Herzka, Julius: Porovnání verzí

Aktuální verze z 20. 10. 2021, 14:04

Julius Herzka

* 1. 10. 1859 Pest (HU)

† 22. 10. 1925 Brno (CZ)

divadelní ředitel, herec, divadelní a filmový režisér, dramatik

Psán též Hertzka, známý i pod literárním pseudonymem Robert Well. Narodil se v rodině pešťského obchodníka s vlnou, ve Vídni navštěvoval divadelní školu V. Grey-Stipek (Greysche Theaterschule). Jako herec debutoval 1879 v Opavě, na jaře 1881 hrál v Mariboru, v létě t. r. přesídlil do Hermannstadtu v Sedmihradsku. V létě 1883 zastával obor milovníků v Německém letním divadle v Praze, kde zároveň poprvé režíroval. Na podzim 1883 se stal členem Vídeňského městského divadla, ve kterém působil do jara 1885. V létě t. r. hrál v Teplicích, na podzim přijal pozici režiséra činohry v Olomouci, kde ztělesňoval především charakterní role. Od října 1886 působil jako vrchní režisér divadla ve Vídeňském Novém Městě, 1888 i 1889 hrál v letním divadle v Mödlingu. Od podzimu 1889 režíroval v městském divadle v Liberci, na jaře 1890 byl angažován jako herec v pražském Volkstheater. Následující sezonu strávil jako režisér v Linci, od podzimu 1891 do léta 1894 vedl městské divadlo v tyrolském Bolzanu i jeho lázeňskou scénu v nedalekém Meranu. Během léta 1892 navíc ztvárňoval otcovské role a režíroval v lázeňském divadle v Ischlu, v létě 1894 a 1895 vedl také letní lázeňskou scénu v bavorském Göggingen u Augsburku. Malá návštěvnost meranského divadla přinutila H. složit ředitelskou funkci a přesídlit na podzim 1894 do Lince. Z Horních Rakous na podzim 1895 odešel režírovat do Hermannstadtu, 1896 se stal režisérem městského divadla v Elberfeld-Barmen (dnešní Wuppertal). Z Vestfálska se po jedné sezoně vrátil do Lince, kde se věnoval režii, příležitostně hostoval jako herec (leden 1898 ve Štýru). V září 1898 odešel do Prahy, kde byl A. Neumannem angažován jako vrchní režisér. Během pražského působení H. poznal svou budoucí manželku, operní zpěvačku Annu Hassal (sňatek 1901). Od podzimu 1901 byl angažován jako režisér a správce vídeňského Volkstheateru, mimo to pohostinsky režíroval v Salcburku. S ansámblem vídeňských herců strávil léto 1903 v Petrohradu, kde inscenoval především operety. V říjnu 1905 byl po konfliktu se spolupracovníky z Volkstheateru propuštěn, v únoru 1906 jej však ředitel A. Weisse znovu angažoval, a to poté, co pro neshody rezignoval režisér H. Kadelburg. V červnu 1907 se H. stal zástupcem ředitele divadla. V létě 1908 byl pozván do New Yorku, kde s Castle Square Opera Company nastudoval Molnárovu hru Der Teufel, se kterou společnost hostovala v Bostonu, Philadelphii a Washingtonu. V listopadu 1908 režíroval operetu B. Granichstaedtena Bub oder Mädel v nově otevřeném Divadle Johanna Strausse (Johann Strauß-Theater), která byla první operetní novinkou uvedenou na této scéně. V létě 1909 byl angažován jako vrchní režisér letního operetního divadla Venedig in Wien v Prátru. V lednu 1910 mu A. Neumann nabídl pozici vrchního režiséra Velké opery v Berlíně, H. však odmítl a přijal nabídku vedení divadla v Brně, které vedl od 1. 6. 1910 do 30. 5. 1918. Na jaře 1918 jej na vlastní přání v ředitelské funkci vystřídal R. Beer, se kterým se H. vyměnil na pozici zástupce ředitele vídeňského Městského divadla (Wiener Stadttheater). Současně ve Vídni režíroval operety a revue v kabaretním divadle Rolandbühne v Prátru a v Divadle v Josefstadtu. Od 1921 byl vrchním režisérem Renaissancetheater v sedmém vídeňském obvodu.

