Hellerová, Marianna: Porovnání verzí

Verze z 10. 12. 2020, 18:04 (zobrazit zdroj) Klara.kadlecova (diskuse | příspěvky) ← Porovnání se starší verzí		Aktuální verze z 10. 12. 2020, 18:06 (zobrazit zdroj) Klara.kadlecova (diskuse | příspěvky)
Řádka 29:		Řádka 29:
	Fyzický vzhled – útlá postava, jemný obličej s výrazným nosem a živýma tmavýma očima – spolu s temperamentní povahou vedly '''H. '''od komických a milovnických typů v mladém věku k dále již převažujícím zpupným tragickým hrdinkám s bouřlivým životem. Zároveň, hlavně v pozdější fázi kariéry, prokazovala herečka komický talent směřující ke groteskním figurám. Od počátku měla ve zvyku chápat se postav neotřele a vyhledávat jejich temnější stránky; často na jevišti působila výstředním dojmem. Hlavním hereckým prostředkem jí byl mohutný hlas, svým plamenným přednesem byla známá i z recitačních vystoupení. Vedle křečovitého pohybu a zkratky, korespondující s celkově nadsazeným hereckým stylem, uměla v pohybech rukou a v chůzi předvést též jemnost a salonní eleganci. Herecký styl balancující na hranici únosného afektu byl H. na českých jevištích vytýkán; kritici odkazovali na její údajné angažmá u režiséra M. Reinhardta (doklady spolupráce však neexistují, jednalo se o fámu). Přehnaná exaltovanost a celková drsnost projevu mohla být překážkou v získání angažmá v některém z pražských divadel. Typem a částečně též hereckou dynamikou se '''H.''' podobala L. Dostalové, jejíž kariéra tehdy strmě stoupala; ve svébytném zpodobnění rolí ji herečka několikrát alternovala v inscenacích vinohradského i Národního divadla, nejvýznamněji 1918 a 1927 jako Kunhuta v Hilbertově ''Falkenštejnovi'' a 1925 Lady Macbeth v Shakespearově tragédii.		Fyzický vzhled – útlá postava, jemný obličej s výrazným nosem a živýma tmavýma očima – spolu s temperamentní povahou vedly '''H. '''od komických a milovnických typů v mladém věku k dále již převažujícím zpupným tragickým hrdinkám s bouřlivým životem. Zároveň, hlavně v pozdější fázi kariéry, prokazovala herečka komický talent směřující ke groteskním figurám. Od počátku měla ve zvyku chápat se postav neotřele a vyhledávat jejich temnější stránky; často na jevišti působila výstředním dojmem. Hlavním hereckým prostředkem jí byl mohutný hlas, svým plamenným přednesem byla známá i z recitačních vystoupení. Vedle křečovitého pohybu a zkratky, korespondující s celkově nadsazeným hereckým stylem, uměla v pohybech rukou a v chůzi předvést též jemnost a salonní eleganci. Herecký styl balancující na hranici únosného afektu byl H. na českých jevištích vytýkán; kritici odkazovali na její údajné angažmá u režiséra M. Reinhardta (doklady spolupráce však neexistují, jednalo se o fámu). Přehnaná exaltovanost a celková drsnost projevu mohla být překážkou v získání angažmá v některém z pražských divadel. Typem a částečně též hereckou dynamikou se '''H.''' podobala L. Dostalové, jejíž kariéra tehdy strmě stoupala; ve svébytném zpodobnění rolí ji herečka několikrát alternovala v inscenacích vinohradského i Národního divadla, nejvýznamněji 1918 a 1927 jako Kunhuta v Hilbertově ''Falkenštejnovi'' a 1925 Lady Macbeth v Shakespearově tragédii.
