Maria, Jaroslav: Porovnání verzí

<cshow logged="1">

<cshow logged="1">

<ee:content>

<ee:content>

Jako literát vyšel z okruhu Moderní revue (jeho dlouholetým přítelem a uznalým kritikem jeho dramat byl J. Karásek ze Lvovic); psal provokativní verše, romány i dramata ovlivněné dekadencí a naturalismem, často uspořádané do větších cyklů. Od pražských studentských let (od 1886) byl pravidelným návštěvníkem divadel, obdivoval herectví tzv. staré gardy Národního divadla, sledoval i divadelní dění v zahraničí. 1895 začal sepisovat svůj literární debut – dramatickou trilogii ''V podvečer věku'', kterou koncipoval jako moderní ''Oresteiu''. V dramatech ''Prokurátor Rein'', ''Děti pana prokurátora'' a ''Soumrak'' vykreslil rozvrat prokurátorovy rodiny, jako memento sociálních a psychologických problémů tížících a zneklidňujících konec 19. století. V prvním dramatu platí prokurátor za úplatnost v úřadě, k níž se nechal svést stísněnými poměry, sebevraždou. V druhém je předveden generační rozpor mezi matkou a dětmi, zvýšený osobou stejného milence matky a dcery. Poslední drama předvádí extatické sebezničení prokurátorovy dcery Julie a pomstychtivou nenávist syna Jana, která jej dožene k vraždě sestřina muže, někdejšího matčina milence. Trilogie, kterou vydal vlastním nákladem 1898 (Topič ji nepřijal), porušováním divadelních konvencí (několikastránkové monology, neproveditelné scénické poznámky apod.) i vyhroceným a násilným pointováním děje předem vylučovala inscenování. Přesto ji kritika – zejména J. Vodák – přivítala pro dušezpyt zakládající dramatičnost svého druhu a životné postavy vyrostlé z poměrů soudobého malého města. Inscenováno nebylo ani následující sociální drama ''Dobráci ''řešící podobné téma jako Hilbertova ''Vina''. Manželství lehkomyslné dvacetileté dívky se starším duševně komplikovaným profesorem filosofie je rozvráceno jejím přiznáním předmanželského prohřešku. Nemanželské dítě profesora uvrhne do deprese, nemůže se s ním nikdy smířit. Poté, co šílená dívčina matka, považujíc dítě za plod incestu, dceřina levobočka zardousí, končí drama absurdním smírem manželů nad mrtvým nemluvnětem. Mlhovité a náladové zahalování situací prozrazuje inspiraci díly Maeterlincka a Ibsena. První dvě jednání s dramaticky účinným dialogem a dobře kreslenými postavami (až na psychologicky nepravděpodobné momenty, jakými jsou otcovo líčení jeho milostného dobrodružství své ještě svobodné dceři či smyslný způsob dívčina doznání prohřešku před mužem a otcem) pohřbilo nemožné rozuzlení posledního dějství. 1901 '''M.''' zadal Národnímu divadlu ''Johannu Radimskou''. Drama, jehož uvedení divadlo odkládalo do 1904, líčí nitro hysterické ženy nespokojené v klidném manželství bez vznětů a vášní. Vraždí nejprve milence, s nímž utekla do Itálie a kterého podezírá z lásky k mladší ženě, a posléze sama sebe, když po návratu k muži zjistí, že si náhradou za ni dobře vystačí s kyprou hospodyní. Duši Radimské však nestravuje jen žárlivost, je prototypem '''M.''' hrdinek, které se vnímají jako neobyčejné; nespokojené s všednodenním životem hledají mocnější vzněty. V Národním divadle hru prosadil a režíroval ji J. Kvapil. Pro vyhrocenou patologičnost hrdinky, strojenost děje, psychologickou nepravděpodobnost dialogů a technickou neobratnost hra u obecenstva propadla (ne tak u vší kritiky). V důsledku toho zachvátila '''M. '''po premiéře srdeční křeč; další provozování zakázal. K dramatické tvorbě se vrátil až po dvou letech; napsal dva díly pokračování ''Radimské'': ''Irrlacherové'' a ''V exilu'' a trilogii nazval ''Dramatická sonáta''. Líčí prostředí aristokratické rodiny stižené dekadentním druhem osudové viny, která její příslušníky odsuzuje k věčnému toužení bez ukojení. ''Irrlacherové'' byli uvedeni 1906 jako čtvrtý večer druhého cyklu Máje ve Švandově divadle na Smíchově; drama ''V exilu ''přenášející děj do toskánského kláštera benediktinek na Monte Oliveto, se inscenace nedočkalo. Podobně jako většina '''M.''' dramatiky i ''V exilu'', s estétským a artistním dialogem, je typicky knižním dramatem. 