Mezi 1920 a 1923 se H. věnoval především filmové režii, natočil devět němých filmů, mj. historický snímek Meriota, die Tänzerin (1921), hororovou adaptaci románu V. Huga Das grinsende Gesicht (1920) či filmovou verzi Shakespearovy hry Der Kaufmann von Venedig. Byl členem Svazu filmových režisérů (Verband der Filmregisseure), 1923 se stal jeho místopředsedou. Ve filmu neprorazil, od podzimu 1924 se proto vrátil k divadelní režii. V sezoně 1924/25 byl najat jako poradce ředitele Spojených německých divadel v Brně G. Hölleringa. Po odchodu zadluženého Hölleringa jej v lednu 1925 H. vystřídal na pozici ředitele. Společně s ním divadlo vedl i dlouhodobý tajemník G. Bondi a divadelní spolek (Theaterverein).  Divadlo se tak zbavilo povinnosti převzít Hölleringovy dluhy a do konce sezony bylo provozováno společenstvím tvořeným divadelním spolkem a kolegiem zaměstnanců divadla. Od podzimu 1925 divadlo vedl jen spolek, který H. záhy pověřil i uměleckým vedením. Neshody s předsednictvem spolku ohledně poskytování volných vstupenek, neoblíbenost u ansámblu a nízké výnosy v září 1925 však H. po měsíci přiměly k podání výpovědi. 22. 10. t. r. spáchal sebevraždu.

H. byl oblíbeným a umělecky úspěšným divadelním režisérem. Inscenoval populární veselohry a operety, opery, klasické činohry i moderní repertoár. V Linci jako první nastudoval Ibsenovu hru Volksfeind (prem. 20. 3. 1891), ve které se soustředil na sociální rozměr dramatu. Během působení v pražském Stavovském divadle režíroval zejména klasická díla Shakespearova, Schillerova, Goethova, Anzengruberova a Hebbelova, ale také opery. V únoru 1901 připravil v Novém německém divadle cyklus oper J. W. Glücka (5. 2. Armida, 6. 2. Alkeste, 9. 2. Paris und Helena).

H. vedení městského divadla v Brně přineslo provinční scéně stabilitu a prvotřídní úroveň repertoáru, bylo ale také provázeno napětím mezi hereckým souborem a ředitelem a z toho plynoucí fluktuací v ansámblu. H. dbal na angažování špičkových herců a zpěváků, kteří pak často hostovali ve Vídni, Praze či Lipsku. Jako ředitel brněnského divadla režíroval zejména opery a operety, snažil se však divákům nabídnout co nejširší spektrum představení a hostů. Přelomovým činem jeho vedení se stal cyklus Wagnerových oper. Až na Parsifala, který byl stále chráněn autorskými právy, byla v Brně mezi lednem 1911 a únorem 1912 provedena všechna Wagnerova hudebně-dramatická díla. Wagnerovy opery byly pravidelně uváděny až do 1913, kdy bylo oslaveno sto let od skladatelova narození. Brněnský soubor, posílený množstvím vídeňských zpěváků, byl s cyklem disponujícím impozantní scénografií pozván ředitelem D. Markusem do Budapešti, hostování ale nebylo realizováno. Poté, co byl v lednu 1914 uvolněn zákaz inscenovat Parsifala mimo Bayreuth, uvedl H. Wagnerovu poslední operu 8. 4. 1914. V sezoně 1913/14 následoval cyklus oper G. Verdiho zahájený 5. 12. 1913 La Traviatou, po které v prosinci t. r. následovaly opery Ernani, Aida, Falstaff a Requiem. K dalším událostem patřilo uvedení Straussovy Elektry, kterou 1. 4. 1911 navštívil během svého hostování v brněnské filharmonii sám skladatel. Strauss se v Brně stal velmi populárním, čehož H. využil a v říjnu 1912, rok po světové premiéře, uvedl jeho operu Der Rosenkavalier. Z dalších oper slavil úspěch Der Kuhrreigen W. Kienzla, inscenovány byly také operety Eva F. Lehára, Eyslerovy operety Der Frauenfresser a Der lachende Ehemann či Der Zigeunerprimas a Die Csárdásfürstin E. Kalmána. Z činohry uvedl Wedekindovu hru Frühlings Erwachen či Hofmannsthalova Jedermanna. V listopadu 1911 v Brně s úspěchem hostoval soubor vídeňské Dvorské opery s baletem Der Schneemann brněnského rodáka E. W. Korngolda a s operou Hänsel und Gretel E. Humperdincka. Mezi pravidelné hosty patřil mnichovský dvorní zpěvák L. Slezak (listopad 1911, květen 1914, říjen 1915, březen 1916, duben 1917) a vídeňská zpěvačka Maria (Mizzi) Jeritza (říjen 1910, listopad 1912, prosinec 1915, březen 1916, prosinec 1917). Za H. ředitelování v Brně hostovala také herečka Burgtheatru R. Albach-Retty, herci z vídeňského Volkstheater W. Thaller a M. Pallenberg, zpěvák a recitátor L. Wüllner (květen 1917) či herečka Leopoldine Konstantin (září 1916). Brněnské divadlo H. vedl i během první světové války, kdy se i přes ztížené podmínky snažil uvádět co nejpestřejší repertoár, za což byl v červnu 1916 oceněn čestným titulem Červeného kříže.