−	[[File:Helctyri.jpg|right|x400px|Marianna Hellerová jako Beatrix (F. Molnár: Labuť, Městské komorní divadlo, 1932), fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, sign. 39F343.]]První úspěch po návratu do Prahy zaznamenala v Městském divadle Královských Vinohrad v roli Jany v dramatu A. Dvořáka ''Husité'' v režii K. H. Hilara. 1923 zaujala jako Klytaimnéstra v inscenaci ''Nová Oresteia'' A. Dvořáka, kterou provedla skupina Socialistické scény v Průmyslovém paláci na Výstavišti. V postavách Jany i Klytaimnéstry vynikl '''H.''' tvárný hlasový projev, razanci a jisté vyšinutí hrdinek podporovala trhavým pohybem po jevišti a nábožným vztahováním rukou, expresionistické pojetí prozrazovalo i líčení očí s výraznými tmavými konturami. V ''Lady Macbeth'' (1925) hlas záměrně krotila; utrpení hrdinky, pykající za svou vášeň, předvedla maniakálním pohybovým výrazem, vrcholícím v náměsíčném drhnutí rukou. Jednu z nejpropracovanějších tragických úloh ve vinohradském divadle představila v Borově dramatizaci Dostojevského ''Zločinu a trestu ''(1928): její Kateřina Ivanovna byla nesena vzrušenými gesty, patetickou mluvou a hysterií s naturalistickým prokreslením detailů (např. souchotinářské kašlání). Úspěšně hostovala na scéně Městského komorního divadla: 1926 s V. Vydrou hrála ústřední dvojici ve Strindbergově ''Tanci smrti'', cit pro satiru a konverzační komedii uplatnila v rolích Eynsford-Hillové a Higginsové v Shawově ''Pygmalionu ''(1931). 1929 předvedla trefnou salonní karikaturu v roli mamá Vronské v Borově dramatizaci ''Anny Kareninové ''L. N. Tolstého. Na nabídku angažmá stále čekala. V Národním divadle dostala největší příležitost jako Kunhuta v Hilbertově ''Falkenštejnovi'' (1918, vystupovala poté i v novém nastudování 1927), kde od bezmocného, prostého ženství s takřka sentimentálními projevy lásky došla v druhém nastudování k robustněji ukotvené královně charakterizované tragickými gesty a kovově patetickou mluvou; oproti L. Dostalové (s níž se v roli alternovala) pojímala Kunhutu tvrději a nesmiřitelněji. Ovace na otevřené scéně Národního divadla sklidila 1924 za roli staré kuplířky Gertrudy ve Sterheimově veselohře ''Kalhoty'', v níž umírnila své vyhrocené herectví do vhodně aranžovaných emocionálních výpadů a soustředila se na vykreslení ženského charakteru. V polovině 20. let ji přizval do svého divadla V. Burian, v jehož komediálním repertoáru v průběhu necelých deseti sezon hrála podivínské, roztržité i rázné ženy, starší matky a tetičky, které vnášely do děje zvraty a nenadálé podněty. Vystoupila tu i ve dvou kasově úspěšných kusech: v Burianově adaptaci francouzské veselohry ''Nezralé ovoce'' a v komedii ''V tlamě velryby'', která byla 1934 zfilmována pod názvem ''Nezlobte dědečka''. V postavě vdavekchtivé tety Matyldy vyvrcholila '''H. '''filmová kariéra a rovněž komediální poloha: nadsazeným výrazem, pichlavým hlasem a prudkými pohyby ztělesnila typ houževnaté vtíravé příbuzné, jež je zdrojem komiky i chaosu. Kromě ní dostala ve filmových snímcích jen malý prostor. Poslední její rolí byla Výstřední dáma v Lenormandově hře ''Ať žije divadlo! ''v Národním divadle, nepatrná úloha, ve které '''H. '''v pánském obleku s černým motýlkem ilustrovala úsporným hlasovým projevem s hysterickými ornamenty ovzduší divadelního obecenstva.	+	[[File:Helctyri.jpg|right|x400px|Marianna Hellerová jako Beatrix (F. Molnár: Labuť, Městské komorní divadlo, 1932), fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, sign. 39F343.]]První úspěch po návratu do Prahy zaznamenala v Městském divadle Královských Vinohrad v roli Jany v dramatu A. Dvořáka ''Husité'' v režii K. H. Hilara. 