1907 autor zadal Národnímu divadlu drama ''Tristan'', divadlo však dalo přednost t. r. dokončené hře ''Má jest pomsta''. Kvapilovým přičiněním a v jeho režii byla inscenována 1908. Hra dle skutečných událostí ruské revoluce 1905 přináší na jeviště v senzačních scénách politickou vraždu. Uvedení v Národním divadle s E. Vojanem a L. Dostalovou v hlavních rolích bylo fiaskem a pohřbem nadějí, s nimiž byl vývoj plodného dramatika sledován. '''M.''' sám později nazval drama křiklavou biografovou historií ze soudní síně, ústupkem efektnosti a líbivosti. 1908 se '''M.''' stal uměleckým vedoucím nově založeného Divadla Marie Zieglerové (s ředitelem J. Kubíkem), otevřeného v adaptovaném někdejším divadle U Deutschů v Praze-Libni. Divadlo operetní divy mělo stát na bázi činoherní a operetní; dramaturgem „literárních pátků“ (dvakrát do měsíce) se stal F. Sekanina. Převážně dělnický a maloživnostnický profil Libně předurčil lehčí, lidový repertoár. Zahájeno bylo Lehárovou operetou ''Veselá vdovička''; tzv. literární pátky započala '''M. '''hra ''Dvě ''(1908). Drama bez psychologického prohloubení zobrazuje ženu, jež v žalu nad bezdětným manželstvím propadne fanatickému náboženskému poblouznění. Šlechetně poradí muži ujmout se ženy v nesnázích a adoptovat její dítě, netuše, že též jeho (jde o mužovu milenku). Když posléze pozná v páterovi, který jí dosud manipuloval, frivolního svůdce, utopí se. Od dramat se současnou tematikou se '''M.''' posléze odklonil k jinému inspiračnímu zdroji – wagneriánskému kultu, jehož byl zaníceným vyznavačem. Za mezník svého života označil představení Wagnerova ''Tristana'' v pražském německém divadle 1893. V zajetí „tristanství“ zůstal celých třicet let a v nevydané autobiografii ''Já'' na mnoha stránkách rozebírá a kritizuje inscenační podoby Tristana. '''M.''' drama ''Tristan'' se dostalo na scénu až osm let po zadání hry, 1915. Oproti Wagnerovu i středověkým podáním vášnivé a opojné lásky neohroženého reka Tristana a Isoldy ukazuje '''M. '''hra vnitřně tápajícího, dumavého a znechuceného pseudohrdinu, jehož milostný cit je živen opět pouze v nedosažitelnosti. Isoldu miluje nejvíc, když proti němu stojí jako nepřítelkyně, jakmile nastává soulad a Isolda se mu poddává, ztrácí zájem, do jeho lásky se mísí nenávist. Značně nedramatické, introspektivní podání, ve kterém zápasníci odmítají zápasit, milovníci milovat a vladaři vládnout, uvedl ve stylově sladěné inscenaci na Vinohradech K. H. Hilar s výtvarníkem J. Wenigem a se sugestivní scénickou a meziaktní hudbou J. Jeremiáše. Necelý měsíc po vinohradské premiéře hru nastudovalo Východočeské divadlo v Chrudimi, které s ní slavilo úspěchy v četných městech (Litomyšl, Pardubice aj.), rok poté Národní divadlo v Brně a následujícího roku i pražské Národní divadlo. Ženským pendantem k ''Tristanovi'' je následující drama ''Hellenská kněžna'' (1911) s podtitulem „Zpěv o Tristaně ve třech dějstvích“. Zobrazuje střet duševního života kněžny se strnulým dvorským řádem, který vyvře v otázce ceremoniálu po smrti jejího syna (historickými předobrazy postav byli císařovna Alžběta Bavorská a korunní princ Rudolf). K inscenaci nedošlo; při časopiseckém vydání bylo celé druhé dějství zabaveno, povolení ke knižní publikaci bylo dosaženo až interpelací u vídeňské říšské rady. Další okruh '''M.''' dramatiky tvoří dramata renesanční, překypující krevnatostí, vášněmi a smyslovostí. Inspiraci autor čerpal ze svých pravidelných italských cest a studia tamější historie a umění (vliv Zeyerovy tvorby) i ze studia archivních materiálů. Vytěžil z nich neinscenované drama ''Michelangelo Buonarroti'' a tzv. ferrarskou dramatickou trilogii''Parisina'',''Lucrezia Borgia ''a''Torquato Tasso''. V dramatech předvádí hrdiny bez idealizovaného heroismu, zmítané zběsilými pudy a živelnými silami. Jeho ''Michelangelo Buonarroti'' je neurvalý, hrubý, surový a smyslný; dle autorova kréda však má být ve jménu věčnosti odpuštěno i dočasné, sebeodpornější nádobě těla, v níž plá duch vznícený Bohem. Trilogií zamýšlel proniknout duchovní podstatu gotiky, renesance a baroku. Záměr ctižádostivé, kruté a démonické Parisiny zmocnit se vlády nad Ferrarou otrávením svého muže Niccoly III. je vyzrazen černošským sluhou a Parisina popravena. Komplikovaně a atomizovaně