Nedošinská, Antonie: Porovnání verzí
nahoru...
| Řádka 18: | Řádka 18: | ||
</ee:mvchronology> | </ee:mvchronology> | ||
| foto=<ee:titleimage>nedosinska.jpg</ee:titleimage> | | foto=<ee:titleimage>nedosinska.jpg</ee:titleimage> | ||
| − | | fotodesc=<ee:imagedesc>Civilní fotografie Antonie | + | | fotodesc=<ee:imagedesc>Civilní fotografie Antonie Nedošinské, fotograf neuveden. Archiv ND, složka A. N.</ee:imagedesc> |
| povolání=<ee:profession>herečka,</ee:profession> | | povolání=<ee:profession>herečka,</ee:profession> | ||
}}<ee:perex> | }}<ee:perex> | ||
| Řádka 25: | Řádka 25: | ||
Antonie Františka Valečková (provdaná Nedošinská, nesprávně uváděna též jako Nedošínská, např. i v archivu ND), se narodila jako jedno ze čtyř dětí do rodiny švadleny a dělníka, talentovaného amatérského pěvce v Hlaholu, po němž pravděpodobně podědila umělecké sklony. '''N. '''měla jít v matčiných stopách a vyučila se švadlenou. Při tom však navštěvovala soukromé herecké kurzy K. Želenského a 1909 odešla ke kočovným hereckým společnostem. Působila u J. Faltyse, R. Morávka a A. Sedláčka. Od 1919 byla angažována ve Švandově divadle, odkud přešla 1928 na dvanáct let do Národního divadla. Hostovala ve vinohradském divadle, Intimním divadle, Divadle práce, Lidovém divadle Uranie; v divadle kladenském, plzeňském a pardubickém. Na počátku 40. let odešla – s odkazem na zdravotní problémy – nejprve z divadla a o rok později i od filmu. Skutečným důvodem byla obava z nátlaku říšskoněmeckých producentů a možné popularity u nacistických pohlavárů (dle dobových svědectví ji obdivoval zejména K. H. Frank). Zemřela v lázních Poděbrady, kam pravidelně jezdila léčit srdce. Pochována je v rodinném hrobě na hřbitově v pražských Malvazinkách. Jejím manželem byl bankovní úředník Jiří Nedošinský (1880–1923), který se po jejím vzoru stal také divadelníkem a filmovým hercem. V manželství se narodila dcera Jiřina Nedošinská, provdaná Češková (1911–1998). | Antonie Františka Valečková (provdaná Nedošinská, nesprávně uváděna též jako Nedošínská, např. i v archivu ND), se narodila jako jedno ze čtyř dětí do rodiny švadleny a dělníka, talentovaného amatérského pěvce v Hlaholu, po němž pravděpodobně podědila umělecké sklony. '''N. '''měla jít v matčiných stopách a vyučila se švadlenou. Při tom však navštěvovala soukromé herecké kurzy K. Želenského a 1909 odešla ke kočovným hereckým společnostem. Působila u J. Faltyse, R. Morávka a A. Sedláčka. Od 1919 byla angažována ve Švandově divadle, odkud přešla 1928 na dvanáct let do Národního divadla. Hostovala ve vinohradském divadle, Intimním divadle, Divadle práce, Lidovém divadle Uranie; v divadle kladenském, plzeňském a pardubickém. Na počátku 40. let odešla – s odkazem na zdravotní problémy – nejprve z divadla a o rok později i od filmu. Skutečným důvodem byla obava z nátlaku říšskoněmeckých producentů a možné popularity u nacistických pohlavárů (dle dobových svědectví ji obdivoval zejména K. H. Frank). Zemřela v lázních Poděbrady, kam pravidelně jezdila léčit srdce. Pochována je v rodinném hrobě na hřbitově v pražských Malvazinkách. Jejím manželem byl bankovní úředník Jiří Nedošinský (1880–1923), který se po jejím vzoru stal také divadelníkem a filmovým hercem. V manželství se narodila dcera Jiřina Nedošinská, provdaná Češková (1911–1998). | ||