1923 zaujala jako Klytaimnéstra v inscenaci ''Nová Oresteia'' A. Dvořáka, kterou provedla skupina Socialistické scény v Průmyslovém paláci na Výstavišti. V postavách Jany i Klytaimnéstry vynikl '''H.''' tvárný hlasový projev, razanci a jisté vyšinutí hrdinek podporovala trhavým pohybem po jevišti a nábožným vztahováním rukou, expresionistické pojetí prozrazovalo i líčení očí s výraznými tmavými konturami. V ''Lady Macbeth'' (1925) hlas záměrně krotila; utrpení hrdinky, pykající za svou vášeň, předvedla maniakálním pohybovým výrazem, vrcholícím v náměsíčném drhnutí rukou. Jednu z nejpropracovanějších tragických úloh ve vinohradském divadle představila v Borově dramatizaci Dostojevského ''Zločinu a trestu ''(1928): její Kateřina Ivanovna byla nesena vzrušenými gesty, patetickou mluvou a hysterií s naturalistickým prokreslením detailů (např. souchotinářské kašlání). Úspěšně hostovala na scéně Městského komorního divadla: 1926 s V. Vydrou hrála ústřední dvojici ve Strindbergově ''Tanci smrti'', cit pro satiru a konverzační komedii uplatnila v rolích Eynsford-Hillové a Higginsové v Shawově ''Pygmalionu ''(1931). 1929 předvedla trefnou salonní karikaturu v roli mamá Vronské v Borově dramatizaci ''Anny Kareninové ''L. N. Tolstého. Na nabídku angažmá stále čekala. V Národním divadle dostala největší příležitost jako Kunhuta v Hilbertově ''Falkenštejnovi'' (1918, vystupovala poté i v novém nastudování 1927), kde od bezmocného, prostého ženství s takřka sentimentálními projevy lásky došla v druhém nastudování k robustněji ukotvené královně charakterizované tragickými gesty a kovově patetickou mluvou; oproti L. Dostalové (s níž se v roli alternovala) pojímala Kunhutu tvrději a nesmiřitelněji. Ovace na otevřené scéně Národního divadla sklidila 1924 za roli staré kuplířky Gertrudy ve Sterheimově veselohře ''Kalhoty'', v níž umírnila své vyhrocené herectví do vhodně aranžovaných emocionálních výpadů a soustředila se na vykreslení ženského charakteru. V polovině 20. let ji přizval do svého divadla V. Burian, v jehož komediálním repertoáru v průběhu necelých deseti sezon hrála podivínské, roztržité i rázné ženy, starší matky a tetičky, které vnášely do děje zvraty a nenadálé podněty. Vystoupila tu i ve dvou kasově úspěšných kusech: v Burianově adaptaci francouzské veselohry ''Nezralé ovoce'' a v komedii ''V tlamě velryby'', která byla 1934 zfilmována pod názvem ''Nezlobte dědečka''. V postavě vdavekchtivé tety Matyldy vyvrcholila '''H. '''filmová kariéra a rovněž komediální poloha: nadsazeným výrazem, pichlavým hlasem a prudkými pohyby ztělesnila typ houževnaté vtíravé příbuzné, jež je zdrojem komiky i chaosu. Kromě ní dostala ve filmových snímcích jen malý prostor. Poslední její rolí byla Výstřední dáma v Lenormandově hře ''Ať žije divadlo! ''v Národním divadle, nepatrná úloha, ve které '''H. '''v pánském obleku s černým motýlkem ilustrovala úsporným hlasovým projevem s hysterickými ornamenty ovzduší divadelního obecenstva.
−	<p style="text-align: center;">[[File:Helpet.jpg|x500px|Marianna Hellerová na civilní fotografii, b. d., fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, sign. 35F396.]]  [[File:Helsest.jpg|x400px|Marianna Hellerová, Servác Heller, Ema Hellerová na civilní fotografii, [1922], fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, sign. 35F394.​]]</p>	+
	</ee:content>		</ee:content>
	<ee:bibliography>		<ee:bibliography>
Řádka 89:		Řádka 88:
	ČHF II, EDS, Fikejz – Film I		ČHF II, EDS, Fikejz – Film I
−		+	<p style="text-align: center;"> [[File:Helpet.jpg|x500px|Marianna Hellerová na civilní fotografii, b. d., fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, sign. 35F396.]]  [[File:Helsest.jpg|x400px|Marianna Hellerová, Servác Heller, Ema Hellerová na civilní fotografii, [1922], fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, sign. 35F394.​ ]]</p></ee:bibliography_content>
−	</ee:bibliography_content>	+
	</ee:bibliography>		</ee:bibliography>
	<div class="chronology"><ee:chronology>		<div class="chronology"><ee:chronology>