H. se věnoval i literární činnosti. Byl autorem veselohry Ein Spiel für Zwei (napsáno 1885 pro divadlo v Olomouci), činohry Die reiche Frau (uvedeno 1901 v Zemském divadle v Linci), frašky Pflicht (1902 pro vídeňských Volkstheater) a komedie Raubvögel, jež napsal společně s O. Tann-Berglerem pro vídeňské Raimundtheater (1904).

Dlouholetý spolupracovník G. Bondi H. popisoval jako pilného, činorodého, praktického a spolehlivého divadelníka, který byl zároveň umíněný, neústupný, ale také přecitlivělý a náladový. Na podzim 1905 vedla H. roztržka s režisérem R. Vallentinem stran kostýmů k Schnitzlerově hře Der grüne Kakadu k jeho odchodu ze spolku vídeňského Volkstheater, výpovědi a následnému soudnímu sporu o urážce na cti. Když v listopadu 1917 došlo v brněnském divadle k rozepři mezi zpěvačkami A. Ballin a V. Ende ohledně role subrety v operetě Die Rose von Stambul L. Falla, nevydržel H. dlouhodobý tlak ze strany vedení města a divadelní komise a podal výpověď.

Přestože byl začátek jeho kariéry charakterizován krátkými angažmá v menších provinčních divadlech, postupně se vypracoval v uznávaného divadelníka. Jako režisér měl o inscenovaných kusech a jejich obsazení jasnou představu, což však mnohdy vedlo ke konfliktům s vedením divadla i herci. Jeho sebevražda byla Brňany vnímána jako vyvrcholení dlouhodobých problémů s místním divadelním spolkem, který byl veřejností viněn z H. smrti. I přes dramatické okolnosti úmrtí byl H. považován za jednu z klíčových osobností německého divadla v Brně, která významně přispěla k pozvednutí úrovně činoherního i operního souboru v první polovině 20. století.

Pseudonym

Robert Well

Režie

Stadttheater Hermannstadt (Městské divadlo v Hermannstadtu)

J. Strauss ml.: Der Zigeunerbaron, J. Stern: José Galeano – 1895.

Landschaftliches Theater in Linz (Zemské divadlo v Linci)

