Hoffmann, Johann

Johann Hoffmann

* 22. 5. 1802 Erdberg (Vídeň), Rakousko

† 13. 9. 1965 Vídeň, Rakousko

zpěvák, režisér, divadelní ředitel

Syn úředníka pozemkového úřadu. Po studiu na gymnáziu praktikoval od 1820 na vídeňském magistrátě, současně se učil zpěvu, herectví a základům tance. Poprvé vystoupil 28. 11. 1826 v dvorním divadle ve Vídni v hlavní te­norové roli Poustevníka v opeře M. Carafy de Colobrano Der Klausner am wüsten Berge av Mozartově Titovi, kterého podle kritiky dobře deklamoval silným a ohebným hlasem, zpíval však intonačně nedokonale. 1828 se stal členem divadla v Cáchách. 31. 5. 1829 vystou­pil jako Max v královské opeře v Berlíně (We­ber: Der Freischütz), získal sice angažmá, ale jen omezený okruh rolí pro svůj výrazný jiho­německý akcent. 1835 se stal zpěvákem a reži­sérem německé opery v Petrohradu, odkud ale pro neurovnané vnitřní poměry 1838 odešel. Po hostování v Rize 2. 9. 1838 v roli Fra Diavola (Auber: Fra Diavolo) se stal v tamním němec­kém divadle prvním tenoristou (kapelníkem byl ještě krátce R. Wagner, který na přelomu let 1838/39 odešel). Od ledna 1839 působil v Rize i jako zástupce ředitele a od září 1839 do 1844 vedl tamní scénu na vlastní koncesi. Kombino­vaný činoherní a operní soubor měl 26 členů a mezi jeho spolupracovníky byl i pozdější pražský kapelník E. Tauwitz. H. stále vystupo­val jako zpěvák, zvl. v dramatických rolích, ne­jen tenorových, ale i některých barytonových. S rižským souborem získal koncesi pro Mittau [Jelgava, Lotyšsko] a hrál pak střídavě na obou místech. Po odchodu z Rigy neměl načas stálé angažmá.

1845 se ucházel o pražské StD a od Veliko­noc 1846 se stal na šest let nástupcem A. J. Stögera ve funkci ředitele. Po ukončení pražské smlouvy o Velikonocích 1852 působil do 1854 v městském divadle ve Frankfurtu n. M. (uvedl zde mj. Kittlovu operu Die Franzosen vor Niz­za) a pak si na jedenáct let (1855–65) najal Theater in der Josefstadt ve Vídni, k němuž v srpnu 1856 otevřel dřevěnou arénu Thalia Theater pro 3000 diváků (arch. Helmer a Fell­ner). Věnoval se zde především činohře a na obou svých scénách poskytoval velký prostor lokálním fraškám, hrám se zpěvy, gymnastům, kouzelníkům a lidovým hrám. V létě 1857 za­řadil v Thalia Theater výjimečně operní sezonu a v jejím rámci uvedl i vídeňskou premiéru Wagnerova Tannhäusera (operu z mravnost­ních důvodů odmítlo dvorní divadlo). 1857 se marně ucházel o nový pronájem pražského StD. V červenci 1862 se přihlásil do konkurzu na vedení Theater an der Wien, po zjištění sku­tečného stavu scény však žádost stáhl. Také fi­nanční poměry jeho stávajících dvou divadel se horšily a několik měsíců před smrtí, na jaře 1865, se jich H. pro dluhy musel vzdát.

Publiku pražského StD byl H. znám z hosto­vání (1833 vystoupil i s manželkou K. Krainzo­vou, sám 1834). Jako řediteli se mu podařilo získat příznivce mezi aristokracií a jeho byt na Ovocném trhu se stal živým společenským centrem. S počátkem jeho ředitelské éry nabý­val platnosti nový statut StD, jímž se Zemský výbor poprvé zavázal vyplatit nájemci subvenci. Někdejší stavovskou divadelní komisi na­hradil v uměleckých otázkách intendant (1846 hrabě A. Nostitz), ekonomický dohled měla di­vadelní komise Zemského výboru, která kon­trolovala fundus a spravovala budovu divadla V Kotcích, užívanou jako sklad a malírna. H. kladl důraz na činohru (najal jako dramaturga C. J. Hickela), ale operu nezanedbával; rozšířil orchestřiště a udržoval početný sbor. Kapelní­kem byl F. Škroup. Jako stálého výtvarníka uvádí pražský divadelní almanach P. A. Jaicha, na základě smlouvy však pracovali i Th. Möss­ner a výtvarník pruského dvorního divadla v Berlíně K. W. Gropius, který vypravoval i ce­lá představení (např. 1846 Rossiniho operu Wil­helm Tell s proměnlivým osvětlením a výcho­dem slunce a měsíce). Dobré zpěváky pro všechny obory převzal H. od ředitele Stögera nebo je nově získal (zvl. Emminger, E. Kunz, Maýr, Reichel, Strakatý), nedařilo se mu však získávat zpěvačky, a kromě Podhorské, Grosse­rové, C. Soukupové a jeho manželky nezůstala žádná kvalitní síla v Praze delší dobu.