---

Aktuální verze z 10. 12. 2020, 18:06

Vlastním jménem Marie, někdy psána též Mariana. Narodila se v rodině novináře, spisovatele a mladočeského politika Serváce Hellera (1845–1922) a Julie Rogalské. Studovala gymnázium a docházela na hodiny herectví k O. Sklenářové-Malé. Koncem 90. let hrála ve Švandově divadle a v Uranii, též s ochotníky (např. v Jilemnici, Klatovech), často recitovala na městských slavnostech či matiné k výročí českých básníků, několikrát se účastnila slovanských slavností ve Vídni. V Praze nedostala stálé angažmá, počátkem 20. století tedy odešla do Vídně, kde studovala herecký obor na Konzervatoři Společnosti přátel hudby. 1902 hrála v tamním Raimund Theater a později vystupovala na dalších městských scénách Rakouska-Uherska a Německého císařství: 1905–1908 byla angažována v Městském divadle v Düsseldorfu a Duisburgu, souběžně působila v heidelberském Městském divadle, 1906 a 1908 hostovala v divadle v Černovicích (oblast Bukoviny, dnešní Ukrajina), odkud byla 1909 přijata do Městského divadla v Marburgu; příležitostně recitovala v rámci koncertů ve Vídni. 1912 hrála v berlínském Luisen-Theater, 1914 působila v Městském divadle ve Frankfurtu nad Odrou a 1916–18 v Thalia Theater v Hamburku. Během mimopražských angažmá i hostování zůstávala v kontaktu s českým kulturním děním, pravidelně zajížděla do Prahy, hlavně na recitační vystoupení. V květnu 1918 se objevila v recitačním programu v Obecním domě, později též v Mozarteu. Po vzniku Československa přesídlila do Čech natrvalo, podnětem k návratu byl zhoršený zdravotní stav otce, o kterého se chtěla starat. Vystupovala jako recitátorka, sama organizovala dva večery poezie českých básníků ve Sladkovského sále Obecního domu (1919, 1920). Ve čtyřiceti letech musela v Čechách začínat novou kariéru. Hostovala v Národním divadle, ve vinohradském divadle (i na jeho pobočné scéně – Městském komorním divadle) a v Divadle Vlasty Buriana. Stálé angažmá nezískala. Po otcově smrti (1922) udržovala se sestrou Emou salon v domě Hellerových v pražské Divadelní ulici, kam chodily diskutovat osobnosti napříč pražskou kulturou. H. žila jako moderní svobodná žena, měla nekonvenční styl oblékání, cestovala (často se svou blízkou přítelkyní O. Scheinpflugovou), nikdy se nevdala. Neopětovanou zůstala její náklonost k filozofovi L. Klímovi, jenž Hellerových salon pravidelně navštěvoval. Kvůli nízkým příjmům závislým na nepravidelných uměleckých nabídkách žila velmi skromně, navzdory tomu se účastnila benefic dobročinných spolků a některé sama organizovala. V polovině 30. let onemocněla rakovinou, od počátku 1936 již nevystupovala. Zemřela 1937, pohřbena je v rodinné hrobce na Olšanech.