C. Costa, h. C. Millöcker: Ihr Corporal, G. Verdi: Rigoletto, P. Lindau: Maria und Magdalena – 1894; F. Flotow: Alessandro Stradella, R. Wagner: Tannhäuser, E. Humperdink: Hänsel und Gretel, A. Lortzing: Waffenschmied von Worms, V. Nessler: Der Trompeter von Säkkingen – 1895; F. Schiller: Kabale und Liebe, H. Olden: Thielemann’s, F. Schönthan, F. Koppel-Ellfeld: Renaissance, O. Blumenthal: Das zweite Gesicht, G. Moser: Der Bibliothekar, G. Verdi: Der Troubadour, C. Millöcker, libr. R. Genée, F. Zell: Der Bettelstudent, C. Görlitz: Eine vollkommene Frau, F. H. Burnett: Der kleine Lord, A. L’Arronge: Lolos Vater, G. Verdi: Ernani, A. Daudet: Fromont junior und Risler senior, Ch. Gounod: Margarethe (Faust), A. Thomas: Mignon, F. Grillparzer: Medea, G. Moser, O. Girndt: Mit Vergnügen, G. Meyerbeer: Die Hugenotten, Ch. Birch-Pfeiffer: Dorf und Stadt, F. Philippi: Wer war’s!, R. Nordmann: Gefallene Engel, G. Moser: Die Liebrente, W. Shakespeare: Der Kaufmann von Venedig, G. Verdi: Ein Maskenball, O. Blumenthal, G. Kadelburg: Hans Huckebein, M. Klopp: Rosenkranz und Güldenstern, J. Holbein: Das Kätchen von Heilbronn oder Die Feuerprobe, K. Goldmark: Heimchen am Herd, F. Raimund: Der Bauer als Millionär oder Das Mädchen aus der Feenwelt, G. Hauptmann: Der versunkene Glocke, P. Mascagni: Cavaleria rusticana (Sicilianische Bauernehre), C. Weber: Der Freischütz, F. Schiller: Die Räuber, F. Schiller: Die Jungfrau von Orleans, F. Schiller: Wilhelm Tell, A. L’Arronge: Der Weg zum Herzen, R. Wagner: Der fliegende Holländer, L. Günther: Max und Moriz, V. Sardou: Flattersucht, H. Bahr: Das Tschaperl, J. Plötz: Der verwunschene Prinz, O. Nikolai, libr. H. S. Mosenthal: Die lustigen Weiber von Windsor – 1897; T. Gassmann: Feenhände, F. Halévy: Die Jüdin, F. Grillparzer: Weh‘ dem, der lügt, F. Kaiser: Stadt und Land oder Der Viehhändler von Oberösterreich, L. Krenn, C. Lindau: Eine tolle Nacht, K. Zeller: Der Vogelhändler, H. Meilhac, L. Halévy: Frou Frou, W. A. Mozart: Die Entführung aus dem Serail, F. Raimund: Der Verschwender, V. Sardou: Fedora, M. E. Burckhard: `s Katherl, G. Bizet: Carmen, J. Strauss ml.: Der Fledermaus, F. Halm: Wildfeuer, H. Sudermann: Der Schmetterlingsschlacht, G. Moser: Der Salontiroler, F. Keim: Der Schelm vom Kahlenberg, A. E. Brachvogel: Narciss, A. Wilbrandt: Die Tochter des Herrn Fabricius, E. Karlweis: Goldene Herzen, E. Rosmer: Die Königskinder, L. Fulda: Die wilde Jagd, O. Blumenthal: Gräfin Fritzi, L. Ganghofer, M. Brociner: Die Hochzeit von Valeni, G. Ohnet: Der Hüttenbesitzer, M. Desvallières, A. Mars: Anonyme Briefe, A. Dumas ml.: Die Cameliendame, J. Wimmer: Die Gigerl von Wien, A. L’Arronge: Doktor Klaus, F. Recht: Ein gewiegter Pädagoge, P. Langmann: Bartel Turasel – 1898; R. Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg – 1900.

Deutsches Landestheater Prag (Stavovské divadlo Praha)

R. Lothar: Die Gönnerin – 1898; S. Wagner: Der Bärenhäuter – 1899; C. Saint Saëns: Heinrich VIII. – 1900; J. W. Gluck: Armida, J. W. Gluck: Alkeste, J. W. Gluck: Paris und Helena – 1901.

Neues Deutsches Theater Prag (Nové německé divadlo Praha)

C. Millöcker: Das verwunschene Schloss, P. Corneille: Cid, E. d’Albert: Kain, E. d’Albert: Die Abreise, E. Audran: Die Puppe, J. Strauss ml.: Das Spitzentuch der Königin, R. Wagner: Rheingold, R. Wagner: Walküre, R. Wagner: Siegfried, R. Wagner: Götterdämmerung, G. Spontini, libr. I. F. Castelli: Ferdinand Cortez, O. Nikolai, libr. H. S. Mosenthal: Die lustigen Weiber von Windsor, A. Enna: Das Streichholzmädel, F. v. Suppé: Donna Juanita – 1900; F. A. Boieldieu, libr. E. Scribe: Die weisse Dame, G. Verdi: Aida, G. Mayer: Der Hochstapler – 1901.

