Maria, Jaroslav: Porovnání verzí

| povolání = <ee:profession>dramatik, spisovatel, </ee:profession>

Hra ''Dvě'',  zobrazující bez psychologického prohloubení ženu, jež v žalu nad bezdětným manželstvím propadne fanatickému náboženskému poblouznění a skončí sebevraždou, byla načas posledním z '''M.''' dramat ze současnosti. ''Tristanem'' vstoupil do zcela odlišného námětového okruhu, který souvisel s jeho zaníceným wagneriánstvím. (Za životní mezník pokládal zhlédnutí Wagnerova ''Tristana'' v pražském německém divadle 1893; v nevydané autobiografii ''Já'' se obsáhle věnuje tristanovským inscenacím.) Oproti Wagnerovi i středověkým podáním opojné lásky neohroženého reka Tristana a Isoldy ve své hře představil vnitřně tápajícího, dumavého a znechuceného pseudohrdinu, jehož milostný cit je spjat s nedosažitelností. Isoldu miluje nejvíc, když proti němu stojí jako nepřítelkyně, jakmile se mu poddává, ztrácí o ni zájem a do jeho lásky se mísí nenávist. Drama se dostalo na scénu až po osmi letech od zadání do divadla. Ve stylově sladěné inscenaci je uvedl 1915 na Vinohradech K. H. Hilar s výtvarníkem J. Wenigem a se sugestivní hudbou J. Jeremiáše. Necelý měsíc po premiéře ''Tristana ''nastudoval soubor Divadla sdružených měst východočeských, poté Národní divadlo v Brně (1916). Ženským protějškem k ''Tristanovi'' je ''Hellenská kněžna'' (1911) s podtitulem Zpěv o Tristaně ve třech dějstvích. Zobrazuje střet hrdinčina duševního života se strnulým dvorským řádem, který vyvře po smrti jejího syna. Kvůli zjevným reálným předobrazům postav (císařovna Alžběta Bavorská a korunní princ Rudolf) naráželo zveřejnění hry na obtíže: K inscenaci nedošlo, při časopiseckém otištění bylo zabaveno druhé dějství a knižní vydání bylo povoleno až po interpelaci u říšské rady ve Vídni. Další okruh tvoří dramata renesanční; z pravidelných italských cest a studia tamní historie, umění (vliv Zeyerovy tvorby) i archiválií '''M. '''vytěžil drama ''Michelangelo Buonarroti'' (neinscenováno) a tzv. ferrarskou trilogii, ''Parisinu'', ''Lucrezii Borgiu ''a ''Torquata Tassa'', kterou zamýšlel proniknout k duchovní podstatě gotiky, renesance a baroku. Hrdinové bez idealizovaného heroismu jsou zmítáni zběsilými pudy a živelnými silami: Michelangelo je neurvalý, hrubý, surový a smyslný, avšak plá v něm duch vznícený Bohem. Záměr ctižádostivé, kruté a démonické Parisiny zmocnit se vlády nad Ferrarou otrávením manžela je vyzrazen a Parisina popravena. Komplikované, atomizovaně konstruované drama bylo bez úspěchu uvedeno 1917 v Městském divadle Královských Vinohrad v režii V. Vydry. Renesance jakožto var krve, touhy po lásce a moci obestírá drama ''Lucrezia Borgia'', s podtitulem Tragický mumraj o 6 dějstvích. '''M.''' se tu pokusil o rehabilitaci slavné milostnice, v níž zvýraznil rozpor živočišnosti s mystickými, náboženskými sklony, svár „pohanské“, vzpurné borgiovské krve s touhou po křesťanské odevzdanosti a pokoře. Z trilogie je ''Lucrezia Borgia'' nejslabší; myšlenky jsou jen hrubě nahozené, postavy nerozvinuté a kompozice chatrná. Hru přijalo Národní divadlo, ale po konfliktu s '''M.''' (šlo o hudbu J. Jeremiáše) ji vrátilo, inscenována byla až 1921 v Městském divadle Královských Vinohrad v režii K. Dostala, avšak bez úspěchu. Poslední a nejzdařilejší díl, ''Torquato Tasso'', líčí hrdinu, značně odlišně od idealizovaného podání Goethova zato v souladu  s estenskými archiváliemi, jako prodejného oportunistu a odpudivého člověka s mnoha slabostmi; popudlivého, patolízalského, bigotního, domýšlivého a umělecky zchátralého. Nejzdařilejší hru z ferrarské trilogie uvedlo Národní divadlo v režii J. Kvapila a výpravě J. Weniga; v titulní roli exceloval E. Vojan (1918, t. r. byla inscenována v brněnském Národním divadle).