Kodíček, Josef: Porovnání verzí

Verze z 23. 8. 2017, 11:17 (zobrazit zdroj) Klara.kadlecova (diskuse | příspěvky) m ← Porovnání se starší verzí		Aktuální verze z 12. 5. 2021, 14:22 (zobrazit zdroj) Klara.kadlecova (diskuse | příspěvky)
Řádka 61:		Řádka 61:
	Brabec, ČBS, LČL [chybně * 5. 6. 1892, † 4. 2. 1954], Masaryk, Otto-dod, Malý slovník naučný (1925), Teichman, Universum		Brabec, ČBS, LČL [chybně * 5. 6. 1892, † 4. 2. 1954], Masaryk, Otto-dod, Malý slovník naučný (1925), Teichman, Universum
−	[[File:Kodicekctyri.jpg|x500px|popisek: Josef Kodíček, b. d., fotograf neuveden. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.]]  [[File:Kodiceksest.jpg|x500px|popisek: Josef Kodíček s manželkou, b. d., fotograf neuveden. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.]]	+	[[File:Kodicekctyri.jpg|x500px|popisek: Josef Kodíček, b. d., fotograf neuveden. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.]]  [[File:Kodiceksest.jpg|x500px|Josef Kodíček s manželkou, b. d., fotograf neuveden. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.]]
	[[File:Kodicekpet.jpg|x400px|Josef Kodíček s přáteli (spolupracovníky?), b. d., fotograf neuveden. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.]]</ee:bibliography_content>		[[File:Kodicekpet.jpg|x400px|Josef Kodíček s přáteli (spolupracovníky?), b. d., fotograf neuveden. Pozůstalost Josefa Kodíčka v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.]]</ee:bibliography_content>

---

Aktuální verze z 12. 5. 2021, 14:22

Pocházel z českožidovské pražské rodiny právního úředníka Hermanna K. a Hermine, roz. Jedlinsky; byl nejstarší z šesti dětí. Vystudoval Akademické gymnázium, kde se seznámil s K. Čapkem. Po maturitě 1911 se zapsal na práva, univerzitní studia pro vypuknutí 1. světové války nedokončil. Musel narukovat a byl odvelen na balkánskou frontu, kde se nakazil malárií. Už za studií se začal věnovat žurnalistice: 1910–12 psal o divadle a literatuře do českožidovského listu Rozvoj, 1911–14 byl hlavním divadelním recenzentem kulturně politického týdeníku Přehled, kde tiskl i články o výtvarném umění a architektuře. 1913–14 byl členem redakčního kruhu divadelní a literární revue Scéna. Po válce publikoval výtvarné kritiky v časopisech Národ a Červen. Od 1919 byl jeho hlavním působištěm nový deník českožidovského hnutí Tribuna, v němž pracoval do 1927 jako vedoucí redaktor divadelní rubriky a sekretář redakce. 1927–30 působil jako dramaturg a příležitostný režisér v Městském divadle na Královských Vinohradech, proto divadelně kritickou činnost dočasně přerušil. Referentem Tribuny zůstal až do jejího zániku na konci 1928, psal o výtvarném umění, o veřejně společenských událostech i politických tématech. Ve třicátých letech přispíval jako nezávislý novinář pravidelněji do Českého slova, Přítomnosti a německojazyčného Prager Mittag, občas do dalších periodik. Dramaturgicky spolupracoval s Divadlem Vlasty Buriana a věnoval se filmové scenáristice a režii. Po podepsání mnichovské dohody v září 1938 opustil v první emigrační vlně z rasových důvodů Československo. Následovala jej manželka Illa, roz. Knina, rakouská majitelka úspěšných podniků na dámské prádlo. Válečná léta strávil v londýnském exilu jako hlasatel, redaktor a vedoucí českého vysílání BBC. 1945–48 byl šéfredaktorem časopisu československého ministerstva zahraničních věcí The Central European Observer (1948 A Tragic Lesson /Tragická lekce/, odsudek únorového puče). Po nastolení komunistického režimu v Československu se do vlasti už nikdy nevrátil. Od 1951 do smrti pracoval v londýnské, později v mnichovské pobočce rádia Svobodná Evropa jako jeden z jejích průkopníků. Mj. byl členem komise (spolu s P. Tigridem a A. Heidlerem), posuzující hlasovou úroveň uchazečů o práci v české redakci RFE, adepty následně učil rozhlasovému projevu. Režíroval zpravodajské a publicistické vysílání, postupně se jeho doménou staly literárně dramatické pořady. V rámci cyklu Hra týdne (rozhlasové adaptace dramat) nastudoval více než sto inscenací; k nejvýznamnějším patřily hry bratří Čapků, Peroutkova alegorie ze starého Říma Šťastlivec Sulla. 1952 stál u zrodu nakladatelství Editions Sokolova, v jehož edici Knihy v exilu vycházela původní česká a slovenská literatura. Zemřel v Mnichově, zpopelněn byl v Londýně.