Deutsches Volkstheater Wien

R. Misch: Das Ewig-Weibliche – 1901; J. K. Jerome: Miss Hobbs, A. Daudet: Die Arlesierin, W. Wolters: Der Hochzeitstag, A. Bisson: Das historische Schloss, L. Anzengruber: Der Pfarrer von Kirchfeld – 1902; G. Gardonyi: Der Wein, P. Gavault, B. Burain: Discretion, F. Schiller: Die Räuber, A. Schnitzler: Literatur, A. Schnitzler: Lebendige Stunden, A. Schnitzler: Die Frau mit dem Dolch, A. Schnitzler: Die letzten Masken, P. Althof: Kunsthyänen, L. Leipziger: So leben wir, F. Schönthan: Die berühmte Frau, G. E. Lessing: Minna von Barnhelm, F. Schönthan: Im bunten Rock, F. Schönthan: Maria Theresia, J. W. Goethe: Clavigo – 1903; R. Bracco: Ein Schutzlosen, G. E. Lessing: Nathan der Weise, G. B. Shaw: Candida, M. Burckhard: Rat Schrimpf – 1904; L. Feld: Der Stein von Pisa, W. Wolters: Sein Alibi, T. Bernard, A. Godfernaux: Ja – oder nein, H. Bernstein: Der Käfig – 1906; F. de Croisset: Das gewisse Etwas, H. Sudermann: Das Blumenboot, H. Kienzl: Der rote Lieutenant – 1907; F. Molnar: Der Teufel, R. de Flers, G. A. de Caillavet: Der Fächer, R. Auernheimer: Der gute König, G. Devore: Verkannt, A. Moreto: Donna Diana, A. Dinter: Die Schmuggler, A. Guinon, A. Bouchinet: Vater – 1908; A. Schnitzler: Liebelei, A. Schnitzler: Komtesse Mizzi, K. Schönherr: Das Königreich, G. B. Shaw: Major Barbara, R. Hawel: Fremde Leut‘, G. Esmann: Die liebe Familie, K. Gutzkow: Das Urbild des Tartüffe, H. Bataille: Der Skandal, F. Martos: Hanserl, A. Schnitzler: Der Ruf des Lebens, R. de Flers, G. A. de Caillavet: Buridans Esel – 1909; T. Rittner: Der dumme Jakob – 1910.   

Salzburger Landestheater (Zemské divadlo Salcburk)

K. Weis: Der polnische Jude – 1902; J. F. Wagner: Der Schnitzertoni – 1903. 

Stadttheater Brünn (Městské divadlo Brno)

E. Eysler, libr. E. Jacobsen, R. Bodanzky: Warum geht‘s denn jetzt? – 1918; M. Oberleithner: Der eiserne Heiland – 1924. 

Stadttheater Wien (Městské divadlo Vídeň)

J. Strauss ml.: Der Zigeunerbaron, H. Wittmann: Der Kongress tanzt – 1918; A. Schnitzler: Freiwild – 1919.

Role

Stadttheater Troppau (Městské divadlo Opava)

Bourdon (J. Weilen: Graf Horn) – 1879.

Marburger Staddtheater (Mariborské městské divadlo)

Herr Fabricius (A. Wilbrandt: Die Tochter des Herrn Fabricius), Chevalier Rocheferrier (A. Bahn: Eine Partie Piquet), Fürst Kaunitz (A. Langer: Ein Wort an der Minister) – 1881.

Deutsches Sommer-Theater Prag (Německé letní divadlo Praha)

Karl Walter (J. Rosen: O diese Männer), Jakotel (E. Labiche: Unsere Samstage) – 1883.

Stadttheater Teplitz-Schönau (Městské divadlo Teplice-Šanov)

Kaufmann Bredo (G. Moser: Der Salontiroler) – 1885. 

Königlich-städtisches Theater in Olmütz (Královské městské divadlo v Olomouci)

Igelfisch (A. Müller: Hutmacher und Strumpfwirker), Baron Rosenkranz (M. Klapp: Rosenkranz und Güldenstern) – 1886.

Landschaftliches Theater in Linz (Zemské divadlo v Linci)

Baron Theodor von Oestergard (G. Davis: Die Katakomben) – 1894; Hobelmann (J. N. Nestroy: Der böse Geist Lumpacivagabundus), Fouché (V. Sardou: Madame Sans Gêne), Christian Huber (J. Kerausch: Die Grossberghofer), Franzl (K. Costa: Bruder Martin), Marin (A. d’Ennery, E. Cormon: Die beiden Weisen), Knaus (F. G. Triesch: Der Hexenmeister), Amtsrichter Wenzel (O. Blumenthal, G. Kadelburg: Mauerblümchen) – 1895; Waller (C. Costa, W. Mannstädt: Der Walzerkönig), Boris Mensky (O. Blumenthal, G. Kadelburg: Hans Huckebein), Casimir Bininsky (H. Bahr: Das Tschaperl) – 1897; Regisseur (L. Krenn, C. Lindau: Heisses Blut) – 1898. 

