Národní divadlo moravskoslezské

Národní divadlo moravskoslezské

Ostrava 1919–dosud

Další názvy: Národní divadlo moravskoslezské 1919–41, 1945, 1995–dosud; České divadlo moravskoostravské 1941–44; Zemské divadlo Ostrava 1945–48; Státní divadlo Ostrava 1948–95

divadlo

Adresa: Čs. legií 148/14, Ostrava

V červnu 1918 byl ve Slezské Ostravě založen Spolek Národní divadlo moravskoslezské, jehož cílem bylo postavit budovu pro české divadlo. Mezi zakladateli byli čeští politici a intelektuálové (K. Grünwald, L. Knotek, J. Nohel, F. Pachner, F. Pelc, J. Prokeš, F. Špaček ad.). 1919 Spolek ustavil Národní divadlo moravskoslezské (NDMS) jako vícesouborové divadlo s činohrou, operou, operetou (1920 rozpuštěna) a baletem. Ředitelem se stal zkušený V. Jiřikovský (1919–23) z ND v Brně. Základem souboru byla část členstva včetně orchestru Divadla v Národním domě, které v souvislosti s otevřením NDMS zaniklo.

NDMS zahájilo 12. 8. 1919. Zpočátku se dělilo o budovu Městského divadla s Němci (hrálo též v Národním domě), 1920 ji cele obsadilo. Po Jiřikovském vedli divadlo F. Uhlíř (1923–26), za něhož byla obnovena opereta (1923) a M. Nový (1926–30). Po celá 30. léta byl ředitelem L. Knotek; 1934 NDMS prošlo hlubokou finanční krizí. 1940–42 je řídil režisér J. Škoda. Za německé okupace muselo opustit Městské divadlo. V únoru 1941 se přestěhovalo do narychlo rekonstruovaného Národního domu a provoz byl rozšířen i na jeviště Dělnického domu. Do Městského divadla se vrátilo po jeho opravě v květnu 1946. V tomto období byl ředitelem herec J. Myron (1942–46), kterého vystřídal S. Langer (1946–48).

1948 bylo divadlo postátněno a funkci ředitele postupně zastávali A. Kurš (1948–52), D. Želenský (1952–53) M. Holub (1954–56), V. Hamšík (1956–71), za normalizace vedl divadlo stranický funkcionář Z. Starý (1971–88). Po krátkém působení D. Maliny se 1991 stal ředitelem I. Racek ml., zřizovatelem divadla město. Když Racek 1998 odešel na MK, byl vedením divadla pověřen šéf opery L. Golat, který se 1999 stal ředitelem.

Vedle Městského divadla (1948 přejmenovaného na Divadlo Zdeňka Nejedlého, 1990 na Divadlo Antonína Dvořáka) mělo NDMS k dispozici Národní dům (1945 přejmenovaný na Lidové divadlo, 1954 na Divadlo Jiřího Myrona). 1969–71 se uskutečnila rozsáhlá přestavba Divadla Z. Nejedlého, během níž se v této budově nehrálo. Divadlo J. Myrona 1976 vyhořelo, provoz v něm byl obnoven 1986. 1980 byla všechna ostravská divadla administrativně sloučena, avšak v tomto spojení si jednotlivé subjekty (Divadlo Petra Bezruče, Divadlo loutek a Státní divadlo Ostrava) uchovaly svou autonomii. Divadlo loutek se opět osamostatnilo na konci sez. 1989/90, Divadlo Petra Bezruče o rok později.

Činohra V prvním desetiletí formovali profil činohry především ředitelé. V. Jiřikovský s dramaturgem V. Martínkem (1919–23) museli nejprve rehabilitovat pozici činohry, v předchozích letech války oslabenou expanzí operety. K hercům z Divadla v Národním domě (M. Hodrová, K. Černý, A. Kantor) Jiřikovský přiangažoval J. Hanákovou-Kovaříkovou, T. Hodanovou, M. Lierovou, provd. Rýdlovou, A. Brože, J. Genttnera, J. Kociana a A. Rýdla, kteří spojili své tvůrčí osudy s ostravskou činohrou na dlouhá léta, dále L. Otáhalovou, Z. Podlipného a A. Tihelku. Repertoár byl při 30–50 premiérách v sezoně eklektický, k divácky nejúspěšnějším patřily inscenace her místního autora F. Sokola Tůmy, české klasiky, veseloher a komedií. Soustavná pozornost byla věnována původní dramatice (Čapkové: Ze života hmyzu; Šrámek: Léto, Měsíc nad řekou; Čapek: Loupežník, Věc Makropulos, RUR; hry F. Langera, V. Dyka, J. Mahena ad.), včetně novinek krajových autorů (Chamrád: Handleř Binar, Loriš: Zbojníci aj.), určených zejm. publiku nedalekého Slezska. Impresionisticky náladové inscenace V. Jiřikovského, využívající světla a scénických efektů (výtvarníci M. Dvořák a V. Kutzer), scénické hudby a baletu, působily na city a smysly převážně lidového obecenstva. Vedle ředitele režírovali herci K. Černý, A. Kantor, J. Jeníček, A. Rýdl a F. Uhlíř.

Za ředitele F. Uhlíře (1923–26) se z repertoáru vytratilo soudobé české drama, převážily komedie, veselohry a světová klasika. Směr vývoje naznačovaly režie mladého K. Proxe (1924–26; Labiche: Slaměný klobouk, 1924; Čechov: Višňový sad; Shakespeare: Macbeth, Gorkij: Na dně – 1925), poučené postupy evropského expresionistického divadla. Mezi domácí herce-režiséry se zařadil D. Želenský. Do souboru přišli H. Haas a G. Hilmar z Brna, N. Balcarová a J. Sýkora z Bratislavy, F. Paul a V. Paulová-Kleinová z Č. Budějovic, V. Minaříková z Kladna, dále L. Čtvrtečková, J. Svobodová, provd. Májová, A. Minský a J. Myron, který se 1923–54 vypracoval v nejvýznamnějšího představitele realisticko-psychologického herectví. Přínosem bylo zapojení ostravského výtvarníka V. Kristina do inscenační praxe (od 1926).

Ředitel M. Nový (1926–30), bývalý herec a režisér ND, jehož doménou byly salonní role, režie konverzaček a mondénních společenských her, posunul v tomto duchu repertoár do lehčí zábavné roviny, jejíž odnož tvořily populární lokální revue. Angažoval začínajícího režiséra O. Stibora, který nastudoval Tollerovu expresionistickou hru Sokové strojů (v: V. Kristin, 1929) a podílel se na založení Studia (1929). Po jeho zániku z NDMS odešel (1930).

