Bertalan, Carl Joseph von: Porovnání verzí

Aktuální verze z 11. 1. 2021, 10:19

Pocházel ze starobylé šlechtické rodiny, jejíž členové patřili v tehdejších Uhrách k ceněným právníkům a učencům. Studoval filozofii a stal se c. k. účetním ve státních službách, odešel však k divadlu. 1860/61 působil jako pokladník a sekretář spojených divadel Pest-Ofen (Budapešť), jehož ředitelem byl Carl von Alsdorf. V sezoně 1861/62 převzal vedení divadla (spojené městské scény Cilli/Celje a Pettau/Ptuj, dnešní Slovinsko). S manželkou Clarou, rozenou Sollingovou, zde působili také jako herci. 1862/63 vedl scény v Leoben a Bruck an der Mur (Štýrsko). 1864/65 byl ředitelem, hercem a režisérem městského divadla ve Varaždíně a současně v Cilli/Celje a Pettau/Ptuji; režírovat frašky a operety. 1865–67 působil ve Varaždíně a současně v letním divadle v Bad Gleichenberg ve Štýrsku, jež bylo jeho majetkem (pobíral státní subvenci na provoz). Už nevystupoval, ale stále režíroval a jeho manželka si udržela pozici herečky.

Od sezony 1867/68 byl B. ředitelem spojených městských divadel v Klagenfurtu a Marburgu (Maribor, Slovinsko), přičemž si podržel svou soukromou letní scénu v Bad Gleichenberg. Novou budovu divadla Klagenfurtu spravoval do konce sezony 1873/74. V té době byl již znám jako dramatický autor (vydal tragédii Purpur und Trauer, v rukopise zůstaly veselohra Der Gesandte, lidová hra Liederliches Tuch, hry Der Liebesanwalt, Im Tal, Die Abendglocke von Waltenstein aj.), měl dobře vybavenou knihovnu a bohatý divadelní fundus. Klagenfurtské divadlo hrálo pouze v zimě, v letních měsících zaměstnával B. soubor v Mariboru a v Bad Gleichenberg. Pro Klagenfurt a Maribor měl samostatného vrchního režiséra a dva orchestry o 58 angažovaných členech, doplňované podle potřeby vojenskou hudbou. Někteří členové činoherního souboru (24 pánů a 26 dam) vystupovali současně v podstatně slabším hudebním provozu (6 pánů a 5 dam) a někteří z herců byli povinni zpívat i ve sboru. Pro obě scény pracoval jeden malíř a dekoratér. Slabou pozici měla i B. manželka Clara, jejíž výkony v opeře a operetě byly kritizovány už v padesátých a na začátku šedesátých let, kdy vystupovala v Olomouci. Na třech paralelně působících scénách se B. nevyhnul problémům, ale udržel solidní provoz. Poučen vlastními zkušenostmi, zabýval se všeobecnými provozními podmínkami menších rakouských divadel i teoreticky – 1870 napsal studii Das Provinztheater. Za hlavní viníky krizového stavu označil nástup operety s nákladnými výpravami a špatnou legislativu, jež umožňuje činnost příliš mnoha provozovatelům. Od sezony 1874/75 si chtěl B. pronajmout městské divadlo v Olomouci. Do konkurzu se hlásil jako bývalý knihkupecký úředník se zkušeností sekretáře a účetního v městském divadle v Pešti. Svůj fundus ocenil na 10.759 zl., divadlo v Bad Gleichenbergu na 35.388 zl. Měl dobré osobní kontakty v pražském uměleckém světě a patrně mohl doplňovat soubor prostřednictvím tamního spolku Schlaraffia, který založil 1859 ředitel Stavovského divadla Franz Thomé s uměleckými a dobročinnými záměry. Jeho manželka Clara po návratu do Olomouce již nevystupovala.

