Werner, Vilém
nahoru...
Autor společenských komedií, který patřil vedle K. Čapka a F. Langera k nejúspěšnějším dramatikům první republiky. Divácky přístupné a oblíbené hry vynikaly vyvinutým citem pro divadelní účin, nejzdařilejší a nejoceňovanější Lidé na kře (1936) postihla neklidnou společensko-politickou atmosféru 30. let.
Používal též jména Vilém Vojta Verner (Werner), Willy (Willi) Werner a Verner-Čermák.
Dětství prožil do 1903 ve Vídni, kde byl jeho otec zaměstnán v c. k. tiskárně. Po přestěhování do Prahy navštěvoval ve školním roce 1904/05 měšťanskou školu na Žižkově a 1905–10 státní reálné gymnázium na Vinohradech, které však musel na konci čtvrtého ročníku kvůli existenčním problémům rodiny opustit. 1910–14 byl knihkupeckým praktikantem (1914 účetním v nakladatelství J. Otto), 1911–13 večerně studoval na Odborné škole Grémia knihkupců pražských. V pozici knihkupeckého účetního následně pracoval v nakladatelství M. Urbánek (1914), J. R. Vilímek (1914–15), v Nakladatelském družstvu Máj (1915–16) a v České grafické Unii (1916–17). 1919 byl zaměstnán v účtárně Státního obilního skladu v Praze a 1919–21 v obilním úřadu v Bratislavě. Tamtéž posléze působil jako ředitel administrace časopisu Slovenská politika (1921–24) a Národný denník (1925) a jako ředitel firmy Novina (1926–28), vlastnící nádražní a uliční novinové stánky. Po návratu do Prahy pracoval od 1928 jako tajemník Městského divadla na Královských Vinohradech, odkud dostal 1932 výpověď kvůli ekonomickým potížím divadla. T. r. nastoupil do Československého rozhlasu, kde zastával nejprve pozici dramaturga a později referenta dramatického a autorského odboru. Za druhé světové války byl 1942 po atentátu na R. Heydricha z rozhlasu propuštěn (mj. kvůli členství v zednářské lóži a bývalým stykům s Židy), pracoval pak jako lektor v Lucernafilmu. V atmosféře strachu, po opakovaných výsleších na gestapu, uveřejnil 1941–43 několik novinových a časopiseckých článků, ve kterých dal průchod svým konzervativním, antisemitským postojům (trvale sympatizoval se stranou národně sociální), v nichž se kriticky vyjadřoval k politickému uspořádání první republiky, napadal její čelné umělecké představitele (F. Langera, K. Čapka, Osvobozené divadlo) a projevoval sympatie ke stávajícímu protektorátnímu nacionalistickému režimu. Za tato vyjádření proti němu vedl Syndikát českých spisovatelů po 1945 disciplinární řízení, jehož důsledkem byl čtyřletý publikační zákaz. 1947 byl rozsudek zrušen a W. se stal externím lektorem znárodněného československého filmu. Krátce po komunistickém puči 1948 byl ze Syndikátu českých spisovatelů vyloučen, na podzim 1948 s ním ukončil spolupráci Státní film a W. odešel do invalidního důchodu. 1952–56 pracoval jako účetní v podniku na výrobu praček Perun a v sezoně 1956/57 jako ekonomický ředitel Divadla J. Wolkra. Byl ženatý, měl dvě dcery. Od počátku 40. let trpěl podlomeným zdravím (žaludeční vředy, neurastenie). Stupňující se deprese, vyvolané neutěšeným existenčním postavením po 1948, jej dovedly k sebevraždě.
