Maria, Jaroslav: Porovnání verzí
nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
m |
m |
||
| Řádka 25: | Řádka 25: | ||
<cshow logged="1"> | <cshow logged="1"> | ||
<ee:content> | <ee:content> | ||
| − | Vlastním jménem Jaroslav Mayer. Úmrtí mylně uváděno 8. 11. 1942 Terezín. – Narodil se jako třetí dítě a první syn v česko-německé rodině; otec, advokát Karel Mayer, pocházel ze Švýcarska, matka byla Češka. Vyrůstal s početnými sourozenci (celkem jedenáct dětí) v kultivovaném měšťanském prostředí. Rodina náležející k rakovnické smetánce žila v novorenesančním domě na náměstí, který nechal otec postavit krátce po příchodu do Rakovníka. '''M.''' vystudoval nižší gymnázium v Benešově (1879–83), kde bydlel u babičky, podruhé provdané za K. V. Zapa. Na vyšším gymnáziu pokračoval v Hradci Králové, dokončil je v Praze v Truhlářské ul. (maturita 1888). Na otcovo přání vystudoval právnickou fakultu (JUDr. 1893). V Praze pobýval opět u babičky, která se sem mj. i kvůli studiím vnoučat přestěhovala. Po absolutoriu pracoval jako advokátní koncipient v otcově kanceláři v Rakovníku, pak v Hradci Králové, v Karlíně, od 1898 byl soudním adjunktem v Litoměřicích. 1896 se oženil se Zdenkou Fikarovou, dcerou advokáta. 1900 byl přeložen ke krajskému soudu v České Lípě, kde požádal ze zdravotních důvodů o propuštění ze státní služby. T. r. si otevřel samostatnou praxi v domově své ženy v Křivoklátě, nedostatek práce jej 1903 odvedl do Berouna, 1908 si zřídil advokátní kancelář v Táboře. 1905 podnikl s manželkou první velkou italskou cestu; za výtvarným uměním pak do Itálie jezdil až do 1935 každoročně, někdy i vícekrát. Dvakrát jej doprovázela Z. Braunerová (1928, 1930), jejímž byl dlouholetým duchovním přítelem i právním zástupcem; po její smrti o ní napsal monografii (1937). Výsledkem cest byl mj. průvodce ''Itálie'' (1925) a sbírka cestopisných i odborných textů ''Itálie a my'' (1932, obs. i první tři kapitoly ''Itálie''). Na '''M.''' povahu i tvorbu měla značný vliv vrozená tělesná vada a celková slabost, které mu znesnadňovaly delší chůzi; silný psotník, který prodělal ve dvou letech, mu zkřivil obličej, od studentských let trpěl srdeční arytmií. Byl velkým milovníkem hudby a výtvarného umění; pod vlivem strýce Alberta Mayera se stal vášnivým wagneriánem. Pravidelně, téměř týdně jezdil do Prahy, kde se stýkal s uměleckými přáteli. Patřil k zakladatelům Dramatického klubu (1929) vydávajícího krátce divadelní měsíčník Nová scéna (spolu s J. Karáskem, J. Mahenem, V. Nezvalem, J. Seifertem, F. X. Šaldou, K. Teigem, V. Vančurou). Na stránkách Nové scény (ale též v Tribuně aj.) spisovatelé usilovali četnými prohlášeními o zvýšení úrovně Národního divadla, i o vznik jeho druhé scény '''M.''' patřil k signatářům kolektivních prohlášení. Pro svou radikální kritičnost a prudké způsoby se dostával do četných konfliktů, které vedly až k soudním sporům (posmrtná obhajoba J. Jeremiáše a denunciace Národního divadla, rozdmýchání aféry okolo A. Sedláčkové). Pobuřoval též provokativní románovou tvorbou, pořádanou do cyklů. Justiční tetralogie ''Spravedlnost'',''Panstvo v taláru I-II'', ''Váhy a meč'' a ''Peklo'' (1917–31) vedla k obžalování spisovatele a vleklým soudním sporům vyvrcholeným 1936 odsouzením '''M.''' pro urážku vrchního soudu v Brně (události částečně popsal v brožuře ''V objetí Železné panny'', 1929). 1942 napsal dopis R. Heydrichovi, jímž jej žádal o propuštění svého koncipienta K. Listopada z Terezína. T. r. 20. 6. byl '''M. '''zatčen gestapem (roli sehrál i jeho věhlas a členství v Rotary clubu), vězněn v Táboře, v Praze a v Malé pevnosti Terezín. Odtud byl 5. 9. převezen do koncentračního tábora v Osvětimi, kde zemřel na skvrnitý tyfus. | + | Vlastním jménem Jaroslav Mayer. Úmrtí mylně uváděno 8. 11. 