Olomoucký předchůdce B., málo aktivní Julius Schwabe konsoliduje. Bylo třeba čelit i konkurenci českého divadla, jehož výsledky už dosahovaly úctyhodné profesionality: v hudbě přesahovala město i region osobnost českého dómského kapelníka Pavla Křížkovského, o divadlo se zajímala společnost Elišky Zöllnerové. Kvůli plánovaným opravám budovy nedovolilo městské kolegium česká představení, přesto ve dnech 3. 5. – 2. 6. 1876 Zöllnerová se svou společností poprvé v Olomouci vystoupila (v divadle i v Besedním domě). 2. 4. – 16. 5. 1877 její společnost uvedla Hamleta, Othella a Schillerovy hry Loupežníci a Marie Stuartovna

B. nájemní smlouva se nedochovala, lze však předpokládat, že mu pronajímala divadlo a přidruženou Redutu na obvyklých šest let. Divadlo neodpovídalo moderním bezpečnostním ani inscenačním nárokům. Opotřebované dekorace patřily městu, ale zastupitelé doufali, že B. uhradí jejich obnovu a městu je přenechá. Ředitel zvýšil počet sedadel o dvanáct a usiloval o zřízení dalších dvou lóží (včetně přestavby orchestřiště), k čemuž však nedošlo. Městská rada nedovolila zvýšit ceny abonmá a vstupného (povolila vyšší ceny pouze při premiérách). Napjaté vztahy mezi B. a městem vyústily v ukončení smlouvy už 9. 1. 1878; až do června trvaly debaty o vyrovnání vratné kauce.

Značný důraz kladl B. na operu, jejíž soubor ve srovnání s Klagenfurtem rozšířil a obohatil o početná vystoupení pěvců z vídeňské Dvorní opery. Pro Olomouc počítal na začátku sezony 1875/76 s 10 členy opery (včetně 2 kapelníků; pro operetu, veselohru a činohru měl 15 platů, ve sboru měl 22 lidí, v orchestru 24 členů). Na rozdíl od Klagenfurtu byli diváci v Olomouci zvyklí na pravidelný operní i operetní provoz, ředitel byl tedy nucen investovat do nově vypravených oper i do premiér (smlouva obvykle předepisovala 2 novinky za sezonu). Členstvo si B. také více zavazoval a snažil se hlavní talenty udržet na celou sezonu, resp. i na více let. Po dvě sezony byl prvním kapelníkem Mořic Anger, pozdější dirigent Národního divadla, později Emanuel Urban, který v Olomouci začínal za ředitele Friedricha Bluma a na podzim 1877 slavil 30 let své umělecké činnosti. Anger rozšířil olomoucký wagnerovský repertoár – vedle Tannhäusera – o Lohengrina (1876), jehož nastudování mělo velký ohlas. Počet oper v olomouckém repertoáru stoupal (až 50 operních představení za sezonu, v poslední své sezoně uvedl B. dokonce 57 představení), zájem o abonmá však klesal. Vedle novinek (Maillart: Das Glöcklein des Eremiten, Abert: Astorga, Richard Genée Der Geiger von Tirol) a operet (Lecocq, Jonas, J. Strauss ml.) zazněly v sezoně 1877/78 Meyerbeerovy opery (Robert der Teufel, Hugenotten, Afrikanerin).

Činohra stála poněkud v pozadí, mj. pro nedostatek zkoušek a přitažlivých dekorací. B. udržoval standardní repertoárový základ frašek, veseloher a soudobých „obrazů ze života“ (Nestroy, Benedix, Birch-Pfeiferová, Sardou, Anzengruber, Daudet, Barriére, Rosen). Během druhé a třetí sezony se objevoval také Schiller (Die Räuber, Wilhelm Tell, Maria Stuart, Wallensteins Tod), Grillparzer (Medea, Die Ahnfrau, Des Meers und der Liebe Wellen), zvláště se v Olomouci podařilo prosadit hry W. Shakespeara (Viel Lärm um nichts, Hamlet, Ein Sommernachtstraum, Der Widerspenstigen Zähmung, Romeo und Julie), posléze Lessing (Nathan der Weise). Byl uveden Björnsonův Bankrot.