konstruované drama bylo bez úspěchu uvedeno 1917 v Městském divadle Královských Vinohrad v režii V. Vydry. ''Lucrezia Borgia'' s podtitulem Tragický mumraj o 6 dějstvích; je z trilogie hrou nejslabší. Dramatický výklad renesance jakožto varu krve, touhy po lásce a moci se pokouší o rehabilitaci slavné milostnice. '''M.''' v hrdince předvádí rozpor „pohanské“, vzpurné a odbojné borgiovské krve s touhami po křesťanské odevzdanosti a pokoře; rozpor ženské živočišnosti se sklony mystickými, náboženskými. Hrubě nadhozené myšlenky jsou však nedotaženy, postavy nerozvinuty, kompozice chatrná. Národní divadlo hru přijalo; po '''M.''' konfliktu s divadlem o J. Jeremiáše ji však vrátilo. Byla inscenována až 1921 v Městském divadle Královských Vinohrad v režii K. Dostala, avšak bez úspěchu. Navzdory škrtům drama působilo nudně, dialog mísící staromódnost s triviálností zněl falešně.  Do Národního divadla se z trilogie dostal pouze poslední a nejzdařilejší díl, ''Torquato Tasso ''(1918) v režii J. Kvapila, výpravě J. Weniga; v titulní roli exceloval E. Vojan. T. r. byla hra inscenována i v brněnském Národním divadle. Na rozdíl od idealizovaného podání Goethova '''M.''' vykreslil Tassa (v souladu s estenskými archivními materiály) jako prodejného oportunistu a odpudivého člověka s mnoha slabostmi; popudlivého, patolízalského, bigotního, domýšlivého a umělecky zchátralého. Po renesanční trilogii se '''M.''' vrátil k současné tematice. 1919 byla na Vinohradech v Hilarově režii inscenována hra s magdalénským námětem''Dolfa'', soucitně líčící smutný osud mladé nevěstky, která pojme hlubokou lásku k jednomu ze svých klientů. Ten ji však bere jen jako prostředek tělesného ukojení. Hluboce uražená Dolfa jej vyžene, ale následně se souží, nemůže bez něj žít. Odhodlání opustit kvůli němu dosavadní profesi je sraženo zjištěním, že je nakažena pohlavní nemocí. V zoufalství se otráví. Modlitba přítelkyně, staré nevěstky a ostatních kolegyň nad její mrtvolou, za ni i za řemeslo lehkých holek vyznívá stejně jako některá místa dialogů nepravděpodobně, až trapně (nevěstky ve hře přemítají o životě a lásce jako dekadentní filozofky). Drama vyšlo ještě před inscenací jako první publikace nakladatelství Aventinum, o jehož vznik se '''M.''' zasadil (spolu s O. Fischerem, A. Novákem a J. Hilbertem, kterého zprostředkoval '''M.''', doporučili Štorch-Marienovu koncesní žádost). V tříaktové „truchlohře“ ze současného života ''My a vy ''(1920) podal odvážnou – proti většinovému názoru jdoucí – popřevratovou kritiku demokracie, jež dle jeho pohledu pod zvučnými hesly bezohledně ničí estetické a neobnovitelné hodnoty, zámky mění v hospice, zámecké zahrady v hospodářská zázemí. Hlavní hrdinka hry raději zapálí zámek a hyne v ohni, než aby se předělala v duchu nové rovnostářské agitky. Ani invalidní legionáři, ubytovaní v lazaretu na zámku, zde nejsou šťastni, dle autorova podání by jim bylo lépe v obyčejné chalupě. '''M.''' v dramatu mj. kontrastoval dvojí estetický názor; pod průhlednými pseudonymy Julius Slavata (J. Zeyer) a Svatoslav Lamač (J. S. Machar) zobrazil dva soudobé básnické typy: typ romantického zbožňování krásy, minulosti a noblesy a typ politicky aktivního realismu. Autorovy sympatie patří úctě k zašlým dobám, tj. Juliovi Slavatovi, a rozlišování literatury a politiky. Následující hra ''Lichoběžník ''(1922) byla Hilarem přijata k provozování v Národním divadle, poradní sbor divadla radil autorovi, aby drama odvolal, neboť jeho realizace na scéně by údajně ztroskotala. Drama bylo uvedeno 1923 v rámci komorních her ve Švandově divadle. Líčí několikerý míjející se cit: Voják se vrací ze Sibiře k ženě, která mu za války byla nevěrná, přesto se teď k němu hlásí. On však mezitím vzplane opětovaným citem k lékařce, jež jej ošetřovala. Té ovšem v bizarní a morbidní kulise anatomického kabinetu vyzná tajenou lásku starší vědec, jehož je letitou asistentkou a který jí toužil vše odkázat a učinit ji na smrtelném lůžku svou ženou. Vztahový „lichoběžník“ je rozřešen odchodem vojáka od obou žen, do širého světa, kde lze den za dnem jít za neznámým tajemným cílem. Epilog k ''Lichoběžníku'' s názvem ''Svítilna'' nebyl hrán.