Následující éra byla spojena s působením režiséra J. Škody, prvního šéfa činohry (1930–37). Přivedl herce V. Jelínkovou, K. Konstantina a K. Máje (1930), budoucí opory souboru. Nastudoval řadu ambiciózních inscenací her světového repertoáru s hlubokým obecně lidským poselstvím (Goethe: Faust, 1932; Shakespeare: Julius Caesar; O’Neill: Smutek sluší Elektře – 1935; Gorkij: Jegor Bulyčov a ti druzí, 1936; Shakespeare: Král Lear, 1937 aj.). Českou klasiku nahradil původní dramatikou, exponující mravní problematiku (Synek: Dvojí tvář, 1934; Langer: Periferie; Tetauer: Veřejný nepřítel – 1936 aj.). Od počátku spolupracoval s výtvarníkem J. Sládkem, jenž umístil herce do prostoru zbaveného typových kulis a malířské perspektivy. Zásluhou J. Škody oslovovala činohra publikum výpovědí o neklidném světě rozkolísaných hodnot. Činohra přesáhla utilitárně politické a národnostní zájmy regionu, které ještě 1929 přisuzovaly NDMS národně obranné cíle v soupeření se silnou německou menšinou. Režijní tvorbě se začali věnovat K. Konstantin (od 1934) a K. Palouš (od 1937). Po Škodově odchodu do Brna vedl krátce činohru A. Kurš (1937–38), který ve svých inscenacích nechal rezonovat znepokojení nad vzestupem fašismu (Čapek: Bílá nemoc; Lope de Vega: Vzbouření na vsi – 1937). Soubor rychle vyspíval v koncepčně promyšlených inscenacích. Vyzrálé analytické herectví J. Myrona se uplatňovalo v tragických postavách (Julius Caesar, Lear, Marmeladov v Borově dramatizaci Dostojevského Zločinu a trestu, r: K. Konstantin, 1939) i ve velkých rolích Shakespearových komedií (Tobiáš Říhal ve Večeru tříkrálovém, 1932; Falstaff ve Veselých paničkách windsorských, 1936). V dámské části souboru dominovala T. Hodanová (Markétka ve Faustovi, tit. role v Gorkého Vasse Železnovové, r: A. Kurš, 1937). Vedle dlouholetých opor souboru J. Kovaříkové, A. Brože, M. a A. Rýdlových se od poloviny 30. let uplatňovali mladí herci M. Vášová, B. Waleská, R. Deyl ml., G. Nezval, K. Palouš a Z. Šavrda, kteří během války postupně přecházeli do pražských divadel. Škoda a jeho herci se podíleli na činnosti Klubu přátel moderní kultury, progresivní umělecké a názorové platformy v tehdy konzervativní Ostravě. Založili též pobočku protifašistického Klubu českých a německých divadelních pracovníků a v česko-německé spolupráci uvedli Štěpánkova Čecha a Němce (1937). Po Mnichovu oba kluby zanikly.

Za okupace byl repertoár podrobován stále tvrdší cenzuře a činohra nemohla pokračovat ve svém snažení ani po návratu J. Škody (1940–42). V zápasu o záchranu národních hodnot nabyla na významu česká klasika. V typickém protektorátním repertoáru se střídaly dobové veselohry a novinky s historickými náměty, světová klasika a německé hry. Konzervativní tendence zesílily po vynuceném odchodu levicově smýšlejícího J. Škody. Inscenační tým 30. let se rozpadl; již 1940 odešel K. Konstantin, 1943 K. Palouš a J. Sládek. Kromě většiny mladých herců opustili soubor F. Forman a M. Rýdlová. Novými členy se stali J. Ebertová, L. Vostrčilová, A. Kratochvílová, K. Vaňková, O. Albín, E. Dubský, J. Roll, J. Šrámek, J. Valchař. Režírovali především herci (J. Myron, R. Harna, E. Dubský, stále častěji T. Hodanová), dále J. Vávra a K. Šálek (oba navrhovali i výpravy), v poslední válečné sezoně M. Wasserbauer. Vedle V. Kristina scénograficky spolupracoval malíř F. Jiroudek, dále J. Provazník, A. Dorazilová aj. Kostýmy navrhovali M. a J. Stejskalovi.