| − | [[File:Nedbes.jpeg|x400px|Antonie | + | [[File:Nedbes.jpeg|x400px|Antonie Nedošinská jako Sofja Matvějevna (F. M. Dostojevskij, dram. a úpr. F. Götz: Běsové, Národní divadlo, 1930), fotograf neuveden. Archiv ND, složka A. N.]] [[File:Nedkat.jpeg|x400px|Antonie Nedošinská jako Kněžna Anhaltská (A. Savoir: Kateřina Veliká, Národní divadlo, 1930), fotograf neuveden. Archiv ND, složka A. N.]] [[File:Nedzen.jpeg|x400px|Antonie Nedošinská v roli Tekly Ivanovny (N. V. Gogol: Ženitba, Národní divadlo, 1932), fotograf neuveden. Archiv ND, složka A. N.]] |
Dle mínění své matky neměla '''N. '''pro herecké povolání náležitě vzrostlou postavu a pohlednou tvář. Z mladistvě titěrného zjevu se ovšem časem proměnila v korpulentní dámu usedlého, blahobytného vzezření s kulatým obličejem, což ji předurčilo pro relativně úzký herecký obor. Byla disponována k úlohám moudrých, energických, obětavých, citových, rozšafných žen z lidu. Procítěné a měkkosrdcaté i přísné a rázné matky, hospodyně a služky zobrazovala prostředky civilního herectví, bez patosu, umírněnými gesty. Charaktery dokázala zobecňovat a typizovat a zároveň postihnout jejich podstatu. Zejména v Národním divadle byla '''N. '''obsazována spíše do menších rolí, což jí ovšem nebránilo rozvinout konkrétní charakter. Okázalost jí byla cizí; usilovala o co nejprostší projev (i v civilním životě), což oceňovali její mladší herečtí kolegové. | Dle mínění své matky neměla '''N. '''pro herecké povolání náležitě vzrostlou postavu a pohlednou tvář. Z mladistvě titěrného zjevu se ovšem časem proměnila v korpulentní dámu usedlého, blahobytného vzezření s kulatým obličejem, což ji předurčilo pro relativně úzký herecký obor. Byla disponována k úlohám moudrých, energických, obětavých, citových, rozšafných žen z lidu. Procítěné a měkkosrdcaté i přísné a rázné matky, hospodyně a služky zobrazovala prostředky civilního herectví, bez patosu, umírněnými gesty. Charaktery dokázala zobecňovat a typizovat a zároveň postihnout jejich podstatu. Zejména v Národním divadle byla '''N. '''obsazována spíše do menších rolí, což jí ovšem nebránilo rozvinout konkrétní charakter. Okázalost jí byla cizí; usilovala o co nejprostší projev (i v civilním životě), což oceňovali její mladší herečtí kolegové. | ||
| − | [[File:Nedluc.png|right|x400px|Antonie | + | [[File:Nedluc.png|right|x400px|Antonie Nedošinská jako Klásková (A. Jirásek: Lucerna, Národní divadlo, 1935), fotograf neuveden. Archiv ND, složka A. N.]]Doménou '''N. '''byly jadrné postavy domácího realistického repertoáru (Hospodská v ''Maryše'', Klásková v ''Lucerně'', Bušková z ''Našich furiantů'', Kordula ze ''Strakonického dudáka'' a Šestáková z ''Paličovy dcery''). Salónní úlohy byly jejímu naturelu vzdálené, přesto se s nimi tu a tam (častěji ve filmu) dokázala popasovat. Její herecký projev charakterizovaly bodrost, dobrosrdečnost, bezprostřednost, smělost, výřečnost až hubatost, mazanost a vitalita. Zvláště vyzdvihována byla její plebejsky neomalená Peštová ve světové premiéře Langerovy hry ''Velbloud uchem jehly''; hrála ji ve více než dvou stovkách repríz ve Švandově divadle (1923), posléze i v Národním divadle (1929) a ve filmu (1936). |
Intelektuální polohy a morální konflikty '''N. '''svým herectvím postihnout nedokázala, čímž se lišila od starší, typově podobné kolegyně M. Hübnerové, která v sobě spojovala rovinu komickou i dramatickou. Jednou z mála dramatických, psychologických a záporných úloh, v nichž se uplatnila pouze sporadicky, byla pradlena Wolfová v Hauptmannově ''Bobřím kožichu'', maskující chamtivost líčenou dobrosrdečností. | Intelektuální polohy a morální konflikty '''N. '''svým herectvím postihnout nedokázala, čímž se lišila od starší, typově podobné kolegyně M. Hübnerové, která v sobě spojovala rovinu komickou i dramatickou. Jednou z mála dramatických, psychologických a záporných úloh, v nichž se uplatnila pouze sporadicky, byla pradlena Wolfová v Hauptmannově ''Bobřím kožichu'', maskující chamtivost líčenou dobrosrdečností. | ||
