Třešňák, Karel

Karel Třešňák

herec, režisér, divadelní ředitel, umělecký šéf

Všestranný divadelník s podnikatelskými schopnostmi, jež zužitkoval především na předměstských scénách. V polovině 30. let se pod jeho vedením z žižkovské Akropolis stala na několik let jedinečná platforma pro soudobou komediální tvorbu.

Narodil se jako druhé ze čtyř dětí do rodiny pražského obuvníka. Dětství prožil v Holešovicích. S divadlem se setkal jako rekvizitář a epizodista 1915 v Uranii. Poté odešel k venkovským cestujícím společnostem, ale již kolem 1917 hrál pod vedením K. Želenského v Žižkovské činohře (Deklaraci), kde působila i jeho budoucí manželka Laura Želenská (sňatek 1922). 1918 nastoupil do smíchovského Švandova divadla, odtud dostal pro organizaci stávek výpověď a 1920 přešel na sedm sezon do Uranie. Nejvýrazněji se prosadil pod hlavičkou divadla Akropolis, které 1928–35 vedl. Ve druhé polovině 30. let se vrátil do Uranie, řídil ji od září 1935 do května 1936. Na přelomu 1936/37 provozoval divadlo v Heinovce (v sále na dnešní Vinohradské třídě). 1937 hostoval ve třech inscenacích Slovenského národného divadla v Bratislavě. V květnu 1938 přijal angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích, kde stál jednu sezonu v čele činohry a působil tam též jako režisér (choť Laura byla v hereckém souboru divadla). V listopadu 1939 se na jednu sezonu vrátil do vedení divadla Akropolis. 1940–44 byl angažován jako herec v Divadle Anny Sedláčkové, po válce hrál v operetním souboru Divadla 5. května, v Divadle města Žižkova a 1946–48 v Novém divadle. 1948–50 umělecky řídil nově založenou scénu Městského divadla v Kolíně, od února 1950 do října 1951 hrál v Městském divadle na Kladně. Závěr profesionální kariéry strávil v Tylově divadle v Nuslích (1951–54). Pohřben je v hrobce rodiny Želenských na Vinohradském hřbitově.

Karel Třešňák jako Jack (F. Wedekind: Lulu, Uranie, 1923), foto: Gustav Hanzlík. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-15/76.

Do povědomí pražského publika i kritiky se T. dostal díky účinkování v divadle Uranie, kde jako herec začínal, vrcholným obdobím jeho herecké kariéry a rovněž divadelního podnikání bylo vedení divadla Akropolis. Před ním v tomto žižkovském divadle neuspěli již dva ředitelé, T. nastoupil s novým souborem a žánrově pestrou dramaturgií, jež postupně vyústila v převahu veseloher, frašek a provokativních kusů. Nebývalý divácký zájem kulminoval v sezoně 1933/34, především díky senzačním protikatolickým hrám J. Haise-Týneckého. V letním období zajížděl T. se souborem do mimopražských divadel a sálů, kde se výběr z repertoáru divadla Akropolis setkával s nadšeným ohlasem. Kolem poloviny 30. let však divácká přízeň, udržovaná reprízami několika efektních kusů, vyprchala; T. za špatné ekonomické situace žižkovské divadlo opustil a 1935–36 se bez úspěchu snažil se svým souborem prosadit v Uranii. Nadále stavěl na veseloherním repertoáru (v čele s kusy J. Haise-Týneckého). 1936 stanul na několik měsíců v čele souboru, který se usadil v sále Heinovky („Třešňákovo divadlo v Heinovce“). Hned první premiéru provázela aféra, kdy již cenzurou dvakrát schválená antiklerikální hra J. Haise-Týneckého Kohouti byla v předvečer uvedení ministerstvem zakázána, aby o týden později po opakovaném prozkoumání textu dalšími odborníky a za enormního zájmu publika konečně byla uvedena. Nijak ostře kritickou komedii pak čekalo pouze několik repríz v jediném týdnu (1. 1. – 7. 1. 1937), katolické Lidové listy rozdmýchaly nenávistnou kampaň a T. v obavě o osud divadla hru stáhl. V divadelním podnikání v Heinovce dále nepokračoval, na čas opustil pražské scény: díky pozvání svého švagra Drahoše Želenského 1937 hostoval v inscenacích souboru české činohry Slovenského národného divadla (F. Tetauer: Diagnóza, A. S. Puškin: Kamenný hosť, Skúpy rytier). Sezonu 1938/39 strávil bez větších ohlasů jako umělecký šéf činohry Východočeského divadla v Pardubicích. 1939 nastoupil na necelou sezonu do vedení divadla Akropolis, kde se potýkal s finančními i personálními nedostatky v uměleckém souboru; divácky nejvděčnějším počinem se zde staly pašijové hry (1940) s T. v roli Ježíše. Od počátku sezony 1940/41 byl členem nově založeného Divadla Anny Sedláčkové a brzy se zařadil ke stěžejním postavám souboru. Zůstal zde až do plošného uzavření divadel 1944; A. Sedláčková s ním konzultovala dramaturgii divadla.

