Götzová, Joža: Porovnání verzí

Verze z 26. 4. 2021, 12:55

Rozená Thelenová, 1914–16 studovala Státní dívčí reálné gymnasium na Vinohradech. Od 1916 časopisecky publikovala básně (Ruch, Kmen, Host), její kandidatura za členku Literární skupiny, prosazovaná F. Götzem, byla 1923 J. Knapem a Z. Kalistou odmítnuta, a G. se literárně odmlčela. 1922–23 byla soudní referentkou Tribuny, 1928–30 vedla kulturní rubriku v časopise Pestrého týdne, připravovala rozhovory s předními osobnostmi české kultury i divadla (J. Kvapil, K. H. Hilar, O. Ostrčil). Tuto zkušenost uplatnila v druhé polovině 30. let v rozhlase, kde v pravidelném pořadu představovala formou komentovaných rozhovorů zejména starší generaci českých umělců (R. Jesenská, F. V. Krejčí, G. Preissová, F. X. Svoboda, E. Lešehrad aj.). Patřila mezi okruh žurnalistů a umělců, s nimiž prezident Masaryk udržoval písemný i osobní styk. Po sňatku s F. Götzem (1923) věnovala soustavnou pozornost divadlu jako překladatelka, dramatička a autorka hereckých medailonů. V období Protektorátu pracovala pro Lucernafilm, 1941 napsala scénář k filmu Advokát chudých (r. V. Slavínský), 1944 spolupracovala na nedotočeném snímku Černí myslivci (r. M. Frič). Po válce se z veřejné činnosti stáhla. V manželství se narodila budoucí herečka, spisovatelka a překladatelka Eva Klenová, roz. Götzová (1924–1998).

Pro činohru Národního divadla G. přeložila drama J. Sermanta Rybář stínů (1924) a prózu H. de Balzaca Mercadet (1925), kterou spolu s A. Breskou také dramatizovala. Kniha Profily českých herců (1931), pozoruhodná šíří obrazového materiálu (celkem 830 fotografií) a zvláště podnětnými medailony hereckých vrstevníků autorky (A. Iblová, R. Tuma, J. Horáková a H. Haas), se stala východiskem pozdějších historiografických výzkumů moderního českého herectví. G. v ní začlenila charakteristiku českého divadelního umění posledních padesáti let (1880–1930) do širších socio-kulturních souvislostí. V meziválečném období vysledovala proces zániku individualistické tradice, v intelektuálních kruzích spjaté s egocentričností, vnějškovou aristokratičností, či naopak dandyovskou provokací, a v reprezentativních divadlech příznačné ustavením tzv. star-systému. Rozvrat politických a kulturních forem na přelomu 19. a 20. století, který po první světové válce vedl k sociálním revolucím a tvorbě radikálních uměleckých programů, připisovala „vzestupu společenských mas“. Přesto vztah meziválečných uměleckých stylů – realismu, expresionismu a civilismu – interpretovala nikoli jako konfliktní střetávání, nýbrž jako vzájemné působení, které umožnilo plastické scénické zachycení člověka a jeho osudu. Ovlivněna módními psychologickými, sociologickými a ideografickými přístupy, považovala za základní prvek nového hereckého stylu ponor do podvědomí a prohloubení postavy s důrazem na hercovu osobitost. Někteří doboví kritici (zvláště J. Träger a M. Rutte) poukazovali na značnou myšlenkovou a stylistickou závislost G. na manželovi. O. Fischer naopak oceňoval její s rozhledem črtané poznámky, esejistický styl, mladistvou horoucnost a úctu k bohatství české kultury. E. Konrád označil knihu za nejreprezentativnější a nejnádhernější publikaci v divadelním oboru.