| Řádka 36: | Řádka 36: | ||
Před filmovou kamerou se '''N. '''pohybovala díky tehdejšímu řediteli Švandova divadla A. Fenclovi od 1916 a záhy se stala jednou z nejobsazovanějších hereček němého i zvukového filmu. Natočila přes 90 snímků rozličné umělecké úrovně, které jí přinesly finanční zajištění i celorepublikovou proslulost (''Čapkovy povídky'', ''Dobrý voják Švejk'', ''Lucerna'', ''Naši furianti'', ''Pokušení paní Antonie'', ''Otec Kondelík a ženich Vejvara'', ''Tchán Kondelík a zeť Vejvara'', ''Vdavky Nanynky Kulichovy'', ''Zlatá Kateřina''). Nejčastěji šlo o veseloherní role – obchodnice, hospodyně, bytné, tetičky, matky, babičky, chůvy, manželky. S T. Pištěkem vytvořila jeden z nejznámějších manželských párů české kinematografie. Některé úlohy ztvárnila na divadle i na filmovém plátně. Rovněž ve filmu měla jen málokdy příležitost vystoupit z prověřené, divácky oblíbené škatulky a zahrát si zápornou postavu, jako například Šustrovou v adaptaci románu I. Herrmanna ''U snědeného krámu'' (1933), majitelku nevěstince ve snímku ''Tonka Šibenice ''(1930) či Mastílkovou ve ''Fidlovačce ''(1930). Po 2. světové válce jí ministr informací V. Kopecký udělil čestný titul Průkopnice českého filmu. | Před filmovou kamerou se '''N. '''pohybovala díky tehdejšímu řediteli Švandova divadla A. Fenclovi od 1916 a záhy se stala jednou z nejobsazovanějších hereček němého i zvukového filmu. Natočila přes 90 snímků rozličné umělecké úrovně, které jí přinesly finanční zajištění i celorepublikovou proslulost (''Čapkovy povídky'', ''Dobrý voják Švejk'', ''Lucerna'', ''Naši furianti'', ''Pokušení paní Antonie'', ''Otec Kondelík a ženich Vejvara'', ''Tchán Kondelík a zeť Vejvara'', ''Vdavky Nanynky Kulichovy'', ''Zlatá Kateřina''). Nejčastěji šlo o veseloherní role – obchodnice, hospodyně, bytné, tetičky, matky, babičky, chůvy, manželky. S T. Pištěkem vytvořila jeden z nejznámějších manželských párů české kinematografie. Některé úlohy ztvárnila na divadle i na filmovém plátně. Rovněž ve filmu měla jen málokdy příležitost vystoupit z prověřené, divácky oblíbené škatulky a zahrát si zápornou postavu, jako například Šustrovou v adaptaci románu I. Herrmanna ''U snědeného krámu'' (1933), majitelku nevěstince ve snímku ''Tonka Šibenice ''(1930) či Mastílkovou ve ''Fidlovačce ''(1930). Po 2. světové válce jí ministr informací V. Kopecký udělil čestný titul Průkopnice českého filmu. | ||
| − | <p style="text-align: center;">[[File:Nedret.png|x400px|Antonie | + | <p style="text-align: center;">[[File:Nedret.png|x400px|Antonie Nedošinská jako Ančka (A. Jirásek: M. D. Rettigová, Národní divadlo, 1938), fotograf neuveden. Archiv ND, složka A. N.]] [[File:Nedq.png|x400px|Antonie Nedošinská v roli Hospodyně (V. Dyk: Zmoudření Dona Quijota, Národní divadlo, 1938), fotograf J. Heinrich. Archiv ND, složka A. N.]]</p> |
</ee:content> | </ee:content> | ||
<ee:bibliography> | <ee:bibliography> | ||
Aktuální verze z 2. 12. 2020, 11:07
Patřila k nejobsazovanějším herečkám němého a posléze zvukového filmu 10., 20. a 30. let, ač se objevovala spíše v menších úlohách. Prošla kočovnými společnostmi, Švandovým divadlem, Národním divadlem; hostovala na pražských a mimopražských scénách. Její doménou byly výřečné, dobrosrdečné matky a hospodyně, jimž dokázala i na malé ploše vtisknout osobitost a individualitu.