Neues deutsches Theater Prag (Nové německé divadlo Praha)

Corrinus (W. Shakespeare: Wie es Euch gefällt), Der Älteste des Gerichtshofes (W. Shakespeare: Ein Wintermärchen), Ein Holzknecht (M. Burckhard: Die Bürgermeisterwahl), Gordon (F. Schiller: Wallenstein‘s Tod), Arzt (F. Grillparzer: Ein treuer Diener seines Herrn), Rohnsdorf (F. Philippi: Das Erbe) – 1898; Theodor Klingenberg (F. Schönthan: Die goldene Spinne), Krempel (L. Krenn, C. Lindau: Eine tolle Nacht) – 1899.

Hry

Ein Spiel für Zwei, veselohra, prem. 30. 12. 1885 Stadttheater Olmütz; Die reiche Frau, činohra, prem. 15. 1. 1901 Landschaftliches Theater Linz; Pflicht, fraška, prem. 28. 8. 1902 Deutsches Volkstheater Wien; Raubvögel, spol. s O. Tann-Berglerem, komedie, prem. 16. 4. 1904 Raimundtheater Wien.

Prameny

MZA, Sbírka matrik, 16916 Brno – sv. Jakub, matrika zemřelých 1896–1930, s. 275.

Literatura

Neuigkeits Welt-Blatt (Wien) 28. 12. 1879; Marburger Zeitung 13. 2. 1881; Südsteirische Post (Marburg) 6. 4. 1881; Siebenbürgisch-Deutches Tageblatt (Hermannstadt) 23. 6. 1881; 19. 9., 1. 10., 26. 10., 8. 12. 1895; Prager Tagblatt 5. 6. 1883; 1. 9., 27. 9., 8. 10., 9. 10., 25. 10., 13. 11., 2. 12., 15. 12., 20. 12. 1898; 1. 3., 13. 4., 30. 5., 30. 6. 1899; 5. 4., 25. 8., 15. 9., 21. 9., 29: 9., 20. 10., 31. 10., 3. 11., 6. 11., 28. 11., 12. 12., 23. 12., 28. 12. 1900; 2. 4., 18. 9., 26. 10. 1901; Prager Abendblatt 21. 7., 24. 7. 1883; Teplitz-Schönauer Anzeiger 18. 7., 8. 8. 1885; Mährisches Tagblatt (Olmütz) 3. 9., 21. 11. 1885; 28. 1., 12. 3. 1886; 1. 2. 1890; Neues Wiener Tagblatt 23. 9. 1886; 22. 8. 1888; 24. 5. 1902; 18. 2., 12. 3., 19. 8., 14. 10. 1903; 14. 10. 1905; 12. 2., 15. 8. 1908; 20. 3. 1909; R. Tyrolt: Chronik des Wiener-Stadttheaters, 1889, s. 194; Die Presse (Wien) 10. 8. 1889; Neuer Theater-Almanach (Berlin) 1890, s. 170; 1891, s. 487; 1892, s. 366; 1893, s. 525; 1894, s. 453; 1895, s. 376, 448; 1896, s. 351; 1905, s. 87; Linzer Tages-Post 22. 3. 1891; 12. 6. 1892; 20. 12., 22. 12. 1894; 17. 2., 14. 3., 20. 3., 3. 4., 20. 4., 27. 4. 1895; 3. 10., 10. 10., 21. 10., 24. 10., 28. 11., 8. 12. 1897; 30. 1., 8. 2., 24. 2., 27. 2., 20. 3. 1898; 2. 2., 6. 6. 1902; 10. 5. 1903; 18. 2. 1906; Innsbrucker Nachrichten 8. 11. 1894; Linzer Volksblatt 14. 12. 1894; 5. 1. 1895; 25. 9., 26. 9., 29. 9., 2. 10., 6. 10., 7. 10., 8. 10., 9. 10., 14. 10., 20., 10., 22. 10., 23. 10., 26. 10., 27. 10., 30. 10., 4. 11., 11. 11., 17. 11., 18. 11., 20. 11., 25. 11., 2. 12., 7. 12., 12. 12. 1897; 4. 1., 8. 1., 20. 1., 21. 1., 23. 1., 30. 1., 1. 2., 12. 12., 13. 2., 15. 2., 17. 2., 23. 