Kolem 1947 hojně spolupracoval také s rozhlasem, ať již jako člen souboru Nového divadla v dramatických útvarech či jako vypravěč a recitátor rozhlasových pásem a účinkující v pohádkách. Jako praxí prověřený umělec byl 1948 přizván k vedení nového Městského divadla v Kolíně, kde naplňoval roli divadelního průkopníka: začínal s široce rozevřenou dramaturgií upevňovanou klasickými tituly (J. K. Tyla, L. Stroupežnického, M. Gorkého), usiloval především o získání lokálního publika. Přes divácké úspěchy se ovšem kvůli úředním zásahům do provozu a personálním změnám rozhodl divadlo opustit. Poslední léta života, kdy jej sužovaly vážné zdravotní obtíže, hrál již jen drobnější role v souborech kladenského divadla a nuselského Tylova divadla.

V řízení divadelních souborů byl T. veden především myšlenkou uměleckého podnikatele, soustředěného na návštěvnost a zájem širších lidových vrstev. Kladl důraz na soudobou českou dramatickou tvorbu: vedle J. Kubíka uváděl především dobově oblíbené sociálně-kritické komedie a antiklerikální veselohry J. Haise-Týneckého. V divadle Akropolis se jeho hry stávaly senzací sezon, s menším úspěchem spolupracoval s T. i na dalších scénách.

T. byl hercem kultivovaného, mírného projevu. Štíhlá postava, souměrný oválný obličej s širokým nosem a úzkými rty, vysoké čelo a tmavé oči posazené daleko od sebe jej od samých hereckých začátků v Uranii a u cestujících společností určily pro úlohy milovníků, k nimž později přibyly charakterní role, ve zralém a starším věku pak hrdinové pečlivě udržovaného vzhledu, otcové, důstojní páni. Školen na předměstských scénách a lidovém repertoáru (též v operetách) rád používal nadsazených tónů hlasu a důkladně artikulovaného přednesu. Příznačným prostředkem jeho hereckého stylu byl patos. Coby recitátor byl zván na veřejné slavnosti a shromáždění, prohloubený hlasový trénink zužitkoval také při práci pro rozhlas. Komické postavy na jevišti ztvárňoval s patrným přeháněním. Výraz jeho charakterních rolí podtrhovaly dvě svislé vrásky na čele, spolu s líčidly zdůrazněnými rýhami na tváři, věkem prohlubujícím se důlkem na bradě a silnými kožními řasami rámujícími dolní část obličeje. Klidný, až netečný pohled očí, jemný úsměv a zdrženlivost v pohybu a gestech byly ve vypjatých momentech vážných úloh prolamovány patetickou hyperbolou.

