Kalašová, Klementina

Klementina Kalašová

* 9. 9. 1850 Horní Beřkovice u Roudnice n. L.

† 13. 6. 1889 Salvador (Bahia), Brazílie

zpěvačka

Psána též Kalasch, Calasch, Clemena, Clemen­tine. Z pěti sester se vedle Klementiny uplatni­ly v umělecké sféře ještě další dvě: Marie (1854–1937) jako spisovatelka a překladatelka z francouzštiny a italštiny (uvedla do české lite­ratury zvl. Maeterlincka a Rollanda), a Zdeňka (1857–1924) jako malířka.

První hudební vzdělání získala K. v pěvec­kém spolku Říp v Roudnici, kde byl její otec lé­kařem. V srpnu 1864 tam poprvé vystoupila za přítomnosti J. Mánesa a B. Smetany. Od 1865 studovala v Praze ve Smetanově ústavu klavír, 1866–68 také zpěv u F. Pivody, který jí patrně zprostředkoval od 1868 více než roční školení u F. Lampertiho v Miláně. Na konci dubna 1870 absolvovala zkušební předzpívání v PD, vedení jí však angažmá mezzosopranistky ne­nabídlo, ač ji podpořil i Smetana (tisk jí vytý­kal, že zpívala italsky, francouzsky a německy). Na pozvání knížete J. N. Golicyna odjela v září 1870 do Petrohradu; navštěvovala pěveckou tří­du H. Nissen-Salamonové na konzervatoři a studovala klavír, balet a herectví. Po úspěš­ných koncertech (vystoupení v Moskvě pomá­hal realizovat Anton Rubinštejn) hostovala 1873 v Petrohradě v Mariinském divadle (Rat­mír, Glinka: Ruslan a Ludmila, Ortruda, Wag­ner: Lohengrin ad.). Na jaře 1874 jí E. Náprav­ník jménem petrohradské opery nabídl tříletou smlouvu, K. však dala přednost královské ital­ské opeře v Covent Garden v Londýně, kde od konce května do podzimu 1874 vytvořila řadu hlavních rolí (Orsini, Donizetti: Lucrezia Bor­gia, Pierotto, Donizetti: Linda di Chamounix, Carmen, Bizet: Carmen, Amneris, Verdi: Aida ad.). Přesídlila do Itálie a do jara 1878 vystupo­vala zvl. v Miláně a Parmě, s výjimkou přelo­mu let 1875/76, kdy se léčila. Seznámila se s Verdim a stala se vedle sopranistky T. Stolzo­vé významnou interpretkou jeho postav; spo­lečně se Stolzovou však patrně nikdy nevystou­pila. V březnu 1877 zpívala v Berlíně, o něco později ještě v Barceloně, Madridu a Valencii, roli Amneris i v Alexandrii. Po sezoně 1878/79, kterou strávila v Londýně, ve Francii a v Ně­mecku, hostovala v září a říjnu 1879 na pozvá­ní J. N. Maýra v PD v Praze (4. 10. nově stud. Orfeus, Gluck: Orfeus a Eurydika, 25. 9. a 14. 10. Azucena, Verdi: Troubadour, 10. 10. Ratmír, Glinka: Ruslan a Ludmila). Navázala přátelské kontakty s V. Náprstkem a pražskými umělci a literáty, zvl. s Vrchlickým, Zeyerem a Sládkem. 25. 10. 1879 vystoupila v Roudnici n. L. na koncertě spolku Říp. 1880 odjela s ital­skou operní společností divadelního podnikate­le a skladatele C. A. Gomese do Brazílie, kde získala mimořádné sympatie publika. Společ­nost projela Střední a Severní Ameriku (Phila­delphia, Chicago, St. Louis, Cincinnati, Detro­it, Buffalo, Rochester, Boston, Washington, New York ad.) a v létě 1881 zajela do Evropy. Na jaře 1882 se K. vrátila do Milána. Vedena vlasteneckým cítěním, přijala 1883 angažmá v ND v Praze, navzdory nepříliš výhodným podmínkám. Jako členka ND vystoupila po­prvé 19. 8. 1883 (Fides, Meyerbeer: Prorok), nově obsazena však byla až 22. 1. 1884 (Azu­cena v Troubadouru, Maffio Orsini, Donizet­ti: Lucrecia Borgia, Amneris, Verdi: Aida). Na jaře 1884 musela vystupovat v nevýhodné konstelaci s hostující italskou sopranistkou E. Turollou. Protože uplatnění v ND neodpo­vídalo jejím představám, vypověděla smlouvu a oficiálně ji ukončila k 30. 9. 1884; do ND se vrátila 6. 11. 1884 na jedno provedení Gluc­kovy opery Orfeus a Eurydika. Do jara 1888 hostovala v evropských divadlech a pak se opět připojila ke Gomesově společnosti, míří­cí na brazilské turné. V Bahii zemřela na žlu­tou zimnici.

