Esslair, Ferdinand: Porovnání verzí
nahoru...
| Řádka 23: | Řádka 23: | ||
Slavný herec, jehož začátek kariéry je spjat s angažmá v pražském Stavovském divadle (1798–1800). Do Prahy se vrátil s dvěma cykly pohostinských vystoupení 1826 a 1830. Soubor kritik z prvního hostování byl vydán tiskem pod názvem ''Esslair in Prag''. | Slavný herec, jehož začátek kariéry je spjat s angažmá v pražském Stavovském divadle (1798–1800). Do Prahy se vrátil s dvěma cykly pohostinských vystoupení 1826 a 1830. Soubor kritik z prvního hostování byl vydán tiskem pod názvem ''Esslair in Prag''. | ||
</ee:perex><ee:content> | </ee:perex><ee:content> | ||
| − | Psán také Eßlair, celým jménem Ferdinand Johann Baptist. Pocházel pravděpodobně ze Slezska, kde se narodil do rodiny vyššího úředníka (literaturou zmiňovaný původ ve šlechtické rodině Khevenhüllerů z Korutan nebyl neprokázán). Věnoval se nejprve vojenské kariéře, od mládí ale zároveň hrál v amatérských divadlech. Debutoval 1795 v Innsbrucku jako člen společnosti A. F. Hoffmanna, 1795–98 byl v angažmá v pasovském souboru A. J. Schopfa. S jeho společností, fakticky vedenou J. K. Liebichem, přišel '''E.''' do Prahy. Najal si ji ředitel Stavovského divadla D. Guardasoni, aby zajistil provoz činoherních představení v německém jazyce. V Praze '''E.''' pobyl dvě sezony, 1800 odešel do Stuttgartu, od března 1801 hrál v Augsburgu. 1801–06 působil jako herec a posléze i spoluředitel divadla v Norimberku. Hrál a režíroval v Mannheimu (1807–12), v Karlsruhe (1812–14), pak opět ve Stuttgartu (1815–20). Od 1820 byl angažován Mnichově, kde zůstal sedmnáct let až do svého penzionování (1. 10. 1837). I po odchodu do penze hrál '''E.''' příležitostně v mnichovském dvorním divadle a často zajížděl k hostováním. Zemřel v tyrolském Mühlau (dnes část Innsbrucku).<br/>'''[[File:Ferdinand.jpg|left|x450px|Ferdinand Esslair (1772–1840), grafika od Friedricha Fleischmanna. Zdroj: Městské muzeum Mnichov, sbírka portrétů, inv. č. G M I/2222. https://stadtmuseum.bayerische-landesbibliothek-online.de//pnd/116584408/]]E. '''se těšil renomé herecké hvězdy. Svůj věhlas zvyšoval četnými pohostinskými vystoupeními v Německu a Rakousku. Kritika jej stavěla na roveň německého herce L. Devrienta a srovnávala jej s britským D. Garrickem či francouzským F. J. Talmou. Hrál první milovníky a hrdiny, později se objevoval i v konverzačních rolích a rolích otců. Byl opakovaně žádán o provedení svých parádních rolí z her Shakespearových (Macbeth a Lear), Schillerových (Wallenstein, Karl Moor, Wilhelm Tell), Ifflandových, Kotzebuových nebo Schröderových, hrál též Goethova Götze von Berlichingen či Thesea v Racinově ''Phädře''. | + | Psán také Eßlair, celým jménem Ferdinand Johann Baptist. Pocházel pravděpodobně ze Slezska, kde se narodil do rodiny vyššího úředníka (literaturou zmiňovaný původ ve šlechtické rodině Khevenhüllerů z Korutan nebyl neprokázán). Věnoval se nejprve vojenské kariéře, od mládí ale zároveň hrál v amatérských divadlech. Debutoval 1795 v Innsbrucku jako člen společnosti A. F. Hoffmanna, 1795–98 byl v angažmá v pasovském souboru A. J. Schopfa. S jeho společností, fakticky vedenou J. K. Liebichem, přišel '''E.''' do Prahy. Najal si ji ředitel Stavovského divadla D. Guardasoni, aby zajistil provoz činoherních představení v německém jazyce. V Praze '''E.''' pobyl dvě sezony, 1800 odešel do Stuttgartu, od března 1801 hrál v Augsburgu. 1801–06 působil jako herec a posléze i spoluředitel divadla v Norimberku. Hrál a režíroval v Mannheimu (1807–12), v Karlsruhe (1812–14), pak opět ve Stuttgartu (1815–20). Od 1820 byl angažován Mnichově, kde zůstal sedmnáct let až do svého penzionování (1. 