Hostinský, Otakar
nahoru...
Jeho otec studoval na pražské technice a později byl správcem u hrabat Kinských. Po gymnáziu v Praze (1865) začal H. studovat práva, ale již 1866 přestoupil na filozofickou fakultu. 1867/68 pobýval v Mnichově, kde se seznámil s B. Smetanou a s dílem R. Wagnera a zajímal se o estetiku a uměnovědné obory. Po promoci v Praze (PhDr. 1869) se stal novinářem. Přispíval do časopisu Dalibor (1869) a stál v čele jeho nově založeného pokračování (od 1873), byl redaktorem Hudebních listů (1870–72), psal hudební, divadelní a výtvarné kritiky do Květů (od 1870), Pokroku (1872–74), Lumíru (od 1873), do pražských německých novin Politik (1873–74) ad. Po několikaleté odmlce se 1881–82 vrátil ke kritické aktivitě v Národních listech. 1874 získal místo vychovatele v rodině barona Reiského ve Vilémově u Golčova Jeníkova a od léta 1875 do jara 1876 u hraběte Thuna v Salcburku. Do září 1876 žil v Mnichově, odkud zaslal do Prahy svůj habilitační spis Das Musikalisch-Schöne und das Gesamtkunstwerk vom Standpunkte der formalen Aesthetik. Se stipendiem ministerstva kultu (školství) pobýval do února 1877 v Itálii a studoval dějiny umění a archeologii. Habilitoval se 1877 na německé univerzitě v Praze pro dějiny a estetiku hudby, 1883 se stal mimořádným a 1892 řádným profesorem na české univerzitě. Patřil k jejím klíčovým osobnostem a položil základy českých uměnovědných oborů muzikologie a teatrologie. Od 1877 vyučoval dějiny výtvarného umění na pražské Akademii, 1882–86 dějiny hudby na konzervatoři a 1892–94 přednášel na dramatické škole ND, kterou otevřel ředitel F. A. Šubert. Stal se předním členem spolku Umělecká beseda a spoluzakladatelem Královské české společnosti nauk (1879), 1893 mimořádným a 1902 řádným členem České akademie věd a umění (jeho členství bylo oddalováno patrně i kvůli jeho stanovisku ve sporu o tzv. Rukopisy, v němž stál na straně odpůrců jejich pravosti). Zastával řadu čestných funkcí.
V mládí se pokoušel o kompozici písní a opery Elektra (1865), kterou nedokončil, k textům pro divadlo se však vracel v souvislosti se svým přátelstvím s Fibichem. Uvažovali o pohádkové opeře Hloupý Honza, započali práci na historické opeře Konrad Wallenrod (před 1881), až 1882–83 vytvořil H. pro Fibicha libreto k opeře Nevěsta messinská na Schillerův námět. Text bez uzavřených čísel je psán ve volném verši a pouze omezeně zařazuje rýmované pasáže. Vzhledem k H. vlastní kritické činnosti bylo libreto předmětem zvláštní pozornosti a vyvolalo značně rozporné reakce. 1886 napsal H. pohádkové libreto s uzavřenými čísly k Rozkošného opeře Popelka, jež se stala velmi úspěšným repertoárovým titulem ND. V této době zpracoval i námět k opeře Rusalka (libreto E. Mužík), s kompozicí započal 1886 Rozkošný, ale práce nebyla dokončena.