Antonie Františka Valečková (provdaná Nedošinská, nesprávně uváděna též jako Nedošínská, např. i v archivu ND), se narodila jako jedno ze čtyř dětí do rodiny švadleny a dělníka, talentovaného amatérského pěvce v Hlaholu, po němž pravděpodobně podědila umělecké sklony. N. měla jít v matčiných stopách a vyučila se švadlenou. Při tom však navštěvovala soukromé herecké kurzy K. Želenského a 1909 odešla ke kočovným hereckým společnostem. Působila u J. Faltyse, R. Morávka a A. Sedláčka. Od 1919 byla angažována ve Švandově divadle, odkud přešla 1928 na dvanáct let do Národního divadla. Hostovala ve vinohradském divadle, Intimním divadle, Divadle práce, Lidovém divadle Uranie; v divadle kladenském, plzeňském a pardubickém. Na počátku 40. let odešla – s odkazem na zdravotní problémy – nejprve z divadla a o rok později i od filmu. Skutečným důvodem byla obava z nátlaku říšskoněmeckých producentů a možné popularity u nacistických pohlavárů (dle dobových svědectví ji obdivoval zejména K. H. Frank). Zemřela v lázních Poděbrady, kam pravidelně jezdila léčit srdce. Pochována je v rodinném hrobě na hřbitově v pražských Malvazinkách. Jejím manželem byl bankovní úředník Jiří Nedošinský (1880–1923), který se po jejím vzoru stal také divadelníkem a filmovým hercem. V manželství se narodila dcera Jiřina Nedošinská, provdaná Češková (1911–1998).
Dle mínění své matky neměla N. pro herecké povolání náležitě vzrostlou postavu a pohlednou tvář. Z mladistvě titěrného zjevu se ovšem časem proměnila v korpulentní dámu usedlého, blahobytného vzezření s kulatým obličejem, což ji předurčilo pro relativně úzký herecký obor. Byla disponována k úlohám moudrých, energických, obětavých, citových, rozšafných žen z lidu. Procítěné a měkkosrdcaté i přísné a rázné matky, hospodyně a služky zobrazovala prostředky civilního herectví, bez patosu, umírněnými gesty. Charaktery dokázala zobecňovat a typizovat a zároveň postihnout jejich podstatu. Zejména v Národním divadle byla N. obsazována spíše do menších rolí, což jí ovšem nebránilo rozvinout konkrétní charakter. Okázalost jí byla cizí; usilovala o co nejprostší projev (i v civilním životě), což oceňovali její mladší herečtí kolegové.
Intelektuální polohy a morální konflikty N. svým herectvím postihnout nedokázala, čímž se lišila od starší, typově podobné kolegyně M. Hübnerové, která v sobě spojovala rovinu komickou i dramatickou. Jednou z mála dramatických, psychologických a záporných úloh, v nichž se uplatnila pouze sporadicky, byla pradlena Wolfová v Hauptmannově Bobřím kožichu, maskující chamtivost líčenou dobrosrdečností.