10. 1837). I po odchodu do penze hrál '''E.''' příležitostně v mnichovském dvorním divadle a často zajížděl k hostováním. Zemřel v tyrolském Mühlau (dnes část Innsbrucku).<br/>'''[[File:Ferdinand.jpg|left|x450px|Ferdinand Esslair (1772–1840), grafika od Friedricha Fleischmanna. Zdroj: Městské muzeum Mnichov, sbírka portrétů, inv. č. G M I/2222. https://stadtmuseum.bayerische-landesbibliothek-online.de//pnd/116584408/]]E. '''se těšil renomé herecké hvězdy. Svůj věhlas zvyšoval četnými pohostinskými vystoupeními v Německu a Rakousku. Kritika jej stavěla na roveň německého herce L. Devrienta a srovnávala jej s britským D. Garrickem či francouzským F. J. Talmou. Hrál první milovníky a hrdiny, později se objevoval i v konverzačních rolích a rolích otců. Byl opakovaně žádán o provedení svých parádních rolí z her Shakespearových (Macbeth a Lear), Schillerových (Wallenstein, Karl Moor, Wilhelm Tell), Ifflandových, Kotzebuových nebo Schröderových, hrál též Goethova Götze von Berlichingen či Thesea v Racinově ''Phädře''. |
| + | |||
| + | '''E. '''byl vysoké postavy, pevného držení těla, měl pravidelné rysy tváře. Pohyboval se s grácií, jeho chůze byla majestátní, mimika poutavá. Měl silný hlas a přednesem dokázal vyjádřit širokou škálu pocitů a vnitřního napětí postav, od okamžiků dramatických a vášnivých až k momentům niterného zklidnění. Podle L. Tiecka bylo '''E.''' herectví živoucím aktem, nikoliv jen odříkáváním textu, což spisovatel vyčítal mladším hercům. V přístupu k postavám se '''E.''' záměrně pohyboval na žánrovém pomezí: tragické role nehrál výlučně vážným způsobem, ale vkládal do nich i komediální prvky, často jako zástěrku skutečných myšlenek a pocitů postav. V touze po neustálém ohlasu tendoval v závěru kariéry k extemporování a manýře. Hercova nestálost a svévole překračovala hranici umělecké profesionality a kázně. Tyto povahové rysy byly ostatně příčinou jeho odchodu z Prahy. | ||
| + | |||
| + | Během pražského angažmá byl '''E.''' obsazován do rolí z oboru jemných milovníků a hrdinů. Vynikal v úlohách aristokratů, vojáků a společensky dobře situovaných mužů, které posléze tvořily ustálený okruh jeho parádních rolí, byť v pražském angažmá ještě nebyl stěžejní hereckou osobností. Do českých zemí jej později již jako známého umělce zavedla pohostinská vystoupení. V Brně hostoval 1826, 1832 a po svém penzionování v červnu 1838, do Prahy se vrátil 1826 a 1830. K prvnímu hostování v Praze byl publikován souhrn kritik ''Esslair in Prag'', jež vycházely v populárních vídeňských divadelních novinách A. Bauerleho (Allgemeine Theaterzeitung und Unterhaltungsblatt für Freunde der Kunst, Literatur und des geselligen Lebens). Jejich autorem byl publicista, spisovatel, básník a překladatel K. F. Dräxler, publikující pod pseudonymem Manfred. Jde o ucelený soubor referátů uvozených pojednáním o '''E.''' osobnosti, který je sepsán s respektem a místy až neskrývaným obdivem. Dräxler referoval o '''E.''' výkonech v rolích Leara, Macbetha, Wilhelma Tella, Wallensteina, Lessingova Nathana, či válečného rady Dallnera (A. W. Iffland: ''Die Dienstpflicht''). Publikaci předcházela obdobně koncipovaná ''Esslair in Wien'' od H. von Chezy (vl. jm. W. Ch. Klencke), sledující '''E.''' pohostinská vystoupení v Divadle na Vídeňce (Theater an der Wien), jež je však obsáhlejší a komentuje i hercova vystoupení mimo Vídeň. O dalším cyklu jedenácti pohostinských představení v květnu 1830 referoval v pražském listu Bohemia estetik A. Müller. Pro své benefice si '''E.''' při tomto hostování zvolil hry, jež měly souvislost s českými zeměmi. Ztvárnil krále Leontese v pozdní Shakespearově romanci ''Ein Wintermärchen'', zároveň se jednalo o pražskou premiéru tohoto titulu. V historickém dramatu K. E. Eberta z českých středověkých dějin ''Bretislaw und Jutta'' (Břetislav a Jitka) hrál '''E.''' německého císaře Konrada. | ||