1942 Terezín. – Narodil se jako třetí dítě a první syn v česko-německé rodině; otec, advokát Karel Mayer, pocházel ze Švýcarska, matka byla Češka. Vyrůstal s početnými sourozenci (celkem jedenáct dětí) v kultivovaném měšťanském prostředí. Rodina náležející k rakovnické smetánce žila v novorenesančním domě na náměstí, který nechal otec postavit krátce po příchodu do Rakovníka. '''M.''' vystudoval nižší gymnázium v Benešově (1879–83), kde bydlel u babičky, podruhé provdané za K. V. Zapa. Na vyšším gymnáziu pokračoval v Hradci Králové, dokončil je v Praze v Truhlářské ul. (maturita 1888). Na otcovo přání vystudoval právnickou fakultu (JUDr. 1893). V Praze pobýval opět u babičky, která se sem mj. i kvůli studiím vnoučat přestěhovala. Po absolutoriu pracoval jako advokátní koncipient v otcově kanceláři v Rakovníku, pak v Hradci Králové, v Karlíně, od 1898 byl soudním adjunktem v Litoměřicích. 1896 se oženil se Zdenkou Fikarovou, dcerou advokáta. 1900 byl přeložen ke krajskému soudu v České Lípě, kde požádal ze zdravotních důvodů o propuštění ze státní služby. T. r. si otevřel samostatnou praxi v domově své ženy v Křivoklátě, nedostatek práce jej 1903 odvedl do Berouna, 1908 si zřídil advokátní kancelář v Táboře. 1905 podnikl s manželkou první velkou italskou cestu; za výtvarným uměním pak do Itálie jezdil až do 1935 každoročně, někdy i vícekrát. Dvakrát jej doprovázela Z. Braunerová (1928, 1930), jejímž byl dlouholetým duchovním přítelem i právním zástupcem; po její smrti o ní napsal monografii (1937). Výsledkem cest byl mj. průvodce ''Itálie'' (1925) a sbírka cestopisných i odborných textů ''Itálie a my'' (1932, obs. i první tři kapitoly ''Itálie''). Na '''M.''' povahu i tvorbu měla značný vliv vrozená tělesná vada a celková slabost, které mu znesnadňovaly delší chůzi; silný psotník, který prodělal ve dvou letech, mu zkřivil obličej, od studentských let trpěl srdeční arytmií. Byl velkým milovníkem hudby a výtvarného umění; pod vlivem strýce Alberta Mayera se stal vášnivým wagneriánem. Pravidelně, téměř týdně jezdil do Prahy, kde se stýkal s uměleckými přáteli. Patřil k zakladatelům Dramatického klubu (1929) vydávajícího krátce divadelní měsíčník Nová scéna (spolu s J. Karáskem, J. Mahenem, V. Nezvalem, J. Seifertem, F. X. Šaldou, K. Teigem, V. Vančurou). Na stránkách Nové scény (ale též v Tribuně aj.) spisovatelé usilovali četnými prohlášeními o zvýšení úrovně Národního divadla, i o vznik jeho druhé scény '''M.''' patřil k signatářům kolektivních prohlášení. Pro svou radikální kritičnost a prudké způsoby se dostával do četných konfliktů, které vedly až k soudním sporům (posmrtná obhajoba J. Jeremiáše a denunciace Národního divadla, rozdmýchání aféry okolo A. Sedláčkové). Pobuřoval též provokativní románovou tvorbou, pořádanou do cyklů. Justiční tetralogie ''Spravedlnost'', ''Panstvo v taláru I-II'', ''Váhy a meč'' a ''Peklo'' (1917–31) vedla k obžalování spisovatele a vleklým soudním sporům vyvrcholeným 1936 odsouzením '''M.''' pro urážku vrchního soudu v Brně (události částečně popsal v brožuře ''V objetí Železné panny'', 1929). 1942 napsal dopis R. Heydrichovi, jímž jej žádal o propuštění svého koncipienta K. Listopada z Terezína. T. r. 20. 6. byl '''M. '''zatčen gestapem (roli sehrál i jeho věhlas a členství v Rotary clubu), vězněn v Táboře, v Praze a v Malé pevnosti Terezín. Odtud byl 5. 9. převezen do koncentračního tábora v Osvětimi, kde zemřel na skvrnitý tyfus. |
| − | + | Jako literát vyšel z okruhu Moderní revue (jeho dlouholetým přítelem a uznalým kritikem jeho dramat byl J. Karásek ze Lvovic); psal provokativní verše, romány i dramata ovlivněné dekadencí a naturalismem, často uspořádané do větších cyklů. Od pražských studentských let (od 1886) byl pravidelným návštěvníkem divadel, obdivoval herectví tzv. staré gardy Národního divadla, sledoval i divadelní dění v zahraničí. 1895 začal sepisovat svůj literární debut – dramatickou trilogii ''V podvečer věku'', kterou koncipoval jako moderní ''Oresteiu''. V dramatech ''Prokurátor Rein'', ''Děti pana prokurátora'' a ''Soumrak'' vykreslil rozvrat prokurátorovy rodiny, jako memento sociálních a psychologických problémů tížících a zneklidňujících konec 19. století. V prvním dramatu platí prokurátor za úplatnost v úřadě, k níž se nechal svést stísněnými poměry, sebevraždou. V druhém je předveden generační rozpor mezi matkou a dětmi, zvýšený osobou stejného milence matky a dcery. Poslední drama předvádí extatické sebezničení prokurátorovy dcery Julie a pomstychtivou nenávist syna Jana, která jej dožene k vraždě sestřina muže, někdejšího matčina milence. Trilogie, kterou