Rádl, Bedřich

Bedřich Rádl

* 7. 9. 1905 Praha – Žižkov (CZ)

† asi 1981 (CZ)

herec, redaktor

Komediální herec a kabaretiér, představitel vizuálně výrazných, až groteskních typů a klaunů. Vystupoval v Osvobozeném divadle (1925–30) a v Červeném esu (1932–33). O Osvobozené divadlo se zasloužil též sběratelsko-dokumentační prací; memoáry bratří Rádlů jsou podstatným pramenným materiálem pro studium české divadelní avantgardy.

Psán též Radl. Pocházel z rodiny Bedřicha R., adjunkta c. k. státních drah z Domažlic, a Anny Endersové ze Slavkova u Falknova (dnešní Sokolov). Absolvent žižkovského gymnázia studoval 1924–30 na právnické fakultě. V sezonách 1921/22–1925/26 si přivydělával v činohře Národního divadla, kde byl 1924 evidován jako elév Hilarova pomocného sboru. Už 1923 se připojil se starším bratrem Ottou ke vznikající skupině Volného sdružení posluchačů konzervatoře. Bratři se příležitostně věnovali též ochotnickému divadlu. Po premiéře Langrovy Periferie, kterou nastudovali s Akademickým spolkem Chod v Domažlicích, se na výzvu J. Frejky v srpnu 1925 začlenili do skupiny, ze které se t. r. zformoval soubor Osvobozeného divadla. R. setrval jako herec ve svazku Osvobozeného divadla i po odchodu J. Frejky a E. F. Buriana, 15. 9. 1927 podepsal smlouvu o angažmá a působil zde až do ukončení svého vysokoškolského studia 1930. Pomáhal mj. zajišťovat provozní agendu divadla, po Honzlově odchodu 1929 krátce působil jako úředník divadelní kanceláře. 1932–33 účinkoval v kabaretu Červené eso (až do jeho zániku). Byl ženatý s herečkami Světlou Svozilovou (1930–40), Hanou Vítovou (1940–55), s níž měli dceru Bedřišku R. (1946–1966), jež spáchala v nedožitých dvaceti letech sebevraždu, a Natašou Tanskou (1955–?); jeho poslední manželka nepocházela z uměleckého prostředí. Podobně jako bratr Otto se průběžně věnoval filmové žurnalistice: 1930–33 byl redaktorem Filmových listů, krátce i časopisu Kino, o rok později přešel s bratrem do nově založené Kinorevue, kde byl 1936–42 hlavním redaktorem. Hrál ve filmu Studentská máma (1935); za okupace pracoval pro propagaci Metropolitanfilmu a Lucernafilmu (1943–45). Po válce působil jako obhájce ve věcech trestních. Do důchodu odešel 1976.

Bratr Otto, též Otokar R. (14. 4. 1902 – 28. 4. 1965), byl rovněž právníkem a všestranně založenou uměleckou osobností; uplatňoval se jako herec, filmový publicista, redaktor, historik filmu, překladatel a pedagog. Po maturitě studoval 1922–25 herectví a režii na dramatickém oddělení Státní konzervatoře hudby (r.: A. Vacquerie Člověk třtina, 1924, s J. Horákovou) a souběžně 1921–25 práva; promoval 1928. 1925–26 redigoval divadelní revui Komedia. Poté nastoupil koncipientskou praxi, kterou ukončil 1933. S bratrem se účastnil aktivit Volného sdružení posluchačů konzervatoře, ale Otto vystupoval jen zřídka; podobně i v Osvobozeném divadle (např. zaskakoval za J. Wericha v představení Učitel a žák). Pro divadlo fotografoval a poskytoval mu drobné právnické služby. Posléze se přeorientoval na film. 1933–34 redigoval časopis Svět ve filmu a obrazech, od 1935 (s bratrem Bedřichem) týdeník Kinorevue. Psal filmové recenze, scénáře (V tom domečku pod Emauzy 1933, Zlaté ptáče 1932), texty písní (Růžové kombiné 1932, Zlaté ptáče 1932), hrál ve filmech Kariéra Pavla Čamrdy (1931) a Zlaté ptáče (1932). Překládal romány a eseje. Režíroval dokumentární film Obraz moderního Československa pro mezinárodní výstavu v Paříži 1937. Od t. r. byl londýnským zpravodajem Lidových novin; propagoval české umění. Za války emigroval do USA, kde přednášel o filmu na univerzitě v Minneapolis. Působil zde také jako ředitel společnosti pro vědecký film. Zemřel 1965 v New Yorku.