| + | |||
| + | '''E.''' byl hercem odchovaným osvícenskou érou, s kultivovanou deklamací. Do svého projevu však začlenil i prvky romantického výrazu se zdůrazněním lidské individuality, citovosti a emocionality. Pražské publikum zažilo začátek divadelní dráhy talentovaného a nadějného herce i vystoupení divadelní legendy v pozdní fázi kariéry. | ||
</ee:content> | </ee:content> | ||
<ee:bibliography> | <ee:bibliography> | ||
Aktuální verze z 19. 11. 2020, 21:24
Slavný herec, jehož začátek kariéry je spjat s angažmá v pražském Stavovském divadle (1798–1800). Do Prahy se vrátil s dvěma cykly pohostinských vystoupení 1826 a 1830. Soubor kritik z prvního hostování byl vydán tiskem pod názvem Esslair in Prag.
E. byl vysoké postavy, pevného držení těla, měl pravidelné rysy tváře. Pohyboval se s grácií, jeho chůze byla majestátní, mimika poutavá. Měl silný hlas a přednesem dokázal vyjádřit širokou škálu pocitů a vnitřního napětí postav, od okamžiků dramatických a vášnivých až k momentům niterného zklidnění. Podle L. Tiecka bylo E. herectví živoucím aktem, nikoliv jen odříkáváním textu, což spisovatel vyčítal mladším hercům. V přístupu k postavám se E. záměrně pohyboval na žánrovém pomezí: tragické role nehrál výlučně vážným způsobem, ale vkládal do nich i komediální prvky, často jako zástěrku skutečných myšlenek a pocitů postav. V touze po neustálém ohlasu tendoval v závěru kariéry k extemporování a manýře. Hercova nestálost a svévole překračovala hranici umělecké profesionality a kázně. Tyto povahové rysy byly ostatně příčinou jeho odchodu z Prahy.
Během pražského angažmá byl E. obsazován do rolí z oboru jemných milovníků a hrdinů. Vynikal v úlohách aristokratů, vojáků a společensky dobře situovaných mužů, které posléze tvořily ustálený okruh jeho parádních rolí, byť v pražském angažmá ještě nebyl stěžejní hereckou osobností. Do českých zemí jej později již jako známého umělce zavedla pohostinská vystoupení. V Brně hostoval 1826, 1832 a po svém penzionování v červnu 1838, do Prahy se vrátil 1826 a 1830. K prvnímu hostování v Praze byl publikován souhrn kritik Esslair in Prag, jež vycházely v populárních vídeňských divadelních novinách A. Bauerleho (Allgemeine Theaterzeitung und Unterhaltungsblatt für Freunde der Kunst, Literatur und des geselligen Lebens). Jejich autorem byl publicista, spisovatel, básník a překladatel K. F. Dräxler, publikující pod pseudonymem Manfred. Jde o ucelený soubor referátů uvozených pojednáním o E. osobnosti, který je sepsán s respektem a místy až neskrývaným obdivem. Dräxler referoval o E. výkonech v rolích Leara, Macbetha, Wilhelma Tella, Wallensteina, Lessingova Nathana, či válečného rady Dallnera (A. W. Iffland: Die Dienstpflicht). Publikaci předcházela obdobně koncipovaná Esslair in Wien od H. von Chezy (vl. jm. W. Ch. Klencke), sledující E. pohostinská vystoupení v Divadle na Vídeňce (Theater an der Wien), jež je však obsáhlejší a komentuje i hercova vystoupení mimo Vídeň. O dalším cyklu jedenácti pohostinských představení v květnu 1830 referoval v pražském listu Bohemia estetik A. Müller. Pro své benefice si E. při tomto hostování zvolil hry, jež měly souvislost s českými zeměmi. Ztvárnil krále Leontese v pozdní Shakespearově romanci Ein Wintermärchen, zároveň se jednalo o pražskou premiéru tohoto titulu. V historickém dramatu K. E. Eberta z českých středověkých dějin Bretislaw und Jutta (Břetislav a Jitka) hrál E. německého císaře Konrada.