Východiskem umělecké práce H. byla recitace, od mládí přednášela verše českých básníků (především J. S. Machara) na městských i lokálních slavnostech, recitací doprovázela programy koncertů, uplatňovala se v melodramech. Jako herečka začínala v epizodních rolích na předměstských pražských scénách – 1900 na sebe upozornila v titulní úloze komedie P. Bertona Zaza v Uranii, 1901 s úspěchem hostovala ve Švandově divadle v úloze Maryši v dramatu bratrů Mrštíkových. Přes obstojné kritiky ale kromě příležitostného přednesu nedostávala významnější divadelní nabídky, na žádosti o místo jí ředitelé zasílali zamítavé odpovědi; odjela tedy studovat vídeňskou konzervatoř a obrátila se na mimopražské německojazyčné scény, kde se v různorodém repertoáru objevovala většinou v epizodních rolích (do souboru Městského divadla v Marburgu byla ale např. angažována pro obor milovnic). Na německých a rakouských jevištích byla chválena zejména pro znamenitou deklamaci a schopnost práce s hlasem, nejvýznamnější úspěch sklidila patrně v titulní roli v Grillparzerově Sappho v düsseldorfském divadle (1906). H. hlas od mládí školený recitací se protnul i s požadavky expresionismu, jehož vliv na německých jevištích kulminoval kolem 1917. Její herectví bylo významně formováno zkušeností na německých scénách, což jí po návratu do Čech ztěžovalo začlenění do souborů pražských divadel. 

  

Fyzický vzhled – útlá postava, jemný obličej s výrazným nosem a živýma tmavýma očima – spolu s temperamentní povahou vedly H. od komických a milovnických typů v mladém věku k dále již převažujícím zpupným tragickým hrdinkám s bouřlivým životem. Zároveň, hlavně v pozdější fázi kariéry, prokazovala herečka komický talent směřující ke groteskním figurám. Od počátku měla ve zvyku chápat se postav neotřele a vyhledávat jejich temnější stránky; často na jevišti působila výstředním dojmem. Hlavním hereckým prostředkem jí byl mohutný hlas, svým plamenným přednesem byla známá i z recitačních vystoupení. Vedle křečovitého pohybu a zkratky, korespondující s celkově nadsazeným hereckým stylem, uměla v pohybech rukou a v chůzi předvést též jemnost a salonní eleganci. Herecký styl balancující na hranici únosného afektu byl H. na českých jevištích vytýkán; kritici odkazovali na její údajné angažmá u režiséra M. Reinhardta (doklady spolupráce však neexistují, jednalo se o fámu). Přehnaná exaltovanost a celková drsnost projevu mohla být překážkou v získání angažmá v některém z pražských divadel. Typem a částečně též hereckou dynamikou se H. podobala L. Dostalové, jejíž kariéra tehdy strmě stoupala; ve svébytném zpodobnění rolí ji herečka několikrát alternovala v inscenacích vinohradského i Národního divadla, nejvýznamněji 1918 a 1927 jako Kunhuta v Hilbertově Falkenštejnovi a 1925 Lady Macbeth v Shakespearově tragédii.  