Bratři Rádlovi vystoupili ještě jako studenti v inscenaci dramatické prvotiny J. Frejky Kithairon. Společně uvedli za letního pobytu v Domažlicích 1925 Langrovu Periferii v režii B. R., k níž O. R. navrhl jednu z prvních, čistě konstruktivistických výprav. Inscenaci poté zopakovali už jako členové Frejkovy skupiny s názvem Osvobozená scéna v Teplicích-Šanově 17. 10. 1925. Herecky aktivnější B. R. hrál zpočátku drobné komické role, např. Mistra Tulipána ve Frejkově režii starofrancouzské Frašky o Mimínovi pod hlavičkou Divadla mladých. Příležitost k rozšíření oboru dostal v roli milovníka Colina v nové verzi inscenace Cirkusu Dandin. Jako zakládající člen Osvobozeného divadla byl až do 1929 pravidelně obsazován. K význačnějším rolím, ve kterých uplatnil svůj výrazný fyzický zjev – křehkou, štíhlou, vytáhlou figuru, plastický pohyb a sklon ke grotesce, patřil hlavně Dandy z Nezvalova večera (část Vězeň – Madrigal) a Dr. Kulečník v obnoveném nastudování Pojištění proti sebevraždě Y. Golla. Větší herecké příležitosti mu poskytl J. Honzl. B. R. hrál Cizince v pantomimě J. Mahena Poklad krále Kadma, jejíž inscenační styl charakterizovalo parodistické „hraní na druhou“; zaujal také jako Félix ve hře Y. Golla Methusalém. Jeho postava „utonulá v cifrách“ byla celá v bílém, na jedné straně kabátu „Má dáti“, na druhé „Dal“, v rukou dvě bílé koule s čísly. Dobře se uplatnil v němých i mluvených klaunských rolích: s B. Nálevkou vytvořili komické postavy sebevrahů v taneční pantomimě M. Holzbachové Park, s M. Nedbalem hlavní role Klaunů v Mahenově pantomimě Trosečník. Přátelil se s V + W, v jejichž inscenacích ztvárnil řadu drobných rolí (mj. ve Vest pocket revue). Ochoten pohotově zaskočit nebo převzít roli, patřil k oporám souboru. Komické vlohy uplatnil i v kabaretu Červené eso: jako režisér 2. programu A la carte převzal 1932 po odchodu zpěváka S. Razova jeho roli (z orchestru za něj zpíval E. F. Burian) a ztělesnil také dvojroli číšníka–konferenciéra, který hostům servíroval jednotlivá čísla programu; s krátkými sklepnickými glosami se obracel střídavě k bohatému sekčnímu šéfovi vpravo a chudému dělníkovi vlevo. Gestickými a pohybovými prostředky B. R. vytvářel vizuálně výrazné komediální typy. Smysl pro parodii a humor osvědčil zejména v groteskně pojatých rolích postav z vyšších vrstev i v rolích klaunů, zlodějíčků a zástupců drobného lidového živlu. S režisérem J. Honzlem spolupracoval rovněž na večerech poezie.

Publikované a rukopisné vzpomínky z archivu obou bratrů tvoří podstatný pramenný materiál pro studium tvůrčí cesty představitelů české divadelní avantgardy.