vydal vlastním nákladem 1898 (Topič ji nepřijal), porušováním divadelních konvencí (několikastránkové monology, neproveditelné scénické poznámky apod.) i vyhroceným a násilným pointováním děje předem vylučovala inscenování. Přesto ji kritika – zejména J. Vodák – přivítala pro dušezpyt zakládající dramatičnost svého druhu a životné postavy vyrostlé z poměrů soudobého malého města. Inscenováno nebylo ani následující sociální drama ''Dobráci ''řešící podobné téma jako Hilbertova ''Vina''. Manželství lehkomyslné dvacetileté dívky se starším duševně komplikovaným profesorem filosofie je rozvráceno jejím přiznáním předmanželského prohřešku. Nemanželské dítě profesora uvrhne do deprese, nemůže se s ním nikdy smířit. Poté, co šílená dívčina matka, považujíc dítě za plod incestu, dceřina levobočka zardousí, končí drama absurdním smírem manželů nad mrtvým nemluvnětem. Mlhovité a náladové zahalování situací prozrazuje inspiraci díly Maeterlincka a Ibsena. První dvě jednání s dramaticky účinným dialogem a dobře kreslenými postavami (až na psychologicky nepravděpodobné momenty, jakými jsou otcovo líčení jeho milostného dobrodružství své ještě svobodné dceři či smyslný způsob dívčina doznání prohřešku před mužem a otcem) pohřbilo nemožné rozuzlení posledního dějství. 1901 '''M.''' zadal Národnímu divadlu ''Johannu Radimskou''. Drama, jehož uvedení divadlo odkládalo do 1904, líčí nitro hysterické ženy nespokojené v klidném manželství bez vznětů a vášní. Vraždí nejprve milence, s nímž utekla do Itálie a kterého podezírá z lásky k mladší ženě, a posléze sama sebe, když po návratu k muži zjistí, že si náhradou za ni dobře vystačí s kyprou hospodyní. Duši Radimské však nestravuje jen žárlivost, je prototypem '''M.''' hrdinek, které se vnímají jako neobyčejné; nespokojené s všednodenním životem hledají mocnější vzněty. V Národním divadle hru prosadil a režíroval ji J. Kvapil. Pro vyhrocenou patologičnost hrdinky, strojenost děje, psychologickou nepravděpodobnost dialogů a technickou neobratnost hra u obecenstva propadla (ne tak u vší kritiky). V důsledku toho zachvátila '''M. '''po premiéře srdeční křeč; další provozování zakázal. K dramatické tvorbě se vrátil až po dvou letech; napsal dva díly pokračování ''Radimské'': ''Irrlacherové'' a ''V exilu'' a trilogii nazval ''Dramatická sonáta''. Líčí prostředí aristokratické rodiny stižené dekadentním druhem osudové viny, která její příslušníky odsuzuje k věčnému toužení bez ukojení. ''Irrlacherové'' byli uvedeni 1906 jako čtvrtý večer druhého cyklu Máje ve Švandově divadle na Smíchově; drama ''V exilu ''přenášející děj do toskánského kláštera benediktinek na Monte Oliveto, se inscenace nedočkalo. Podobně jako většina '''M.''' dramatiky i ''V exilu'', s estétským a artistním dialogem, je typicky knižním dramatem. 1907 autor zadal Národnímu divadlu drama ''Tristan'', divadlo však dalo přednost t. r. dokončené hře ''Má jest pomsta''. Kvapilovým přičiněním a v jeho režii byla inscenována 1908. Hra dle skutečných událostí ruské revoluce 1905 přináší na jeviště v senzačních scénách politickou vraždu. Uvedení v Národním divadle s E. Vojanem a L. Dostalovou v hlavních rolích bylo fiaskem a pohřbem nadějí, s nimiž byl vývoj plodného dramatika sledován. '''M.''' sám později nazval drama křiklavou biografovou historií ze soudní síně, ústupkem efektnosti a líbivosti. 1908 se '''M.''' stal uměleckým vedoucím nově založeného Divadla Marie Zieglerové (s ředitelem J. Kubíkem), otevřeného v adaptovaném někdejším divadle U Deutschů v Praze-Libni. Divadlo operetní divy mělo stát na bázi činoherní a operetní; dramaturgem „literárních pátků“ (dvakrát do měsíce) se stal F. Sekanina. Převážně dělnický a maloživnostnický profil Libně předurčil lehčí, lidový repertoár. Zahájeno bylo Lehárovou operetou ''Veselá vdovička''; tzv. literární pátky započala '''M. '''hra ''Dvě ''(1908). Drama bez psychologického prohloubení zobrazuje ženu, jež v žalu nad bezdětným manželstvím propadne fanatickému náboženskému poblouznění. Šlechetně poradí muži ujmout se ženy v nesnázích a adoptovat její dítě, netuše, že též jeho (jde o mužovu milenku). Když posléze pozná v páterovi, který jí dosud manipuloval, frivolního svůdce, utopí