První úspěch po návratu do Prahy zaznamenala v Městském divadle Královských Vinohrad v roli Jany v dramatu A. Dvořáka Husité v režii K. H. Hilara. 1923 zaujala jako Klytaimnéstra v inscenaci Nová Oresteia A. Dvořáka, kterou provedla skupina Socialistické scény v Průmyslovém paláci na Výstavišti. V postavách Jany i Klytaimnéstry vynikl H. tvárný hlasový projev, razanci a jisté vyšinutí hrdinek podporovala trhavým pohybem po jevišti a nábožným vztahováním rukou, expresionistické pojetí prozrazovalo i líčení očí s výraznými tmavými konturami. V Lady Macbeth (1925) hlas záměrně krotila; utrpení hrdinky, pykající za svou vášeň, předvedla maniakálním pohybovým výrazem, vrcholícím v náměsíčném drhnutí rukou. Jednu z nejpropracovanějších tragických úloh ve vinohradském divadle představila v Borově dramatizaci Dostojevského Zločinu a trestu (1928): její Kateřina Ivanovna byla nesena vzrušenými gesty, patetickou mluvou a hysterií s naturalistickým prokreslením detailů (např. souchotinářské kašlání). Úspěšně hostovala na scéně Městského komorního divadla: 1926 s V. Vydrou hrála ústřední dvojici ve Strindbergově Tanci smrti, cit pro satiru a konverzační komedii uplatnila v rolích Eynsford-Hillové a Higginsové v Shawově Pygmalionu (1931). 1929 předvedla trefnou salonní karikaturu v roli mamá Vronské v Borově dramatizaci Anny Kareninové L. N. Tolstého. Na nabídku angažmá stále čekala. V Národním divadle dostala největší příležitost jako Kunhuta v Hilbertově Falkenštejnovi (1918, vystupovala poté i v novém nastudování 1927), kde od bezmocného, prostého ženství s takřka sentimentálními projevy lásky došla v druhém nastudování k robustněji ukotvené královně charakterizované tragickými gesty a kovově patetickou mluvou; oproti L. Dostalové (s níž se v roli alternovala) pojímala Kunhutu tvrději a nesmiřitelněji. Ovace na otevřené scéně Národního divadla sklidila 1924 za roli staré kuplířky Gertrudy ve Sterheimově veselohře Kalhoty, v níž umírnila své vyhrocené herectví do vhodně aranžovaných emocionálních výpadů a soustředila se na vykreslení ženského charakteru. V polovině 20. let ji přizval do svého divadla V. Burian, v jehož komediálním repertoáru v průběhu necelých deseti sezon hrála podivínské, roztržité i rázné ženy, starší matky a tetičky, které vnášely do děje zvraty a nenadálé podněty. Vystoupila tu i ve dvou kasově úspěšných kusech: v Burianově adaptaci francouzské veselohry Nezralé ovoce a v komedii V tlamě velryby, která byla 1934 zfilmována pod názvem Nezlobte dědečka. V postavě vdavekchtivé tety Matyldy vyvrcholila H. filmová kariéra a rovněž komediální poloha: nadsazeným výrazem, pichlavým hlasem a prudkými pohyby ztělesnila typ houževnaté vtíravé příbuzné, jež je zdrojem komiky i chaosu. Kromě ní dostala ve filmových snímcích jen malý prostor. Poslední její rolí byla Výstřední dáma v Lenormandově hře Ať žije divadlo! v Národním divadle, nepatrná úloha, ve které H. v pánském obleku s černým motýlkem ilustrovala úsporným hlasovým projevem s hysterickými ornamenty ovzduší divadelního obecenstva.  

Role

Divadlo Uranie – j. h.

Zaza (P. Berton: Zaza), 1900.

Švandovo divadlo – j. h.

Maryša (A. a V. Mrštíkovi: Maryša) – 1901; Klára (G. Ohnet: Majitel hutí) – 1902.

Městské divadlo v Düsseldorfu

Sappho (F. Grillparzer: Sappho) – 1906.

Městské divadlo v Marburgu

Helena (W. Shakespeare: Sen noci svatojánské) – 1909.

Socialistická scéna

Klytaimnéstra (A. Dvořák: Nová Oresteia) – 1923.

Městské divadlo Královských Vinohrad – j. h.
(Městské divadlo na Královských Vinohradech 1922–41)

Jana (A. Dvořák: Husité) – 1919, i MD v Plzni 1922; Lyssa (O. Fischer: Herakles) – 1920; Hóra Eunomie (O. Theer: Faëthon) – 1922; Lady Macbeth (W. Shakespeare: Macbeth), Noc (M. Maeterlinck: Modré ptáče) – 1925; Alice (A. Strindberg: Tanec smrti) – 1926; Kateřina Marmeladova (F. M. Dostojevskij, dram. J. Bor: Zločin a trest), Xantypa (R. Walter: Velké umění babické /Smrt Sokratova/) – 1928; Lydia Ivanovna Vronská (L. N. Tolstoj, dram. J. Bor: Anna Karenina), Zbyslava (R. Krupička: Vršovci) – 1929; Markéta (W. Shakespeare: Richard III.) – 1934.