V nastupující socialistické éře po 1945 jí návrat k divadlu a filmu komplikoval zdravotní stav i „zaškatulkování“ jakožto představitelky maloměstské rodiny, zosobnění hodnot jako zbožnost, šetrnost, skromnost, smysl pro živnost, apod.
Před filmovou kamerou se N. pohybovala díky tehdejšímu řediteli Švandova divadla A. Fenclovi od 1916 a záhy se stala jednou z nejobsazovanějších hereček němého i zvukového filmu. Natočila přes 90 snímků rozličné umělecké úrovně, které jí přinesly finanční zajištění i celorepublikovou proslulost (Čapkovy povídky, Dobrý voják Švejk, Lucerna, Naši furianti, Pokušení paní Antonie, Otec Kondelík a ženich Vejvara, Tchán Kondelík a zeť Vejvara, Vdavky Nanynky Kulichovy, Zlatá Kateřina). Nejčastěji šlo o veseloherní role – obchodnice, hospodyně, bytné, tetičky, matky, babičky, chůvy, manželky. S T. Pištěkem vytvořila jeden z nejznámějších manželských párů české kinematografie. Některé úlohy ztvárnila na divadle i na filmovém plátně. Rovněž ve filmu měla jen málokdy příležitost vystoupit z prověřené, divácky oblíbené škatulky a zahrát si zápornou postavu, jako například Šustrovou v adaptaci románu I. Herrmanna U snědeného krámu (1933), majitelku nevěstince ve snímku Tonka Šibenice (1930) či Mastílkovou ve Fidlovačce (1930). Po 2. světové válce jí ministr informací V. Kopecký udělil čestný titul Průkopnice českého filmu.
Role
Švandovo divadlo
Peštová (F. Langer: Velbloud uchem jehly) – 1923; Wolfová (G. Hauptmann: Bobří kožich), Káliška (G. Preissová: Jaro v podzámčí), Šestáková (J. K. Tyl: Paličova dcera), Berta (J. Mario: Dolfa) – 1919–28 (přesná datace nezjištěna).
Národní divadlo
Hospodská (V. a A. Mrštíkové: Maryša) – 1923; Františka Bušková (L. Stroupežnický: Naši furianti) – 1925; Anna (A. Jirásek: Jan Žižka), Barbora (W. S. Maugham: Konstance), Stará dáma (E. Rey: Michelina), Charlotta Larettová (A. Lernet-Holenia: Ollapotrida), Stará Akulina (L. N. Tolstoj: Ona je vším vinna) – 1928, Paní Motesová (G. Hauptmann: Bobří kožich), Peštová (F. Langer: Velbloud uchem jehly), Paní Harringtonová (B. Conners: Popelka Patsy) – 1929; Praskovja Ivanovna Drozdová, Sofja Matvějevna (F. M. Dostojevskij, dram. a úpr. F Götz: Běsové), Zarifhanuma (M. Ogrizović: Hasanaginica), Paní Čiperná (W. Shakespeare: Král Jindřich IV.), Ančka (A. Jirásek: M. D. Rettigová), Kordula (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Stará Řehačka (M. A. Šimáček: Svět malých lidí), Paní Haroldová (G. Kelly: Craigova žena), Bianca Credaro (E. Ch. Carpenter: Děti starého mládence), Kněžna Anhaltská (A. Savoir: Kateřina Veliká), Soukupová (F. X. Svoboda: Směry života) – 1930; Honorina (M. Pagnol: Malajský šíp), Eklisé (J. Giraudoux: Nový Amfitryon), Paní Dynybylová (O. Scheinpflugová: Okénko), Vejmelková (F. Téver: Ozdravovna „Na Smíchu“) – 1931; Honorina (M. Pagnol: Fanny), Paní Mastílková, Paní Klinkáčková (J. K. Tyl: Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka), Máří (A. Jirásek: Kolébka), Kadla (E. Konrád: Kvočna), Paní Gorliková (M. Anderson: Manželství na výpověď), Anfisa (A. P. Čechov: Tři sestry), Chrobačka, Teta (K. a J. Čapkové: Ze života hmyzu), Chůva Alžběta (V. Vančura: Alchymista), Paní Sempleová (J. Websterová: Táta dlouhán), Verunka (L. Stroupežnický: Václav Hrobčický z Hrobčic), Tekla Ivanovna (N. V. Gogol: Ženitba) – 1932; Petrova žena (R. A. Stemmle: Děti naší doby), Marta (A. Jirásek: Jan Hus), Kačičková (I. Stodola: Kariéra Jožky Pučíka), Teta Slávka (B. Nušić: Paní ministrová), Žena plavce vlečného člunu (A. A. Milne: Žabák ze Žabího Hrádku), Poutnice (J. Klokoč: Aladin), Paní Baxová (E. P. Montgomery: Dvojspřeží), Veronika (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání), Hospodská (V. a A. Mrštíkové: Maryša), Paní Abbotová (P. a A. Stuartovi: Od devíti do šesti), Paní Hammerová (J. Tepa: Slečna doktorka), Luisa (J. Deval: Továryš) – 1933; Lebensonová (A. Slonimski: Čistá rasa), Leontýna Mangeboisová (J. Giraudoux: Isabella na rozcestí), Antonie Pokorná (V. Werner: Medvědí tanec), Anna Antonovna Atujeva (A. V. Suchovo-Kobylin:Proces), Posluhovačka Šotolová (J. Mahen: Rodina 1933) – 1934; Tánina matka (V. P. Katajev: Cesta květů), Klásková (A. Jirásek: Lucerna), Holinková (E. Synek: Noční služba), Paní Kateřina (A. Strindberg: Opojení), Tereza Devětová (F. Zavřel: Panna), Ines (P. Calderón de la Barca: Sudí zalamejský), Sinika (B. Nušić: Truchlící pozůstalí), Paní Marxová (B. Dean – M. Kennedyová: Věrná milenka), Paní Stržená (W. Shakespeare: Veta za vetu), Hraběnka (A. S. Gribojedov: Hoře z rozumu) – 1935; Žena (G. B. Shaw: Milionářka), Marie (G. Jenningsová: Trampoty s rodinou), Chlopovova žena (N. V. Gogol: Revisor), Paní Enbergová (H. Bergman: Závěť Jeho Milosti) – 1936; Chen (S. J. Hsiung: Paní Studánka), Paní Somersová (W. Ellis: Sňatek s překážkami), Millerova žena (F. Schiller: Úklady a láska) – 1937; Ančka (A. Jirásek: M. D. Rettigová), Marie Dubská (L. Stroupežnický: Naši furianti), Rheba (M. Hart – G. S. Kaufman: Vždyť jsme jen jednou na světě), Hospodyně (V. Dyk: Zmoudření Dona Quijota), Marttilová (H. S. Wuolijokiová: Ženy na Niskavuori), Cikánka (K. Čapek: Loupežník) – 1938; Kuchařka (F. X. Svoboda: Čekanky), Pamela, Adelaida (M. Achard: Korsár), Emmy (G. B. Shaw: Lékař v rozpacích), Kordula (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Matrena Pavlovna (L. N. Tolstoj, úpr. J. Bor: Vzkříšení), Paní Holzerová (H. Schweikart: Daň z lásky) – 1939; Paní Anežka z Dubé (S. Lom: Karel IV.), Ševcová (R. Billinger: Noc běsů) – 1940; Kordula (J. K. Tyl: Strakonický dudák) – 1943; Klásková (A. Jirásek: Lucerna) – 1945.
Prameny
Archiv ND: část pozůstalosti A. N.
