Hálek, Jiří: Porovnání verzí

Verze z 24. 1. 2022, 13:54

Původním jménem Hugo Frischmann (takto uváděn v divadelních programech do 1954). Rodina matky měla německé kořeny, otec byl chemickým inženýrem a amatérským malířem. V jejich vinohradském bytě se scházelo mnoho přátel i umělců. Jako chlapec H. hrával pro mladšího bratra Viktora a pro kamarády domácí loutkové divadlo; zpíval, liboval si v převlecích. V červenci 1942 na základě výnosu Ministerstva školství Protektorátu Čechy a Morava musel jako „židovský míšenec“ opustit školu a dostal se do útulku ve Spálené ulici, zřizovaného Židovskou náboženskou obcí. Vychovatelem tu byl loutkář, režisér a poválečný pedagog Akademie múzických umění v Praze (AMU) E. Kolár, který s dětmi hrál divadlo. V dramatizaci Erbenova Plaváčka dostal dvanáctiletý H'. titulní úlohu a osvědčil herecké i pěvecké vlohy. Po válce jako student gymnázia účinkoval v ochotnickém spolku Bozděch ve vršovickém Jiráskově divadle a byl členem dětského sboru O. Putzkerové (odnože Dismanova souboru). 1946 ztvárnil ve Studiu Národního divadla Frantíka Severína v dramatizaci Řezáčova Poplachu v Kovářské uličce, uváděné pod titulemZelená knížka. V maturitním ročníku hrál se spolužákem, budoucím hereckým kolegou J. Šaškem ve studentském Divadle radosti (Díra) v bývalém sále divadla F. Futuristy (Scéna F + F) v paláci Kotva. 1948 stál poprvé před filmovou kamerou; v osvětovém snímku Křižovatka života mu byl v roli otce hereckým partnerem J. Plachý. Pěvecký talent a mocný hlas (hrdinný baryton) H'. kultivoval při soukromých hodinách zpěvu u pěvců Národního divadla H. Vávry, J. Konstantina a M. Šlechtové-Kohoutkové.

1949 byl přijat na AMU, kde k jeho pedagogům patřili M. Nedbal, V. Fabianová, L. Pešek, R. Lukavský, v oddělení hudební komedie také J. Frejka, O. Nový a Š. Petrová. V divadle DISK absolvoval 1953 postavou Kalafuny v Tylově Strakonickém dudákovi. Pracovní umístěnku dostal spolu s J. Šaškem do Městského divadla mladých v Ostravě, které vedl K. Dittler. Po jedné sezoně nastoupil k výkonu základní vojenské služby do Uměleckého vojenského souboru letectva Vítězná křídla, kde se uplatnil jako konferenciér estrádních pořadů. Z této skupiny pod vedením D. Vostřela vznikl posléze Pražský estrádní soubor (základ Divadla Rokoko), který H'.' záhy opustil. Počátkem 1957 nastoupil do hereckého souboru Městského oblastního divadla v Mladé Boleslavi. Během šestiletého angažmá tu odehrál na 60 rolí a režíroval pohádkové inscenace pro děti. Hrál Menga ve Vegově Vzbouření na vsi, Merkucia v Shakespearově Romeovi a Julii, Orgona v Molièrově Tatuffovi, titulní roli ve Scapinových šibalstvích. Mimický talent osvědčil i v postavách komických staříků a pěvecké nadání v roli profesora Karpíška v operetě Únos sabinek a v titulní úloze Cervantesova Lišáka Pedra. Velmi si cenil uznání, kterého se mu dostalo od dramatika F. Langera za herecké ztvárnění harmonikáře Tonyho v Periferii. Na rozloučenou s mladoboleslavským divadlem si na počest H. Haase zvolil roli Doktora Galéna v Čapkově Bílé nemoci.