V divadle Akropolis hrál spolu se svou ženou zpravidla ústřední milenecký pár. Jako stěžejní postava žižkovské scény, představitel hlavních mužských úloh – povětšině mladých mnichů a aristokratů – byl v letech slávy divadla lákadlem publika (Kaplan a Jan Mirtl ve hrách Haise-Týneckého Arciknězi a Na horské faře, Vladimír a Jiří z her své ženy Klášter šedých sester a Bílá jeptiška, Korunní princ Rudolf z Anetova Mayerlinga). Druhým vrcholem T. herecké dráhy bylo angažmá u A. Sedláčkové, kde potvrdil pověst kultivovaného a všestranného interpreta, kterou vydobyl mj. i filmovou rolí Jana Proška v Čápově adaptaci Babičky B. Němcové (1940). Hrál zejména charakterní úlohy a uhlazené pány (Korth, F. Molnár: Hra na zámku), starší důstojné muže (Lorenzo, W. Shakespeare: Romeo a Julie; Profesor, K. Čapek: Loupežník), ale s úspěchem ztvárnil též životaplného Andrého z Coubierovy komedie 100.000.000 dolarů. Charakteristickou umírněnost a uhlazenost T. nejlépe uplatnil jako důstojný Tiberge v Nezvalově Manon Lescaut či vytříbený elegán Horác Giddens v Lištičkách L. Hellmanové (obé 1950).

Role

Uranie

Vilém (O. Schäfer: Teta Aurelka) – 1922; Prolog, Dr. Schön, Jack (F. Wedekind: Lulu), ? (F. Téver: Za zlatem) – 1923; Kazimír (G. Zápolská: Varšavská citadela), Mácha (P. Pingal: Byl první máj…), Edmond Kean (A. Dumas: Kean, slavný herec anglický) – 1925; ? (A. a V. Mrštíkovi: Anežka) – 1926; Mortimer (F. Schiller: Marie Stuartovna) – 1927; Dr. Lenský (J. Hais-Týnecký: Sestřičky u sv. Panny Kláry, i Akropolis) – 1932; František Nor (M. Radoměrská: Světlo jeho očí) – 1935; Maršál Lefêbvre (V. Sardou – E. Moreau: Madame sans-gêne), ? (A. Giumerá: Láska pastevce z hor) – 1936; Roman Veselský (J. Kubík: Královnička) – b. d.

Akropolis

Kaplan (J. Hais-Týnecký: Na horské faře) – 1928; Jan z Jenštejna (J. Rudloff: Lovecké štěstí Václava krále) – 1929; Kovář Žmoula (J. Tumlíř: Nanebevzetí kováře Žmouly), ? (A. Bisson: Srdce ze všech nejvěrnější), Prokop (M. A. Šimáček: Jiný vzduch), Korunní princ Rudolf (C. Anet: Mayerling), Plukovník Rédl (V. Vrána: Špionáž plukovníka Rédla, i Uranie 1934), Thór (J. Hais-Týnecký: Pan učitel) – 1930; Romeo (W. Shakespeare: Romeo a Julie), On (J. Hais-Týnecký: Papež), Vévoda Carlo de Chantier (U. Falen: Královna ostrova věčné lásky) – 1931; J. K. Tyl (D. Hallová – J. Kubík: Podzimní píseň lásky), Kaplan Kolešan (F. Bartoš: Růže z farské zahrady) – 1932; Korunní princ Rudolf (E. A. Longen: Alžběta, císařovna rakouská) – 1933; Jiří (L. Želenská-Třešňáková: Bílá jeptiška), Rolf (J. Hais-Týnecký: Atentát), Dr. Karel Kampas (K. Holý: S. O. S.), Von Hartenau-Harzburg (J. Kubík: Utíkejte! Prajzi jdou!), Jan Mirtl (J. Hais-Týnecký: Arcikněz), Roman Veselský (J. Kubík: Královnička), Vladimír (L. Želenská-Třešňáková: Klášter šedých sester) – 1934; Dr. Thelen (E. Synek: Velký případ) – 1939; bratr Michael (J. Hais-Týnecký: Bratří sv. Františka), Ježíš (J. Pauly: Umučení páně) – b. d.

Divadlo v Heinovce

Václav Lípa (J. Hais-Týnecký: Kohouti) – 1937.

Slovenské národné divadlo v Bratislavě

Don Carlos, Barón (A. S. Puškin: Malé tragédie: Kamenný hosť, Skúpy rytier), Dr. Ján Dohnal (F. Teatuer: Diagnóza) – j. h., 1937.

Východočeské divadlo v Pardubicich

? (F. Uher: Batailon) – 1930.