Jako literát debutoval v Almanachu na rok 1914 (1913) expresionistickou básní Ode dne proměny. Přihlásil se tak ke svým vzorům O. Fischerovi, O. Theerovi a především K. Čapkovi, s nímž ho pojilo přátelství i pozdější příslušnost k tzv. pátečníkům. 1926 se stal jedním z prvních členů Čapkem založeného českého centra PEN klubu. Překládal z němčiny romány a novely (L. Feuchtwanger, L. Frank), z italštiny básně (F. T. Marinetti). Jako mnozí další divadelníci (Honzl, Vančura, E. F. Burian) se K. pokusil i o filmovou tvorbu. Byl spoluautorem scénáře prvního českého zvukového filmu Když struny lkají (1930, s J. Brandtem, M. Marešem, Q. E. Kujalem a F. Fehérem – režisér) a scénáře filmového přepisu staropražské legendy Golem (1936, s A.-P. Antoinem a J. Duvivierem). Pro vlastní filmové režie si vybral adaptace divadelních her – Čapkova Loupežníka (1931, podle vlastního scénáře) a Langrovo Obrácení Ferdyše Pištory (1931, scénář s K. Poláčkem). Filmy se setkaly s rozpačitým přijetím kritikou a diváckým nezájmem. Divadlu se K. věnoval po celý život a v řadě profesí; nejvýznamnější byla jeho činnost kritická, teoretická a redakční. Od 1910 sledoval jako recenzent obě hlavní pražské scény (Národní divadlo a Městské divadlo na Královských Vinohradech), pokusy Lyrického divadla a Divadla Umění, inscenační tvorbu Intimního (Švandova) divadla, později psal o kabaretech, Revoluční scéně, Divadle Vlasty Buriana a dalších scénách. Náležel k tzv. druhé vlně české divadelní kritiky, jež vystoupila začátkem desátých let a jejíž platformou se posléze stal čtrnáctideník Scéna (A. Dvořák, E. Taussig, O. Fischer). Spojení všestranného vzdělání a orientace ve světovém dramatu s ostrými, nekompromisními soudy učinilo z K. výrazného i obávaného divadelního kritika čapkovské generace. Zpočátku měly jeho recenze převážně literární charakter; prvořadý byl pro něho dramatický text, ač v teoretických statích volal po jednotě autora, režie a herců. Jevištní realizaci zprvu hodnotil spíše okrajově, avšak záhy nabývaly jeho soudy o režii, výpravě a herectví na pronikavosti a důrazu. Znakem divadelní hry pro něj byla akce, oprávněnost lyrického dramatu připustil až po Čapkově Loupežníku. Nespokojenost s charakterem soudobé české dramatiky jej vedla k požadavkům stavebně i významově uzavřeného dramatu, které formuloval v teoretických statích a konkretizoval v recenzích. Divadelní kritiku pokládal za svébytný druh umění; přikládal jí úkol spoluvytvářet a určovat vývoj. Tomuto cíli se sám snažil přiblížit sugestivitou, spojením formulačně přesných objektivních popisů se subjektivními postřehy, často ironií až zesměšněním autora či tvůrců. V prvním období své divadelně kritické činnosti (1910–14) v souladu s programem časopisu Scéna prosazoval odklon od psychologického realismu a impresionismu Kvapilovy éry. Proti secesní dekorativnosti, okázalosti a samoúčelné stylizaci prosazoval dynamiku jevištního výrazu a emotivní akci. Hlásil se k expresionismu přicházejícímu z Německa a oceňoval pohostinské režie F. Zavřela, v té době působícího v Mnichově. Po válkou vynucené přestávce K. pokračoval v tažení proti ornamentálnosti symbolistního divadla, ale také proti realismu a naturalismu na jevišti. Naplnění svých představ a postulátů nacházel zejména v režiích K. H. Hilara. Jeho tvůrčí vývoj sledoval v referátech a studiích, pojících přesnost charakteristiky s básnivou evokací inscenace (Režie jako básnické dílo). V polovině dvacátých let K. vítal civilismus, jehož střídmý výraz a niterná dramatičnost vystřídaly vypjatý patos a dynamiku expresionismu. Jako zastánce klasického, tzv. měšťanského divadla první poloviny 20. století a jako vyznavač divadla dramatu odmítal experimentování nastupujících příslušníků avantgardy. Neiluzivní poetika mu byla cizí, neboť iluze, snění a mámení byly pro něj podstatou divadla. Sarkasticky komentoval založení Devětsilu (článkem Devěthnid), od počátku brojil proti levicové avantgardě. Stavěl se proti poetismu, přesvědčen o neetičnosti samoúčelné umělecké formy, a proti surrealistickému popírání rozumu a logiky v literatuře, protože rozum považoval za atribut lidskosti. Za skutečně moderní dramatické autory považoval E. O’Neilla, L. Pirandella a G. B. Shawa, z českých si cenil K. Čapka, F. Langera a do určité doby A. Dvořáka. Hereckým ideálem pro něj byli E. Vojan a M. Hübnerová, rozpoznal nevšední talent V. Buriana, F. Futuristy a X. Longenové. K. divadelně kritická práce vyvrcholila ve sbornících Dramatického svazu Nové české divadlo (redigoval je s M. Ruttem). Zde publikoval své nejrozsáhlejší, zásadní studie: Cesty nového divadla, Od hesel k lidskosti a Poezie skutečnosti. Situaci českého divadla a dramatu v nich nahlédl v kontextu světového divadelnictví a v historické perspektivě docenil přínos divadelníků, které jako kritik neakceptoval (J. Kvapil). Obšírně se zabýval civilismem, jehož význam však silně zveličil.

