Kurandová, Jarmila: Porovnání verzí

Verze z 21. 1. 2022, 11:38

Rozená Marie Martínková, 1914 přijala příjmení Kurandová po sňatku s hercem F. Kurandou (1889–1976), s nímž se seznámila v herecké společnosti Rovenského, a s nímž také od 1919 společně působila ve všech profesionálních angažmá. 1971 zapsána úřední změna křestního jména.

Narodila se v obci Veselá na Pelhřimovsku jako jedno z jedenácti dětí v rodině hajného, ale vyrůstala u otcovy sestry v Dobré Vodě. Už ve školním věku recitovala a vystupovala s ochotníky, pedagogové v ní probouzeli lásku k českému divadlu. Po dokončení základní školy odjela do Prahy, kde pracovala jako vychovatelka a navštěvovala operní a činoherní představení v Národním divadle. Zde se jí jedním z prvních hereckých vzorů stala R. Nasková. 1908 se K. na základě inzerátu přihlásila k herecké společnosti V. Housy, do níž byla přijata. U cestujících společností působila následujících jedenáct let, mj. u ředitelů Brázdy, Žákovského, Rovenského, Štekra, Postla či Kaňkovského (zde hrála za první světové války pro nedostatek mužských představitelů postavy milovníků).

1919 získala první angažmá ve stálém divadle – v nově založeném ostravském Národním divadle moravskoslezském (pod vedením V. Jiřikovského). Vlivem místního ovzduší však trpěla na opakované záněty spojivek a po jedné sezoně, během níž nastudovala 18 rolí, přešla spolu s manželem F. Kurandou na pozvání ředitele A. Drašara do nově zřízeného Českého divadla v Olomouci. Mezi 1920 a 1935 zde ztvárnila na 180 rolí v inscenacích režisérů, jako byli J. Kvapil, J. Průcha, J. Steimar nebo O. Stibor. Za olomouckého působení dostávala nabídky na angažmá v Praze, především z vinohradského divadla, které ale odmítala, protože byly určeny pouze jí, a nikoli zároveň jejímu manželovi. Teprve 1935 společně přijali angažmá v Zemském divadle v Brně (ředitel V. Jiřikovský a umělecký šéf činohry A. Podhorský), kde K. zůstala do konce kariéry. Během druhé světové války, kdy bylo Zemské divadlo v Brně na čas uzavřeno, byla členkou divadelní společnosti Moravské lidové divadlo (1942–43). 1953–60 externě působila na JAMU jako pedagožka jevištní mluvy. 1960 odešla ze stálého angažmá, 11. 3. 1961 odehrála rozlučkové představení Blažkova Příliš štědrého večera, v němž ztvárnila postavu Babičky. Další dvě role babiček nazkoušela pohostinsky v brněnském Státním divadle ještě v 70. letech: 1971 titulní roli v adaptaci Babičky B. Němcové a 1974 Babičku v Jiráskově Lucerně. V této roli také 14. 4. 1978 (u příležitosti slavnostního otevření Mahenova divadla po sedmileté rekonstrukci) ve svých osmaosmdesáti letech naposledy vystoupila na jevišti.

1954 byla jmenována zasloužilou umělkyní, 1971 národní umělkyní a 1975 jí byl udělen Řád práce. Poslední rozloučení s K. se konalo 13. 12. 1978 ve foyer Janáčkova divadla. Pohřbena je na Ústředním hřbitově města Brna.

K. patřila k předním představitelkám českého realistického herectví. V jejím intuitivním hereckém projevu se odrážela inspirace lidovou moudrostí – v dobově tendenčních textech byla někdy označována až za ztělesnění lidové podstaty národa. K herecké práci přistupovala vždy svědomitě a s velkou vážností, důraz kladla na pečlivou výslovnost, čistotu řeči a kultivovaný jazykový projev. Každou postavu pojímala individuálně a dávala jí pevné rysy, díky čemuž poutala pozornost recenzentů i v menších rolích.

Základ svého hereckého stylu získala v převážně venkovském repertoáru u hereckých společností, kde se od okrajových rolí postupně dostala k větším příležitostem. Při nástupu do olomouckého divadla byla nejstarší herečkou souboru, přesto zde ztvárnila i mladé postavy jako Maryšu (1920). Jejím oborem se ale ukázaly být psychologicky prokreslené zralé ženy, ať už vášnivá Nyola v Radúzovi a Mahuleně (1922) či poklidně dobrosrdečná M. D. Rettigová ve stejnojmenné Jiráskově hře (1930). Už zde vynikala zejména v rolích žen z lidu, manželek, matek a chův, a to především v českém repertoáru – například severská dramatika jí byla výrazově vzdálenější. Počátkem 30. let bylo její herectví srovnáváno s M. Hübnerovou. V brněnském divadle 1935 převzala obor starších ženských postav za odcházející E. Pechovou a A. Košnerovou. Její repertoár sestával vesměs z různých mateřských figur realistické dramatiky, ale i z postav starších městských žen v konverzačních komediích. I v posledních letech svého působení v divadle, kdy ztvárňovala převážně role usedlých laskavých starších ženských postav, dokázala překvapit strhujícím temperamentem například jako Zuzana v Klicperově veselohře Lhář a jeho rod (1959).

Působila také v rozhlase, filmu a televizi, avšak před kameru se dostala až ve zralém věku po druhé světové válce. Poprvé na sebe výrazněji upozornila rolí matky Pavlasové ve filmu Ves v pohraničí (1948, r. J. Krejčík), později v televizním filmu Barometr (1969, r. A. Moskalyk), v němž hrála spolu s L. Peškem. I filmem byla využívána především pro role laskavých žen z lidu, matek, chův a babiček; objevila se v historických filmech (Psohlavci, 1954, r. M. Frič) i v několika pohádkách (Pyšná princezna, 1952; Princezna se zlatou hvězdou, 1959). Neodmyslitelně spjata je se svou poslední filmovou rolí Babičky ve dvoudílné televizní adaptaci románu B. Němcové režiséra A. Moskalyka (1971), která je mnohými označována za hereččinu životní roli a završení její herecké kariéry.

Vazby

H

• Heslář
• Hlavní strana