Divadlo Anny Sedláčkové

Korth (F. Molnár: Hra na zámku), Řepinský (J. Štolba: Její systém), Albert Gregor (K. Čapek: Věc Makropulos) – 1940; Hartl (Š. Békéffi: Neomluvená hodina), André (H. Coubier: 100.000.000 dolarů), Lövbörg (H. Ibsen: Hedda Gablerová), Lorenzo (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Profesor (K. Čapek: Loupežník), Harden (G. Wilhelmová – H. Wölffer: Paní Polanská), Hübner (B. Viková-Kunětická: Cop), Alfred Rosner (F. Šrámek: Ostrov veliké lásky) – 1941; Farář Hoppe (M. Halbe: Mládí), Rudolfův otec (V. Werner: Právo na hřích), Justiční rada (C. Götz: Hokuspokus), Pantalone (C. Goldoni: Sluha dvou pánů), Host (F. Koselka: Tajemný čaj o páté), ? (K. Goetz: Ingeborg) – 1942; Karel (K. Csathó: Má dcera to nedělá), Tit. (H. H. Ortner: Tobiáš Podivín), Flemming (O. Ernst: Flachsman vychovatelem), Paal (K. G. Külb: Sensační případ), Dr. Hudec (V. Štech: Třetí zvonění), Josef Kučera (J. Grmela: Správné děvče), Petr z Riordanů (H. Anspach: Půlnoční strašidlo) – 1943; Zlatohlav (J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena), Lars Gunarson (S. Langerlöfová – P. Knudsen: Císař z Portugalie), Standen (J. Zimmermann: Zásluhy paní Keglové), Vykladač snů, Hlas světce (J. Olmr: Nocí poraněn), Soudce (C. Giardini: Komedie podvodů), Machač (J. Štolba: Mořská panna) – 1944.

Divadlo 5. května

Major Chateau Gibus (F. Hervé: Mamzelle Nitouche) – 1946.

Nové divadlo

Dr. Bigli (S. Pugliese: Chůdy pana Celestina) – 1946; Pantalone (C. Goldoni: Lhář) – 1947.

Divadlo města Žižkova

Tony Andrson (B. Conners: Popelka Patsy), Ondřej Brtnický (L. Stroupežnický: Mikuláš Dačický z Heslova), Zachar I. Bardin (M. Gorkij: Nepřátelé), Kapitán Bluntschli (G. B. Shaw: Čokoládový hrdina) – 1947.

Městské divadlo v Kolíně

Ondřej Brtnický (L. Stroupežnický: Mikuláš Dačický z Heslova), Tiberge (V. Nezval: Manon Lescaut), William Seawright (N. Krasna: Drahá Marto) – 1948; JUDr. Hudec (V. Štech: Třetí zvonění), Tetěrev (M. Gorkij: Měšťáci), Čerych (K. Želenský: Tažní ptáci) – 1949; Mareš (J. K. Tyl: Fidlovačka), [Horác Giddens] (L. Hellmanová: Lištičky) – 1950; František Nor (M. Radoměrská: Světlo jeho očí) – b. d.

Městské oblastní divadlo na Kladně

Theseus (W. Shakespeare: Sen noci svatojánské) – 1950; Fenzl (V. Cach: Duchcovský viadukt), Batura (A. Kornejčuk: Kalinový háj) – 1951.

Městské divadlo na Fidlovačce

Tajemník (E. Székely: Zlatá hvězda), Prokop (J. S. Miljutin: Trembita), Jermenski (O. Nedbal: Vinobraní) – 1951; Čenský (J. Jankovec: Usnul v pyramidě), Řídící učitel (J. Jankovec: Teče voda proti vodě) – 1952; Vantuch (J. Hrbas: Valašská nevěsta), Bavor (J. Křička – J. Pakosta: Tichý dům) – 1953; Hilarius (E. Audran: Loutka) – 1954.

Režie

Uranie

A. a V. Mrštíkovi: Anežka (i scéna) – 1926.

Akropolis

V. Werner: Meda Valentová – b. d.

„Třešňákovo divadlo v Heinovce“

J. Hais-Týnecký: Kohouti – 1937.

Divadlo města Žižkova

B. Conners: Popelka Patsy – 1947.

Teatralia

Vzpomínka, Národní divadlo 30, 1955, č. 8, s. 29–31 [o K. Želenském].