1932–37 G. napsala tři divadelní hry. Ve své dramatické prvotině, satirické komedii Nový Mercadet čili Pan Fahoun střílí goal, inspirována Balzacovou prózou Mercadet, kterou dříve přeložila a dramatizovala, ironizovala civilizační pozlátko soudobého světa. V satiricky pokřiveném zrcadle reflektovala nejen finanční machinace, ale i plytkost lidských vztahů v konzumní společnosti. Hra, uvedená v říjnu 1932 v Národním divadle v Brně, byla pro dobovou kritiku překvapením; autorku ocenila pro odvahu a ambice debutu. Povzbuzena příznivým ohlasem, pustila se G. v následujících životopisných dramatech Marie Antoinetta z období francouzské revoluce a Srdce světa o vztahu G. Sandové a F. Chopina do náročných historických látek, kterým byla společná postava výrazné ženy na pozadí historických událostí. Přílišná závislost na historických pramenech však nedovolila autorce zpracovat témata v působivé dramatické příběhy. Málo dramatické hry nezachránily ani režie K. H. Hilara či J. Frejky.

Obdobně jako řada současníků a současnic, vzhlížela se G. v herečce J. Horákové, symbolizující atributy a preferované hodnoty nejmladší generace 20. let: sportem pěstěné tělo, smělost, houževnatost, cílevědomost, orientace k přítomnosti. Záměr ovlivňovat společenské a kulturní směřování nového státu byl svorníkem veškeré činnosti G. v meziválečném období. Kultivovanou dravost, živost a pozorovatelský talent zdařile uplatnila v žurnalistické činnosti; žánry reportáže a rozhovoru zbavila upjaté strojenosti a nekritické obřadnosti. Erudovaným zájmem o fotografii a rozhlas rozšířila možnosti reflexe divadelního umění. Vlastní dramatickou tvorbou naopak zapadla mezi řadu autorů nepříliš úspěšně využívajících historickou látku k tematizování dobových společenských problémů. Inspirací pro divadelní historiografii se stala výpravná kniha hereckých medailonů Profily českých herců; pokus o psychologii a sociologii soudobého herectví sice nebyl dostatečně metodologicky ukotven, svojí intuitivní pronikavostí přesto ukázal cestu dalším badatelům. Velké rozpětí zájmů, neochota dlouhodobě se věnovat určité činnosti znemožnily G. využít svého potenciálu k větší důsažnosti v české kultuře.

Pseudonymy, šifry

Joža Neville, J. Pražák, J. Novotná, J. T.

Hry

Nový Mercadet čili Pan Fahoun střílí gól, NDB 1932, i t; Marie Antoinetta, ND 1935, i t; Srdce světa, ND 1937, i t.

Překlady

J. Serment: Rybář stínů, ND 1924; H. de Balzac: Turcaret-Mercadet, ND 1924, i t.

Teatralia

O Vendelínu Budilovi, Rozpravy Aventina 3, 1927/28, č. 16, s. 199; Profily českých herců, Praha 1931; Pan Fahoun střílí goal [zamyšlení nad vlastní hrou], Divadelní list Národního divadla v Brně 8, 1932/33, č. 4, s. 85–86.

Prameny

Archiv ČRo: Archivní zvukové záznamy 1935–37.

Archiv ND: osobní složka J. G.

Literatura

Ref. Pan Fahoun střílí goal: Bed. Pch., Večer 22. 10. 1931; J. H. [J. Hilbert], Venkov 19. 11. 1932; vt [V. Tille], Prager Presse 19. 11. 1932 ● ref. Profily českých herců: O. Fischer, Lidové noviny 7. 11. 1931; M. Rutte, Národní listy 8. 11. 1931; J. Träger, Literární noviny 5, 1930/31, č. 17, s. 7; kd [E. Konrád], Domov a svět 5, 1931, č. 41, s. 663 ● ref. Marie Antoinetta: M. Rutte, Národní listy 26. 1. 1935; F. Zavřel, Večer 25. 1. 1935; –ež–, Čech 60, 1935, č. 5, s. 4; č. j. [Č. Jeřábek], Lidové noviny 27. 4. 1935; H. Jelínek, Lumír 61, 1934/35, s. 231 ● ref. Srdce světa: Kov., Večer 7. 1. 1937; A. M. Brousil, Venkov 7. 1. 1937; J. Grmela, Pestrý týden 12, 1937, č. 6, s. 8 ● –er, Polední list 30. 1. 1938 [k rozhlasové činnosti J. G.]; DČD IV; I. Chovančíková: Společenský život na Pražském hradě za T. G. Masaryka, Odkaz  2003, č. 18/19, s. 2–8.

ČBS, LČL, Otto-dod

Vazby

H

• Heslář

Vznik: 2020
Autor: Otto Drexler