V duchu civilismu se nesla i K. dramaturgická a režijní činnost. Dramaturgii vnímal jako rovnocenné sepětí tvůrčí i organizátorské práce, usiloval o zajištění soběstačnosti nesubvencovaného divadla bez nutnosti klesnout pod úroveň dobrého vkusu. Na scéně se snažil prosadit vše, po čem volal v kritikách i teoretických statích: návrat od formalismu k nitru člověka, důraz na výstavbu dramatu a věrohodnost postav, věcnost, konkrétnost, odmítání patosu a afektovanosti. Páteří repertoáru se stala soudobá dramatika západní (L. Pirandello, G. B. Shaw, E. O´Neill) i domácí (K. Čapek, F. Langer, J. Hilbert, A. Dvořák). Uváděl i české autory 19. století (E. Bozděch, J. Vrchlický, J. Štolba), opakovaně se vracel ke světové klasice (H. Ibsen, L. N. Tolstoj, W. Shakespeare). Na české jeviště přivedl poprvé Žebráckou operu B. Brechta (1930), ale i utopistickou novinku E. Konráda Olbřím. Práci dramaturga doplňoval přednáškami o moderních směrech v divadelnictví – portréty dramatiků i režisérů světového i českého divadla. Jako režisér prosazoval tzv. neviditelnou režii, spočívající v nenápadném vedení herců. Ovlivněn hilarovským civilismem nastudoval deset inscenací; nejvíce zaujali Shawovi Hrdinové, Brucknerovi Zločinci a Sheriffův obraz války Konec cesty. Nastudování ostatních her byla zčásti kopií zahraničních inscenací nebo replikou předchozích českých nastudování (Čapkovo R. U. R.).

K. zájem o soudobé světové drama se projevil i výběrem překladů. Kromě Marinettiho Ohnivého bubnu, uvedeného v Národním divadle, překládal výhradně pro vinohradské divadlo během svého tamního angažmá. Soustředil se na díla německojazyčných autorů (F. Bruckner, R. Walter, G. Kaiser – scénicky nerealizovaný překlad hry Calaiští měšťané). Patrně se pokusil i o vlastní hru; jeho autorství situační frašky …zůstane to mezi námi o snu lékárnického pomocníka dobýt operním zpěvem Paříž však není jednoznačné.   