W. patřil vedle K. Čapka a F. Langera k nejúspěšnějším českým dramatikům první republiky. Napsal dvacet tři dramat, převážně v divácky přístupném a oblíbeném žánru společenské komedie. Jeho hry hojně uváděla česká i slovenská profesionální i ochotnická divadla a v případě nejatraktivnějších titulů (zvláště Právo na hřích a Lidé na kře) i četné zahraniční scény; dvě byly zfilmované (Právo na hřích, 1932; Lidé na kře, 1937), čtyři nastudoval rozhlas (Srdce na uzdě, Medvědí tanec, Labyrint manželství, Lidé na kře). Kromě divadelních her psal verše a zejména drobné prózy, jež námětově čerpaly z postřehů a zážitků z všedního života. Knižně vydal dva soubory fejetonisticky laděných textů o rybářích (Sedí rybář u vody, 1942) a houbařích (Chodí houbař po lese, 1947). Jako filmový scénárista se podílel na snímcích Žena, která ví co chce (1934, s J. Mottlem), Jiný vzduch (1939, s V. Wassermanem), Druhá směna (1940, s K. Steklým a K. Barochem) a Šťastnou cestu (1943, s O. Vávrou). Během působení v rozhlasu upravil pro vysílání divadelní hry cizích autorů (A. de Vigny: Strach má velké oči, 1935; M. Pagnol: Malajský šíp, 1935; A. Gide: Oidipus, 1936; Ch. Vildrac: Koráb Tenacity, 1936) i hru vlastní (Labyrint manželství, 1935).
Jako dramatický autor měl W. vyvinutý cit pro divadelnost, kompoziční obratnost, schopnost vystavět napínavou dramatickou situaci, napsat živé postavy a účinné dialogy. Hry však zároveň trpí obsahovou mělkostí, odvozeností a malou propracovaností, mají sklon k efektnosti, děj ani postavy nejsou psychologicky pravděpodobné. Lehkomyslné společenské komedie z prostředí vyšších společenských vrstev se zabývají milostnými peripetiemi propletených partnerských vztahů (Choulostivá historie, 1925; Pod stromem zapovězeným, Hotel Zázračná voda, obě 1927). Námětově vycházejí z žánru červené knihovny, tu a tam stopově obohaceného o závažnější polohy vlastní komediím Marivauxovým či Schnitzlerovým. Klíčovou figurou je většinou mladá energická dívka, schopná řešit zamotané životní situace druhých. Tyto komedie byly uváděny na pražských předměstských scénách či ve Slovenském národném divadle v Bratislavě, kde W. v té době pracovně působil.
Další hry, vytvořené v témže stylu (Srdce na uzdě, 1928; Právo na hřích, 1931), kterými se W. prosadil na prvních pražských scénách (Městské divadlo na Královských Vinohradech, Národní divadlo), prozrazovaly kultivaci autorova rukopisu a schopnost napsat konkrétním hercům role na míru. Nejúspěšnější bylo Právo na hřích s ústřední figurou energické tchyně, která s elegancí a bravurou pomáhá řešit manželskou krizi své dcery (roli původně psanou pro M. Hübnerovou po jejím úmrtí ztvárnila Z. Baldová). Ožehavá otázka manželské nevěry je tu podána odlehčenými, humoristickými prostředky, v duchu měšťansky tolerantní, relativizující morálky. K takovému typu her seW. vracel i v dalších letech (Láska je problém ožehavý, 1930; Štěstí je umění, 1939).
Spolupráce s Národním divadlem (konkrétně s dramaturgem F. Götzem) jej přivedla k hrám tematicky závažnějším a sociálněji orientovaným (Todo je outsider, 1929; Komediant Hermelín, 1932; Medvědí tanec, 1933; Zuzana hraje vabank, 1933). V jejich středu stojí postavy outsiderů (nezáludný zlodějíček Todo, cirkusový poctivec Hermelín, tradicionalistický malíř Ivan, morousovitý svobodný mládenec Jirmal), které v zájmu uchování vlastního životního přesvědčení a mravní integrity čelí pragmatickým postojům většinové společnosti.
Autorovo úsilí hlouběji portrétovat soudobého člověka a společnost, v níž žije, vyvrcholilo v jeho nejzdařilejší a nejoceňovanější hře Lidé na kře (1936), která postihla neklidnou atmosféru 30. let, podmíněnou hospodářskou krizí a stupňujícím se světovým politickým napětím. Na obrazu středostavovské rodiny, čelící finanční tísni, W. ukázal neřešitelné rozpory mezi generací rodičů, neústupně se držících starých, tradičních hodnot, a dětí, kterým nedostatek prostředků brání plnohodnotně profesně i osobně žít a svádí je nakonec k mravním kompromisům. Hra v porovnání s ostatní autorovou tvorbou vyniká věrohodností hlavních postav, propracovaností životních osudů a gradací dramatického konfliktu, jenž neústí do líbivého happyendu. Mimořádný úspěch hry podpořilo též citlivé a pozorné nastudování K. Dostala v Národním divadle s F. Smolíkem, Z. Baldovou či L. Peškem i filmové zpracování, vycházející z téhož hereckého obsazení a doplněné o dobové filmové hvězdy (L. Baarová, H. Vítová, L. Boháč).
