Chvalovský, Edmund
nahoru...
Maturoval na pražském Akademickém gymnáziu, studium na technice nedokončil. Od 1855 hrál s ochotníky v klášteře sv. Anežky Na Františku, od 1860 v ochotnickém Mikulášském divadle na Starém Městě. Zde se seznámil s P. Švandou st., který ho přijal 1862 do formujícího se souboru PD a 1865/66 mu svěřil režii u své společnosti v Plzni. Od 1866 byl Ch. v PD obsazován do menších charakterních rolí, později jako operetní komik. 1873 byl na návrh Smetany a Hostinského jmenován režisérem opery, od 1876 režíroval i činohry, operety, féerie a výpravné frašky. Od 1873 přednášel deklamaci, mimiku a dějiny umění na Lukesově operní škole při PD. Se souborem PD přešel do ND, na jehož dramatické škole učil 1892–94 kulturní historii. V 90. letech byl osvědčeným režisérem české činoherní klasiky (Macháček, Štěpánek, Klicpera, Tyl), současných veseloher z prostředí malého města (K. Pippich) a dětských představení. Jeho vrcholnou činoherní režií byla Maryša bratří Mrštíků (1894). Formálně byl členem ND ještě 1901/02, v posledních letech však pracoval už jen výjimečně, žil na odpočinku v Soběslavi a pomáhal místním ochotníkům. Jeho rukopisné paměti zahrnují vývoj českého divadla od 40. let do konce 19. stol.
V PD a ND inscenoval zvl. italská a francouzská díla a uvedl podstatnou část soudobé české tvorby: vedle Smetany studoval premiéry Dvořákovy (Král a uhlíř, 1874, Vanda, 1876, Šelma sedlák, 1878), Rozkošného Záviše z Falkenštejna (1877), Šeborovu Zmařenou svatbu (1879), později díla Bendlova, Kovařovicova, Sudova, Kličkova ad. Až na výjimky se vyhnul německé hudbě. Jeho významným dirigentským partnerem v ND s podobným dramaturgickým profilem byl M. Anger (s výjimkou oper Smetanových), s nímž Ch. připravil většinu operet, jež tvořily přibližně polovinu všech jeho režií. Jeho nastudování se dlouho držela na repertoáru (např. Smetanův Dalibor 1886 měl 81 repríz).
K rozvoji české operní režie přispěl Ch. především prací na premiérách Smetanových děl, jichž se ujal na skladatelovo přání (Dvě vdovy, 1874, Hubička, 1876, Tajemství, 1878, později přestudoval také ostatní). Novátorské byly jeho scénické návrhy k opeře Dvě vdovy, které inscenoval v soudobých měšťanských civilních kostýmech. V interiéru využil opomíjený čalouněný nábytek a draperie (které podle přesvědčení režisérů, včetně F. Kolára, narušují akustiku) a uplatnil dosud u nás v opeře nepoužívanou Semperovu reformu kulisového jeviště, jež pomocí zasklené nebo náznakové přepážky dala intimitu hluboké perspektivní scéně. Ve scéně k 1. jedn. Hubičky realisticky zachytil českou selskou světnici v Podještědí, což způsobilo průlom v inscenačních stereotypech PD. Také pro scénické řešení Tajemství hledal se scénografem H. Ullikem inspiraci v okolí Bezdězu, kritika mu však vytýkala (Hudební a divadelní věstník 1878), že závěrečnou scénu opery s prokopáním Bezdězu a nalezením pokladu, vyžadující spíše symbolické řešení, pojal příliš realisticky. Pomáhal J. Šmahovi při přípravě Prodané nevěsty pro Mezinárodní hudební a divadelní výstavu ve Vídni 1892 a na Plzeňsku pořídil k inscenaci náčrtky původních selských chalup.
V ND nikdy nestudoval Wagnera, ač by podle názoru Smetany i Hostinského, kteří byli obeznámeni s problematikou Wagnerova hudebního dramatu, byl schopen představu souborného uměleckého díla (Gesamtkunstwerk) realizovat a doplnit ji principy, které v činohře praktikovalo Meiningenské divadlo (autenticita prostředí a kostýmů, provázanost jednotlivých scénických složek, emancipace režie, akčnost komparsu aj.). V tomto duchu vedl Ch. zpěváky k přirozenější deklamaci a kladl důraz na hereckou stránku projevu. Opernímu sboru přisoudil roli dramatického činitele a po vzoru Meiningenských jej zapojil do hry. Jako první u nás se snažil využít svého kulturněhistorického vzdělání, a u kostýmů a dekorací, jejichž návrhy sám kreslil, dbal o dobovou a místní věrohodnost. Znalosti fyziky a chemie uplatnil ve výpravných féeriích, u cestopisných a vědecko-fantastických kusů podle J. Verna. Pro Nové české divadlo sestrojil elektrickou baterii a navrhoval triky a scénické efekty. Svou režijní metodou směřoval k jevištnímu realismu, který od 1887 rozvíjel J. Šmaha.