V sezoně 1962/63 se H'. vrátil do Prahy a stal se členem divadla Paravan, které působilo v Redutě a od ledna 1964 v divadelním sále Ve Smečkách. Vystupoval v satirických kabaretních hrách J. R. Picka Trafikant Jan, Arne Holas a spol., Jak jsem byl zavražděn, Danuše z Podještědí. Od podzimu 1964 zkoušel s dramatikem a režisérem L. Smočkem a dramaturgem J. Vostrým Smočkovo drama Piknik. Úspěch inscenace ztvrdil v únoru 1965 vznik Činoherního klubu, jehož se H'. stal prvním angažovaným hercem. Setrval tu do 1997, do 2002 hrál jako host.

Pro kolegy i diváky v Činoherním klubu byl uznávanou hereckou osobností, inspirující tvořivým, empatickým i hluboce promyšleným tvarováním postav. Charakteristické pro jeho pojetí bylo důmyslné propojení reality a groteskní nadsázky. Osobní noblesa, inteligence a jemný smysl pro humor spolu se spolehlivostí, skromností, ale i touhou po umělecky hodnotné spolupráci tvořily předpoklady ke skutečné ansámblové tvorbě. Jeho charisma, vnitřně pevná a zároveň něžná osobnost, ve spojení s menší, statnou postavou, výraznou obličejovou mimikou, živýma modrýma očima a zvlněnou kšticí, byly určující i pro obsazení do Smočkova Pikniku. H. „malý“ Rozden podlehl nátlaku silnějších a podílel se na šikaně kamaráda. Z podobného kadlubu byl i zakomplexovaný, tupý Vrátný ve Smočkově Bludišti. S komediální bravurou H. stvořil parodicky pojatou ženskou postavu – veskrze směšnou, a přece dojemnou vdovu Outěchovou – ve Smočkově psychologické „crazy-komedii“ Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho a v jeho Kosmickém jaru groteskní postavu podivína s okultními sklony Pepýže.

V pohnuté době Pražského jara a srpnové okupace 1968 pro něj A. Vostrá napsala hlavní roli pana Hrdiny ve hře Na ostří nože. Získal za ni Cenu Českého literárního fondu. Jeho „pan Mimo“ si z přetlaku frustrující atmosféry vrazí nůž do hlavy, ale přežije; zaskočen a pln studu usiluje pak hlavně o to, aby si jeho zvláštního poranění nikdo nevšiml.

Vedle původních her, jejichž autoři dokázali využít politického a společenského uvolnění 60. let, se H'.' v Činoherním klubu uplatnil i v inscenacích klasických děl světových autorů. V Machiavelliho Mandragoře v režii J. Menzela hrál natvrdlého paroháče pana Mikulu, v dramatizaci Dostojevského Zločinu a trestu od A. a J. Vostrých a v režii E. Schorma Lebezjatnikova, s režisérem J. Kačerem nastudoval udavačského správce chudinského ústavu v Gogolově Revizorovi, Simeonova-Piščika v Čechovově Višňovém sadu a Berláka v Gorkého Na dně. V režii J. Vostrého vytvořil postavy věčného optimisty Panglose v dramatizaci Voltairova Candida a výbušně zásadového učitele Wenzeslause v Lenzově Vychovateli.

Po nuceném odchodu J. Vostrého z postu uměleckého šéfa na konci 1972 a po dalších zásazích normalizační moci do fungování divadla byly i možnosti H'.' herecké tvorby v mnohém omezeny. K jeho výrazným postavám z tohoto období patřili Patron Fortunato v Goldoniho Poprasku na laguně, Kníže K. ve Smočkově dramatizaci Dostojevského Strýčkova snu, Pandolfo ve Vostrého komedii Tři v tom (podepsané a režírované J. Menzelem). Začátkem 80. let groteskně vystavěl postavy Krejčího Wormsera, Ředitele věznice a Nádražáka v Zuckmayerově Hejtmanovi z Kopníku a energicky rozproudil vídeňského hochštaplera Ferdinanda Hierlingera v Horváthových Povídkách z Vídeňského lesa ve Smočkově režii. Byl šťastným Malířem pokojů v Něžném barbarovi, fanaticky jednajícím Majorem v Örkényho Rodině Tótů a Gumovým králem a Profesorem francouzské literatury v dramatizaci Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále v režii I. Krobota.