Poválečný vývoj poznamenávala fluktuace herců a časté střídání šéfů (M. Wasserbauer 1945/46, Z. Hofbauer 1946–48, A. Kurš 1948–52). Za Hofbauera začaly pronikat do repertoáru sovětské hry, socialisticko-realistická koncepce se prosadila v dramaturgii a inscenační praxi za vedení Kuršova. Typickou inscenací tohoto období byli Tylovi Kutnohorští havíři (r: A. Kurš, 1949). Kromě Kurše tu působili režiséři O. Haas, V. Lohniský a L. Pistorius. Výtvarníky byli J. Obšil a V. Šrámek, který udával směr ostravské scénografie po dlouhá léta (1949–90). Do souboru přibyli za Hofbauera herci F. Benoni, J. Duras, R. Koval a M. Pavlín, za Kurše přicházeli první absolventi DAMU (Z. Jiráková, O. Musil, J. Vala, L. Kopřiva, S. Skládal aj.), z nichž tu setrvali D. Veselá, V. Vlasáková a J. Nedvěd, dále byli angažováni N. Letenská, M. Holub, V. Pfeiffer a J. Zvěřina. Nový šéf J. Dalík (1952–56) přivedl skupinu herců z Gottwaldova (L. Benešová, B. Böhmová, J. Adamíra, J. Holý, I. Prachař a O. Šimánek), později angažoval J. Froňkovou a J. Langmilera. Deformacím divadla 50. let se snažil čelit rozšířením programu světové klasiky s akcentem na romantický příběh (Schiller, Hugo, Moličre, Shakespeare, Čechov, Rostand). Vedle Dalíka se režijně uplatňoval zejm. mladý M. Hynšt (1951–58; Čapek: Matka s T. Hodanovou, 1953), který 1956 vystřídal Dalíka v šéfovské funkci a opatrným, nicméně kultivovaným programem (K. Čapek, Gorkij, Labiche, Goldoni, Shakespeare, Pavlíček, Kožík ad.) dokončil obtížné období 50. let. Do souboru přibyli B. Navrátil a P. Matoušek. Herec R. Koval se stal šéfem v době akcelerujícího vývoje českého divadla (1958). Jeho patnáctiletá éra byla (vedle Škodova období) nejvýznamnější v historii souboru, který se svou tvorbou, dalece přesahující hranice regionu, začlenil mezi umělecky průbojné scény. V repertoáru se prosadila nová česká a slovenská dramatika (Blažek, Daněk, Dietl, Filan, Havel, Karvaš, Kohout, Pavlíček), jejíž nástup signalizoval Koval svým režijním debutem (Hrubín: Srpnová neděle, v: L. Vychodil, 1959). S dramaturgem V. Kabeláčem (1960–67) věnoval velkou pozornost současným zahraničním autorům a řadu jejich her uvedl poprvé na českou scénu (Hansberryová: Hrozinka na slunci; Hellmanová: Do konce života – 1960; Bolt: Člověk pro všechny časy; Eliot: Rodinné shromáždění – 1963; Williams: Kočka na rozpálené plechové střeše, 1965; O’Neill: Dlouhá cesta dnem do noci; Williams: Noc iguany – 1966 ad.). Scénografem většiny inscenací byl V. Šrámek. Aktuálně cítěné režijní interpretace velké světové klasiky (např. Shakespeare: Richard III., tit. role R. Koval/J. Adamíra, 1962; Euripides: Médea, tit. role Z. Rozsypalová, 1965) dotvářely Kovalův program, realizovaný precizně vystavěnými filozofujícími inscenacemi. Vedle Kovala režírovali M. Horanský (1959–63; Williams: Tetovaná růže, čs. prem. 1963), J. Janík a I. Weiss, později J. Zajíc (1966–75) a B. Jansa (1966–91), též mnoho hostujících režisérů. Z nově angažovaných herců setrvali M. Asmanová, E. Jelínková, A. Gasnárková, Z. Rozsypalová, V. Antoš, K. Bartoň, M. Horák, S. Malý, S. Šárský, F. Šec a K. Vochoč, kteří pak s M. Holubem, P. Matouškem, J. Froňkovou, J. Vlasákem, J. Filipem, B. Kollinerem, J. Vochočovou, I. Dědečkem a I. Rozsypalovou tvořili jádro souboru 70. a 80. let. Kovalova éra vyvrcholila na konci 60. let. Po stranických prověrkách byl zbaven funkce (1973). Činohra se znovu ocitla pod přímým ideologickým dozorem. Herec J. Švehlík, jmenovaný 1973 šéfem, téhož roku zemřel. Soubor pak vedl herec K. Vochoč (1974–81). Poté, co bylo požárem vyřazeno z provozu Divadlo J. Myrona, sloužila činohře od 1977 nová komorní scéna v Divadle loutek. Její prostor inspiroval k tvůrčím experimentům; inscenace realizované na této scéně patřily k umělecky nejprůbojnějším. Komorní scéna byla spjata především s působením režiséra J. Kačera, který po nuceném odchodu z pražského Činoherního klubu byl po čase angažován do SD Ostrava (1976–86). Po zahajovací inscenaci Rostandova Cyrana z Bergeraku (tit. role J. Vlasák, 1977) uvedl ve spolupráci se scénografem O. Schindlerem a hudebním skladatelem P. Skoumalem Mášova Rváče (1979), Schmidových Třináct vůní (1980), Shakespearovu Bouři (1981), Euripidovu Ifigenii v Aulidě (1982), dramatizaci Hrabalovy Hlučné samoty (s I. Dědečkem jako Hanťou a K. Vochočem jako ředitelem sběrny, 1984). V těchto inscenacích se prosadila nejmladší herecká generace (M. Hálová, E. Reiterová, J. Smutná, A. Pyško, Z. Žák). K výrazným počinům tohoto období patřilo Kovalovo nastudování Gorinova Thyla Ulenspiegela (1976), Boltovy hry Ať žije královna (1977) a Boučkovy Noci pastýřů (1984) a Jansovo nastudování Barnesovy hry Čtrnáctý hrabě Gurney (1982). Některé připravované, nebo už realizované inscenace byly zakázány (Albertová: Letní kino Život, r: J. Kačer, 1977; Gelman: My, níže podepsaní, r: R. Koval, 1980; Hlučná samota). 1982 musela činohra uvést Mirošničenkovu dramatizaci vzpomínek generálního tajemníka KSSS L. Brežněva Znovuzrození (r: V. S. Těrenťjev j.h.). V té době již vedl soubor režisér K. Brynda (1981–89). 1988 posílila nakrátko režijní sbor L. Engelová (do 1990), jejíž aktuální interpretace Anouilhovy Antigony (s Kreontem J. Čapky a Antigonou A. Veldové, 1988) byla myšlenkově i divadelně průbojným počinem.

Po listopadu 1989 vedl činohru krátce herec S. Šárský (1990–91), poté M. Tarant (1991–93; jako režisér do 1994), který určil tvářnost činoherní produkce spektakulárními, vizuálně působivými inscenacemi, podtrhujícími patos vzpoury jedince (koláž Don Juan, sc: V. Mašková, M. Tarant, tit. role J. Fišar, 1990; Shakespeare: Kupec benátský s Shylockem J. Čapky, 1991; Sofokles: Elektra + Euripides: Orestés, 1994). Po uzavření komorní scény 1990 našel soubor alternativní prostor ve foyeru Divadla J. Myrona (Vian: Pěna dní, r: R. Lipus, 1992) a za oponou jeviště tamtéž (Lope de Vega: Vzbouření v blázinci, r: M. Tarant, 1993 ad.). V neklidných popřevratových sezonách se rozšířilo hostování režisérů (J. Adamovič, P. Cisovský, J. Dalík, L. Engelová P. Gábor, P. Hradil, Z. Kaloč, J. Klimsza, E. Sadková ad.). Na pořadu se objevily hry dosud zakázaných autorů (V. Havla, J. Kopeckého ad.). Soubor opustili A. Borovec a J. Čapka. Z předchozího období vytrvali herci A. Cónová, V. Forejtová, A. Gasnárková, M. Logojdová, A. Veldová, J. Filip, J. Fišar, T. Jirman, Z. Kašpar, S. Malý, M. Rataj, S. Šárský, M. Šulc ad., po odchodu do důchodu dále spolupracovali Z. Rozsypalová a F. Šec.

1993/94 vedli činohru dramaturg V. Kabeláč a mladý režisér J. Deák (v angažmá od 1992), který se 1994 stal samostatným šéfem. Budovaný tvůrčí tým posílil režisér R. Lipus (od 1991), dramaturgové M. Pivovar (od 1994) a A. Taussiková (od 1996). Již v sez. 1993/94 se začalo rýsovat nové směřování: do popředí se dostala dramatika spojující poezii, tajemství a fantazii (Andersen, Tolkien, Zeyer, Wilder, Shakespearovy komedie) nebo esprit, romantismus a intelekt francouzských autorů (Dumas, Neveux, Moličre, Musset, Stendhal) zejm. v režiích R. Lipuse. Prosadily se také muzikály (Stein, Bock: Šumař na střeše, r: J. Deák, 1995). Satirickou reflexí ostravského prostředí v éře budování socialismu se staly Rychlé frézy M. Pivovara a R. Lipuse (1997) na motivy hry V. Káni Patroni bez svatozáře. Prostor pro uplatnění silného hereckého potenciálu všech generačních vrstev otevíraly především režie J. Deáka, pozornost vzbudila provokativní interpretace Čechovova Strýčka Váňi (ú+r: O. Meleškina-Smilkova, 1998) a lyrická inscenace Hrubínovy Romance pro křídlovku (dram: M. Pivovar, r: R. Lipus, 1998). Soubor posílil zkušený herec V. Čapka, z mladší a nejmladší generace se prosadili T. Bebarová, J. Bernášková, L. Břenková, P. Kafková, G. Mikulková, M. Holý, M. Kačmarčík, P. Nečas, V. Polák, F. Strnad, P. Sýkora, F. Večeřa a D. Viktora. Vedle domácích výtvarníků A. Babraje a E. Zapletalové spolupracovala i v 90. letech s činohrou řada externích scénografů. J. Deák a M. Pivovar byli iniciátory každoroční přehlídky ostravských činoherních divadel (od 1997).