Německý operní repertoár StD v prvních dvou H. sezonách obsahoval poměrně málo ti­tulů, jež by přivedly do divadla publikum. Svelkým ohlasem se setkala pouze nová Kreut­zerova zpěvohra Das Nachtlager von Granada (1847 pod autorovým vedením), mnoho repríz měla Auberova opera Der Feensee s velmi ná­ročnou výpravou (1847, též česky jako Čarov­né jezero), dále osvědčená Toldova lidová hra se zpěvy s Titlovou hudbou Der Zauberschleier (v Tylově úpravě čarovný závoj aneb Malíř, ví­la a hospodská) a Kittlova novinka Bianca und Giuseppe oder Die Franzosen vor Nizza (19. 2. 1848), jejíž premiéra těsně předcházela revo­lučním událostem. Poprvé zazněli bez cenzur­ních zásahů Meyerbeerovi Die Hugenotten (6. 5. 1848). Před prázdným divadlem se však hrála Gluckova Alceste (1846) i 150. představe­ní Weberovy opery Der Freischütz (18. 12. 1846). Ředitel se snažil získat obecenstvo vý­pravnou revuí mnoha autorů s hudbou, tancem a zpěvem Der arthesische Brunnen (1846) a domácí tvorbou, k níž patřila opera Consuelo od profesora zpěvu na pražské konzervatoři G. Gordigianiho (1846) a Blanka, die silberne Birke od J. W. Kallivody (1847), pražského ro­dáka, nyní fürstenberského kapelníka v Donau­eschingen, spřízněného s pražskou divadelní rodinou Brunettiových.

Do H. pražského období zasáhly revoluční události 1848. Od 15. 3., kdy bylo ve StD bě­hem představení oznámeno přijetí konstituce, divadlo ztratilo publikum. Tisk o něm přestal referovat a od 12. 6. zůstala budova z úředního rozhodnutí 26 dní zavřena. H. jako podnikatel stál na pokraji krachu a v červenci 1848 odjel s F. Škroupem a K. Strakatým do Vídně vyžá­dat si podporu od centrálních úřadů. Ač ji na­konec získal, vyrovnával se s důsledky krize i v dalších letech.

Od poloviny roku 1848 měl německý operní repertoár již více přitažlivých titulů: Lortzing (Der Waffenschmied, 1848), Verdi (Nabucodo­nosor a Hernani, 1849), Flotow (Martha, 1849) a především Meyerbeer, jehož opera Der Prophet byla 1850, podobně jako jinde, nád­herně vypravena (30 repríz v sezoně). H. uvedl i domácí novinky, z nichž 10. 3. 1849 zcela pro­padla Aurelie, Fürstin von Ravena od kritika askladatele J. A. Hellera, uvedená již 1845 jako Zamora. Výrazně uspělo dílo F. Škroupa Der Meergeuse (1851) a průměrný ohlas měla Kittlova Die Waldblume (1852).

Součástí revolučních událostí 1848 se stalo i nové oficiální ustavení českého souboru StD. Pro českou činohru angažoval H. již 1846 J. K. Tyla, dal mu značné pravomoci v dramaturgic­ké i tvůrčí oblasti a hercům začal za česká před­stavení vyplácet honorář (někteří z nich hráli i v německých hrách). Česká činohra i opera se hrála ve StD vždy v neděli odpoledne a ve svá­tek. Jako dočasnou náhradu samostatné budovy pro české divadlo umožnil Zemský výbor H. postavit Arénu ve Pštrosce (v provozu od 11. 8. 1849, 2500 míst). Pro zesílení orchestru najal H. nastálo vojenskou kapelu, jejíž kapelník komponoval i některé scénické hudby. V říjnu 1849 Zemský výbor ustanovil samostatným in­tendantem českých her A. P. Trojana. český soubor byl schopen provozovat činohru, avšak opera byla nadále odkázána na ochotu zpěváků vládnoucích oběma jazyky (1848: Donizetti: Lukrecie Borgia, 1849: Lortzing: Zbrojíř, 1850: Meyerbeer: Hugenoti, Flotow: Marta, Auber: Zedník a zámečník). Premiéru Škroupo­vy opery Libušin sňatek 11. 4. 1850 umožnila svou jazykovou pohotovostí zpěvačka L. Ber­gauerová, která v souboru vystřídala C. Souku­povou. Po počátečním úspěchu se ukázalo, že okruh českého publika není dost široký. Aby získal obecenstvo, inscenoval H. s Hickelem v aréně spektakulární akce, bitvy na koních a slavnostní průvody, vsunoval bojové a taneč­ní scény do repertoárových oper, ale bez očeká­vaného výsledku. český soubor byl součástí H. ředitelských povinností a H. se snažil o jeho za­chování. Několikrát jednal se Zemským výborem, který však vyměnil Trojana během roku 1850 za rytíře V. Bohuše z Otošic, který české­mu divadlu nepřál. Zemský výbor nebyl ocho­ten dále podporovat větší počet českých před­stavení (zasedání 3. 10. 1851) a H. české členy 1851 propustil. Byl propuštěn též J. K. Tyl, kte­rý odešel se skupinou českých herců na venkov, což významně ovlivnilo vývoj českého divadla v dalších letech.