Mimo Činoherní klub hrál 1983 pod hlavičkou Pražského kulturního střediska MUDr. Eduarda Havlíka v monodramatu S ženami je kříž, které pro něj napsala A. Vostrá a režíroval J. Vostrý.

V období normalizace H'.' na základě udání (poukazujícího nikoli k jeho civilnímu jednání, ale k jednání v roli na jevišti) opakovaně šikanovala Státní bezpečnost, což nezůstalo bez následků na jeho zdraví. To se projevilo už v druhé polovině 80. let, kdy v divácky oblíbené komedii M. Frayna Bez roucha musel alternovat postavu starokomika Selsdona Mowbraye s hrajícím režisérem J. Menzelem.

Po revoluci v listopadu 1989 se mohl vrátit ke svým postavám vdovy Outěchové a Vrátného ve Smočkových hrách Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho a Bludiště. Z menší role ruského mužika Nikity v Birinského Mumraji ve Smočkově režii vytvořil groteskně výmluvnou postavu zmanipulovaného tlučhuby z doby první ruské revoluce. V inscenaci Eurípidova Oresta v režii J. Nebeského, s nímž jako pedagog herectví spolupracoval také na pražské DAMU, ztělesnil úlohu Posla. 1995 se jako Pepýž podílel na novém nastudování Smočkova Kosmického jara a 2000 s plným zaujetím ztvárnil už stářím zpomaleného důchodce Šlajse ve Smočkově komorní hře Jednou k ránu (k původnímu uvedení na počátku 70. let z politických důvodů nedošlo).

Činoherní klub 1965–72 úzce spolupracoval s filmovými režiséry, zejména s generačně spřízněnými tvůrci nové vlny. H'.' v této době natočil sedmnáct filmů: vedle postavy Rozdena ve filmové verzi Smočkova Pikniku a Ženicha v Krejčíkově Svatbě jako řemen vytvořil 1968 hlavní postavu Františka ve Švankmajerově Zahradě, Guvernéra země Balnibarby v Juráčkově podobenství Případ pro začínajícího kata, tragickou postavu Výpravčího v Schormově snímku Den sedmý, osmá noc a Manžela ve studentském filmu V. Venclíka Nezvaný host (tyto filmy záhy podlehly zákazu, tzv. skončily v trezoru). Z pozdějších filmových snímků vynikla jeho herecká studie narkomana Čabana ve filmové povídce Rukojmí (v Motivu pro vraždu režiséra J. Svobody), mravně pevná postava vychovatele Viktora Mezka ve filmu V. Drhy Mezek, jehož scénář pro něj napsala manželka Irena Charvátová (1942–2008), a postava vnitřně rozpadlého Čtvrtečky v Kleinově filmu Dobří holubi se vracejí. V žánru komedie vynikl jako Ředitel školy ve filmu O. Lipského Marečku, podejte mi pero! a Faunův přítel ve filmu V. Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne.

V rozhlase dostal 1982 příležitost od režiséra J. Lormana jako Podkolatov v Gogolově Ženitbě, pak až po období proskribce, ve svobodných 90. letech, mohl znovu prokázat své herecké umění ve vynikajících ztvárněních Mrožkových a Kischonových postav.

'H'. byl vynikajícím komediálním hercem s osobitou, jemnou bravurou. Jeho bytostný múzický projev, jehož těžištěm byl bohatý hlasový rejstřík a umění charakterizace, naplněné mimořádnou citlivostí a inteligencí, schopností vcítit se, ale i nahlédnout děj a postavy s odstupem, humorem a ironií, z něj činily předního člena souboru Činoherního klubu, který ve svých groteskně-realistických inscenacích promlouval o lidech a jejich nadějích, bojích a zklamáních, jež přinášelo bouřlivé 20. století.