se. Od dramat se současnou tematikou se '''M.''' posléze odklonil k jinému inspiračnímu zdroji – wagneriánskému kultu, jehož byl zaníceným vyznavačem. Za mezník svého života označil představení Wagnerova ''Tristana'' v pražském německém divadle 1893. V zajetí „tristanství“ zůstal celých třicet let a v nevydané autobiografii ''Já'' na mnoha stránkách rozebírá a kritizuje inscenační podoby Tristana. '''M.''' drama ''Tristan'' se dostalo na scénu až osm let po zadání hry, 1915. Oproti Wagnerovu i středověkým podáním vášnivé a opojné lásky neohroženého reka Tristana a Isoldy ukazuje '''M. '''hra vnitřně tápajícího, dumavého a znechuceného pseudohrdinu, jehož milostný cit je živen opět pouze v nedosažitelnosti. Isoldu miluje nejvíc, když proti němu stojí jako nepřítelkyně, jakmile nastává soulad a Isolda se mu poddává, ztrácí zájem, do jeho lásky se mísí nenávist. Značně nedramatické, introspektivní podání, ve kterém zápasníci odmítají zápasit, milovníci milovat a vladaři vládnout, uvedl ve stylově sladěné inscenaci na Vinohradech K. H. Hilar s výtvarníkem J. Wenigem a se sugestivní scénickou a meziaktní hudbou J. Jeremiáše. Necelý měsíc po vinohradské premiéře hru nastudovalo Východočeské divadlo v Chrudimi, které s ní slavilo úspěchy v četných městech (Litomyšl, Pardubice aj.), rok poté Národní divadlo v Brně a následujícího roku i pražské Národní divadlo. Ženským pendantem k ''Tristanovi'' je následující drama ''Hellenská kněžna'' (1911) s podtitulem „Zpěv o Tristaně ve třech dějstvích“. Zobrazuje střet duševního života kněžny se strnulým dvorským řádem, který vyvře v otázce ceremoniálu po smrti jejího syna (historickými předobrazy postav byli císařovna Alžběta Bavorská a korunní princ Rudolf). K inscenaci nedošlo; při časopiseckém vydání bylo celé druhé dějství zabaveno, povolení ke knižní publikaci bylo dosaženo až interpelací u vídeňské říšské rady. Další okruh '''M.''' dramatiky tvoří dramata renesanční, překypující krevnatostí, vášněmi a smyslovostí. Inspiraci autor čerpal ze svých pravidelných italských cest a studia tamější historie a umění (vliv Zeyerovy tvorby) i ze studia archivních materiálů. Vytěžil z nich neinscenované drama ''Michelangelo Buonarroti'' a tzv. ferrarskou dramatickou trilogii ''Parisina'', ''Lucrezia Borgia ''a ''Torquato Tasso''. V dramatech předvádí hrdiny bez idealizovaného heroismu, zmítané zběsilými pudy a živelnými silami. Jeho ''Michelangelo Buonarroti'' je neurvalý, hrubý, surový a smyslný; dle autorova kréda však má být ve jménu věčnosti odpuštěno i dočasné, sebeodpornější nádobě těla, v níž plá duch vznícený Bohem. Trilogií zamýšlel proniknout duchovní podstatu gotiky, renesance a baroku. Záměr ctižádostivé, kruté a démonické Parisiny zmocnit se vlády nad Ferrarou otrávením svého muže Niccoly III. je vyzrazen černošským sluhou a Parisina popravena. Komplikovaně a atomizovaně konstruované drama bylo bez úspěchu uvedeno 1917 v Městském divadle Královských Vinohrad v režii V. Vydry. ''Lucrezia Borgia'' s podtitulem Tragický mumraj o 6 dějstvích; je z trilogie hrou nejslabší. Dramatický výklad renesance jakožto varu krve, touhy po lásce a moci se pokouší o rehabilitaci slavné milostnice. '''M.''' v hrdince předvádí rozpor „pohanské“, vzpurné a odbojné borgiovské krve s touhami po křesťanské odevzdanosti a pokoře; rozpor ženské živočišnosti se sklony mystickými, náboženskými. Hrubě nadhozené myšlenky jsou však nedotaženy, postavy nerozvinuty, kompozice chatrná. Národní divadlo hru přijalo; po '''M.''' konfliktu s divadlem o J. Jeremiáše ji však vrátilo. Byla inscenována až 1921 v Městském divadle Královských Vinohrad v režii K. Dostala, avšak bez úspěchu. Navzdory škrtům drama působilo nudně, dialog mísící staromódnost s triviálností zněl falešně. Do Národního divadla se z trilogie dostal pouze poslední a nejzdařilejší díl, ''Torquato Tasso ''(1918) v režii J. Kvapila, výpravě J. Weniga; v titulní roli exceloval E. Vojan. T. r. byla hra inscenována i v brněnském Národním divadle. Na rozdíl od idealizovaného podání Goethova '''M.''' vykreslil Tassa (v souladu s estenskými archivními materiály) jako prodejného oportunistu a odpudivého člověka s mnoha slabostmi; popudlivého, patolízalského, bigotního, domýšlivého a umělecky zchátralého. Po renesanční trilogii se '''M.''' vrátil k současné tematice. 