Studio při NDMS, výsledek snah o těsnější kontakt s avantgardními tendencemi a touhy po tvořivé práci v protikladu k oficiálnímu divadlu, vzniklo v červnu 1929. Jeho iniciátory byli zejm. O. Stibor (funkcionář pro intelektuální spolupráci NDMS) a herec F. Forman. Uměleckou správu tvořili ředitel M. Nový, režiséři J. Skála, J. Pacl, F. Paul, výtvarníci V. Kristin a později i J. Dušek a J. Sládek, skladatel J. Schreiber, choreograf S. Machov, spisovatel Z. Bár a za studenty M. Klečka. Studio zahájilo 7. 10. 1929 O’Neillovou Chlupatou opicí (r: J. Skála), jež korespondovala s expresionistickou dramatikou typu Tollerovy hry Sokové strojů v činohře NDMS. V druhé inscenaci (Synge: Jezdci k moři, r: S. Machov + Studnice světců, r: F. Forman, 1929) se projevilo přetrvávání ustálených divadelních konvencí a zároveň snaha o modernější herectví. To poznamenalo i inscenaci Dymovovy Ňu (r: J. Skála, v: V. Kristin, 1929 v Katolickém domě). Herecky se na inscenacích podíleli L. Čtvrtečková-Fričová, T. Hodanová, T. Klímková, M. Lierová-Rýdlová, J. Svobodová, F. Forman, J. Genttner a V. Leraus. Z dalších plánů Studia (matiné K. E. Sokola, H. von Hofmannsthala, středověká vlámská hra Lancelot a Alexandrina, Apollinairovy Prsy Tiréziovy, Marinettiho Ohnivý buben, Blatného Svět tančí aj.) se uskutečnila jen se studenty připravená akademie Bezruč – Wolker, na níž byla provedena i jednoaktová Wolkerova hra Nejvyšší oběť (1929). Nedostatek prostředků i rozpory mezi Spolkem NDMS a ředitelem Novým, na jehož straně stál také Stibor, způsobily zánik Studia (1929). Jeho krátká existence oživila ostravský divadelní život a inspirovala další tvorbu jeho spolupracovníků.

Opera Prvním šéfem nově konstituovaného souboru opery se stal E. Bastl (1919–27), jenž se v ostravském hudebním životě uvedl už za 1. svět. války především jako smetanovský dirigent koncertů i ve zpěvoherním souboru Drašarovy společnosti, která v Ostravě položila základy českého operního provozu. Bastl vybudoval soubor, repertoár i vztah zdejšího českého publika k opeře. Základem repertoáru i interpretační a inscenační praxe učinil českou klasiku, zejm. opery B. Smetany (v jubilejním roce 1924 provedl smetanovský cyklus), A. Dvořáka a také Z. Fibicha. Dbal též o původní novinky L. Janáčka, J. B. Foerstra a J. Vogla, v čs. premiéře uvedl Zajcova Mikuláše Zrinského (1919). Neobyčejně rychle konstituoval malý, leč výkonný soubor s dirigenty M. Hanákem, F. Kubinou a J. Voglem, se sólisty A. Daenesovou, S. Mazákovou, A. Nordenovou, L. Šmídovou, M. Žaludovou, B. Archipovem, K. Kalmarem, J. Konstantinem, K. Küglerem, S. Mužem aj.

1927–43 vedl operu v duchu svého předchůdce J. Vogel. Pokračoval v uvádění české klasiky a ještě rozšířil současný český repertoár (V. Novák, O. Zich, R. Karel aj.), v jehož uvedení občas předstihl i pražské scény (Ostrčil: Honzovo království, 1934; Burian: Maryša, 1940). Osou jeho působení se stalo dílo L. Janáčka, jemuž se věnoval i badatelsky a výrazně přispěl k ustavení první podoby janáčkovské interpretace, charakterizované dramatičností a zvukovou originalitou. Z široké oblasti světové opery dával přednost slovanským, zvláště ruským autorům (Musorgskij: Boris Godunov, 1927 a 1936; Soročinský jarmark, 1940; Borodin: Kníže Igor, 1933; Rimskij-Korsakov: Zlatý kohoutek, 1934; Čajkovskij: Carevniny střevíčky, 1935), z Verdiho uvedl méně známou operu Simone Boccanegra (1933). Inscenace oper R. Wagnera (Mistři pěvci norimberští, 1928; Parsifal, 1929) dovršily velkorysý umělecký program – i navzdory hospodářským problémům, pro něž se v listopadu 1938 zvažovalo sloučení s operou Českého divadla v Olomouci. Soubor za Voglova vedení rozšířili mj. M. Vojtková, B. Michlová, M. Vrbová, H. Zemanová, Z. Špačková, O. Mácha, B. Jechová, J. Mikulín, P. Burja, L. Havlík, L. Komancová, H. Horner, J. Žižka, F. Janda, Z. Soušek, L. Procházka, R. Kasl, E. Hrubeš, M. Musilová, L. Červinková, R. Asmus, V. Tomš, V. Bednář a P. Kočí, z nichž někteří později posílili soubor pražského ND. Jevištní styl určovali M. Wasserbauer a K. Palouš, nejčastěji ve spolupráci s výtvarníky V. Kristinem a J. Sládkem. 1943–44 řídil operu J. Krombholc, který se uvedl nastudováním Foersterovy Evy a Janáčkovy Její pastorkyně.

Poválečnou etapu zahájila opera pod vedením Z. Chalabaly, přechodně odsunutého ministrem Nejedlým z místa dramaturga ND mimo Prahu. Chalabala jako vynikající pedagog vrátil souboru preciznost interpretace a objevil řadu mladých pěveckých talentů: Z. Divákovou, V. Heroldovou, J. Ogounovou, V. Prokopovou, A. Spohrovou, M. Steinerovou, R. Jusu, J. Herolda, I. Žídka aj. Vedle dirigentů M. Hanáka a F. Jílka zde zahájil kariéru také J. Kuchinka. Těsně poválečné období bylo charakteristické snahou o moderní jevištní tvar opery zásluhou režisérů B. Gavelly (Smetana: Prodaná nevěsta, 1946, znovuotevírající za války poškozenou budovu) a zejm. B. Hrdličky, jehož inscenace Debussyho Pelléa a Mélisandy (1947) vzbudila velký ohlas surrealistickým přídechem i čtveřicí nebývale mladých sólistů (Žídek, Ogounová, Kočí a Kroupa). To už bylo za J. Vogla, který se na jednu sezonu do Ostravy vrátil. Po něm operu krátce vedli dirigenti O. Trhlík a V. Jiráček.