V následujících dramatech, napsaných v období druhé republiky a protektorátu, W. většinou explicitně či jinotajně reagoval na aktuální politickou situaci a hry zřetelně sledovaly i mimoumělecké cíle: posílit sebevědomí a semknutí národa tváří v tvář nacistické agresi. Drama Noví lidé (1938) navazuje na hru Lidé na kře a osudy týchž postav rozvíjí v bezprostředním kontextu doby (květnové mobilizace a zářijových mnichovských událostí 1938) se snahou nalézt šťastné a pro národ prospěšné vyústění. Půlnoční slunce (1941) vypráví na půdorysu severského dramatu o životě v extrémních podnebných podmínkách, ovlivňujících lidská jednání, a o toužebném očekávání příznivějšího ročního období, kdy znovu „vyjde slunce“. Červený mlýn (1940), inspirovaný ruralistickou literaturou, sleduje heroický zápas zarputilé mlynářky o obnovu zadluženého hospodářství v prostředí prodchnutém mezilidskými sváry, které částečně ustoupí až v okamžiku požáru mlýna, kdy je třeba, aby se lidé semkli a společně přiložili ruku k dílu. Zřetelný alegorický ráz hry neušel pozornosti nacistické cenzury; v dubnu 1941 bylo další uvádění v Národním divadle zakázáno.
V hrách, napsaných po 1945, které již nedostaly příležitost scénické realizace, zůstalW. věrný měšťanskému typu dramatu, nepoznamenaného dobovou levicovou a komunistickou ideologií. Spočívaly na obvyklém půdorysu vztahových peripetií, přičemž zároveň reflektovaly stávající společensko-politické dění. Člověk v pekle (1949) zobrazoval na pozadí vztahu desperátského amerického vojáka a Němky situaci v hospodářsky i morálně rozvráceném poválečném Německu, Pařížský rychlík (1959) svět maloměstských lidí 50. let, potkávajících se na vlakovém nádraží, Trosečníci (1958/59, zůstalo v rukopise) životní zákruty prominentních prvorepublikových osob, které se protichůdně vyrovnávají s oktrojovaným postavením v nové společnosti.
Zvláštní místo ve W. tvorbě zaujímají tři dramata: juvenilní pohádková hra Rekovný Honza (1912), historické drama z pobělohorské doby Zkáza (1927), zabývající se otázkou věrnosti vlastní víře ve změněných politických podmínkách, a politická expresionistická hra Kuli (1929), vyjadřující se kriticky k fungování prvorepublikové parlamentní demokracie a politiky vůbec.
W. byl autorem své doby; jeho společenské komedie byly pevně svázány s liberálně demokratickým klimatem první republiky. Získaly si příznivý ohlas diváků, kritika se k nim však stavěla převážně odmítavě. Pocity neuznanosti, nedostatečného odborného přijetí W. vedly k veřejným polemikám, k vyzdvihování těch, kteří o jeho hrách psali příznivě (J. Vodák, K. Engelmüller). V tíživé společenské situaci za protektorátu pak tyto osobní výpady nabývaly eticky nepřijatelného rázu. Poválečná proměna politicko-společenského a kulturního paradigmatu, jakož i W. zproblematizované společenské postavení, vytěsnily jeho hry na okraj zájmu; nepatřily mezi dramatickou tvorbu, která se měla uvádět. Totalitní komunistický režim pak přispěl k W. zapomnění.
Životní události
- 8. 12. 1892: narození, Vídeň (A)
- 22. 5. 1966: úmrtí, Praha (CZ)
Další jména
Verner Vilém Vojta, Werner Vilém Vojta, Werner Willy, Werner Willi, Verner-Čermák
Vazby
H
Vznik: 2018
Autor: Martin J. Švejda
