoria se ujal vybave­ní budovy na rohu Radwitova náměstí a Veveří ulice a vytvořil také několik nových dekorač­ních celků.

Pro nové městské divadlo v Liberci (1883, arch. Fellner–Helmer) dodal ateliér B-B-K roz­sáhlý a tematicky pestrý fundus 30 scén s množstvím doplňků, k nimž ještě následující­ho roku připojil dekorace dvou pokojů. Přes tu­to pestrost kritika inscenátorům při provedení Shakespearova Julia Caesara vytýkala některé anachronismy (např. římské forum mělo deko­raci tropického lesa, v interiéru Caesarova domu visel obraz světce, Pompeiovu sochu nahra­zoval komturův náhrobek z Mozartovy opery Don Giovanni). Po několika letech, kdy do li­bereckého depozitáře dodával potřebné scené­rie místní malíř W. Beckert, přispěl ateliér B-B-K k vybavení scény znovu 1886/87, když výpravu Wagnerova Tannhäusera doplnil deko­racemi Venušiny sluje a krajiny pod Wartbur­gem. Ateliér B-B-K vybavil základním fondem také nově vybudované městské divadlo v Kar­lových Varech (1886, Fellner–Helmer), s reper­toárem zaměřeným na soudobé komedie a ope­rety. Dle některých pramenů měl K. podíl také na výpravách pro divadla v Poděbradech (1861) a Plzni (od 60. let) a byl autorem opony pro ochotnické divadlo v Žamberku.

K. scénická tvorba vycházela zvláště ve svých počátcích z dobové romanticky oriento­vané konvence. K. ji však postupně překonával a pod vlivem vlastních historických a etnogra­fických studií naplňoval aktuální realistické tendence s důrazem na výpravnost a efekt. Snažil se odpoutat od dvojrozměrnosti malířské plochy, pojímaje dekoraci jako prostorovou, trojrozměrnou záležitost. Členil scénický pro­stor pomocí různých prvků (praktikábly, můst­ky, schody, mobiliář, rekvizity) horizontál­ně i výškově. Význam malířského ateliéru B-B-K pro divadelnictví celé monarchie této doby je obdobný významu projekční kanceláře Fellner–Helmer pro stavbu divadel. Sám K. svým dílem značně posunul českou scénografii 19. století směrem k nastupujícímu realismu a na pražských scénách připravil půdu pro rea­listický iluzionismus.

Dekorace (opery a hry s hudbou)

StD a Novo­městské divadlo: 1854: Úprava scény pro slavnostní projev k návštěvě Františka Josefa I. a císařovny Alžběty (spolu s Mössnerem a Jaichem), Meyerbeer: Die Hugenotten (královská zahrada), Meyerbeer: Robert der Teufel (skalnatá krajina); 1855: Rai­mund–Kreutzer: Der Verschwender (skalnaté údolí s proměnou, zahradní palác a výhled ze sálu, též Jaich, česky Marnotratník, 1855); 1859: C. Binder: Tannhäuser (parodie, Novoměst. divadlo, spolu s Jai­chem), Hertel–Ad Müller: Flik’s und Flock’s Aben­teuer (Novoměst. divadlo, pohledy na Stolzenfels, Pešť a „Possenhofen“ [zřejmě fiktivní „Fraškov“]); 1860: Offenbach: Orfeus in der Unterwelt (krajina), Meyerbeer: Dinorah (les); 1861: Gounod: Faust und Margarethe; 1867: Meyerbeer: Die Afrikanerin (Ma­dagaskar, před královninou zahradou, též Mössner). • PD a Novoměstské divadlo: 1864: Bellini: Norma (římský sál); 1865: Šebor: Templáři na Moravě (kra­jina u Prahy); 1866: Kol. aut.–Ad. Müller: Oslí kůže (Novoměst. divadlo, s Brioschim); 1867: Gounod: Faust a Markéta (město, hora čarodějnic, s Brios­chim); 1869: Gounod: Romeo a Julie (zahrada). 1872: Offenbach: Sněhulák (s Burghardtem); 1875: Lecocq: Giroflé-Girofla (s Brioschim); 1876: Cor­mon–d’Ennery: Dva sirotci; 1877: Verne–Csepreg­hy–Suppé: Carův kurýr (Novoměst. divadlo); 1878: Anon.: Mořem, vzduchem, aneb Cesta za štěstím; 1879: M. Kautská–A. Pulda–J. Klička: Společnost atlanticko-pacifická aneb Poctivý šejdíř; 1882: Sme­tana: Prodaná nevěsta (náves). • ND: 1881: Smeta­na: Libuše (též 1883, B-B-K a Brücknerové), Ver­ne–d’Ennery–Suppé: Cesta kolem světa v 80 dnech; Meyerbeer: Hugenoti; 1883: Dvořák: Dimitrij; 1884: Gounod: Faust a Markéta (bakchanale, závě­rečná scéna), Fibich: Nevěsta messinská (palácová síň, též Holzer a Brücknerové); 1885: Manzotti–Ma­renco: Excelsior (sídlo génia světla a věd, též Hol­zer); Wagner: Lohengrin (nádvoří, též Gruner); 1886: Bendl: Černohorci, Goldmark: Královna ze Sáby (Šalamounův chrám, též Holzer), Hertel: Flik a Flok (mimo firmu, též Holzer); Manzotti–Marenco: Amor (mimo firmu); 1887: Manzotti–Giorza: Naren­ta (orientální město, též Holzer); 1888: Meyerbeer: Prorok (vnitřek chrámu, též Holzer); 1889: Smetana: Hubička (světnice, mimo firmu); 1890: Goldmark: Merlin (kouzelná zahrada, též Holzer); 1891: Bendl: Lejla (Alhambra, též Holzer), Vrchlický–Fibich: Smrt Hippodamie (palác), Bayer: Královna loutek (celá výprava). • Brno, městské divadlo (do 1885 B-B-K): 1873: Meyerbeer: Die Afrikanerin (pro­stranství s chrámem a královským palácem, též Jaich), Wagner: Lohengrin (gotický sál); 1875: Offenbach: Urlaub nach Zapfenstreich, Joh. Strauss: Die Fledermaus, Verne–d’Ennery: Die Reise um die Erde in 80 Tagen (vypůjčená výprava); 1885: Ness­ler: Der Trompeter von Säkkingen (dekorace přede­hry, zámek v Heidelbergu), Meyerbeer: Der Prophet (radniční sál); 1891: Weber: Oberon, König der Elfen; 1892: Bayer: Die Puppenfee. • Teplice, měst­ské divadlo (vesměs B-B-K): 1875: Lecocq: Angot, die Tochter der Halle; Verne–d’Ennery: Die Reise um die Erde in 80 Tagen (vypůjčená výprava); 1876: L’Arronge–Zell: Die Reise nach dem Mond und unter‘s Meer (vypůjčená výprava); 1880: Lecocq: Die schöne Perserin; 1886: Nessler: Der Trompeter von Säkkingen (nádvoří, zámecký sál, park).