Období nejistot a změn ukončil příchod R. Vašaty (1949–56), na jehož stěžejních inscenacích se pravidelně podílel režisér I. Hylas (Kubín: Naši furianti, 1949; Čajkovskij: Čarodějka, čs. prem.; Prokofjev: Zásnuby v klášteře; Krejčí: Pozdvižení v Efesu – 1953; Wagner: Bludný Holanďan, 1954; Verdi: Falstaff, 1955), jenž až do 70. let určoval inscenační profil ostravské opery. Vašatova dramaturgie se vyznačovala nebývalou stylovou šíří, která obohacovala reprodukční možnosti souboru. Událostí se stal Mozartův cyklus oper, baletů i komorních děl k 200. výročí skladatelova narození (1956) a v témže roce provedení kompletního cyklu Smetanových oper včetně fragmentu Violy v rámci Ostravského hudebního máje. Za R. Vašaty souborem prošli mj. L. Dvořáková, I. Mixová, V. Nováková, M. Šafránková, M. Šeflová, H. Tattermuschová, Č. Mlčák, R. Novák, K. Průša. Vašatu vystřídal J. Vincourek (1955–58), jehož znamenité hudební nastudování Suchoňovy Krútňavy (r: Š. Hoza, 1957) patřilo k vrcholným výkonům ostravské opery. Když ze zdravotních důvodů rezignoval, převzal funkci dirigent B. Gregor (1958–62). Precizně vypracovaným barvitým zvukem orchestru vnesl do inscenací dramatismus (Musorgskij: Boris Godunov, r: I. Hylas, 1959). S režisérem Hylasem uvedli řadu novinek (Trojan: Kolotoč, čs. prem. 1960; Kašlík: Krakatit, 1961; Kupka: Když tančí růže; Pauer:Manželské kontrapunkty – 1962). Soubor posílili F. Janda, D. Jedlička, J. Kachel, M. Nekvasil, který zde zahájil dlouholetou režijní tvorbu (Puccini: Tosca, 1960). I dalším šéfem se stal vynikající dirigent, Z. Košler (1962–66). Prosazoval málo hrané a interpretačně obtížné tituly (Prokofjev: Semjon Kotko, 1962; Kowalski: Slavnost lampionů, čs. prem. 1963; Wagner: Mistři pěvci norimberští, r: I. Hylas, 1964; Burian: Maryša, r: M. Nekvasil, 1966).

Výraznou érou bylo též šéfovské období dirigenta J. Pinkase (1966–79), který soubor poprvé významně prezentoval v zahraničí (Itálie, Španělsko aj.). Hudební nastudování vynikala precizností a dramatičností, dramaturgie vyhledávala významná díla české i světové opery 20. stol. (Martinů: Řecké pašije; Britten: Sen noci svatojanské – 1969; Vogel: Hiawatha, 1974 – vše r: I. Hylas; Gershwin: Porgy a Bess, r: V. Věžník, 1977; Janáček: Šárka, r: I. Hylas, 1978). V Pinkasově souboru se uplatnili D. Drobková, B. Jelínková (Návratová), E. Kinclová, M. Ostanická, M. Turňová, J. Ábel, O. Bugel, J. Čep, P. Červinka, J. Hlubek, J. Janda, M. Kozelský, I. Kusnjer, V. Mach, L. Malínek, J. Paderta, M. Podskalský. Za vedení dirigenta V. Návrata (1979–90) určovalo umělecký profil několik osobností: nadále J. Pinkas (úplný smetanovský cyklus 1984) a nově angažovaní dirigenti I. Pařík (Wagner: Rienzi, r: M. Nekvasil, 1982), J. Šrubař (Gluck: Ifigenie na Tauridě, 1987) a L. Matějka (Wagner: Rýnské zlato, 1989). Pokračovaly zahraniční zájezdy (Španělsko 1983, Sovětský svaz 1988). Soubor posílil režisér R. Málek a sólisté E. Böhmová (Dřízgová-Jirušová), A. Farná, E. Klečková, M. Böhm, M. Doboš, V. Gřonka, T. Krejčiřík, R. Kubita, M. Urbánek.

Po listopadu 1989 stanul v čele opery poprvé režisér, M. Nekvasil (1990–91), jenž dramaturgicky zareagoval na politické proměny uvedením Kubelíkovy Veroniky (d: J. Šrubař, 1991). Po šéfovském intermezzu I. Paříka (1991–92) vede operu režisér L. Golat, který promyšleně voleným repertoárem z málo hraných či neznámých děl nasměroval soubor k osobitým jevištním projektům. Zpravidla ve spolupráci s výtvarníkem J. Malinou vytváří žánrově přesahové inscenace, do nichž zapojuje i činoherce a pracuje s tanečními postavami (Marschner: Vampýr, 1996; Debussy: Pelléas et Mélisande, 1998). Pravidelně režíruje B. Jansa (Čajkovskij: Eugen Oněgin, 1993; Smetana: Dalibor, 1994; Puccini: Bohéma, 1996). V inscenacích se uplatňují rovněž frekventanti Dětského studia NDMS vedeného L. Živockou. Ve spolupráci s žáky ZŠ v Hukvaldech se účastní také speciálních projektů, jimiž Golatův operní program pokračuje na festivalu Janáčkovy Hukvaldy (Janáček: Příhody lišky Bystroušky, d: J. Pinkas, r: D. Sulkin, s: J. Malina, 1994 – též na ostravské scéně; Britten: Archa Noemova, d: P. Gatto, r: D. Sulkin, 1995; Berg: Eufrides před branami Tymén, r: L. Golat, 1997). Pro Dětské studio napsal J. Matějka operu Broučci (d: V. Návrat, r: M. Nekvasil, 1995) a J. Helebrant Jesličky svatého Františka (d: J. Šrubař, r: I. Racek, 1996). Pravidelně hostuje italský dirigent P. Gatto. K předním členům souboru patří T. Brummerová, E. Dřízgová-Jirušová, A. Farná, Z. Matoušková, J. Halama, J. Kosec, V. Kupka, V. Živný a zahraniční pěvci N. Krioutchkova, V. Maifatová, V. Lomakin, I. Noszczyk, V. Popov, S. Zoubkevitch.