K neshodám s olomouckou městskou radou patrně přispěla i skutečnost, že B. si na jaře 1876 pronajal také městské divadlo v Teplicích. Na letní měsíce převáděl do Teplic svůj olomoucký soubor, ale angažoval i nové herce a pěvce (26 sólistů, celkem 28 sboristů), režiséry a kapelníky (dále spolupracoval zejména operetní kapelník Moritz Solling). Proti běžným zvyklostem si B. ponechal teplické divadlo i v zimě; po dvě sezony, do konce léta 1878, provozoval paralelně obě scény. S mírně obměňovanými soubory a s hojným využíváním hostů, zejména z vídeňských dvorních divadel, nabízel na obou místech podobný repertoár. V teplickém lázeňském prostředí se kladl zvláštní akcent na operety, ale B. uvedl i náročnější opery (Verdi: Maskenball, Wagner: Tannhäuser) a činoherní novinky (Hebbel: Marie von Magdala s hosty v hlavních rolích).

Na podzim 1878 si B. pronajal zemskou scénu ve Štýrském Hradci. Již od odchodu ředitele Eduarda Kreibiga (1876) mělo divadlo finanční problémy a nevyřešil je ani B. Spoléhal především na tituly, které mohly přinést peníze (jedinou premiérou náročného soudobého autora byla Ibsenova hra Die Stützen der Gesellschaft, 1878), zval mnoho hostů z Vídně a v létě divadlo až na tři měsíce zavíral. Ukončil smlouvu v březnu 1880 a po několikaměsíční pauze nastoupil jako ředitel městského Prozatímního divadla v Brně (1881). Byla to poslední sezona starého domu (Interimstheater) z 1873, který měla nahradit nová budova (naposledy se zde hrálo 2. dubna 1882). Během jedné sezony uvedl B. několik činoherních novinek (Ganghofer, Freytag, L’Arronge) a operety. Svá poslední ředitelská léta strávil B. opět ve Štýrském Hradci (1884 – 17. 4. 1886). Získal výborného dirigenta v Karlu Muckovi, který stál sice na počátku své umělecké dráhy, ale měl výjimečné schopnosti (zahájil 13. 4. 1884 Wagnerovým Lohengrinem). Do činohry přinesl 1885 zajímavé výkony soubor z Meiningen. B. nedokončil druhou sezonu a vypověděl smlouvu 1886. O jeho dalším osudu nejsou informace.

Hry

Purpur und Trauer, historické drama v pěti dějstvích, z maďarštiny přepracoval C. J. von B., vyd. Pressburg 1858.

Teatralia

Das Provinz-Theater. Skizzen über die kleineren (halbjährigen) Bühnen in Österreich, Klagenfurt 1870 (41 s.).

Prameny

SOA Olomouc, Archiv města Olomouce: Sitzungsprotocolle des Stadtverordneten Collegiums pro 1874, 1875, 1876, 1877, 1878; Sbírka divadelních plakátů (sign. C); Sbírka obrazového materiálu a fotografií (sign. XXXVI, č. 12 Berta Schmolek, č. 24 Josef Krolop, č. 25 Josefine Thal, č. 32 Heinrich Duzensi, č. 33 Wilhelm Horwitz /spr. Wilibald/, č. 41 Armunda / Anzinda Kolderup, č. 43 Emil Scaria, č. 60 Ottilie Pierdori, č. 62 Rosa Bloch, č. 64 Rosa Bílková, č. 75 Carl Chlumetzky, č. 78 C. von Bertalan, č. 86 Clara v. Bertalan, č. 88 Mořic Anger, č. 95 Therese Klein). 

