Saletka, Antonín

Antonín SALETKA

* 16. (17.) 5. 1689 Olomouc

† 28. (29.) 5. 1730 Kladsko (Polsko)

dramatik

Do jezuitského řádu vstoupil 1704. Na pražské univerzitě vystudoval filozofii (1708–10) a teo­logii (1715–18). Učil na gymnáziích v Klatovech (1707), v Brně (1711–14), ve Vratislavi (1720–22), v Olomouci (1723–25), v Březnici (1726) a Kladsku (1727–30).

S. jméno je spojováno se dvěma slavnostními hrami. První z nich, Saeculum coronatum, gloriose ominosa futura secundi saeculi Idea auspice Rege saeculorum Immortali, Deo [Korunované století, slavně předvídaná Idea dalšího století pod ochranou Boha, nesmrtelného krále všech pokolení, Olomouc 1724], byla složena ke stému výročí založení olomouckého jezuitského konviktu Ferdinandem II. a předvedena 14. 7. 1724. Skládá se ze zpívaného prologu (protologia musica), osmi čísel (numeri) a epilogu. Jejím námětem je oslava uplynulého století (a tím také Ferdinanda II.) a vyjádření naděje, že nové století za vlády Karla VI. bude kráčet v jeho stopách. Tento motiv je zpracován ve třech rovinách, zvaných ve hře témata (thema). V prvním z nich, označova­ném jako „thema allegorico-comicum“, se Čas (Chronus), Pověst (Fama) ad. rozhodnou oslavit uplynulé století, vybírají vhodnou formu (koruna), čas k oslavě apod. Nové století (Saeculum novum) chce také dosáhnout této pocty a přemluví Přání (Desiderium), aby vytvořilo jeho obraz a umístilo ho v Chrámu Cti (Templum Honoris). Jeho úsilí vyrovnat se uplynulému století nakonec dojde chvály. Hlavními postavami druhé roviny, nazvané „thema symbolico-musicum“, jsou Jubilus (z lat. jubilare – jásat, oslavovat), toužící oslavit nové století, a jeho průvodkyně Paměť (Memoria), která ho seznamuje s jednotlivými „ferdinandovskými“ ctnostmi předcházejícího století. Výstupy této roviny byly zpívané a zřejmě také doprovázené emblematy, tj. alegorickými obrazy obsahujícími krátký nápis, který vysvětloval jejich význam. Třetí rovinu, „thema panto-mimicum“, tvoří komické výstupy Ramogety, jeho druhů Phantasula a Rasula a postavy jménem Antigeta, který každý jejich výstup na závěr ironicky glosuje. Ramogeta si nejprve vezme do hlavy, že je bůh Janus, a chce také získat korunu. Vydává se proto na Olymp, navštěvuje i podsvětí a nakonec při příležitosti své korunovace uspořádá velkolepou hostinu.

V rámci oslav vyšlo tiskem také osm elogií, tj. oslavných básní opěvujících osm Ferdinandových ctností ve stejném pořadí, v jakém je předvádělo „thema symbolico-musicum“ uvedené hry. Básně vydané pod souhrnným názvem Odyssea saeculi coronati… [Odyssea ­korunovaného století…] byly dříve mylně považovány za samostatnou hru.

Druhou hrou je holdovací melodrama Fama Sancta Vocali Vaticanae Gloriae Tuba Orbe resona universo [Svatá pověst šířená po celém světě hlásnou troubou vatikánské slávy] provedené v říjnu 1729 v pražském Klementinu během oslav kanonizace Jana Nepomuckého. Hra, rozdělená na předehru (introductio musica), 14 čísel (numeri) a epilog, líčí „konkurs“ na postavení pomníku k Janově poctě. Nejprve je pro něj vybráno místo – Praha, doslova pražské trojměstí, ležící v srdci Evropy. Jednotlivé země (Slezsko, Morava, Itálie, Francie, Španělsko, rakouské země a Uhry) pak předvádějí své návrhy, Hagiophila (Láska k svatým) nakonec vybírá pomník navržený Trigonianem (jméno odvozené od lat. trigonum – trojúhelník), trojstěn ve tvaru srdce, jehož strany symbolizují ctnost, slávu a učenost. Ve hře vystupují pouze alegorické postavy, např. již zmínění Trigonianus a Hagiophila, Eudoxus (eudoxia – pravé učení), géniové různých zemí apod. Scénické poznámky libreta naznačují scénografické řešení. Při inscenaci bylo použito přední a zadní jeviště rozdělené oponou, přičemž vpředu stáli zpěváci, jejichž zpěv byl doprovázen obrazy (pravděpodobně namalovanými na kulisách) na zadním jevišti. Námětem melodramatu Fama Sancta se o několik let později zřejmě inspiroval jiný jezuitský dramatik, A. Jeniš. V jeho hře, provedené během školního roku 1732/33 v Uherském Hradišti, jde o nové divadlo pro hradišťské múzy. Ve hře vystupuje např. Athenarchus (ředitel gymnázia), Hagiophylactus, Eudoxus aj. Pomníkem se zde stává obraz neporušeného jazyka (⇒ Kraus 1918).