1919 byla na Vinohradech v Hilarově režii inscenována hra s magdalénským námětem ''Dolfa'', soucitně líčící smutný osud mladé nevěstky, která pojme hlubokou lásku k jednomu ze svých klientů. Ten ji však bere jen jako prostředek tělesného ukojení. Hluboce uražená Dolfa jej vyžene, ale následně se souží, nemůže bez něj žít. Odhodlání opustit kvůli němu dosavadní profesi je sraženo zjištěním, že je nakažena pohlavní nemocí. V zoufalství se otráví. Modlitba přítelkyně, staré nevěstky a ostatních kolegyň nad její mrtvolou, za ni i za řemeslo lehkých holek vyznívá stejně jako některá místa dialogů nepravděpodobně, až trapně (nevěstky ve hře přemítají o životě a lásce jako dekadentní filozofky). Drama vyšlo ještě před inscenací jako první publikace nakladatelství Aventinum, o jehož vznik se '''M.''' zasadil (spolu s O. Fischerem, A. Novákem a J. Hilbertem, kterého zprostředkoval '''M.''', doporučili Štorch-Marienovu koncesní žádost). V tříaktové „truchlohře“ ze současného života ''My a vy ''(1920) podal odvážnou – proti většinovému názoru jdoucí – popřevratovou kritiku demokracie, jež dle jeho pohledu pod zvučnými hesly bezohledně ničí estetické a neobnovitelné hodnoty, zámky mění v hospice, zámecké zahrady v hospodářská zázemí. Hlavní hrdinka hry raději zapálí zámek a hyne v ohni, než aby se předělala v duchu nové rovnostářské agitky. Ani invalidní legionáři, ubytovaní v lazaretu na zámku, zde nejsou šťastni, dle autorova podání by jim bylo lépe v obyčejné chalupě. '''M.''' v dramatu mj. kontrastoval dvojí estetický názor; pod průhlednými pseudonymy Julius Slavata (J. Zeyer) a Svatoslav Lamač (J. S. Machar) zobrazil dva soudobé básnické typy: typ romantického zbožňování krásy, minulosti a noblesy a typ politicky aktivního realismu. Autorovy sympatie patří úctě k zašlým dobám, tj. Juliovi Slavatovi, a rozlišování literatury a politiky. Následující hra ''Lichoběžník ''(1922) byla Hilarem přijata k provozování v Národním divadle, poradní sbor divadla radil autorovi, aby drama odvolal, neboť jeho realizace na scéně by údajně ztroskotala. Drama bylo uvedeno 1923 v rámci komorních her ve Švandově divadle. Líčí několikerý míjející se cit: Voják se vrací ze Sibiře k ženě, která mu za války byla nevěrná, přesto se teď k němu hlásí. On však mezitím vzplane opětovaným citem k lékařce, jež jej ošetřovala. Té ovšem v bizarní a morbidní kulise anatomického kabinetu vyzná tajenou lásku starší vědec, jehož je letitou asistentkou a který jí toužil vše odkázat a učinit ji na smrtelném lůžku svou ženou. Vztahový „lichoběžník“ je rozřešen odchodem vojáka od obou žen, do širého světa, kde lze den za dnem jít za neznámým tajemným cílem. Epilog k ''Lichoběžníku'' s názvem ''Svítilna'' nebyl hrán. | |
Pozdější '''M.''' subtilní dramatická balada z rozhranní života a smrti ''Emausy ''(Národní divadlo ji vrátilo 1923), salonní groteska ''Marie a Marta ''(1928), sociální hra o důsledcích války ''Dědictví ''(1928) a hra ''Varieté'' (Národní divadlo ji vrátilo 1928) se již na větší scény nedostaly. Některé uvedla Intimní scéna v Táboře (''Dědictví'', ''Marie a Marta'') a pražské Švandovo (Intimní) divadlo (''Dolfa'', ''Varieté ''s tit. ''Hotel Varieté''). Za války '''M.''' napsal hru ''Potrhlý princ'', kterou se chystal 1942 nastudovat Snížkův soubor (text nenalezen). | Pozdější '''M.''' subtilní dramatická balada z rozhranní života a smrti ''Emausy ''(Národní divadlo ji vrátilo 1923), salonní groteska ''Marie a Marta ''(1928), sociální hra o důsledcích války ''Dědictví ''(1928) a hra ''Varieté'' (Národní divadlo ji vrátilo 1928) se již na větší scény nedostaly. Některé uvedla Intimní scéna v Táboře (''Dědictví'', ''Marie a Marta'') a pražské Švandovo (Intimní) divadlo (''Dolfa'', ''Varieté ''s tit. ''Hotel Varieté''). Za války '''M.''' napsal hru ''Potrhlý princ'', kterou se chystal 1942 nastudovat Snížkův soubor (text nenalezen). | ||