Divadlu se H. věnoval zejména v 70. letech 19. stol., kdy působil jako kritik; později se soustředil na obecnější estetická témata. Zabýval se zvl. operou, jež v duchu dobových názorů stála spolu s programní hudbou na vrcholu hierarchie uměleckých druhů. Pro účely praktické kritiky se H. inspiroval Wagnerovým pojetím hudebního dramatu, jež spočívalo v podřízení všech složek díla básníkově dramatické intenci. H. požadoval hudební drama moderní (tj. vedené dramatickým principem, tvořené v deklamatorním slohu, bez dualismu recitativu a árie) a národní (tj. založené na stylizaci národního jazyka, který svými vlastnostmi dává hudbě národní charakter; viz Umění a národnost, Dalibor 1869). Historické pokračování wagnerovského principu dramatičnosti viděl v kombinaci textu a hudby, v melodramu. Z tohoto hlediska studoval dějiny divadla (antika, Ch. W. Gluck) a obšírně se zabýval otázkami deklamace zpívaného českého textu. Jeho první teoretické pojednání na toto téma (Květy 1870), jež vzniklo jako reakce na učebnici V. Petrů Česká poetika, vycházelo z analýzy soudobé básnické tvorby a potvrdilo slovní přízvuk jako jednoznačný deklamační princip pro zhudebňování českého slova. V tomto smyslu polemizoval H. s J. Durdíkem, který ještě v lednu 1878 v diskusích v Literárním odboru Umělecké besedy prosazoval rovnocenně přízvuk i časomíru. H. se věnoval deklamaci i později, zvl. v reakci na články E. Krásnohorské (Několik poznámek o českém slovu a zpěvu, Dalibor 1875, O české deklamaci hudební, Dalibor 1882, ad.).
Největší význam v dobovém kontextu měla jeho aktivita v polemikách vedených v 70. a 80. letech mezi tzv. pivodovským a smetanovským křídlem v českém hudebním životě o budoucí zaměření české národní hudby. Spory, spjaté se staročeskou a mladočeskou orientací účastníků, byly též odrazem politizace českého kulturního prostředí a souvisely s bojem konkurenčních skupin o vedení PD. Ve svých uměleckých aspektech se týkaly zdrojů národního umění obecně, jeho národní původnosti a v této souvislosti též Smetanova tzv. wagnerovského epigonství (po premiéře opery Dalibor, 1868). H. popularizoval v časopiseckých statích principy Wagnerovy reformy a snažil se osvětlit rozdíl v přebírání obecných principů a jednotlivostí (Hudební listy 1870: Wagnerianismus a česká národní opera, 1871: Wagneriana; Wagnerova opera Die Meistersinger von Nürnberg; Richard Wagner). Své texty z této doby, doplněné o nové úvahy, vydal ve sborníku Bedřich Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu (1901). Jako fundovaný estetik argumentoval H. jasněji než jeho oponenti z tzv. pivodovského křídla, kteří odmítali Wagnerovu reformu jako negaci historických principů opery a hledali budoucnost národní hudby v bližším spojení s lidovými zdroji. Jejich idea, vycházející z jiného estetického konceptu a z principů východního folkloru (později dílčím způsobem realizovaná např. Stravinským či Janáčkem), neměla v H. době dostatečně kvalifikované obhájce a v polemikách byla mnohokrát desinterpretována. Jako rozhodný zastánce darwinovské představy pokroku v umění ji H. považoval za konzervativní a nepřijatelnou. V souladu se svým přesvědčením podporoval tvorbu Z. Fibicha, jehož tvůrčí názory ovlivnil.
Kritická činnost H. zapůsobila nejen na tvorbu, ale i na rozvoj kritiky v českém hudebním časopisectví. Referáty o novinkách vybavoval H. pojednáním o autorovi a jeho tvorbě, rozborem libreta, popisem hudební konstrukce díla, posouzením pěvecké interpretace a scénické realizace. Vyjadřoval se i k dramaturgickému plánu divadla. Zobecnění z kritik publikoval ve studiích O nynějším stavu a směru české hudby (Květy 1880) a O významu a úkolu Národního divadla (Pokrok 1881). Srovnáváním se zahraničními divadly prosazoval pro české jeviště vysoká měřítka a úroveň jeho textů zjednávala hudbě a divadlu v tisku větší prostor.
Dílo
Úplný soupis uvádí M. Jůzl: Otakar Hostinský, 1980 [univ. a veřejné přednášky 1877–1910, bibliografie publikovaných textů včetně kritik 1868–1909, stati z pozůstalosti].