Režie (hry s hudbou v PD a ND)
1873: Smetana: Prodaná nevěsta; 1874: Dvořák: Král a uhlíř (prem.), Smetana: Dvě vdovy (prem.); 1876: Verne–Suppé: Ku měsíci, d’Ennery–Verne–Csepreghy: Cesta kolem světa v 80ti dnech, Dvořák: Vanda (prem.), Smetana: Hubička (prem.); 1877: Verne– růz. aut.: Carův kurýr, Rozkošný: Záviš z Falkenštejna (prem.); 1878: Dvořák: Šelma sedlák (prem.), Smetana: Tajemství (prem.); 1879: Šebor: Zmařená svatba (prem.); 1884: Ricciové: Kryšpín a kmotra, Verdi: La Traviata, Verdi: Ernani, Rossini: Lazebník sevillský, Weber: Čarostřelec, Suppé: Dona Juanita, Auber: Němá z Portici, Flotow: Marta, Thomas: Mignon, Delibes: Lakmé; 1885: Grisar: Zahradníkův pes, Smetana: Braniboři v Čechách, Massenet: Manon Lescaut; 1886: Kovařovic: Cesta oknem (prem.), Adam: U věrného pastýře, J. Klička: Spanilá mlynářka (prem.), Lortzing: Car a tesař, Smetana: Dalibor; 1887: Maillart: Poustevníkův zvonek, Donizetti: Nápoj lásky, Donizetti: Dcera pluku, Meyerbeer: Dinorah; 1888: Delibes: Král to řekl, Planquette: Zvonky cornevillské, Offenbach: Orfeus v podsvětí, Joh. Strauss: Netopýr; 1889: Joncières: Jan Lotarinský, Brüll: Zlatý křížek; 1890: Serpette: Červená Karkulka, Auber: Zedník a zámečník, Adam: Sládek prestonský, Boieldieu: Bílá paní, Hervé: Mamzelle Nitouche;1891: Offenbach: Svatba při lucernách, Auber: Černé domino; 1892: Audran: Miss Helyett, Méhul: Josef v Egyptě, Messager: Cech písařů, Mascagni: Kmotr Fricek, Messager: Bearňanka, Serpette: Popelička, Gounod: Filemon a Baucis; 1893: Leoncavallo: Komedianti, Grisar: Dobrou noc, pane Pantalone, Mascagni: Rantzauové, Varney: Fanchonin kolovrátek; 1894: Banès: Toto, Lortzing: Zbrojíř, Suppé: Krásná Galathea, Suppé: Dívčí ústav; 1895: Donizetti: Don Pasquale, Benizzo: Una famiglia fina/Vzorná rodina, Lecocq: Angot, Smetana: Libuše, Bendl: Matka Míla (prem.), F. Škroup: Dráteník, Rozkošný: Svatojanské proudy, V. Hřímalý: Zakletý princ, Chapí: Čarodějka, Humperdinck: Perníková chaloupka, Massenet: Podobizna Manony; 1896: Roger:Rezervistka, Weis: Viola, Offenbach: Paní a pan Denis, Offenbach: Hoffmannovy povídky, Franchetti: Kryštof Kolumbus, Roger: Miss Nicol-Nick, Rimskij-Korsakov: Májová noc; 1897: Varney: Nevinné ovečky, Godard: Markytánka, Nešvera: Perdita (prem.), Donizetti: Lucie z Lammermooru, Bendl: Starý ženich, Suda: U božích muk; 1898: Dvořák: Tvrdé palice, Offenbach: Bandité, Rozkošný: Satanella (prem.).
Prameny a literatura
Paměti z pozůstalosti, rkp. v NMd. – A. Kittl: Činohra PD. • Hudební a divadelní věstník 2, 1878, s. 116 [Tajemství]; F. A. Šubert: Moje divadelní toulky, II, 1902; A. Čech: Z mých divadelních pamětí, [1903], s. 7, 108, 110; B. Benoni: Moje vzpomínky a dojmy, I–II, 1917, 1919, rejstřík ve sv. II; Svátkův divadelní almanach Republiky československé, Čes. Budějovice 1921, s. 48–49; 1922, s. 113, 124; Bartoš: PD činohra; Bartoš: PD opera; A. Chaloupka: Úprava scény. Sborník statí divadelním ochotníkům, 1939; A. Chaloupka: Česká divadelní dekorace, 1939, s. 12; český herec, sb. Svazu českého herectva 1909–1939, 1940, s. 44–45; L. Hájek: Paměti Augustina Bergra, 1942, s. 120, 122, 130, 142, 144, 176; L. Novák: Stará garda Národního divadla. Činohra–Opera–Balet, 1944; K. Engelmüller: Z letopisů českého divadelnictví, I, 1946, s. 25, 39, 46, 86, 87, 119, 124, 128, 138–139, 145, 172, 181, 206; K. Engelmüller: O slávě herecké. Z letopisů českého divadelnictví, II, 1947, s. 43–48; P. Pražák: Smetanovy zpěvohry, I–IV, 1948, rejstřík ve sv. IV; Listy z dějin českého divadla. Sb. studií a dokumentů, II, 1954; V. Hepner: Scénická výprava na jevišti Národního divadla v letech 1883–1900, 1955; Javorin, s. 25, 87; 150 let pražské konzervatoře, sb., 1961, s. 283; P. Pražák: Smetanova Prodaná nevěsta. Vznik a osudy díla, 1962; Sto let českého divadla v Plzni 1865–1965, Plzeň–Praha 1965; Pala: Ostrčil; J. Paclt: Hudba v českém divadle a činohře 1848–1918, Prolegomena scénografické encyklopedie, 7, 1971, 7, s. 107–124; 8, s. 91–138; Soupis repertoáru ND; F. Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, 2000; PD 1862–83; Trávníčková: PD • Otto, i Dodatky; NDp.
Životní události
- 26. 7. 1839: narození, Praha
- 1. 10. 1934: úmrtí, Soběslav
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 229–231
Autor: Jindřich Bajgar, Ljuba Klosová