Městské komorní divadlo – j. h.

? (A. Ridley: Půlnoční vlak) – 1930; Paní Eynsford-Hillová, paní Higginsová (G. B. Shaw: Pygmalion) – 1931; Beatrix (F. Molnár: Labuť) – 1932; Paní Dudgeonová (G. B. Shaw: Ďáblův žák) – 1934. 

Divadlo Vlasty Buriana – j. h.

Paní Shuttleworthová (W. S. Maugham: Viktorie) – 1927; ? (J. Guitton: Jim Ťuntě, mistr zločinu) – 1928; Poslankyně (F. Arnold: Aj, aj, aj!) – 1929; Teta Klepšová (A. Mouēzy-Éon: Utopil se Čurila) – 1930; ? (V. Burian: Kozderka to prozradí), [Komandantka] (J. Horst: Poslušně melduju, že rukuju), Matylda (R. A. Roberts – F. Friedmann-Frederich – E. A. Longen: V tlamě velryby) – 1932; Malvína (G. Davis – M. Kareš: Mušketýři z katakomb) – 1935; Amalie Desnoyauxová (J. Kolb – L. Beliéres – V. Burian: Vláda padla) – 1935; ? (F. Arnold – V. Burian: Ahoj na neděli) – 1937.

Národní divadlo – j. h.

Kunhuta (J. Hilbert: Falkenštejn) – 1918, i 1927; Gertruda Deuterová (C. Sterheim: Kalhoty), Lucie Otilie Hradecká (A. Dvořák: Bílá hora), Boulová (F. Carco – A. Picard: Klárina) – 1924; Claire (R. Gignoux – M. Maurey – A. Savoir – J. Théry: Nezralé ovoce), Nelly Goldsmithová (R. Fauchois: Mluvící opice) – 1925; 3. sfinga, 2. Forkyáda, Starost (J. W. Goethe: Faust), Utahaná Lojzis (E. Vachek: Lišák Stavinoha) – 1928; Výstřední dáma (H.-R. Lenormand: Ať žije divadlo) – 1935.

Národní divadlo moravskoslezské – j. h.

Marta Owen (E. OʼNeill: Anna Christie) – 1927.

Spolek divadelních ochotníků v Pardubicích – j. h.

? (L. Pirandello: Šest postav hledá autora) – 1927.

Prameny

AMP: Soupis pražského obyvatelstva 1830–1910, [online, cit. 14. 10. 2020] URL: http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=1F40729923A911E08F90005056C00008&scan=1#scan1.

AND: Online archiv, soupis rolí M. H., [online, cit. 8. 6. 2020] URL: http://archiv.narodni-divadlo.cz/umelec/5971.

LA PNP: korespondence Ladislava Klímy a M. H.

NMd: Fotografie, osobní dokumenty a korespondence M. H., sign. Č-2345 ad.