| − | '''M.''' zasahoval do divadelního dění i jako publicista, nejednou jako skandalista a účastník afér. 1919 otiskl a letáky rozšířil otevřený list, v němž se obracel na prezidenta republiky T. G. Masaryka a jímž upozorňoval na nezdravé a nemorální poměry ve správě Národního divadla. Dopisem reagoval na smrt hudebního skladatele J. Jeremiáše, kterou dal do přímé souvislosti s přehlíživým jednáním správy Národního divadla (skladatel se nedočkal uvedení svých skladeb – oratoria ''Jan Hus'' a opery ''Starý král'', kterého bylo přijato k provozování již 1912). Divadlo obvinil z nespravedlivostí, jakých se za války dopouštělo na vlastních členech i na řadě autorů. Brojivý, demagogický list nešetřící silnými slovy rozpoutal vlnu kritiky opery a poměrů v Národním divadle. K poctě zemřelého | + | '''M.''' zasahoval do divadelního dění i jako publicista, nejednou jako skandalista a účastník afér. 1919 otiskl a letáky rozšířil otevřený list, v němž se obracel na prezidenta republiky T. G. Masaryka a jímž upozorňoval na nezdravé a nemorální poměry ve správě Národního divadla. Dopisem reagoval na smrt hudebního skladatele J. Jeremiáše, kterou dal do přímé souvislosti s přehlíživým jednáním správy Národního divadla (skladatel se nedočkal uvedení svých skladeb – oratoria ''Jan Hus'' a opery ''Starý král'', kterého bylo přijato k provozování již 1912). Divadlo obvinil z nespravedlivostí, jakých se za války dopouštělo na vlastních členech i na řadě autorů. Brojivý, demagogický list nešetřící silnými slovy rozpoutal vlnu kritiky opery a poměrů v Národním divadle. K poctě zemřelého skladatele '''M.''' vydal brožuru ''Památník Jaroslavu Jeremiášovi'', do níž vedle vzpomínkové části Immortely zařadil výběr z Jeremiášovy korespondence. V esejistických analýzách si všímal autorů, s nimiž se cítil být umělecky spřízněn (Hauptmann, Grabbe), z pohledu dramatika psal o „svých“ režisérech (J. Kvapil, K. H. Hilar); většinu studií přetiskl ve výboru ''Korále''.<br/>Nelichotivý portrét herečky A. Sedláčkové vykreslil již v románě ''Parnas'' (1930) pod jménem Vanda Melicharová. Pohrdal jejím repertoárem, který charakterizoval jako cizoložné, slzavé, ploché kusy pro publikum lačné zábavy. Nazval ji kasovní atrakcí a obvinil ji ze samolibé neschopnosti změřit rozsah svého talentu, s níž sahá po rolích, na které nestačí. Sedláčková i Bor jej žalovali. V procesu svědčila stovka divadelních ředitelů, herců a kritiků. Vleklý a mediálně sledovaný spor skončil po třech letech (1938) vítězstvím Sedláčkové – '''M.''' doznal svůj omyl, zaplatil nemalé soudní výlohy a herečce dal dle požadavků jejího právního zástupce písemnou satisfakci. |
'''M.''' se zprvu soustředil výhradně k dramatu: do dvacátých let napsal téměř dvě desítky her. Dramata, ignorující divadelní nároky, mají povětšině knižní povahu (dlouhé dvacetistránkové monology upomínají na práce G. D’Annunzia); přemíra verbální reflexe pohnutek, situací a citů potlačuje dramatičnost. Dekadentní náladou, sentimentem nad mizející zjemnělostí i sofistikovaným erotismem souznějí s tvorbou okruhu Moderní revue, kde byla většina z nich také poprvé publikována. Pro dramata s historickou tematikou volil rytmizovanou prózu; rozrušení přirozené syntaxe mělo zvyšovat dojem poetičnosti. Umělý, strojený tón opustil v dramaticky nejživotnějším historickém dramatu ''Torquato Tasso'', vystřídav jej přirozenou, strohou, až suchou řečí. Vyhledával radikální a křiklavá rozuzlení, nevyhýbal se naturalistickým polohám. Nejednou resumoval zkušenost právnické praxe, v níž nahlédl problematičnost lidské spravedlnosti; neúměrnost trestu k složitým pohnutkám lidské duše. Špatnost člověka chápal bez moralistního povýšení. S oblibou líčil propasti duše moderní ženy, často přepjaté a hysterické mondény, potřebující k životu nevšední opojení, vzruchy, tajemství: Jeho hrdinky svými požadavky a nároky trýzní sebe i okolí. Východisko z těchto kolizí '''M.''' nacházel v krajních řešeních (vraždě, sebevraždě, útěku do kláštera či s milencem do ciziny). Literárně hodnotnější jsou dramata z počátku '''M.''' tvorby, připomínající v lecčem Ibsena nebo mladého Hauptmanna. | '''M.''' se zprvu soustředil výhradně k dramatu: do dvacátých let napsal téměř dvě desítky her. Dramata, ignorující divadelní nároky, mají povětšině knižní povahu (dlouhé dvacetistránkové monology upomínají na práce G. D’Annunzia); přemíra