Literatura
Anon.: A. N. do ND, Dělnické divadlo 8, 1928, č. 90; J. Götzová: Profily českých herců, Praha 1931, s. 50, 75; B. Veselá: Žena v českém umění dramatickém, Praha 1940, s. 179, 181; O. K.: Mámě je šedesát, Květen 6. 7. 1945; J. Brož – M. Frída: Historie československého filmu v obrazech 1930 – 1945, Praha 1966, s. 18–9, 67–8, 81, 84, 108–109, 112, 124, 141, 162, 183, foto 19, 156, 160, 161, 201–204, 214, 266, 269, 283, 313, 351, 487; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Praha 1978, s. 170–171; M. Obst: Švandovo divadlo 1881–1981, Praha 1981; H. Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Praha 1983, s. 387; F. Langer: Divadelníkem z vlastní vůle, Praha 1985; T. Kudělková: Není malých rolí, Večerní Praha 22. 6. 1990; V. Kudělka: Hvězdy nad Barrandovem: Ženy jeho snů, Brno 1994, s. 263–265; D. Štětinová: Bylo to velké srdce, Naše rodina 28, 1995, č. 40; P. Taussig: O věrném filmování A. N. a Theodora Pištěka, Praha 2002; M. Šotolová: N. je prototypem české matky, Českobudějovické listy 25. 6. 2005; K. Höger: Z hercova zápisníku, Praha 2009, s. 302–303; R. Kratochvíl: Theodor Pištěk, aneb Filmové nebe první republiky, Praha 2012, s. 105–113; I. Mikulová: Velbloud uchem jehly, Theatralia 22, 2019, s. 31–39 ● M. Lustigová: A. N. vzpomíná na své začátky u filmu (online, cit. 20. 5. 2020), URL: https://www.radio.cz/cz/rubrika/zarchivu/antonie-nedosinska-vzpomina-na-sve-zacatky-u-filmu; A. Janovská: Padla do oka říšskému protektorovi Frankovi a tak šla raději do penze. Proč A. N. v Národním divadle pohrdali? Tajnosti slavných (online, cit. 16. 6. 2020), URL: https://www.krajskelisty.cz/praha/obvod-praha-5/10441-padla-do-oka-risskemu-protektorovi-frankovi-a-tak-sla-radeji-do-penze-proc-antonii-nedosinskou-v-narodnim-divadle-pohrdali-tajnosti-slavnych.htm; anon.: A. N. (online, cit. 25. 5: 2020), URL: https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/127295/antonie-nedosinska; B. Kovaříková: A. N. (online, cit. 2. 6. 2020), URL: https://www.bkovarikova.cz/texty/herci/antonie-nedosinska/; Anon.: Výročí smrti A. N.: Miloval ji lid i nacisté, kolegové od ní dávali ruce pryč (online, cit. 20. 6. 2020), URL: http://www.lifee.cz/trendy/vyroci-smrti-antonie-nedosinske-miloval-ji-lid-i-naciste-kolegove-od-ni-davali-ruce-pryc_74599.html; T. Běhalová: Trápení slavné A. N. Život jí komplikovala matka, závist i nacisté (online, cit. 17. 7. 2020), URL: https://www.prazskyden.cz/trapeni-slavne-antonie-nedosinske-zivot-ji-komplikovala-matka-zavist-i-naciste/; psve: Nelehký osud prvorepublikové herečky A. N.: Proč ji zbožňovali nacisté a kolegové jí zase pohrdali? (online, cit. 2. 7. 2020), URL: https://www.extra.cz/nelehky-osud-prvorepublikove-herecky-antonie-nedosinske-proc-ji-zboznovali-naciste-a-kolegove-ji-zase-pohrdali; J. Lopour: Stránky A. N. a Theodora Pištěka (online, cit. 16. 5. 2020), URL: http://www.nedosinskapistek.webz.cz/index.html ● Úsměvy Antonie Nedošinské [TV pořad], 1996.
ČBS, EDS, Fikejz – Film II, Osobnosti, NDp
Životní události
- 26. 6. 1885: narození, Praha (CZ)
- 17. 7. 1950: úmrtí, Poděbrady (CZ)
Vazby
H
Vznik: 2020
Autor: Klára Bělohoubková