Literatura

Ad recitace: nesign.: Slavisches Concert, Das Vaterland 25. 3. 1899; Dr. v., B.: Concert der Pianistin Wilma Czermak, Prager Tagblatt 6. 4. 1900; -ek.: Turnov, Dalibor 23, 1901, s. 122; -a-.: Verein der arbeitenden Frauen. Gesellschaftsabend, Czernowitzer Allgemeine Zeitung 1. 3. 1908; Kček [J. Kodíček]: Macharův večer M. H., Tribuna 3. 10. 1919 + M. H., tamtéž 5. 12. 1920; jv. [J. Vodák]: Recitace M. H., Venkov 4. 10. 1919; nesign.: Recitátorkou…, Národní politika 6. 10. 1919; O. Fischer: M. H. …, Národní listy 5. 10. 1919 + Recitační večer, tamtéž 5. 12. 1920 ● nesign., Národní politika 17. a 21. 8. 1900 [Zaza]; nesign. [J. Vodák]: Ze smíchovského divadla, Čas 11. 6. 1902 [Klára, Majitel hutí]; nesign., Bukowinaer Rundschau 11. 12. 1906 [Sappho]; R. von Perger: Geschichte der K. K. Gesellschaft der Musikfreunde in Wien, sv. 1, Vídeň 1912, s. 344 ● ref. Kunhuta, Falkenštejn: -k., Večer 12. 6. 1919; Sv., Národní listy 31. 5. 1927 ● B. B., Lípa 3, 1920, č. 2, s. 73 [Jana, Husité] ● ref. Lyssa, Herakles: K. Svoboda, Česká revue 13, 1920, s. 403; J. Kodíček, Tribuna 6. 5. 1920 ● [red.]: Zrcadlo kritiků a kritik: Faëthon, Velikonoce, Jeviště 3, 1922, s. 300 [Hóra Eunomie, Faëthon]; E. Konrád: Zbožštěná antika, Cesta 5, 1923, s. 612 [Klytaiméstra, Nová Oresteia] + Humorista sociálního vzestupu, tamtéž 7, 1924, s. 35 [Gertruda Deutterová, Kalhoty]; MilNý [M. Novotný]: Maeterlinckova pohádka, Národní listy 24. 12. 1925 [Noc, Modré ptáče]; nesign.: Dva autoři hledají postavu, Cesta 7, 1925, s. 555 [Claire, Nezralé ovoce] ● ref. Lady Macbeth, Macbeth: E. Konrád, Cesta 8, 1926, s. 115–116; M. Rutte, Národní listy 11. 11. 1925; If., Národní osvobození 11. 11. 1925; -jk.- [J. Kodíček], Tribuna 11. 11. 1925 ● Č, Národní listy 8. 6. 1926 [Alice, Tanec smrti] ● ref. Paní Shuttleworthová, Viktorie: K. Engelmüller, Národní politika 29. 11. 1927; MilNý [M. Novotný], Národní listy 29. 11. 1927 ● J. Kodíček – M. Rutte eds.: Nové české divadlo, Praha 1927, s. 49, [136b] ● ref. Kateřina Marmeladova, Zločin a trest: M. Rutte, Národní listy 24. 1. 1928; J. Rydvan, Salon 7, 1928, č. 2, s. [45] ● M. Rutte: Aktuální hra o starých Athéňanech, Národní listy 11. 12. 1928, příloha [Xantypa, Velké umění babické /Smrt Sokratova/] ● ref. Zbyslava, Vršovci: Č, Národní listy 4. 5. 1929; M. Rutte, tamtéž 5. 5. 1929 ● MilNý [M. Novotný], Národní listy 11. 10. 1928 [Jim Ťuntě, mistr zločinu] + tamtéž 20. 8. 1930 [Teta Klepšová, Utopil se Čurila]; K. Engelmüller, Národní politika 29. 1. 1933 [Poslušně melduju, že rukuju] ● nekrology: nesign., Polední list 11. 6. 1937; M. Rutte, Národní listy 12. 6. 1937 + Venkov 12. 6. 1937; K. Čapek, Lidové noviny 12. 6. 1937 ● R. Vacková: České herečky současnosti, in Žena v českém umění dramatickém, Praha 1940, s. 179, 182; J. Vodák: Shakespeare. Kritikův breviář, Praha 1950, s. 541–542 [Markéta, Richard III.] ● vzpomínky: V. Vydra: Za M. H., in Z hercova pera, Praha 1955, s. 80–82; E. Kohout: Divadlo aneb Snář, Praha 1976, s. 89; O. Scheinpflugová: Byla jsem na světě, Praha 1988, s. 106–111 ● DČD IV; J. Kazda: M. H. [online, cit. 5. 6. 2020], URL: https://zivotopis.osobnosti.cz/marianna-hellerova.php [životopis].

ČHF II, EDS, Fikejz – Film I

   

Vazby

H

• Heslář

Vznik: 2020
Autor: Kristýna Sýbová