Již v Pivodově škole na sebe K. upozornila svým objemným, zvučným altem s velkým roz­sahem a se základní temnou barvou. Zpívala i mezzosopránové role. Její dokonale ovládaný hlas byl díky kvalitnímu školení schopen mno­ha nuancí, v divadelní praxi získala jistotu. Po způsobu italských interpretačních zvyklostí podrobně promýšlela nejen detaily pěveckého přednesu, ale i drobná gesta v hereckém proje­vu; pražská kritika posuzovala někdy propraco­vanost jejího výkonu jako přílišnou vyumělko­vanost. V souvislosti s angažmá v českém divadle bylo třeba počítat i s tím, že nezná čes­ký repertoár. Česká tvorba tvořila v ND pod­statnou součást programu, proto nebyla K. bě­hem pražského angažmá dostatečně vytížena. Přistupovala však tvořivě i k českým překla­dům libret a při představeních v ND upravova­la z deklamačního hlediska jejich text.

Svým rozhledem, zkušenostmi ze zámoř­ských cest, společenskou zběhlostí a osobním půvabem působila K. v Praze značný rozruch a její umělecká dráha zavdala podnět k četným legendám. Nesoustředila se jen na zpěv, stále se vzdělávala a pěstovala svůj zájem o výtvarné umění, tanec, národopis a jazyky. Na její neče­kanou smrt reagovala řada umělců (Vrchlický napsal básnickou sbírku É morta) a jejím živo­tem se inspirovala i další generace (V. Lev: É morta? Román o životě české umělkyně, 1945). Její matka založila 1890 na její paměť nadaci při České akademii věd a umění.

Prameny a literarura

Badatelsky jen zčás­ti využitá pozůstalost Klementiny K. je uložena v po­zůstalosti Marie K. v LA PNP (inventář V. Hellmuth­-Brauner: Marie a Klementina K., 1966). • Hudební listy 1, 1870, s. 79, 183; Divadelní listy 4, 1883, s. 197, 233–234, 244, 272; 5, 1884, 54–55; Nejedlý: Opera ND I; Bartoš: PD opera; L. Novák: Opera a balet staré gardy Národního divadla, 1938, s. 77–83; J. Zikmund: Ve stínu Orfea. J. Zeyer a rodi­na Kalašových ve vzájemných dopisech 1879–1900, 1948; Javorin, s. 205; Divadelní noviny 1, 1958, č. 7, s. 6; 3, 1960, č. 23, s. 9; 12, 1968, č. 7, s. 6 [P. Voda, dopis ze Salvadoru]; J. Bachtík: Giuseppe Verdi, 1963; O. Štorch-Marien: Sladko je žít. Paměti nakla­datele Aventina, I, 1966; E. Kopecký–V. Pospíšil: Slavní pěvci ND, 1968, s. 8; V. Horák: František Pi­voda, pěvecký pedagog, Brno 1970; M. Hellmutho­vá: Vrchlického É morta v dokumentech, Lidová de­mokracie 5. 10. 1979; O. Špecinger: Česká pěvkyně K. K., Opus musicum 24, 1992, s. 185–192; O. Špe­cinger: Tereza Stolzová, 1992, s. 101–107; ND po 1883. • Otto; Pazdírek; ČHS; NDp; Kutsch 1997.

Životní události

• 9. 9. 1850: narození, Horní Beřkovice u Roudnice n. L.
  
• 13. 6. 1889: úmrtí, Salvador (Bahia), Brazílie
  

Další jména

Clemena,  Clementine, Kalasch , Calasch 

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 249–250
Autor: Jitka Bajgarová