Jako literát vyšel z okruhu Moderní revue (jeho dlouholetým přítelem a uznalým kritikem jeho dramat byl J. Karásek ze Lvovic); psal provokativní verše, romány i dramata ovlivněné dekadencí a naturalismem, často uspořádané do větších cyklů. Od pražských studentských let (od 1886) byl pravidelným návštěvníkem divadel, obdivoval herectví tzv. staré gardy Národního divadla, sledoval i divadelní dění v zahraničí. 1895 začal sepisovat svůj literární debut – dramatickou trilogii ''V podvečer věku'', kterou koncipoval jako moderní ''Oresteiu''. V dramatech ''Prokurátor Rein'', ''Děti pana prokurátora'' a ''Soumrak'' vykreslil rozvrat prokurátorovy rodiny, jako memento sociálních a psychologických problémů tížících a zneklidňujících konec 19. století. V prvním dramatu platí prokurátor za úplatnost v úřadě, k níž se nechal svést stísněnými poměry, sebevraždou. V druhém je předveden generační rozpor mezi matkou a dětmi, zvýšený osobou stejného milence matky a dcery. Poslední drama předvádí extatické sebezničení prokurátorovy dcery Julie a pomstychtivou nenávist syna Jana, která jej dožene k vraždě sestřina muže, někdejšího matčina milence. Trilogie, kterou vydal vlastním nákladem 1898 (Topič ji nepřijal), porušováním divadelních konvencí (několikastránkové monology, neproveditelné scénické poznámky apod.) i vyhroceným a násilným pointováním děje předem vylučovala inscenování. Přesto ji kritika – zejména J. Vodák – přivítala pro dušezpyt zakládající dramatičnost svého druhu a životné postavy vyrostlé z poměrů soudobého malého města. Inscenováno nebylo ani následující sociální drama ''Dobráci ''řešící podobné téma jako Hilbertova ''Vina''. Manželství lehkomyslné dvacetileté dívky se starším duševně komplikovaným profesorem filosofie je rozvráceno jejím přiznáním předmanželského prohřešku. Nemanželské dítě profesora uvrhne do deprese, nemůže se s ním nikdy smířit. Poté, co šílená dívčina matka, považujíc dítě za plod incestu, dceřina levobočka zardousí, končí drama absurdním smírem manželů nad mrtvým nemluvnětem. Mlhovité a náladové zahalování situací prozrazuje inspiraci díly Maeterlincka a Ibsena. První dvě jednání s dramaticky účinným dialogem a dobře kreslenými postavami (až na psychologicky nepravděpodobné momenty, jakými jsou otcovo líčení jeho milostného dobrodružství své ještě svobodné dceři či smyslný způsob dívčina doznání prohřešku před mužem a otcem) pohřbilo nemožné rozuzlení posledního dějství. 1901 '''M.''' zadal Národnímu divadlu ''Johannu Radimskou''. Drama, jehož uvedení divadlo odkládalo do 1904, líčí nitro hysterické ženy nespokojené v klidném manželství bez vznětů a vášní. Vraždí nejprve milence, s nímž utekla do Itálie a kterého podezírá z lásky k mladší ženě, a posléze sama sebe, když po návratu k muži zjistí, že si náhradou za ni dobře vystačí s kyprou hospodyní. Duši Radimské však nestravuje jen žárlivost, je prototypem '''M.''' hrdinek, které se vnímají jako neobyčejné; nespokojené s všednodenním životem hledají mocnější vzněty. V Národním divadle hru prosadil a režíroval ji J. Kvapil. Pro vyhrocenou patologičnost hrdinky, strojenost děje, psychologickou nepravděpodobnost dialogů a technickou neobratnost