Lutz, Joseph Anton: Porovnání verzí

Jeho otec byl zaměstnancem rakouské finanční správy. Bratr Anton, který zemřel 1849 v Kar­lových Varech, byl hercem převážně komic­kých rolí. O L. mládí není nic známo. V Karlo­vých Varech se objevuje 1828 jako herec a pokladník divadelní společnosti ředitelky Th. Schantrochové, jejíž šestadvacetiletou dceru Reginu Carolinu Theresii si vzal 15. 9. 1828 za manželku. Schantrochova společnost vystupo­vala v Karlových Varech již 1810–18. Po smrti zakladatele obnovila vdova spolu s H. Cunem operní a činoherní soubor a vedla ho od 1820 do 5. 12. 1828. L. se stal jejím nástupcem. Snažil se udržet těžiště podnikání v Karlových Va­rech, kde se hrálo od května do září. Město mu svěřovalo divadlo opakovaně 1828–49. Asi do 1841 udržoval L. smíšený činoherní a operní soubor, přičemž po 1835 mohl v divadle vypo­máhat nově ustavený lázeňský orchestr kapel­níka J. Labitzkého. Již kolem 1840, kdy se L. finanční situace začala zhoršovat, však operu silně omezil, zařazoval jen hry se zpěvy a pronajímal divadlo i hostujícím pořadatelům. Půj­čoval si též lázeňský orchestr z Teplic. Utrpěl ztráty nevydařenou lázeňskou sezonou roku 1848 a zadlužil se 1849 stavbou letní arény, která na jednu sezonu nahrazovala rekonstruo­vané karlovarské městské divadlo. V květnu 1850 ho již v Karlových Varech nahradil olo­moucký ředitel F. Blum. 1852 je L. zazname­nán jako nájemce divadla v Mariboru [Marbur­gu], které vedl téměř pět let, zčásti se scénou v Lublani. V létě 1858 a 1859 získal mezi 13 uchazeči znovu důvěru karlovarských měst­ských úředníků ve dvojici s ředitelem Ziegle­rem. Když 1860 neuspěla jeho samostatná žá­dost o pronájem karlovarského scény, odešel L. do Vídně, kde se až do své smrti podílel na práci pro divadlo jako soukromník.

Pro hudební divadlo, jemuž se L. věnoval v první části své ředitelské dráhy, zdědil od Th. Schantrochové repertoár soudobých oper­ních děl a lidový repertoár vídeňských před­městských scén; obojí obměňoval podle pě­veckých možností svých členů. S rozvojem lázeňství se však měnilo publikum a sílila kon­kurence hudebníků u pramenů, promenádních koncertů, tanečních zábav a atrakcí (akrobaté, kouzelníci, mechanikové s automaty, eskamo­téři, zvěřince ad). Divadlo hrálo v podve­černích hodinách a návštěvy byly závislé na špatném počasí, kdy návštěvníci nepodnikali výlety. Podle nových karlovarských lázeňských zásad „vážná“ opera, vzrušující afekty a pře­kvapivé situace nebyly v souladu s léčebným režimem a městská rada zvl. po 1835 vyžado­vala rozšíření počtu veseloher a „lehkých“ her se zpěvy. Po omezení opery zval L. atraktivní hosty (v červnu 1841 vystupovala francouzská vaudevillová společnost, 1842 byl zaměstnán tanečník J. Fenzl se svou vídeňskou skupinou ad.). Spolu s Labitzkým se L. podílel na pořá­dání dobře navštívených koncertů, zvl. po založení sboru Musikverein, který studoval velká oratoria (1841 Beethoven: Christus am Ölber­ge, 1842 Haydn: Die Jahreszeiten, 1846 Men­delssohn: Paulus se 400 účinkujícími, ad.).

L. soubor míval v Karlových Varech asi 30 členů. Ředitel hrál charakterní činoherní ro­le a přebíral režii oper a her se zpěvy. V zimě 1835/36 zde vystupoval i pozdější divadelní ře­ditel J. A. Prokop a 1838 byla členkou Lutzovy společnosti M. Raab-Zöllnerová. Vynikali zvl. herec a tenorista F. Hassloch, původem z Pir­kenhammeru (zemř. po 1871), který byl L. dlouholetou oporou, a všestranný herec a reži­sér G. Braunmüller, pozdější člen Carltheater ve Vídni. Po 1840 došlo k větší obměně členů společnosti v souvislosti s omezováním opery a L. od té doby angažoval převážně herce s menšími pěveckými schopnostmi.