Pseudonymy a šifry

E. V. Prokop, Jan Albert, Jožka, K. Luťovský, j. k., jk., k., J. K., J. K-ček., -k.K., K-k., K-ček., Os., Ostens, P. Os., P. Ostens, Pavel Ostens, ß

Teatralia

Cesta, Scena 1, 1. půlročník, 1913, s. 10–13; Eduard Vojan, Přehled 11, 1912/13, s. 541–542; Činohra. Drama Viktora Dyka, Přehled 12, 1913/14, s. 617–619; Dělejte divadlo, Tribuna 20. 4. 1919, Příloha, s. 13; K problému režiséra, Tribuna  8. 6. 1919, Příloha, s. 12; K modernímu herci!, Tribuna 28. 10. 1919; Karel Čapek: Loupežník, Tribuna 3. 3. 1920; Kappovština v divadelnictví, Tribuna 14. 4. 1920; Eduard Vojan mrtev, Tribuna 1. 6. 1920; Revoluční scéna, Tribuna 7. 9. 1920; Čtvrtstoletí Marie Hübnerové, Tribuna 29. 12. 1920; Jasný den českého dramatu, Tribuna 27. a 28. 1. 1921 [K. Čapek: R. U. R.]; Othello, Tribuna 4. 6. 1922; Královna Kristýna. Strindberg a Hilar, Tribuna 24. a 25. 6. 1922; Vlastimil Burian a jeho druhové, Přítomnost 1, 1924, s. 86–87; Cesty nového divadla, in Nové české divadlo 1918–1926, Praha 1926, s. 25–49; Vlasta Burian, tamtéž, s. 117–118; Od hesel k lidskosti, in Nové české divadlo 1927, Praha 1927, s. 21–31; Umění není uměním, tamtéž, s. 105; Herec–vychovatel, Divadlo 7 (14), 1927/28, s. 54–56; Poesie skutečnosti, in Nové české divadlo 1928–1929, Praha 1929, s. 5–9; Xena Longenová, tamtéž, s. 114; Karel Noll, tamtéž, s. 115; Rozhovor o kritice, Přítomnost 10, 1933, s. 100–103; Po rozhovoru o kritice, tamtéž, s. 137–140; Rozhovor kritiků, tamtéž, s. 173–175; Čtvrt století české činohry. O Kvapila, Přítomnost 14, 1937, s. 247–250; Hilarovo údobí. (Čtvrt století české činohry. II.), tamtéž, s. 266–269; Po Hilarovi a vedle Hilara. (Čtvrt století české činohry. III.), tamtéž, s. 282–285; Vzpomínky na život a dílo Karla Čapka, Obzor 2, 1942, č. 9/10, s. 2–6.

Redakce sborníků

Nové české divadlo 1918–1926, Praha 1926 (s M. Ruttem), Nové české divadlo 1927, Praha 1927 (s M. Ruttem), Nové české divadlo 1928–1929, Praha 1929 (s M. Ruttem).

Režie

Městské divadlo na Královských Vinohradech

S. Vane: Tajemná loď, A. Strindberg: Otec, R. Walter: Velké umění babické (Smrt Sokratova) – 1928; G. B. Shaw: Hrdinové, T. Bernard: Poklad páně Barnereauův, R. C. Sherriff: Konec cesty, K. Čapek: R. U. R. – 1929; F. Bruckner: Zločinci, J. Ford: Giovanni a Annabella aneb Škoda, že to byla děvka, F. Molnár: Olympie – 1930.

Výprava

Městské divadlo na Královských Vinohradech

F. Bruckner: Zločinci – 1930 (scéna).

Hra

…zůstane to mezi námi, Div. V. Buriana 1933 (pseud. Jan Albert). 

Překlady

F. T. Marinetti: Ohnivý buben, ND-StD 1922, i t. (s U. Dadonem); R. Walter: Velké umění babické (Smrt Sokratova), VD 1928; B. Veiller: Je Mary Duganová vinna? (pseud. E. V. Prokop), VD 1929; T. Bernard: Poklad páně Barnereauův (pseud. E. V. Prokop), VD 1929; F. Bruckner: Zločinci (pseud. E. V. Prokop), VD 1930; F. Molnár: Olympie (pseud. K. Luťovský), VD 1930.

Prameny

AMP: Soupis pražských domovských příslušníků (otec Hermann Kodíček, * 1866).

NA: fond Policejní ředitelství, konskripce, kart. 278, obr. 211 (Josef Kodiček). Pozůstalost v soukromém držení M. Kosáka a M. Mládkové.