hra u obecenstva propadla (ne tak u vší kritiky). V důsledku toho zachvátila '''M. '''po premiéře srdeční křeč; další provozování zakázal. K dramatické tvorbě se vrátil až po dvou letech; napsal dva díly pokračování ''Radimské'': ''Irrlacherové'' a ''V exilu'' a trilogii nazval ''Dramatická sonáta''. Líčí prostředí aristokratické rodiny stižené dekadentním druhem osudové viny, která její příslušníky odsuzuje k věčnému toužení bez ukojení. ''Irrlacherové'' byli uvedeni 1906 jako čtvrtý večer druhého cyklu Máje ve Švandově divadle na Smíchově; drama ''V exilu ''přenášející děj do toskánského kláštera benediktinek na Monte Oliveto, se inscenace nedočkalo. Podobně jako většina '''M.''' dramatiky i ''V exilu'', s estétským a artistním dialogem, je typicky knižním dramatem. 1907 autor zadal Národnímu divadlu drama ''Tristan'', divadlo však dalo přednost t. r. dokončené hře ''Má jest pomsta''. Kvapilovým přičiněním a v jeho režii byla inscenována 1908. Hra dle skutečných událostí ruské revoluce 1905 přináší na jeviště v senzačních scénách politickou vraždu. Uvedení v Národním divadle s E. Vojanem a L. Dostalovou v hlavních rolích bylo fiaskem a pohřbem nadějí, s nimiž byl vývoj plodného dramatika sledován. '''M.''' sám později nazval drama křiklavou biografovou historií ze soudní síně, ústupkem efektnosti a líbivosti. 1908 se '''M.''' stal uměleckým vedoucím nově založeného Divadla Marie Zieglerové (s ředitelem J. Kubíkem), otevřeného v adaptovaném někdejším divadle U Deutschů v Praze-Libni. Divadlo operetní divy mělo stát na bázi činoherní a operetní; dramaturgem „literárních pátků“ (dvakrát do měsíce) se stal F. Sekanina. Převážně dělnický a maloživnostnický profil Libně předurčil lehčí, lidový repertoár. Zahájeno bylo Lehárovou operetou ''Veselá vdovička''; tzv. literární pátky započala '''M. '''hra ''Dvě ''(1908). Drama bez psychologického prohloubení zobrazuje ženu, jež v žalu nad bezdětným manželstvím propadne fanatickému náboženskému poblouznění. Šlechetně poradí muži ujmout se ženy v nesnázích a adoptovat její dítě, netuše, že též jeho (jde o mužovu milenku). Když posléze pozná v páterovi, který jí dosud manipuloval, frivolního svůdce, utopí se. Od dramat se současnou tematikou se '''M.''' posléze odklonil k jinému inspiračnímu zdroji – wagneriánskému kultu, jehož byl zaníceným vyznavačem. Za mezník svého života označil představení Wagnerova ''Tristana'' v pražském německém divadle 1893. V zajetí „tristanství“ zůstal celých třicet let a v nevydané autobiografii ''Já'' na mnoha stránkách rozebírá a kritizuje inscenační podoby Tristana. '''M.''' drama ''Tristan'' se dostalo na scénu až osm let po zadání hry, 1915. Oproti Wagnerovu i středověkým podáním vášnivé a opojné lásky neohroženého reka Tristana a Isoldy ukazuje '''M. '''hra vnitřně tápajícího, dumavého a znechuceného pseudohrdinu, jehož milostný cit je živen opět pouze v nedosažitelnosti. Isoldu miluje nejvíc, když proti němu stojí jako nepřítelkyně, jakmile nastává soulad a Isolda se mu poddává, ztrácí zájem, do jeho lásky se mísí nenávist. Značně nedramatické, introspektivní podání, ve kterém zápasníci odmítají zápasit, milovníci milovat a vladaři vládnout, uvedl