Balet Sestavením souboru byl 1919 pověřen choreograf A. Viscusi, který přivedl vyspělé tanečnice (M. Dobromilová, O. Janatová, H. Olšovská) a angažoval ostravské, převážně začínající tanečníky (M. Astrová, E., B. a M. Fuchsovy, M. Chocová, E. Gabzdyl, I. R. Stuchlý ad.). Balet se představil Večerem taneční poezie a Delibesovou Coppélií (1919). Profesionálně zkušený a pracovitý Viscusi ho záhy připravil pro náročné úkoly (Čajkovskij: Labutí jezero; Dvořák: Slovanské tance – 1920; Adam: Giselle, 1922), které seznamovaly ostravské obecenstvo se základními díly klasického baletu. Po odchodu Viscusiho a části souboru do Bratislavy vedli soubor, působící hlavně v operách a operetách, M. Fuchsová (1923) a I. R. Stuchlý (1924–27). Významnou událostí se stalo uvedení Legendy o Josefovi R. Strausse M. Semmlerem (1927) s hostující A. Schwaningerovou a debutujícím E. Gabzdylem v hlavní roli. Soubor posílil příchod choreografa S. Machova (1929–34), který ho orientoval k modernímu baletu (de Falla: Čarodějná láska, čs. prem. 1929; Drigo: Harlekýnovy miliony, 1930 ad.). I nadále musel soubor účinkovat v operách. Za vedení J. Häuslera (1934–39), který se za obtížné ekonomické situace divadla soustředil zejména na operety a revue, baletní tvorba stagnovala. Zlom nastal 1939 s nástupem E. Gabzdyla do čela souboru. Proces konsolidace, opírající se o tanečníky M. Pírkovou, V. Ždichyncovou, B. Čegana a K. Lukšíka, přerušilo nucené zastavení činnosti divadla (1944). V poválečné éře E. Gabzdyl svým tanečním a choreografickým uměním i pedagogickým působením zformoval ostravský balet. Navázal na tradici uvádění děl O. Nedbala (Andersen, 1946) a P. I. Čajkovského (Louskáček, 1948; Labutí jezero, 1952; Spící krasavice, 1955). Zároveň stavěl soubor před závažné úkoly interpretace moderní tvorby (Prokofjev: Romeo a Julie, 1950; Asafjev: Bachčisarajská fontána, 1955; Bartók: Podivuhodný mandarín, 1961; Gershwin: Rapsodie v modrém, 1962; Martinů: Paraboly, 1966). Od 50. let soubor poutal pozornost čs. premiérami (Hurník: Ondráš, 1951; Strauss: Don Juan, 1957; Prokofjev: Kamenný kvítek, 1958; Kupka: Florella, 1960). Působení P. Šmoka (1960–64) inspirativně obohatilo interpretační styl formami tanečního divadla (Gershwin: Američan v Paříži, 1962; Rossiniana, 1963), kontrapunkticky doplňujícími tvorbu Gabzdylovu. V tvořivém ovzduší gabzdylovské éry vyrostli výrazní tanečníci (M. Drottnerová, J. Jastřembská, M. Martiníková, V. Pavelcová, A. Janíček, K. Jurčík ad). Šéf A. Janíček (1972–89) soubor podstatně omladil a zval ke spolupráci hostující choreografy – opakovaně A. Lemberga z Rigy (Grieg, Lemberg: Peer Gynt, 1973; Lazarev: Antonius a Kleopatra, 1976; Pugne: Notre Dame de Paris, 1981), L. Ogouna, J. Němečka, O. Skálovou a J. Zajka. Vedle Janíčkovy pozoruhodné choreografie Soukupova Françoise Villona (1976) patřilo k úspěchům tohoto období Zajkovo nastudování Giselle (1984). 1979–83 tu působil choreograf Z. Prokeš (Ježek: Tmavomodrý svět J. J., 1981 ad.), choreografii se od 1986 věnoval sólista I. Hurych (mj. Burghauser: Sluha dvou pánů, 1987; Petrov: Stvoření světa, 1988). Z tanečníků se uplatnili zejm. L. Ernstová, L. Kuklová, A. Kvasnicová, L. Berklau a J. Horák. Po Janíčkově odchodu vedení divadla hledalo osobnost, která by dala baletní tvorbě zřetelnou koncepci. Na místě šéfa se vystřídali P. Koželuh (1989–92), I. Hurych (1992) a L. Králová (1993–95), spolupracovali hostující choreografové P. Šmok (Stravinskij: Pták Ohnivák, 1990), L. Ogoun (Prokofjev: Popelka, 1991) a D. Wiesner (Tůma: Dialog tvarů, 1990; Martinů: Dialog se svědomím minulosti, 1994). Velká redukce souboru (1991) ohrozila jeho existenci a způsobila proměnu repertoáru, v němž vedle osvědčených pořadů pro děti převládly malé taneční formy. Přesto se soubor pokusil i o experimentální tvorbu (např. Kocáb: Odysseus, ch: P. Koželuh, 1992). 1996 stanul v jeho čele I. Vejsada, někdejší tanečník a choreograf ND v Brně, jehož všestranné schopnosti obohatilo působení u I. Markó v Györu a v Kibbutz Dance Company v Izraeli. S omlazeným ansámblem uvedl několik vlastních choreografií (The Beatles, 1997; Štědroň: Tance Rudolfa II., 1998; Sakamoto: Bílé sny, 1999). Baletní produkci stylově rozšířili přizvaní domácí i zahraniční choreografové: D. Wiesner (Pololáník: Pierot, 1996), E. Toussaint (Mozart: Requiem, 1998), R. Avnikjan (Minkus: Don Quijote, 1999) a L. Vaculík (Stmíváníčko, 1999).

Opereta Od 1919 do uzavření divadel 1944 provozoval operetu operní soubor, zpravidla posílený činoherci a několika specializovanými sólisty; zpočátku to byli zejm. M. Škrdlíková, M. Havelková, J. Budil, J. Zach a A. Vrba. Dirigovali F. Kubina a J. Vogel. Prvním operetním představením byla Hervého Mam’zelle Nitouche (23. 8. 1919, d: J. Vogel, ch: A. Viscusi). Vedení Spolku NDMS operetu považovalo za méněcennou a po první sezoně, v níž byla uvedena řada děl (např. Piskáček: Osudný manévr; Eysler: Nepřítel žen; Lecocq: Angot; Offenbach: Madame Favart; Kálmán: Cikánský primáš), operetní představení zrušilo. Na jaře 1923 byly z ekonomických důvodů narychlo nasazeny Offenbachova Krásná Helena a Straussův Netopýr. Od sez. 1923/24 tvořila opereta zhruba třetinu veškerého repertoáru (přes 100 představení více než deseti titulů ročně) a po celé meziválečné období se až 45% podílela na příjmech NDMS. Vzrostlo zastoupení českých děl (Fiala: Hoši z první legie, 1923; Nedbal: Polská krev, 1924; Vinobraní, 1929; Starý: Z českých mlýnů, 1925; Piskáček: Ples tuláků, 1929; Perly panny Serafínky, 1930), objevily se novinky ostravských autorů (Kantor, Marhula: Děvčátko z hájovny, d: M. Hanák, r: A. Kantor, 1924). Nejčastěji dirigoval B. Halík. Souborem prošli mladí, později vynikající operetní umělci L. Otáhalová, M. Valentová, A. Minský, F. Paul (režíroval a hrál Hejtmana ve Weisově Revizoru, 1925). Dlouholetou ostravskou dráhu tu zahajoval dirigent M. Hanák, též nejplodnější domácí autor (9 operet; první Geniální švec, 1928; nejúspěšnější Frajerečka, 1935, 1939, 1947, 1955).