verbální reflexe pohnutek, situací a citů potlačuje dramatičnost. Dekadentní náladou, sentimentem nad mizející zjemnělostí i sofistikovaným erotismem souznějí s tvorbou okruhu Moderní revue, kde byla většina z nich také poprvé publikována. Pro dramata s historickou tematikou volil rytmizovanou prózu; rozrušení přirozené syntaxe mělo zvyšovat dojem poetičnosti. Umělý, strojený tón opustil v dramaticky nejživotnějším historickém dramatu ''Torquato Tasso'', vystřídav jej přirozenou, strohou, až suchou řečí. Vyhledával radikální a křiklavá rozuzlení, nevyhýbal se naturalistickým polohám. Nejednou resumoval zkušenost právnické praxe, v níž nahlédl problematičnost lidské spravedlnosti; neúměrnost trestu k složitým pohnutkám lidské duše. Špatnost člověka chápal bez moralistního povýšení. S oblibou líčil propasti duše moderní ženy, často přepjaté a hysterické mondény, potřebující k životu nevšední opojení, vzruchy, tajemství: Jeho hrdinky svými požadavky a nároky trýzní sebe i okolí. Východisko z těchto kolizí '''M.''' nacházel v krajních řešeních (vraždě, sebevraždě, útěku do kláštera či s milencem do ciziny). Literárně hodnotnější jsou dramata z počátku '''M.''' tvorby, připomínající v lecčem Ibsena nebo mladého Hauptmanna. | ||
| Řádka 39: | Řádka 39: | ||
<ee:bibliography_content>J. M., M. </ee:bibliography_content> | <ee:bibliography_content>J. M., M. </ee:bibliography_content> | ||
== <ee:bibliography_label>Hry a libreto</ee:bibliography_label> == | == <ee:bibliography_label>Hry a libreto</ee:bibliography_label> == | ||
| − | <ee:bibliography_content>''V podvečer věku ''(trilogie: ''Prokurátor Rein'', ''Děti pana prokurátora'', ''Soumrak''), t. Litoměřice 1898; ''Dobráci'', t. Terezín 1899; ''Johanna Radimská'', ND 1904, t. [1904; ''Dramatická sonáta ''I]; ''Irrlacherové'', cyklus Máje, Švandovo div. 1906, t. 1907 (''Dramatická sonáta ''II); ''V exilu'', t. 1907 (''Dramatická sonáta ''III); ''Tristan'', t. in ''Moderní revue ''14, 1907/08, sv. 20, s. 325–372, kn. 1908, VD 1915;''Dvě'', Div. M. Zieglerové 1908;''Má jest pomsta'', ND 1908; ''Hellenská kněžna'', t. in ''Moderní revue'' 17, 1910/11, sv. 23, s. 44–60, 79–106, 311–321, kn. 1911; ''Michelangelo Buonarotti'', t. in ''Moderní revue'' 18, 1911/12, sv. 24, s. 120–141, 159–190, kn. 1912; ''Parisina'', VD 1917, t. s tit. ''Parisina Malatestová'' in ''Moderní revue'' 23, 1917, sv. 31, s. 6–24, 53–59, 121–131, 153–166, 206–219, kn. [1918; ''Ferrarské trilogie ''I]; ''Torquato Tasso'', ND 1918, t. [1918; ''Ferrarská trilogie ''III]; ''Dolfa'', VD 1919, i t.; ''Lucrezia Borgia'', t. in ''Moderní revue'' 24, 1917/18, sv. 32, s. 13–19, 74–86, 120–130, 167–177, 218–229, 253–268, kn. [1920;''Ferrarská trilogie ''II], VD 1921; ''My a vy'', ''Mrtví vládnou'', t. Plzeň [1920], ND Brno 1921 [jen ''My a vy'']; ''Lichoběžník'', t. s dohrou ''Svítilna'' in ''Moderní revue'' 28, 1922, sv. 37, s. 72–80, 105–116, 158–164, 192–199, kn. [1922], Švandovo div. 1923; ''Emausy'', t. in ''Moderní revue'' 30, 1923/24, sv. 39, s. 22–35, 82–93, 127–137, 215–225, kn. Plzeň [1926]; ''Marie a Marta'', Intimní scéna Tábor 1928 (s hrou ''Dědictví''), t. in ''Moderní revue'' 31, 1925, sv. 40, s. 41–46, 78–85, kn. in ''Korále'', 1932;''Dědictví'', Intimní scéna Tábor 1928 (s hrou ''Marie a Marta''), t. in ''Pramen'' 3, 1922, s. 242–253, 296–303, 338–342; ''Hotel Varieté'', Intimní div. 1931. ● ''Bratři Karamazovi'' dle F. M. Dostojevského, ND 1928, t. [1928], s O. Jeremiášem (též autor hudby). </ee:bibliography_content> | + | <ee:bibliography_content>''V podvečer věku ''(trilogie: ''Prokurátor Rein'', ''Děti pana prokurátora'', ''Soumrak''), t. Litoměřice 1898; ''Dobráci'', t. Terezín 1899; ''Johanna Radimská'', ND 1904, t. [1904; ''Dramatická sonáta ''I]; ''Irrlacherové'', cyklus Máje, Švandovo div. 1906, t. 1907 (''Dramatická sonáta ''II); ''V exilu'', t. 1907 (''Dramatická sonáta ''III); ''Tristan'', t. in ''Moderní revue ''14, 1907/08, sv. 20, s. 325–372, kn. 1908, VD 1915; ''Dvě'', Div. M. Zieglerové 1908; ''Má jest pomsta'', ND 1908; ''Hellenská kněžna'', t. in ''Moderní revue'' 17, 1910/11, sv. 23, s. 44–60, 79–106, 311–321, kn. 1911; ''Michelangelo Buonarotti'', t. in ''Moderní revue'' 