Role

Studio Národního divadla

Frantík Severín (V. Řezáč – H. Stuchlý: Zelená knížka) – 1948.

Divadlo radosti (Díra)

? (Bratři Kuhnové: Koza je vůl) – 1949.

Divadlo Disk AMU

Kalafuna (J. K. Tyl: Strakonický dudák)– 1953.

Městské divadlo mladých Ostrava

Kůzlátko (J. Grabovski: Vlk, koza a kůzlátka), Kuba (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění), ? (A. Pervencev: Komsomolská čest), ? (G. Matvějev: Kouzelná galoše), Vítek (S. K. Macháček: Ženichové) – 1953; Serjoža (N. A. Ostrovskij: Jak se kalila ocel), Belzebub (J. Drda: Hrátky s čertem) – 1954.

Státní divadlo Ostrava

? (M. Brand: Malajská romance) – 1954.

Umělecký vojenský soubor letectva Vítězná křídla

Ivan Včelák (J. Neruda: Prodaná láska), Mathieu (A. Olšanskij: Neskloníme se) –1954–56.

Městské oblastní divadlo Mladá Boleslav

Peršan (G. B. Shaw: Caesar a Kleopatra), I. J. Galancev (L. Leonov: Zlatý kočár), Mengo (L. de Vega: Vzbouření na vsi), Strouhal (A. a V. Mrštíkové: Maryša), Merkucio (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Tony (F. Langer: Periferie), Profesor Karpíšek (F. a P. Schönthanovi, J. Tuwim: Únos sabinek) – 1957; Orgon (Molière: Tartuffe), Krištof (J. Voskovec, J. Werich: Těžká Barbora), Vrchní (P. Kohout: Taková láska), Tranio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Pop Číra (S. Sremac: Pop Číra a pop Spíra), Alec McIntyre (P. Karvaš: Diplomati), Polenáč (J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku) – 1958; Scapino – Molière: Šibalství Scapinova), Cvrček, generální ubytovatel (Bratři Čapkové: Ze života hmyzu), Občan v rádiovce (J. Jurandot: Knokaut), Vargasov (A. N. Afinogenov: Strach) – 1959; Účetní Kopřiva (J. Dietl: Pohleďte, pokušení), Bobo (L. Hansberryová: Hrozinka na slunci), Slepý žebrák (V. Nezval: Manon Lescaut), Trepifajksl, Mates (J. Drda: Dalskabáty – hříšná ves), Karel (V. Blažek: Příliš štědrý večer), Paľo (P. Karvaš: Půlnoční mše) – 1960; Afanasij Lapčenko (A. Arbuzov: Irkutská historie), Bambas (M. Jariš: Šerif se vrací), Karl Klein (E. Hončík: Není jiné cesty), Sluha (L. de Vega: Zázračný pramen madridský), Mefisto (M. Gerstner: Ďábelské klíče), Franzke, státní návladní (S. Dudow, M. Tschesno-Hell: Zázračná kariéra), Šašek (L. Holberg: Don Ranudo de Colibrados) – 1961; Doktor Galén (K. Čapek: Bílá nemoc), Pasák (W. Shakespeare: Zimní pohádka), Lišák Pedro (M. de Cervantes Saavedra: Lišák Pedro) – 1962.

Paravan

? (Všichni moji dědové aneb U Zvonu je candrbál), Trafikant Jan (J. R. Pick: Trafikant Jan), ? (Textappeal vodní), Arne Holas (J. R. Pick: Arne Holas a spol. / Dvě aktovky a diplomatka), ? (Jazzappeal) – 1962; Vobruba (J. R. Pick: Jak jsem byl zavražděn), ? (Textappeal se sochami), ? (Silvestrovký textappeal / stěhování z Reduty do sálu Ve Smečkách) – 1963; Profesor (J. R. Pick: Danuše z Podještědí), ? (J. Eismann, Z. Záplata: Amputace), ? (TěPick, Shakespeare) – 1964.