ve stylově sladěné inscenaci na Vinohradech K. H. Hilar s výtvarníkem J. Wenigem a se sugestivní scénickou a meziaktní hudbou J. Jeremiáše. Necelý měsíc po vinohradské premiéře hru nastudovalo Východočeské divadlo v Chrudimi, které s ní slavilo úspěchy v četných městech (Litomyšl, Pardubice aj.), rok poté Národní divadlo v Brně a následujícího roku i pražské Národní divadlo. Ženským pendantem k ''Tristanovi'' je následující drama ''Hellenská kněžna'' (1911) s podtitulem „Zpěv o Tristaně ve třech dějstvích“. Zobrazuje střet duševního života kněžny se strnulým dvorským řádem, který vyvře v otázce ceremoniálu po smrti jejího syna (historickými předobrazy postav byli císařovna Alžběta Bavorská a korunní princ Rudolf). K inscenaci nedošlo; při časopiseckém vydání bylo celé druhé dějství zabaveno, povolení ke knižní publikaci bylo dosaženo až interpelací u vídeňské říšské rady. Další okruh '''M.''' dramatiky tvoří dramata renesanční, překypující krevnatostí, vášněmi a smyslovostí. Inspiraci autor čerpal ze svých pravidelných italských cest a studia tamější historie a umění (vliv Zeyerovy tvorby) i ze studia archivních materiálů. Vytěžil z nich neinscenované drama ''Michelangelo Buonarroti'' a tzv. ferrarskou dramatickou trilogii''Parisina'',''Lucrezia Borgia ''a''Torquato Tasso''. V dramatech předvádí hrdiny bez idealizovaného heroismu, zmítané zběsilými pudy a živelnými silami. Jeho ''Michelangelo Buonarroti'' je neurvalý, hrubý, surový a smyslný; dle autorova kréda však má být ve jménu věčnosti odpuštěno i dočasné, sebeodpornější nádobě těla, v níž plá duch vznícený Bohem. Trilogií zamýšlel proniknout duchovní podstatu gotiky, renesance a baroku. Záměr ctižádostivé, kruté a démonické Parisiny zmocnit se vlády nad Ferrarou otrávením svého muže Niccoly III. je vyzrazen černošským sluhou a Parisina popravena. Komplikovaně a atomizovaně konstruované drama bylo bez úspěchu uvedeno 1917 v Městském divadle Královských Vinohrad v režii V. Vydry. ''Lucrezia Borgia'' s podtitulem Tragický mumraj o 6 dějstvích; je z trilogie hrou nejslabší. Dramatický výklad renesance jakožto varu krve, touhy po lásce a moci se pokouší o rehabilitaci slavné milostnice. '''M.''' v hrdince předvádí rozpor „pohanské“, vzpurné a odbojné borgiovské krve s touhami po křesťanské odevzdanosti a pokoře; rozpor ženské živočišnosti se sklony mystickými, náboženskými. Hrubě nadhozené myšlenky jsou však nedotaženy, postavy nerozvinuty, kompozice chatrná. Národní divadlo hru přijalo; po '''M.''' konfliktu s divadlem o J. Jeremiáše ji však vrátilo. Byla inscenována až 1921 v Městském divadle Královských Vinohrad v režii K. Dostala, avšak bez úspěchu. Navzdory škrtům drama působilo nudně, dialog mísící staromódnost s triviálností zněl falešně.  Do Národního divadla se z trilogie dostal pouze poslední a nejzdařilejší díl, ''Torquato Tasso ''(1918) v režii J. Kvapila, výpravě J. Weniga; v titulní roli exceloval E. Vojan. T. r. byla hra inscenována i v brněnském Národním divadle. Na rozdíl od idealizovaného podání Goethova '''M.''' vykreslil Tassa (v souladu s estenskými archivními materiály) jako prodejného oportunistu a odpudivého člověka s mnoha slabostmi; popudlivého, patolízalského, bigotního, domýšlivého a umělecky zchátralého. Po renesanční trilogii se '''M.''' vrátil k současné tematice. 