18, 1911/12, sv. 24, s. 120–141, 159–190, kn. 1912; ''Parisina'', VD 1917, t. s tit. ''Parisina Malatestová'' in ''Moderní revue'' 23, 1917, sv. 31, s. 6–24, 53–59, 121–131, 153–166, 206–219, kn. [1918; ''Ferrarské trilogie ''I]; ''Torquato Tasso'', ND 1918, t. [1918; ''Ferrarská trilogie ''III]; ''Dolfa'', VD 1919, i t.; ''Lucrezia Borgia'', t. in ''Moderní revue'' 24, 1917/18, sv. 32, s. 13–19, 74–86, 120–130, 167–177, 218–229, 253–268, kn. [1920; ''Ferrarská trilogie ''II], VD 1921; ''My a vy'', ''Mrtví vládnou'', t. Plzeň [1920], ND Brno 1921 [jen ''My a vy'']; ''Lichoběžník'', t. s dohrou ''Svítilna'' in ''Moderní revue'' 28, 1922, sv. 37, s. 72–80, 105–116, 158–164, 192–199, kn. [1922], Švandovo div. 1923; ''Emausy'', t. in ''Moderní revue'' 30, 1923/24, sv. 39, s. 22–35, 82–93, 127–137, 215–225, kn. Plzeň [1926]; ''Marie a Marta'', Intimní scéna Tábor 1928 (s hrou ''Dědictví''), t. in ''Moderní revue'' 31, 1925, sv. 40, s. 41–46, 78–85, kn. in ''Korále'', 1932; ''Dědictví'', Intimní scéna Tábor 1928 (s hrou ''Marie a Marta''), t. in ''Pramen'' 3, 1922, s. 242–253, 296–303, 338–342; ''Hotel Varieté'', Intimní div. 1931. ● ''Bratři Karamazovi'' dle F. M. Dostojevského, ND 1928, t. [1928], s O. Jeremiášem (též autor hudby). </ee:bibliography_content> |
== <ee:bibliography_label>Teatralia</ee:bibliography_label> == | == <ee:bibliography_label>Teatralia</ee:bibliography_label> == | ||
<ee:bibliography_content>Bádání o moderním dramatu a herci I–IV, ''Čas'' 8., 10., 16. a 17. 3., 27. 4. 1905; Skutečnost, že úmrtí paní Hany Kvapilové..., in sb. ''Hanna Kvapilová'', red. J. Lukavský – K. Horký, Praha [1907], s. 26–27; Hauptmann (Rysy generální), ''Scena ''1, 1913, 1. pol., s. 13–16; J. M.: Úvodem. Tassové, in J. M.: ''Torquato Tasso'', Praha [1918], s. I–IV; J. M.: K historii Parisiny, ''Cesta'' 1, 1918/19, s. 804; ''Památník Jaroslavu Jeremiášovi'', Praha 1919 [s edicí dopisů]; Vzpomínka na Vojana, ''Jeviště'' 1, 1920, s. 254–255; Bez názvu. (Črta z krutých censurních dob), ''Jeviště'' 2, 1921, s. 34–36; Účtování, tamtéž, s. 210–215 [o J. Kvapilovi]; Další účtování, tamtéž, s. 242–244; Grabbe. Rysy povšechné, ''Jeviště'' 3, 1922, s. 250–252, kn. s tit. ''Grabbe: rysy generální'' → Tábor 1930; Jiří Karásek ze Lvovic, ''Literární listy'' 1, 1923/24, s. 140–148; ''Hilar'', 1935. ■ Výbor: ''Korále'', Praha 1932.</ee:bibliography_content> | <ee:bibliography_content>Bádání o moderním dramatu a herci I–IV, ''Čas'' 8., 10., 16. a 17. 3., 27. 4. 1905; Skutečnost, že úmrtí paní Hany Kvapilové..., in sb. ''Hanna Kvapilová'', red. J. Lukavský – K. Horký, Praha [1907], s. 26–27; Hauptmann (Rysy generální), ''Scena ''1, 1913, 1. pol., s. 13–16; J. M.: Úvodem. Tassové, in J. M.: ''Torquato Tasso'', Praha [1918], s. I–IV; J. M.: K historii Parisiny, ''Cesta'' 1, 1918/19, s. 804; ''Památník Jaroslavu Jeremiášovi'', Praha 1919 [s edicí dopisů]; Vzpomínka na Vojana, ''Jeviště'' 1, 1920, s. 254–255; Bez názvu. (Črta z krutých censurních dob), ''Jeviště'' 2, 1921, s. 34–36; Účtování, tamtéž, s. 210–215 [o J. Kvapilovi]; Další účtování, tamtéž, s. 242–244; Grabbe. Rysy povšechné, ''Jeviště'' 3, 1922, s. 250–252, kn. s tit. ''Grabbe: rysy generální'' → Tábor 1930; Jiří Karásek ze Lvovic, ''Literární listy'' 1, 1923/24, s. 140–148; ''Hilar'', 1935. ■ Výbor: ''Korále'', Praha 1932.</ee:bibliography_content> | ||
Verze z 15. 2. 2016, 13:59
Jaroslav Maria
* 24. 2. 1870 Rakovník (CZ)
† 3. 11. 1942 Osvětim (PL)
dramatik, spisovatel, umělecký šéf divadla
Plodný literát, jenž vyšel z okruhu Moderní revue; psal provokativní verše, romány a dramata ovlivněné dekadencí a naturalismem, často uspořádané do větších cyklů. Dramata čerpají ze současnosti, jiná se inspirují wagneriánským kultem, jehož byl autor zaníceným vyznavačem, nebo ovzduším italské renesance, překypujícím krevnatostí, vášněmi a smyslovostí. Estétský, artistní dialog (výjimkou je Tristan) a ignorance divadelních nároků udává jejich knižní povahu; přemíra verbální reflexe pohnutek, situací a citů potlačuje dramatičnost. Přesto byla některá uvedena v Národním divadle, na Vinohradech aj.
Nyní jsou zobrazeny pouze částečné informace. Úplné heslo bude viditelné až po přihlášení.