Činoherní klub

Rozden (L. Smoček: Piknik), Pán, Lékař (S. O’Casey: Pension pro svobodné pány), Pan Mikula (N. Machiavelli: Mandragora) – 1965; Vrátný / Bytná Outěchová (L. Smoček: Bludiště / Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho), Lebezjatnikov (F. M. Dostojevskij: Zločin a trest) – 1966; Správce chudinského ústavu Zemljanika (N. V. Gogol: Revizor) – 1967; Hrdina (A. Vostrá: Na ostří nože) – 1968; Simeonov-Piščik (A. P. Čechov: Višňový sad) – 1969; Pepýž (L. Smoček: Kosmické jaro) – 1970; Panglos (Voltaire: Candide), Berlák (M. Gorkij: Na dně) – 1971; Wenzeslaus (J. M. R. Lenz: Vychovatel), Karejev (L. Leonov: Zlatý kočár) – 1972; Patron Fortunato (C. Goldoni: Poprask na laguně) – 1973; Šotek, Beran (J. Mahen: Chroust) – 1974; Fischl (I. Bukovčan: Než kohout zazpívá) – 1975; Lavrentij Sandukov (L. M. Leonov: Vlk), Děda (J. G. Tajovský: Ženský zákon) – 1976; Kníže K. (F. M. Dostojevskij: Strýčkův sen), Ředitel cirkusu Briquet (L. Andrejev: Ten, který dostává políčky) – 1977; Jakob (B. Brecht: Krejcarová opera), Pandolfo (J. Vostrý: Tři v tom) – 1978; Adolf Wormser, Ředitel věznice, Nádražák (C. Zuckmayer: Hejtman z Kopníku) – 1980; Ferdinand Hierlinger (Ö. von Horváth: Povídky z Vídeňského lesa), Malíř pokojů ( B. Hrabal: Něžný barbar) – 1981; Major (I. Örkény: Rodina Tótů) – 1982; Otec (M. Lázňovský: „Dobrodružství“) – 1983; Vosmibratov (A. N. Ostrovskij: Les) – 1984; Selsdon Mowbray (M. Frayn: Bez roucha) – 1986; Bazilský (A. Vampilov: Dvacet minut s andělem / Provinční anekdoty) – 1987; Vrchní stavební rada Požehnaný (E. Canetti: Dům) – 1988; Žárlivý doktor Alibus (T. Middleton – W. Rowley: Pitvora), Člen stolní společnosti, Gumovej král, burzián, básník, profesor francouzské literatury ad. (B. Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále) – 1989; Outěchová (L. Smoček: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho), Vrátný (L. Smoček: Smyčka / Bludiště) – 1990; Nikita (L. Birinskij: Mumraj), Posel (Eurípidés: Orestés) – 1991; Mistr Jakub (Molière: Lakomec) – 1992; Pepýž (L. Smoček: Kosmické jaro) – 1995; Šlajs (L. Smoček: Jednou k ránu) – 2000.

Laterna magika

Vypravěč (P. Folta: Ztracená pohádka aneb Výlet do hodin) – 1975.

Pražské kulturní středisko

Eduard Havlík (A. Vostrá: S ženami je kříž) – 1983.

Režie

Městské divadlo mladých Ostrava

M. Zbavitel: Čarovné dudy – 1954.

Městské oblastní divadlo Mladá Boleslav

K. M. Walló: Princezna se zlatou hvězdou na čele, J. Hiršal: Pohádka o kohoutkovi a slepičce – 1958; Z. Horynová: Zkoušky čerta Belínka, O. Augusta: O chaloupce z marcipánu – 1959; H. Ch. Andersen, K. Voglová: Pasáček vepřů –1960; M. Disman: Tři medvíďata – 1962.

Paravan

P. Bošek, J. Kincl, J. R. Pick: Cabourkiáda / Dvě aktovky a diplomatka – 1962.

Pražské kulturní středisko

A. Fredro: Muž a žena – 1964.

Vazby

H

• Hlavní strana

Vznik: 2022
Autor: Petra Honsová