1919 byla na Vinohradech v Hilarově režii inscenována hra s magdalénským námětem''Dolfa'', soucitně líčící smutný osud mladé nevěstky, která pojme hlubokou lásku k jednomu ze svých klientů. Ten ji však bere jen jako prostředek tělesného ukojení. Hluboce uražená Dolfa jej vyžene, ale následně se souží, nemůže bez něj žít. Odhodlání opustit kvůli němu dosavadní profesi je sraženo zjištěním, že je nakažena pohlavní nemocí. V zoufalství se otráví. Modlitba přítelkyně, staré nevěstky a ostatních kolegyň nad její mrtvolou, za ni i za řemeslo lehkých holek vyznívá stejně jako některá místa dialogů nepravděpodobně, až trapně (nevěstky ve hře přemítají o životě a lásce jako dekadentní filozofky). Drama vyšlo ještě před inscenací jako první publikace nakladatelství Aventinum, o jehož vznik se '''M.''' zasadil (spolu s O. Fischerem, A. Novákem a J. Hilbertem, kterého zprostředkoval '''M.''', doporučili Štorch-Marienovu koncesní žádost). V tříaktové „truchlohře“ ze současného života ''My a vy ''(1920) podal odvážnou – proti většinovému názoru jdoucí – popřevratovou kritiku demokracie, jež dle jeho pohledu pod zvučnými hesly bezohledně ničí estetické a neobnovitelné hodnoty, zámky mění v hospice, zámecké zahrady v hospodářská zázemí. Hlavní hrdinka hry raději zapálí zámek a hyne v ohni, než aby se předělala v duchu nové rovnostářské agitky. Ani invalidní legionáři, ubytovaní v lazaretu na zámku, zde nejsou šťastni, dle autorova podání by jim bylo lépe v obyčejné chalupě. '''M.''' v dramatu mj. kontrastoval dvojí estetický názor; pod průhlednými pseudonymy Julius Slavata (J. Zeyer) a Svatoslav Lamač (J. S. Machar) zobrazil dva soudobé básnické typy: typ romantického zbožňování krásy, minulosti a noblesy a typ politicky aktivního realismu. Autorovy sympatie patří úctě k zašlým dobám, tj. Juliovi Slavatovi, a rozlišování literatury a politiky. Následující hra ''Lichoběžník ''(1922) byla Hilarem přijata k provozování v Národním divadle, poradní sbor divadla radil autorovi, aby drama odvolal, neboť jeho realizace na scéně by údajně ztroskotala. Drama bylo uvedeno 1923 v rámci komorních her ve Švandově divadle. Líčí několikerý míjející se cit: Voják se vrací ze Sibiře k ženě, která mu za války byla nevěrná, přesto se teď k němu hlásí. On však mezitím vzplane opětovaným citem k lékařce, jež jej ošetřovala. Té ovšem v bizarní a morbidní kulise anatomického kabinetu vyzná tajenou lásku starší vědec, jehož je letitou asistentkou a který jí toužil vše odkázat a učinit ji na smrtelném lůžku svou ženou. Vztahový „lichoběžník“ je rozřešen odchodem vojáka od obou žen, do širého světa, kde lze den za dnem jít za neznámým tajemným cílem. Epilog k ''Lichoběžníku'' s názvem ''Svítilna'' nebyl hrán.

</ee:content>

</ee:content>

<ee:bibliography>

<ee:bibliography>

<ee:bibliography_content>J. M., M. </ee:bibliography_content>

<ee:bibliography_content>J. M., M. </ee:bibliography_content>

== <ee:bibliography_label>Hry a libreto</ee:bibliography_label> ==

== <ee:bibliography_label>Hry a libreto</ee:bibliography_label> ==