Postupný odklon od klasického repertoáru směrem k lokálním revuím (Hrstka, Paul: Ostraváci, co víc chcete, 1929; Kdy bude z tebe, Ostravo, nebe, 1930) a k oblíbeným současným operetkám vyvrcholil ve 30. letech. Hrály se bezmála všechny novinky populárních skladatelů J. Beneše, J. Jankovce a J. Stelibského, operety J. Weinbergera, ze světových autorů nejčastěji E. Kálmán, F. Lehár (Země úsměvů, 1932), L. Fall, R. Benatzky (poprvé Apači, 1925), R. Stolz, J. Strauss a J. Gilbert. V souboru působili současní i budoucí špičkoví operetní umělci (N. Gaierová, J. Kšírová, L. Theimerová, B. Tolarová, M. Honců, M. Nový, R. Strejka, B. Tichý, K. Třebický, A. Vašíček aj.), pravidelně se uplatňovali činoherci (J. Kovaříková, M. Rýdlová, J. Svobodová, J. Genttner, J. Kocian, K. Máj, J. Myron) i operní pěvci (E. Hadrabová, V. Kvapilová, J. Normanová, V. Bednář, K. Kügler, G. Talman), tanečníci a choreografové E. Gabzdyl a S. Machov. Tím byla zajištěna vysoká reprodukční úroveň. První subretou byla L. Slaná (1932–43), profil operety významně utvářel herec a režisér F. Hurych. Režírovali R. Harna a F. Uhlíř, dirigovali J. Singer a R. Langer, výtvarně spolupracovali zejm. J. Dušek, V. Kutzer a J. Obšil.

Za války vzrostl v reakci na německou okupaci původní český repertoár (Kvasnica: Další, prosím, d: M. Hanák, 1941; Kubín: Děvčátko z kolonie, d: V. Brázda, 1942), poprvé se hrály operety W. Kollo (Mazlíček, Jsem zamilován do své paní, Dívka na plakátě – 1943). Soubor posílil klavírista a dirigent V. Brázda (1941, původně korepetitor baletu), herec a režisér J. Pacl a herec J. Kobr. Ti pak dlouhodobě formovali jeho poválečný vývoj. Brázda vynikal pečlivým hudebním nastudováním partitur, širokým rozhledem po operetním repertoáru a ve spolupráci s Paclem a Gabzdylem neustálou snahou o původní tvorbu, byť jeho doménou zůstala klasická opereta. Poválečnou éru zahájila 26. 5. 1945 Nedbalova Polská krev (d: V. Brázda). Úsilím J. Myrona, J. Pacla, E. Gabzdyla, V. Brázdy a A. Minského byl ustaven samostatný operetní soubor s vlastním orchestrem a sborem. Po J. Strnišťovi a J. Koldovském ho vedl J. Pacl (1948–50 a 1957–71; v mezidobí 1950–57 R. Lampa), který určil dramaturgickou i inscenační podobu operetní produkce. Do repertoáru, jehož základem byly oblíbené klasické operety, vsouval málo hrané tituly, hudební komedie, později muzikály (už 1948 Divotvorný hrnec, Čochtan – J. Kobr), revue Osvobozeného divadla (jako první Baladu z hadrů, 1950) a původní novinky. Domácího autora měla opereta v D. Brázdovi (Vysněná, 1946; Ztřeštěné námluvy, pro které libreto podle své komedie Úsměvy a kordy upravil F. Tetauer a zpěvní texty napsal J. Seifert – r: J. Pacl, 1950). V poúnorové době Pacl uváděl, zprvu ve vlastních režiích, sovětské operety (Alexandrov: Svatba v Malinovce; Artěmovskij: Záporožec za Dunajem; Miljutin: Poplach mezi děvčaty – 1949; Dunajevskij: Volný vítr, 1951; Miljutin: Píseň tajgy, 1953). Pro začátek 50. let, kdy se na operetu útočilo jako na přežilé měšťácké umění, bylo charakteristické operetní využití her J. K. Tyla (Jiříkovo vidění, 1949; Děvče z předměstí, 1950; Tvrdohlavá žena, 1951; Lesní panna, 1954) a snaha o realistický inscenační sloh. Za Lampy byly hrány práce ostravských skladatelů (Kašper: Jak je důležité míti Filipa, d: A. Kašper, r: R. Lampa; Kubín: Pasekáři, d: V. Brázda, r: M. Vyoral – 1954) a operety J. Kalaše, jednoho z posledních autorů klasického operetního tvaru (Dovolená s Andělem, d: A. Kašper, r: R. Lampa; Mlynářka z Granady, d: V. Brázda, r: M. Holub – 1955). V poválečném období patřila ostravská zpěvohra k předním českým souborům. Působili tu L. Astrová, V. Candrová, N. Deborská, I. Drtinová, J. Hrušková, K. Janečková, F. Koudelová, O. Michálková, J. Waltrová, M. Janů, K. Jahn, M. Karpíšek, F. Návrat ad. Od 60. let pronikaly do repertoáru muzikály (Kramer, Giovannini, Garinei: Když je v Římě neděle, 1964; Loewe, Lerner: My Fair Lady s J. Kobrem v roli Doolittla, r: V. Hamšík, 1967), objevovala se málo známá díla klasiků (Millöcker: Kouzelné údolí, 1965) a dále se uplatňovaly domácí novinky (Macourek, Havlů: Malá noční hudba, 1970). Vedle J. Kobra se prosazovali K. Holubář a O. Pika, novými členy souboru se stali L. Opletalová, M. Barák, K. Šíp, O. Viktorin, později K. Diváková, I. Flaková, D. Hlubková, H. Riehsová, I. Simandlová, J. Ábel. Jako dirigent byl angažován zručný skladatel L. Matějka, režíroval stále častěji V. Hamšík (Stewart, Herman: Hello, Dolly, 1971; Kern, Hammerstein II.: Loď komediantů, 1972), scénografie byla dílem V. Šrámka.