MZA Brno: Beiträge zur Geschichte des Olmützer Theaters gesammelt von Hans Welzl [...], I., II., Brünn 1896; Sbírka rukopisů Německého historického spolku Brno (Eigentum des Deutschen Vereines für Geschichte Mährens und Schlesiens), fond G 13, sign. 358/16.

Olomoucká věd. knihovna: J. Čičatka: Dějiny olomouckého divadla, doba nejstarší, Olomouc [1985], 79 listů strojopisu, včetně příloh, sign. B II 291.170; M. Remeš: Rukopisný materiál k dějinám olomouckého divadla, Olomouc [před 1955], přílohy: M. Remeš: K dějinám divadla olomouckého a brněnského, výstřižky z novin „Pozor“ 1933, r. 40 a další dokumenty z Remešovy pozůstalosti, sign. B II 291.171.

(Neověřený rok úmrtí uvádějí biografie B. vnuka Ludwiga von Bertalanffyho.)

Literatura

Deutsches Volksblatt für Mähren (1874–1878); Die neue Zeit (1874–1878); Olmützer Zeitung (1875–1878); Olmützer Zwischen-Akt (1874–1878); Deutscher Bühnen-Almanach, Berlin: 1861 (Pest-Ofen), 1862 (Cilli a Pettau), 1866 (Varaždín a Cilli), 1867 (Varaždín a Bad Gleichenberg), 1868 (Klagenfurt, Marburg, Bad Gleichenberg), 1875, 1876, 1877, 1878 (Olomouc); Theater-Almanach, Olmütz 1877; Almanach der Genossenschaft deutscher Bühnen-Angehöriger, Berlin 1876, 1877, 1878; Almanach der Genossenschaft deutscher Bühnen-Angehöriger 1882, Leipzig–Kassel 1882, s. 59–61 (nesign.: Hamburg Carlschultze-Theater); A. Rille: Die Geschichte des Brünner Stadt-Theaters 1734–1884, Brünn 1885; G. Bondi: Geschichte des Brünner deutschen Theaters 1600–1925, Brünn 1924; S. Langer: Stručná historie divadla v Olomouci, strojopis b. d. [1961], DÚk; G. Flecker: Das Grazer Theater unter C. J. von B., 1884/85/86, Ein Beitrag zu Grazer Theatergeschichte, Graz 1954; O. Rudan: C. J. von B., der erste Direktor des Stadttheaters in Klagenfurt, 1868–1874, Band 26 von Kärntner Museumsschriften, Klagenfurt 1962 (odtud převzato datum narození); Das Grazer Schauspielhaus, sborník, Graz [1964], s. 119–120, 121–122; J. Zatloukalová: Brněnské divadlo. Repertoár v letech 1848–1914, 2 sv., Brno 2001; J. Hilmera: Letní sezony ředitelů opavského a olomouckého divadla v českých zemích, in: O divadle na Moravě a ve Slezsku II, ed. T. Lazorčáková, Olomouc 2004, s. 167–225; Týž: Činnost německých divadelní společností v českých provinciích 19. století, CD-ROM 307, DÚk (repertoár v Teplicích a obsazení souboru); J. Štefanides: Německé divadlo v Olomouci 1770–1944. Repertoár a členstvo. Elektronická databáze, Olomouc 2006; J. Štefanides a kol.: Kalendárium dějin divadla v Olomouci (od 1479; Jan Dvořák, ed.), Praha 2008; L. Topoľská: Německá divadlo, in: Dějiny Olomouce II, red. J. Burešová – J. Schulz, Olomouc 2009, s. 88–89; J. Balatková: Německá opera, tamtéž, s. 97–105; M. Havlíčková, S. Pracná, J. Štefanides: Německojazyčné divadlo na Moravě / Deutschssprachiges Theater in Mähren und Schlesien 1–3. Ředitelé městských divadel, Olomouc 2011.

Vyobrazení

Das Grazer Schauspielhaus, sborník, Graz [1964], s. 120, fotografie.

Vznik: 30. 11. 2012
Autor: Jiří Kopecký