Texty o divadle
Das Musikalisch-Schöne und das Gesamtkunstwerk vom Standpunkte der formalen Aesthetik, Leipzig 1877, česky jako Hudební krásno a souborné umělecké dílo, ve sb. Hostinský o hudbě, 1961; O české deklamaci hudební, 1886; Bedřich Smetana a jeho boj o českou moderní hudbu, [sb. kritik a textů], 1901, 2. vyd. 1941. • Výbory z díla s texty o divadle: Otakara Hostinského Esthetika, I. Všeobecná esthetika, vyd. Z. Nejedlý, 1921 [univ. přednášky]; O. H.: O umění, vyd. J. Císařovský, 1956; Hostinský o hudbě, vyd. M. Nedbal, 1961; O. H. Studie a kritiky, vyd. D. Holub, H. Hrzalová, L. Lantová, 1974; O. H. o divadle, vyd. M. Jůzl, 1981 [též z rkp. pozůstalosti]; O. H. Z hudebních bojů let sedmdesátých a osmdesátých. Výbor z operních a koncertních kritik, vyd. E. Vítová, 1986.
Libreta
Bukovín, opera, 3 jedn., revize původního textu Sabinova z r. 1873, h: Fibich, 16. 4. 1874 PD; Nevěsta messinská, opera, 3. jedn., h: Fibich, 28. 3. 1884 ND, libr. vyd. 1885; Popelka, opera, 3 jedn., h: Rozkošný, 31. 5. 1885 ND, libr. vyd. 1885.
Prameny a literatura
Pozůstalost je uložena v Etnologickém ústavu AV ČR, v Archivu AV ČR, ČMH a v LA PNP (inventář O. Macura, 1998). • E. Chvála, Osvěta 1884, s. 1104 a Politik 30. 3. 1884 [Nevěsta messinská]; V. V. Zelený, Osvěta 15, 1885, s. 791 [Popelka]; česká mysl 8, 1907, č. 1 [zvl. číslo věnované H.]; Hudební sborník I, 1913 [věnován H.]; L. Dolanský: Hudební paměti, 1918, 2. vyd. 1949; M. Novák: Česká estetika, 1941, s. 96–149; P. Pražák: Smetanovy zpěvohry, I–IV, 1948, rejstřík ve sv. IV; J. Vysloužil: Z korespondence L. Janáčka s O. H., in: Musikologie, sb., III, 1955, s. 465–472, V, 1958, s. 171–180; V. Horák: František Pivoda, pěvecký pedagog, Brno 1970; E. Vítová: Neznámé stati O. H. o divadelní problematice, Estetika 8, 1971, s. 74–75; E. Vítová: O. H. a divadlo, Prolegomena scénografické encyklopedie 2, 1972, s. 47–54; S. Zachařová: Nejedlého polemika o Karla Knittla, Z bojů o českou hudební kulturu, sb., 1979, s. 29–116; Jůzl: O. H., 1980; E. Holubová: Wagnerovo hudební drama v pojetí O. Hostinského, Opus musicum 12, 1980, s. 200–203; Pocta O. H., sborník z konference 1980, Brno 1982; M. K. Černý: Česká hudba a R. Wagner, Hudební rozhledy 36, 1983, s. 284–287; K. Černý: Ohlas díla R. Wagnera v české hudební kritice z let 1847–1883, Hudební věda 22, 1985, 216–235; M. Jůzl: Hostinského pojetí estetiky a filosofie dějin umění, 1985; Tyrrell: Czech Opera; Ludvová: Česká hudební teorie novější doby 1850–1900, 1988; O. H., in: Hudební věda. Historie a teorie oboru, jeho světový a český vývoj, I–III, zvl. sv. I, s. 163–172 [lit.]; M. Ottlová–M. Pospíšil: Italská opera v kontextu české národní opery, Miscellanea musicologica 33, 1992, s. 39–69; M. Ottlová–M. Pospíšil: Bedřich Smetana a jeho doba. Vybrané studie, 1997, s. 96–110; M. Ottlová: Bedřich Smetana a Richard Wagner, in: Richard Wagner a česká kultura, sb. vydal P. Petráněk, 2005, s. 221–239. • Pazdírek; ČHS [lit.]; Grove-opera; LčL [dílo, lit.].
Životní události
- 2. 1. 1847: narození, Martiněves u Roudnice n. L.
- 19. 1. 1910: úmrtí, Praha
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 214–217
Autor: Eva Vítová, Jitka Ludvová