Kvalita provozu a dramaturgické zaměření StD byly již na jaře 1851 předmětem veřejné diskuse. H. uveřejnil 27. 2. 1851 v Hickelově listu Salon zvláštní prohlášení, reagující na články Unsere Opernzustände od kritika J. A. Hellera v listech Constitutionelles Blatt aus Böhmen 24. 2. 1851 a Bohemia 25. 2. 1851. Tyto spory patrně hrály roli při výběru dalšího ředitele. Když 1851 vypsal Zemský výbor kon­kurz na pronájem StD od Velikonoc 1852, při­hlásil se H. vedle dalších pěti kandidátů, byl však vybrán J. A. Stöger, zkušený nájemce StD již z období 1834–46, který 3. 4. 1852 převzal divadlo.

H. pražské ředitelské období bylo patrně nejvíce poznamenáno finančními problémy po vý­padku příjmů v revolučních měsících a podce­něním nároků pražského podnikání. Námitky kritiky vůči dramaturgii se opíraly zejména o fakt, že scéna je subvencována, aby udržova­la určitou uměleckou úroveň, zatímco předvádí především zábavný lidový repertoár. Mnoho výtek mířilo na personální politiku, v níž H. údajně zvýhodňoval své méně schopné oblí­bence. Otevřený spor se zpěvačkou H. Grosse­rovou, který H. vyvolal, se nakonec stal vý­znamným faktorem při ukončení jeho pražské éry.

H. první manželkou byla zpěvačka K. Krain­zová (1809 ·týrský Hradec–1857 Frankfurt n. M., psána též Kreinz, pseudonym Greis). Z to­hoto manželství se narodila dcera Johanna, operní zpěvačka (1833 Berlín–1877 Hannover, provd. Hartmundtová). K. Krainzová debutova­la v prosinci 1826 ve dvorní opeře ve Vídni as H. působila již v Petrohradě a Rize. Specia­lizovala se na koloraturní obor v italské opeře (Amina, Bellini: Die Nachtwandlerin, ve StD 1846). Pražská kritika konstatovala už mírné opotřebování jejího hlasu a pochválila její hereckou rutinu (kvůli kritickým výpadům K. Růžičky v listu Morgenblatt 6. 12. 1847 proti své ženě podal H. stížnost na magistrát).

H. se pokusil zajistit manželce první místo v dámském souboru i v jiných oborech. Ač urychlil odchod K. Podhorské a vyvolal kon­flikt s H. Grosserovou, po němž zpěvačka z di­vadla odešla, jeho žena se příliš neuplatnila. 1847 vystoupila i v několika českých předsta­veních, patrně jako záskok, ale zpívala nejspíš německy: v neznámé roli v Rossiniho Obležení Korinthu, Ládka (F. Škroup–F. V. Ernst–Tyl: Oldřich a Božena) a Donna Anna (Mozart: Don Juan). Druhou H. manželkou byla M. Baumei­sterová (1819 Berlín–1887 Drážďany), herečka z rozvětvené divadelní rodiny.

Prameny a literatura

Pozůstalost J. Von­dráčka, NMd, zvl. krabice č. 8, 9. – Cedule StD 1846–52, NMd. • Allgemeine Theaterzeitung [Wien], 8. 2. 1827, s. 70–71; Wiener Zeitschrift für Kunst, Li­teratur, Theater und Mode 1833, s. 81 [hostování H. v Praze]; Almanach für Freunde der Schauspielkunst [Berlin] auf das Jahr 1838, s. 96 [Petrohrad], 106, 107 [Riga]; 1839, s. 370; Bohemia 21. 4. 1846 [prv­ní manž.]; Morgenblatt [Prag] 6. 12. 1847 [první manž.]; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1847–1853 [složení čes. souboru]; Teuber III, s. 316, 325, 339, 341–416 [ředitel ve StD], 361 [první manž.], 483, 581, 828; E. Šebesta: Divadelní kritika a zrušení cenzury, Československé divadlo 9, 1928, zvl. s. 178–180; J. Plavec: František Škroup, 1941; Česká Thalie před sto lety. Osudy českých herců Sta­vovského divadla ve světle úředních dokumentů z let 1850–1851, sb., vyd. K. Nový a L. Žáček, [1951]; A. Bauer: Theater in der Josefstadt Wien, Wien– München 1957; Javorin, s. 31–52; Vondráček II; DČD II; Laiske: Dramaturgie; F. Hadamowsky: Wien. Theatergeschichte, III, Wien–München 1988. • Ledebur; Wurzbach; Deutsches Bühnen-Lexikon; Rigaer Theater; ÖBL [lit.]; Kosch; NDp; Ulrich 1997 [osob. data manželek a dcery].

Životní události

• 22. 5. 1802: narození, Erdberg (Vídeň), Rakousko
  
• 13. 9. 1965: úmrtí, Vídeň, Rakousko
  

Vznik: 2006
Autor: Jitka Ludvová