E. byl hercem odchovaným osvícenskou érou, s kultivovanou deklamací. Do svého projevu však začlenil i prvky romantického výrazu se zdůrazněním lidské individuality, citovosti a emocionality. Pražské publikum zažilo začátek divadelní dráhy talentovaného a nadějného herce i vystoupení divadelní legendy v pozdní fázi kariéry.
Role
Ständetheater Prag (Stavovské divadlo Praha)
Major Anglau (F. W. Ziegler: Der seltene Onkel), Graf St. Miérre, Amaliens Gemahl (F. W. Ziegler: Der Hausdoktor), Der Erbprinz, Rittmeister (F. W. Ziegler: Der Lorbeerkranz oder Die Macht der Gesetze), Baron Adolph von Falkenburg (A. W. Kotzebue: Die Unglücklichen), Doktor Busch (A. W. Kotzebue: Das Epigram), Herr Siknig (Ch. H. Spiess: Die Folgen einer einzigen Lüge), Baron von Löwenstein (F. Lindheimer: Der Burggeist), Adolph von Torstenson, Schwedischer Obrister (F. W. Ziegler: Die Freunde), Sekretär Dallner (A. W. Iffland: Die Dienstpflicht), Glücker, Kammerhusar (B. J. M. Koller: Der Kammerhusar), Der junge Graf (A. W. Kotzebue: Die Korsen in Ungarn), Anton, Förster von Weissenberg (A. W. Iffland: Die Jäger), Herrmann (F. Schlenkert: Kein Faustrecht mehr), Alexander (F. W. Ziegler: Das Pettschaft oder Die Macht der Eitelkeit), Freiherr von Armenhold (F. W. Ziegler: Der Tag der Erlösung), Diethelm, ein junger Kaufmann (A. W. Kotzebue: Das Schreibpult) – 1798; Hauptmann von Helmenrach (J. F. Jünger?: Die Heirat durch Prokuration oder Der Hagestolz ein Liebhaber), Amon, Bösenbruches Knappe (F. G. Hagemann: Der Todtenkopf), West, ein junger Mensch gefangen auf der Festung (A. W. Kotzebue: Der Gefangene), Friedrich Maring, Vetter des Archivars Lestang (A. W. Iffland: Der Mann von Wort), Sekretär Wardamm (A. W. Iffland: Die Erinnerung), Advokat Hellmuth (A. W. Kotzebue: Lohn der Wahrheit), Philipp, Sohn des Burgvoigts zu Belmont (A. W. Kotzebue: Johanna von Montfauçon), Fulques von Anjou, Ritter und Marschall (F. W. Ziegler: Jolantha, die Königin von Jerusalem), Carlos de la Valla (J. Ch. Kaffka [vl. jm. J. Ch. Engelmann]: Hugo von Allmanto), Adjutant Löwenhelm, ein geborener Deutscher (?: Die Bürgerpflicht) – 1799; Wilhelm Tell (F. Schiller: Wilhelm Tell), Theseus (J. Racine, přel. F. Schiller: Phädra), Oberförster Warberger (A. W. Iffland: Die Jäger), Albrecht Wallenstein (F. Schiller: Wallensteins Tod), Nathan, ein reicher Jude (G. E. Lessing: Nathan der Weise), Lear, König von Brittanien (W. Shakespeare, přeprac. F. L. Schröder: König Lear), Dominique, der Essighändler (W. Vogel dle B. Mérciera de Saint-Léger: Der Essighändler), Berger, ein Winzer (F. Holbein: Der Verräther), Belisar (E. Schenk: Belisar), Peter Alexejewitsch, Zar von Russland (F. Kratter: Das Mädchen von Marienburg), Macbeth (W. Shakespeare, přel. F. Schiller: Macbeth) – 1826; Daniel, Castellan auf Runsitten (V. Vogel dle E. T. A. Hoffmanna: Der Erbvertrag), Kriegsrath Dallner (A. W. Iffland: Die Dienstpflicht), Albrecht Dürer (E. Schenk: Albrecht Dürer in Venedig), Dominique, der Essighändler (V. Vogel dle B. Mérciera de Saint-Léger: Der Essighändler), Leontes (W. Shakespeare: Ein Wintermärchen), Abbé de l´Épeé (A. W. Kotzebue dle J. N. Bouillyho: Der Taubstumme oder der Abbé der l´Épeé), Kaiser Konrad (K. E. Ebert: Bretislaw und Jutta), Herr von Wittburg (J. F. Weissenthurn: Clementine oder Die Versöhnung), Berger, ein Winzer (F. Holbein: Der Verräther) – 1830.