Pro obě hry je dochován seznam účinkujících – většinu tvořili studenti gymnázií (jako Dromulus IV. se na provedení hry Fama Sancta podílel např. tehdejší student gramatiky, později proslavený varhaník a pedagog J. Seger), protože však šlo o slavnostní příležitosti, účinkovali v představení i posluchači filozofických a teologických fakult.

Hudební materiál k žádné z uvedených dvou her se nedochoval, a proto nelze jejich kompozici blíže charakterizovat. Víme pouze, že hudební části byly zpracovány formou recitativů a árií, na rozdíl od „činoherních“ částí rýmovaných, jak to bylo u jezuitských her první poloviny 18. stol. běžné. V literatuře byl S. často považován za skladatele hudby (např. ⇒ DČD I), toto tvrzení nemá však v pramenech žádnou oporu. Podle hypotézy V. Nováka (⇒ Jezuité 2006) zkomponoval hudbu k melodramatu Fama Sancta Š. Brixi (tento skladatel uvedl totiž závěrečný sbor epilogu hry jako svoji skladbu při svatojánské lodní hudbě na Vltavě v květnu 1731). S. tedy patrně není autorem hudby, ale textů uvedených her.

Edice

Korunované století, slavně předvídaná Idea dalšího století pod ochranou Boha, nesmrtelného krále všech pokolení… 1724 (Thema panto-mimicum), překlad části hry je přílohou ke studii: M. Jacková, Jak se smáli netopýři (Komické prvky v jezuitských školských hrách), DR 18, 2007, s. (53–60), 93–97.

Prameny a literatura

NK, sign. 52 A 19, č. 1; 51 A 14, č. 17 (též VKOL, sign. II 23220): Fama sancta Vocali Vaticanae Gloriae Tuba Orbe resona universo, in medio Europaei cordis Theatro Tripoli Pragena ad erigendum Juxta Trilateram Cordis mensuram, Trigonum: Virtutis, Gloriae, Doctrinae Colossum Thaumaturgo Intaminatae Famae Patrono, Periclitantis Vindici S. Joanni Nepomuceno Sacrae Apotheoseos Honoribus recèns donato, Solicitè intenta…, Pragae 1729, libreto; sign. 51 A 14, č. 18: Deß Heil. Ruffs Auß der Vaticanischen Ehren-Posaun durch die gantze Welt Erschallender Wiederhall, In dem Schauplatz deß Europaeischen Hertzens, Das ist: In der zu Ehren deß jüngst Heilig-gesprochenen Wunderthätigen Ehren-Patrons, Becrönten Blutzeugens, Schützern deß Vatterlands, Infulirten Dohm-Herrns, und Hochweisen Lehrers S. Joannis Nepomuceni, Nach Maaß deß dreyseitigen Hertzens ­Aufzurichten angesinnten Und in Ruhm der Tugend, der Ehr, und der Wissenschafft bestehenden Ehren-Saul…, [Praha] 1729, tištěná německá periocha; VKOL, sign. II 630213, přív. 25: Saeculum coronatum gloriose ominosa futuri secundi saeculi idea Auspice Rege Saeculorum Immortali Deo…, Olomucii 1724, tištěný latinský text; ÖNB, Cod. 12011, 12026 (⇒ Menčík 1895). • J. Port: Divadelní akce škol a bratrstev v Československu III (rkp. KČD); F. M. Pelzel: Boehmische, Maehrische und Schlesi­sche Gelehrte und Schriftsteller aus dem Orden der Jesuiten, Prag 1786, s. 178; Menčík 1895, s. 142n.; C. Sommervogel: Bibliothèque de la Compagnie de Jésus VII, Bruxelles–Paris 1896, s. 464n.; A. Kraus: Husitství v literatuře zejména německé II, Praha 1918, s. 52–55; K. A. F. Fischer: Catalogus (generalis) provinciae Bohemiae et Silesiae Societatis Jesu, München 1985; H. Seifert: Die Prager Jesuitendramen zur Zeit Zelenkas, Zelenka-Studien II, ed. W. Reich–G. Gattermann, Sankt-Augustin 1997, s. 391–396 (česky Hudební věda 34, 1997, s. 200–204); M. Jacková: Korunované století – deklamační drama, melodrama a komedie v jednom, Miscellanea theatralia. Sborník A. Scherlovi k osmdesátinám, ed. E. Šormová–M. Kuklová, Praha 2005, s. 81–88 + Komické prvky v jezuit­ských školských hrách, Jezuité v Českých zemích, sborník z konference, Praha 2006, v tisku; V. Novák: „Fama Sancta“ aneb Dostaveníčko pražských hudebníků v roce 1729, tamtéž. • DČD I

Životní události

• 16. (17.) 5. 1689: narození, Olomouc
  
• 28. (29.) 5. 1730: úmrtí, Kladsko (Polsko)
  

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 513–516
Autor: Magdaléna Jacková