Prameny a literatura

Archiv ND; divadel­ní cedule 1854–92 v NMd; Národní archiv (dříve SÚA), fond Zemského výboru; divadelní oznámení v denících a časopisech Brünner Zeitung s přílohou Brünner Morgenpost, Reichenberger Zeitung, Karls­bader Badeblatt, Teplitzer Anzeiger a Teplitzer Zei­tung. • Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1861, s. 18; 1863, s. 18; F. G.: Dekorační malíř pan K., Lu­mír 13, 1863, s. 69; F. X. Jiřík: Vývoj malířství čes­kého ve století XIX., Dílo 6, 1909, č. 5–9; Nejedlý: Opera ND I; Z Wirth: Od Kotců k Národnímu diva­dlu, Umění 11, 1938, s. 219–236; J. Port: Národní di­vadlo–klenotnice českého výtvarného umění, Ná­rodní divadlo 29, 1953, č. 4, s. 20; V. Hepner: Scé­nická výprava na jevišti Národního divadla v letech 1883–1900, 1955, passim; Javorin, s. 192; J. Něme­ček: Opera ND v období F. A. ·uberta 1883–1900 I/2, 1968, s. 378, 380, 438, rkp. DÚ; F. Hadamow­sky: Die Wiener Hoftheater (Staatstheater). Ein Ver­zeichnis der aufgeführten […] Stücke […], II, 1811–1974, Wien 1975; E. Reitharová: Malířství, in: Praha národního probuzení, 1980, s. 400; DčD III; Soupis repertoáru ND; B. Srba: Scénické výpravy Meyerbeerových oper na českém jevišti, Hudební věda 21, 1984, s. 376–385, obr.; F. Hadamowsky: Wien. Theatergeschichte, Wien 1988, s. 395; B. Srba: Jevištní výprava představení Smetanovy Libuše v Národním divadle z let 1881 a 1883, Divadlo v čes­ké kultuře 19. století, sb., 1985, s. 167–187, obr.; B. Srba: Der Bühnenbildner J. V. K. und seine Arbeit für die tschechische Bühne, Sborník prací fil. fak. brněnské univerzity, 1992/1993, H 27–28, s. 69–96, obr.; J. Hilmera: česká divadelní architektura, 1999, s. 31, 41, 70; B. Srba: Vývojové proměny systému kulisové dekorace v Prozatímním divadle a na jeho filiálních scénách 1862–1883, Sborník prací fil. fak. brněnské univerzity, Q 3, 2000, s. 9–75; Dějiny čes­kého výtvarného umění 1780–1890, III/2, zvl. s. 232–236, 302; M. Trávníčková: Výtvarná složka repertoáru Prozatímního divadla a její zastoupení ve sbírkách Divadelního oddělení Národního muzea, Divadelní revue 13, 2002, č. 1, s. 92–98; PD 1862–83; Trávníčková: PD. • Otto; Toman; Kosch; ÖBL; Ulrich 1985; Postavy II; NDp; Lexikon zur deutschen Musik; ND po 1883.

 

Životní události

• 14. 9. 1827: narození, Praha
  
• 4. 9. 1896: úmrtí, St. Gilgen, Rakousko
  

Další jména

Kaucký, Koucký, Kautsky, Kautzky, Koutzky

Johann

Vznik: 2006
Autor: Jiří Hilmera, Věra Velemanová