Prameny
Innsbruck-Mühlau: matrika zemřelých [Totenbuch] 1784–1855, sig. MF 1239–4 (E. úmrtí v Mühlau u Innsbrucku 10. 11. 1840).
NMd: sbírka divadelních cedulí, Stavovské divadlo1824–1862.
ČMH Praha: Štěpánkovo album, sig. 12/729, č. 31 (E. dopis J. N. Štěpánkovi 7. 5. 1832 ze Štýrského Hradce [Graz] o možném hostování ve Stavovském divadle).
Literatura
Allgemeine deutsche Theaterzeitung, Pressburg 1798, s. 172, s. 184, 1799, s. 9, s. 28, s. 40, s. 34, s. 73, s. 92, s. 100, s. 115; Allgemeines europäisches Journal, Brünn 1798, Bd. 5, s. 211–214, s. 209–213, Bd. 7, s. 210–216, s. 219–224, Bd. 9, s. 212–217, s. 207–213; Theater Kalender, Gotha 1800, s. 283–286; Wiener Theater Zeitung 29. 4. 1826; H. Chezy [vl. jm. H. Ch. Klencke]: Esslair in Wien, Wien 1824; K. k. Prager Zeitung 27. 4. 1826, 2. 5. 1830; K. F. Dräxler: Esslair in Prag. Eine kritische Beleuchtung seiner Gastdarstellung auf der böhmischen ständischen Bühne im April 1826, nebst einem Anhange, des Künstlers Lebensumstände enthaltend, von Manfred, Prag 1826 (kritiky E. hereckých výkonů během hostování ve Stavovském divadle v Praze na jaře 1826); Mährisch Ständische Brünner Zeitung 26. 4. 1829, 26. 4., 7. 6., 17. 6., 22. 6., 23. 6., 26. 6. 1832, 7. 6. 1838 (E. hostování v Brně); Bohemia, ein Unterhaltungsblatt für gebildete Stände (Prag) 4. 5., 7. 5., 9. 5., 11. 5., 14. 5., 21. 5. 1830 (E. hostování v Praze) ● nekrolog: Neuer Nekrolog der Deutschen 1842, Weimar 1842, s. 1325–1330 ● SDČ [in A. J. Schopf, s. 548–550]; M. G. Dehrmann, A. Košenina (eds.): Ifflands Dramen. Ein Lexikon, Hannover 2009, s. 44–48, s. 136–141; O. Teuber: Geschichte des Prager Theaters (II.), Wien 1885, s. 358–361; J. Ludvová: Historický repertoár Stavovského divadla 11. 9. 1815 – 30. 6. 1815, Praha 2018 [online, cit. 3. 10. 2020] URL: http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Historický_repertoár_Stavovského_divadla_11._9._1796_–_30._6._1815
ADB, DB, Eisenberg, Kosch Th, ÖBL, Ulrich, Wurzbach
Životní události
- 2. 2. 1772: narození, Hošťálkovy (Gotschdorf) (CZ) n. Osijek (Esseg) (HR)
- 10. 11. 1840: úmrtí, Mühlau u Innsbrucku (A)
Vznik: 2020
Autor: Martin Hanoušek