Prameny

NMd: osobní složka K. T. – přírůstek 40/75 a 15/76

Literatura

nv., Právo lidu 11. 6. 1922 [Vilém, Teta Aurelka]; J. Grmela, tamtéž 15. 1. 1925 [Kazimír, Varšavská citadela], M. Majerová, Rudé právo 7. 5. 1927 [Mortimer, Marie Stuartovna]; nesign.: Obnovené divadlo „Akropolis”, Právo lidu 20. 10. 1928 [K. T. novým ředitelem divadla]; nesign.: Nové divadlo v Praze, Národní listy 26. 10. 1928 [Znovuotevření divadla Akropolis] ● Akropolis: Jt.: Premiéry původních her v divadle Akropolis, Národní listy 12. 2. 1929; Jt.: Žižkov ukazuje cestu, tamtéž 12. 3. 1929; -ll- [V. Müller]: Předměstské divadlo a kritika, Národní listy 18. 4. 1931 [K. T. vykázal V. Müllera z divadla]; A. S., Venkov 14. 10. 1933 [bratr Michael, Bratři sv. Františka] + Národní politika 27. 3. 1934 [Karel Kampas, S. O. S.]; Ot. F. [Fischer], Lidové noviny 27. 3. 1934 [K. T. ředitelem Akropolis] ● nesign.: Ředitel Třešňák do Uranie, Právo lidu 22. 3. 1935 ● SND: bh: Tetauerova Diagnosa v Bratislavě, Lidové noviny 17. 4. 1937; bh: Opožděný Puškinův večer, Lidové noviny 6. 5. 1937 ● jr.: K. T. pokouší se…, Národní listy 13. 11. 1939 [K. T. znovu do vedení Akropolis] + Hrušínský v Akropolis, tamtéž 1. 3. 1940 [Akropolis za vedení K. T. jako scéna nových talentů] + Molnár u Sedláčkové, tamtéž 12. 9. 1940 [Korth, Hra na zámku, K. T. novým členem Divadla A. Sedláčkové] ● Divadlo A. Sedláčkové: K. Engelmüller, Národní politika 15. 2. 1941 [André, 100.000.000 dolarů]; Kab., Venkov 19. 2. 1941 [André, 100.000.000 dolarů]; Kov., Venkov 11. 12. 1941 [Alfred Rosner, Ostrov veliké lásky]; AMB: Úkol nad sílu, Venkov 11. 9. 1941 [Profesor, Loupežník]; A. J. U., Národní politika 28. 11. 1941 [Hübner, Cop]; V. L., Venkov 28. 11. 1941 [Hübner, Cop]; Ks, Lidové noviny 20. 2. 1943 [Tobiáš, Tobiáš Podivín]; A. J. U., Národní politika 20. 2. 1943 [Tobiáš, Tobiáš Podivín] ● kauza Kohouti: nesign., Národní politika 20. 12. 1936; -r: Třešňákovo divadlo v Heinovce, Československé divadlo 20, č. 1, s. 3; nesign.: Překvapení ve vinohradské Heinovce: stráž místo představení, České slovo 28. 12. 1936; jv.: Mnoho povyku pro nic, České slovo 3. 1. 1937; K. Engelmüller: Kohouti, Národní politika 5. 1. 1937; nesign.: Výtržnost v divadle, Telegraf 8. 1. 1937; nesign.: Kolem Haisových „Kohoutů“, Právo lidu 9. 1. 1937; [bez tit.] Volné slovo 9. 1. 1937; nesign.: Bezbožecká hra vzata z programu!, Lidové listy 10. 1. 1937; hab+pv: Peří z kohoutů po celé republice, Lidové listy 14. 1. 1937 ● nekr.: -as, Film a doba 1, 1955, č. 5–6, s. 282 ● nesign., Večerní Praha 10. 12. 1956 [nedožité šedesátiny]; L. Pacák: Opereta, Praha 1946, s. 224, 239, 240, 241; S. Langer: Divadlo Uranie, strojopis, 1960, DÚk; P. Wiesner: Prvních sedm let, in 20 roků Městského divadla v Kolíně, Kolín 1968, s. 20–31; DČD IV.