2., 1. 3., 4. 3., 12. 3., 18. 3., 19. 3., 20. 3., 13. 4., 14. 4., 15. 4., 16. 4., 17. 4., 19. 4., 21. 4., 26. 4., 27. 4. 1898; 6. 12. 1900; 23. 4. 1908; Österreichische Musik- und Theaterzeitung (Wien, Leipzig) 15. 11. 1896; Der Romanleser (Prag) 1901, 13, s. 15 (H. glosy o divadelní režii); Montags-Revue aus Böhmen (Prag) 11. 2. 1901; Der Humorist (Wien) 11. 4. 1901; 11. 6. 1918; 24. 10. 1924; Illustrierte Wiener Extrablatt 11. 12. 1901; 11. 6. 1902; 4. 3., 1. 4., 2. 9. 1903; Ostdeutsche Rundschau (Wien) 1. 1. 1902; 25. 5. 1904; Neues Wiener Journal 21. 8. 1902; 8. 4. 1905; 6. 6. 1906; 20. 1. 1907; 17. 3., 15. 8., 27. 8. (vzpomínky na pobyt ve Spojených státech), 13. 9., 11. 10. 1908; 7. 2., 8. 8. 1909; 12. 1. 1910;  Reichspost (Wien) 28. 8. 1902; 16. 9., 18. 9. 1903; Salzburger Volksblatt 13. 10. 1902; 9. 1. 1903; Sport und Salon (Wien) 25. 10. 1902; Deutsches Volksblatt (Wien) 28. 1., 26. 11. 1903; 21. 2. 1909; 1. 1. 1910; 18. 6. 1916; Neue Freie Presse (Wien) 24. 2., 5. 10. 1904; 7. 9., 5. 12. 1906; 14. 11. 1908; 28. 3. 1909; 12. 6. 1921; 29. 3. 1922; Die Zeit (Wien) 14. 10. 1905; 28. 6., 16. 10. 1907; 25. 11. 1909; 3. 4. 1911; Illustrierte Kronen Zeitung (Wien) 18. 10. 1905; Arbeiter Zeitung (Wien) 23. 5. 1906; 18. 12. 1907; 20. 9., 29. 12. 1908; 31. 8., 23. 10., 4. 12., 15. 12. 1909; Wiener Zeitung 16. 1. 1908; Pilsner Tagblatt 14. 1. 1910; Brünner Zeitung 27. 1., 21. 10. 1910; 4. 1., 24. 3., 5. 4., 2. 5., 1. 9., 4. 10., 28. 10., 18. 11., 25. 11. 1911, 7. 2., 12. 10., 24. 10. 1912; 6. 12. 1913; 12. 5. 1914; 17. 10. 1915; 11.3., 26. 9. 1916; 24. 4., 27. 5., 10. 12. 1917; Deutsches Südmährerblatt (Brünn) 17. 2., 17. 11. 1911; Jahrbuch des Brünner Stadttheaters (Brünn) 1911, s. 4 (H. portrét); Kikeriki (Wien) 22. 9. 1918; Fremden-Blatt (Wien) 29. 10. 1918; Der neue Tag (Wien) 12. 10. 1919; Allgemeine Sport-Zeitung (Wien) 3. 1. 1920; Die Filmwelt (Wien) 1921, č. 19/20, s. 10; Das Kino-Journal (Wien)13. 1. 1923; Der Tag (Wien) 22. 10. 1925 ● úmrtí, nekrology: Der Tag (Wien) 23. 10. 1925; Grazer Tagblatt 24. 10. 1925; Neues Wiener Journal 24. 10. 1925; Die Stunde (Wien) 24. 10. 1925; Prager Tagblatt 24. 10. 1925; Volksfreund (Brünn) 24. 10., 25. 10. 1925 ● Linzer Volksblatt 20. 3. 1928; Tagesbote aus Mähren und Schlesien (Brünn) 10. 6., 18. 6., 29. 7. 1933 (vzpomínky G. Bondiho); K. Wessely: Theater der Identität. Das Brünner deutsche Theater der Zwischenkriegszeit, Bielefeld 2011, s. 129; J. Ludvová: Až k hořkému konci. Pražské německé divadlo 1845–1945, Praha 2012, s. 759.

Eisenberg, Kosch (Th), Ulrich

Vznik: 2021
Autor: Klára Škrobánková