1971–81 vedl soubor režisér M. Weimann, který navázal na repertoárový model Paclovy éry, na níž se podílel jako dramaturg. Akcentoval muzikál (Kander: Zorba, 1974; Loewe: Gigi, 1976; Leigh: Člověk z kraje La Mancha, 1977; Kander: Kabaret, 1978) a usilovně vyhledával žánrově různorodé domácí i zahraniční novinky, mnohdy uvedené v čs. premiéře (Kolker: Svatba Krečinského; Lawina-Świętochowski: Mořská panna – 1976; Grochovskij: Obyčejný zázrak, 1977). Českou současnou tvorbu zastupovaly hry L. Matějky (Anna, poklad rodiny, 1974; Oskar, 1975; Švejk, 1976; Klaun, 1981), D. Brázdy (Svátek pana ředitele, 1972, Klub starých mládenců, 1975) a dalších autorů (Ryšavý: Sebevražda za milion, 1978; Veteška, Zacharník: Holky na ocet, 1979; Petr, Malý, Kožík: Město šťastných lásek, 1980). Žánrové rozpětí se udržovalo i za vedení J. Kobra (1981–87), kdy se však objevila díla poplatná normalizačnímu režimu (Miller: Štěstí pro Annu, 1986; Malý, Brabec: Chlapi jako obrázek, 1988), ale také Brázdova původní opereta o M. Zieglerové Mařenka z Arény (1985). Přibyli sólisté H. Kubeczková, K. Čepek, P. Miller, M. Tolaš, K. Smolka, choreograf Z. Prokeš a činoherní režisér F. Kordula (např. Nedbal: Vinobraní, 1983; Zeller: Ptáčník, 1984; Offenbach: Madame Favart, 1985; Simon, Bacharach: Sliby – chyby, 1986 ad.). Dosavadní zahraniční kontakty (Drážďany, Gliwice) se rozšířily o Volgograd. 1976 vyhořelo Divadlo J. Myrona, opereta se deset let tísnila s operou v Divadle Z. Nejedlého, často hrála na zájezdech.

Krátce vedl soubor K. Poloch (1987–89), do konce porevoluční sezony K. Čepek (1989–90). Šéf a režisér většiny inscenací J. Měřínský (1990–98) nezachytil nové trendy v hudebním divadle, inscenačně i provozně lpěl na konzervativních operetních zvyklostech. Dramaturgicky oživil repertoár několika muzikály (Kander: Chicago, r: P. Novotný, 1990; Kern, Hammerstein II.: Loď komediantů, 1995; Loesser, Burrows: Jak snadno a rychle udělat kariéru; Loesser, Abbott: Kde je Charley? – 1998) i pozapomenutými operetami (Offenbach: Pařížský život, 1991; Abraham: Květ Havaje, 1992). Dominovala však klasika (Lehár, Offenbach, Strauss, Stolz), vrátily se muzikálové hity (Lerner: My Fair Lady, 1990; Herman: Hello, Dolly, 1992; Styne: Sugar, 1993; Porter: Kiss Me, Kate, 1995) a lidové operetky (Piskáček: Tulák, 1991; Hašler: Podskalák, 1993). Občas se objevily původní i přejaté novinky (Szigligeti, Matějka: Liliomfi, 1993; Zacharník, Cón: Mauglí, 1993; Zacharník, Slimáček: Princezna Písnička, 1994). Konzervativnost operety vyprovokovala konkurenční muzikálové projekty činoherního souboru (Stein, Bock, Harnick: Šumař na střeše, 1995; Wasserman, Leigh: Muž z La Manchy, 1998). Interpretační úroveň byla limitována nevýkonným sborem, orchestrem i řadou průměrných sólistů. Dlouholeté působení ukončili dirigent V. Brázda a J. Kobr. K oporám souboru patřili dirigenti L. Matějka a P. Škarohlíd, ze sólistů J. Drahovzalová-Hošťáková, D. Hlubková, H. Kubeczková, B. Morysová-Popková, A. Pszczolková, K. Čepek, J. Drahovzal, V. Morys, Č. Olka, R. Schausch, M. Školout a M. Urbánek, od 1998 šéf operety.

Literatura

V. Martínek: Repertoár na pomezí, Jeviště 1, 1920, s. 318; sb. Národní divadlo Moravskoslezské v Moravské Ostravě 1919–1929, Mor. Ostrava 1929; V. Martínek: Divadlo Moravsko-slezské v moravské Ostravě, in sb. Nové české divadlo 1928–1929, 1929, s. 111 + Divadlo Moravsko-slezské v Mor. Ostravě, in sb. Nové české divadlo 1930–1932, 1932, s. 109; Almanach věnovaný přestavěnému Národnímu domu v Mor. Ostravě, Mor. Ostrava 1941; J. Pacl: Ostravská opereta, Divadlo 1, 1949/50, s. 864; O. N. Štěpánek: K 35. výročí Českého stálého divadla v Ostravě, Ostrava 1954; alm. 40 let ostravského divadla 1919–1959, Ostrava 1959; F. Forman: Curriculum vitae Studia při NDMS v Moravské Ostravě, rkp. 1975, Ostravské muzeum; J. Škoda: O třicátých letech ostravské činohry, in sb. Ostrava 9, Ostrava 1977; alm. 60 let SD v Ostravě, Ostrava [1979]; M. Černochová: Ostravská opereta mezi dvěma světovými válkami, dipl. práce, FF UJEP 1980; J. Stýskal: Cesta O. Stibora k ochotnickému jevišti, in: Středisko 64 (5), 1977–80, Olomouc 1980, s. 75 + Oldřich Stibor a jeho cesta k divadlu (1901–1931), rkp. 1990, archiv UP; M. Zbavitel: Jiří Myron, Ostrava 1980 + Osm hereckých portrétů, Ostrava 1985 + Divadlo M. Holuba, rkp. 1988, SZMd Opava; J. Hošková: Mladý balet Ostravy, Tan. listy 19, 1981, č. 6, s. 8; V. Moravcová: Notre Dame de Paris, tamtéž, s. 11; V. Krautmannová: Chvála realismu, in sb. O současné české režii 2, 1983, s. 260; J. Štefanides: SD Ostrava, in sb. Ostrava, Ostrava 1985 + Divadelní kultura jako projev i aktivní činitel utváření regionu, in sb. Slezsko a severovýchodní Morava jako specifický region, Ostrava 1997; V. Vašut: Saša Machov, 1986, s. 33 + V hlavní roli E. Gabzdyl, Ostrava 1988; Divadlo J. Myrona Ostrava 1986, Opava 1986; 70 let SD v Ostravě, Ostrava 1989; V. Brázda: Melodie vzpomínek, 1994; Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, 75 let, Divadlo 1, 1995, č. 3, s. 11; J. Holeňová: S I. Rackem o ostravském baletu, Tan. listy 34, 1996, č. 1, s. 10; A. Houšková: R. Koval – šéf činohry SD v Ostravě, dipl. práce, FF UP 1996; A. Taussiková: Druhé ostravské období režiséra J. Kačera, dipl. práce, FF UP 1998; R. Kovaříková, E. Petláková: R. Koval 1924–1985, inventář pozůstalosti režiséra a herce, Olomouc 1999; Almanach Národního divadla moravskoslezského 1919–1999, Ostrava 1999.