Krejčí, František Václav: Porovnání verzí

Otec František K. byl učitelem v České Třebové, matka Františka, roz. Roesslerová pocházela z místního lékařského rodu, její bratr se stal starostou města. Bydleli v učitelském bytě ve škole, otec bral '''K. '''od čtyř let do výuky. Školní docházku chlapec nastoupil v šesti letech s ředitelskou výjimkou rovnou od třetí třídy. Po otcově smrti (1874 podlehl tuberkulóze) se matka s dětmi uchýlila k bratrovi. '''K.''' vychodil měšťanskou školu, na učitelský ústav v Hradci Králové však kvůli nízkému věku nebyl přijat; dva chybějící roky vyplnil nejprve studiem na Slovanském gymnáziu v Olomouci (1880/81) a opakováním posledního ročníku měšťanky. Během studií na učitelském ústavu 1882–86 redigoval studentský časopis Mladost. Po absolutoriu nastoupil jako podučitel ve vsi Lhotka (dnes součást České Třebové), následující rok už učil v České Třebové. Zde ochotničil, založil a vedl dramatickou školu, byl činovníkem spolku Hýbl. 1891 se ucházel o místo na měšťanské škole, ale nezískal je kvůli svému sepětí s pokrokářským hnutím, stykům s dělnickými spolky a otevřenému antiklerikalismus (z církve vystoupil 1904). 1893 se oženil, v manželství se narodily dvě děti. 1895 rezignoval na pedagogickou dráhu, přesídlil do Prahy a začal se plně věnovat žurnalistice. Stal se redaktorem Českých novin, po jejich zániku 1896 vedl redakci Pelclových Rozhledů (přispíval do nich od jejich vzniku 1892), 1897–1932 pracoval v redakci sociálně demokratického deníku Právo lidu. Recenze, politické a kulturní úvahy psal i do brněnských Literárních listů (1890–98, pseudonym Klen), do Bahrova vídeňského sociálně demokratického týdeníku Die Zeit (1894–1914), do Masarykovy revue Naše doba (1895–96; studie ''Dekadence'' 1895) a do mnoha dalších periodik. Vedle novinářské práce vyvíjel čilou přednáškovou aktivitu a byl žádaným autorem proslovů (např. řeč ''Jubileum Národního divadla'' v Panteonu Národního muzea, 1918; proslov na matiné ke 100. výročí narození L. N. Tolstého, 1928). Referentskou činnost postupně omezoval ve prospěch naučné i beletristické prózy, do níž přispěl poutavými, esejisticky psanými monografiemi (''Henrik Ibsen'', ''Bedřich Smetana'', ''Julius Zeyer'', ''Jan Neruda'', 1902; ''Karel Hynek Mácha'', 1907, ²1916; ''Jaroslav Vrchlický'', 1913; ''Jan Hus'', 1915, ²1925), cestopisně naučnými díly (''U sibiřské armády'', 1922; ''Jaro v Japonsku'', 1923; ''Veliké dobrodružství'', 1924) a romány vzrušených dějů (''Poslední'', 1925; ''Pokolení'', ''U protinožců'' – obě 1927). Byl aktivním členem sociálně demokratické strany, 1914 kandidoval do poslanecké sněmovny, mandát ale nezískal. Angažoval se v úsilí o státní samostatnost (signatář Manifestu českých spisovatelů 1917, člen Revolučního národního výboru), po vzniku ČSR zasedal v Národním shromáždění. V červnu 1919 vedl poselstvo k legiím na Sibiř, kde zůstal až do odbavení tří čtvrtin vojska, vrátil se v dubnu 1920. V deziluzi po rozkolu sociální demokracie a odštěpení Šmeralova křídla (1921) své politické angažmá omezil. 1928 byl zvolen do českého zemského zastupitelstva, 1929–35 byl senátorem.

V Právu lidu sledoval od října 1897 soustavně činohru Národního divadla, od 1907 i Městského divadla Královských Vinohrad, výjimečně ochotnická představení. Od 1911 působil rovněž jako divadelní referent v časopisu Dalibor (šifra Kj.). Ve svých referátech se věnoval hlavně dramatickému textu, jevištní ztvárnění či herecké výkony zůstávaly na okraji jeho pozornosti i zájmu. Vyznával dramatiku realistické linie s polohami intimně psychologickými a symbolistními, vítal uvádění děl kritického, protiměšťáckého ducha (Gorkij). Nespokojen s činoherní dramaturgií Národního divadla devadesátých let navrhoval založit scénu, která by uváděla moderní, umělecky smělé a obecenstvu se nepodbízející kusy. Sympatizoval s pokusy Intimního volného jeviště (1897 proslovil na jednom z prvních večerů přednášku''Henrik Ibsen'') a dramatického odboru Typografické besedy Dělnické divadlo (programová přednáška při zahájení 9. 10. 1898, referáty v Právu lidu). V Právu lidu zastával i hudební referát (1897–1918), psal také obecně teoretizující stati o hudbě (''Několik poznámek o kritice hudby'', Rozhledy 1898/99; ''Hudba v dnešní kultuře'', Dalibor 1901, ''Ironie a parodie v hudbě'', tamtéž 1911; ''Otázka pokroku v hudbě'', Akademie 1909) a rozbory děl (např. Foersterovy opery Eva, ''Ve jménu hudby'', Rozhledy 1898/99). Docenil Fibichův přínos české opeře (Rozhledy 1900/01), je autorem první větší monografie o B. Smetanovi (1900).

<ee:bibliography_content>Divadlo a moderní umění, ''Rozhledy'' 5, 1896, s. 356–362; ''Henrik Ibsen'', 1897 [pův. přednáška]; Literatura a divadlo, ''Právo lidu'' 11. 7. 1898; Nové drama Ibsenovo, ''Rozhledy'' 9, 1899/1900, s. 329–335; Úvod, in L. N. Tolstoj: ''Vláda tmy, čili, Jen drápek uváz’, a ztracen je celý ptáček'', [1900], s. 3–6; ''Hana Kvapilová'', [1902, s K. B. Mádlem]; ''Věčné jitro v umění'', [1903, dle přednášky v S. V. U. Mánes]; Divadelní otázka pražská, ''Český svět'' 2, 1905/06, č. 1, nestr.; Hana Kvapilová a moderní snahy umělecké, ''Zlatá Praha'' 25, 1907/08, s. 321–322, 334, 346; ''Jubileum Národního divadla'' [proslov v Panteonu NM], Praha 1918; Z japonského divadla, ''Právo lidu'' 3. 4. 1921. ■ ''Konec století. Výbor z pamětí'', usp. B. Svozil, Praha 1989.</ee:bibliography_content>