Literatura

F. Götz: Spor generací, Host 3, 1923/24, s. 152–155; F. X. Šalda: Trojí generace, Kritika 1, 1924, s. 324–330 → Kritické projevy XII, Praha 1959, s. 270–278 + Mravy české divadelní kritiky, Kritika 2, 1925, s. 83 → Kritické projevy XIII, Praha 1963, s. 116–118; F. Götz: Česká moderní divadelní kritika, sb. Nové české divadlo 1918–1926, 1926, s. 65–74; J. Fučík: Divadelní liberalismus, Tvorba 2, 1927, s. 38–43 → Divadelní kritiky, Praha 1956, s. 266–270; -vh- [Miroslav Hýsek]: Nové české divadlo 1918–1926, Lumír 54, 1927/28, s. 387–388; E. Janský: Rozhovor s J. K. – režisérem, Československé divadlo 11, 1928, s. 36–37 → Divadlo na Vinohradech 1907–1997, Praha 1997, s. 49–50; B, ref. Tajemná loď, Lidové noviny 23. 2. 1928; A. M. Píša, ref. Velké umění babické, Právo lidu 10. 12. 1928; Ot. F. [Fischer], ref. Hrdinové, Právo lidu 10. 4. 1929; Č. [V. Červinka], ref. Poklad páně Barnereauův, Zvon 30, 1929/30, s. 27 ● ref. Konec cesty: J. Hilbert, Venkov 28. 9. 1929; Č. [V. Červinka], Zvon 30, 1929/30, s. 70 ● ref. R. U. R.: M. Rutte, Národní listy 16. 11. 1929, příl.; B, Lidové noviny 16. 11. 1929; Ot. F. [Fischer], Právo lidu 16. 11. 1929; J. Hilbert, Venkov 16. 11. 1929 ● ref. Zločinci: -es-, Zvon 30, 1929/30, s. 323; M. Rutte, Národní listy 23. 1. 1930 ● M. Rutte: Dva projevy o vinohradské krisi, Národní listy 4. 4. 1930, příl.; F. X. Šalda: Kávová společnost propírá českou kritiku, Šaldův zápisník 5, 1932/33, s. 208–219 → Z období Zápisníku I, Praha 1987, s. 508–513 + Obvinění české dramatické kritiky, Šaldův zápisník 5, 1932/33, s. 223–224; J. Träger, O naší divadelní kritice, Nová svoboda 10, 1933, s. 126–127; L. Štoll: Pan K. polemizuje s Marxem, Levá fronta 3, 1933, s. 38–42 → Z bojů na levé frontě, Praha 1964, s. 83–91; A. M. Píša: Český Kierkegaard a pražský Karl Kraus?, Právo lidu 5. 3. 1933 ● polemika s K. článkem Rozhovor o kritice (Přítomnost): M. Rutte: Poznej sebe sama (Příspěvek k psychologii J. K.), Národní listy 11. 3. 1933; A. M. Píša: Polemika do nekonečna?, Právo lidu 12. 3. 1933; M. Rutte: J. K. neodpovídá…, Národní listy 18. 3. 1933 + S čím kdo zachází, tím i schází (Doslov je kampani pátečníků), tamtéž 30. 4. 1933, příl. ● ref. …zůstane to mezi námi: Karel Engelmüller, Národní politika 26. 2. 1933; V. K. Müller, Národní listy 26. 2. 1933; äg. [J. Träger], Právo lidu 26. 2. 1933; -k, Československé divadlo 16 (11), 1933, s. 66 ● J. Stránský: Odchod exulanta, Československý přehled 1, 1954, č. 10, s. 22–23 [projev na pohřbu]; jtg [Träger]: J. K. (1892–1954), Divadelní noviny 11, 1967/68, č. 21, s. 2; J. Pejskar: Kodíček Josef, in Poslední pocta, sv. 2, 1986, s. 93–96; J. Vojvodík: J. K., Národní politika 22, 1990, č. 4, příl. Zvon (Oběžník českého ústředního svazu v Německu), s. 1; J. Dressler: Rejdyjo, Národní politika 21, 1989, s. 5; F. Tomáš: Je sedm hodin středověkého času. Postavy a příběhy ze začátků Svobodné Evropy, Praha 1990, s. 96–103; M. Liner: J. K. jako divadelní kritik, dipl., FF UK Praha 1995; M. Tichý: Kritické dílo tzv. pragmatické generace, dis., FF MU Brno 2008, s. 138–149, 186–195, 269–275 → Kritické dílo čapkovské generace, Praha 2009, s. 95–103, 134–140, 191–196; V. Just: Svobodná Thálie Svobodné Evropě, in M. Junek a kol.: Svobodně!, Praha 2011, s. 104–125; M. Kosák, J. Pospíšil: K připravovanému výboru textů J. K. o divadle, Divadelní revue 24, 2013, č. 2, s. 113–119 [s přetiskem 5 K. textů].

Brabec, ČBS, LČL [chybně * 5. 6. 1892, † 4. 2. 1954], Masaryk, Otto-dod, Malý slovník naučný (1925), Teichman, Universum 

  

Vznik: 2015
Autor: Markéta Trávníčková