Společnost cestovala z Karlových Varů do jiných měst především v zimních měsících. První stagionu uspořádal L. patrně v Plzni 12. 11. 1831, když tam otvíral městské divadlo. 1832–34 se mu vydařil zimní operní program v Liberci, vyzkoušený v létě v Karlových Varech (Hérold: Zampa, Auber: Fra Diavolo, Die Stum­me von Portici, 1834 Cherubini: Wasserträger), zcela ojediněle vystoupil se svou společností v této době i v Bamberku a Norimberku (mimo Rakousko obtížně získával licenci). V zimních měsících 1835–39 obsazoval městské divadlo v Českých Budějovicích, 1838/39 se dělil s ředi­teli E. Prevorem a F. Knispelem o městské diva­dlo v Liberci. 1839–42 působil v Klagenfurtu, kde zaměstnal i svého bratra (v souboru byl jako herec a inspicient též J. Sekyra a 1839/40 teno­rista J. N. Maýr). 1842–46 se L. objevoval v Ma­riboru, patrně již pouze s činohrou a s výjimeč­nými představeními her se zpěvy. S tímto souborem hrál současně řadu let v Budějovicích: 1842 (zpívajícími členy společnosti byli mj. F. Roscherová, J. A. Prokop, J. Sekyra), 1843, 1846–48 (členem souboru byl příslušník rodiny Zöllnerů) a 1850/51, 1853, 1854 (bez hudební­ků, členy souboru byli čeští herci J. Chramosta a Jelínek neznámého křestního jména). Výjimeč­nou budějovickou událostí byla 1842 premiéra opery místního skladatele F. Zacha Die zwei Scherze oder Die Täuschung, při níž spoluúčin­kovala vojenská kapela. Od podzimu 1843 byl L. opět nájemcem liberecké scény. Vrátil se tam i v následující zimě, měl však slabou operní slož­ku a publikum si brzy vyžádalo specializovanou operní společnost. V listopadu a prosinci 1844 uváděl L. na pozvání ředitele Stögera krátce v Praze v Novém divadle v Růžové ulici vaude­villový program, nezískal však dostatek publika, ač měl vcelku dobré síly (hrál parodie, mj. F. Blu­ma Die Kinder des Regiments, dále Tolda–Titla Der Anteil des Teufels a jednu z prvních operet F. Suppého Die Wette ums Herz). Mezi 1845–50 hrál činohru v zimě i v Plzni a je pravděpodobné, že i v okolních menších městech.

Dobrý obraz o operním repertoáru poskytují dvě budějovické sezony, 1. 12. 1838 až 7. 5. 1839 a leden–květen 1847. Společnost měla 1838 celkem 27 členů, s nimiž zvládla čino­herní program srovnatelný s vídeňskými před­městskými scénami (Nestroy, Raimund, Hol­bein, Bäuerle). L. zařadil i Eberta (Bretislaw und Jutta)a na konci sezony Štěpánka (Čech a Němec). Dával 14 oper: Kreutzer: Das Nacht­lager von Granada, Rossini: Der Barbier von Sevilla, Die diebische Elster, Italienerin in Algier, Adam: Postillon von Lonjumeau, Bellini: Die Montecchi und die Capuletti, Die Puritaner, Norma, Hérold: Zampa, Mozart: Don Juan, Do­nizetti: Der Liebstrank, Auber: Fra Diavolo, Maurer und Schlosser, Weber: Der Freischütz. 1847 vystupovalo v Budějovicích 30 osob a ve­dle činoher zazněly už pouze čtyři opery, nejspí­še ve zkrácených úpravách (Flotow: Alessandro Stradella, Donizetti: Marie, die Tochter des Re­giments, Bellini: Norma, Marschner: Hans Hei­ling), zato řada vaudevillů, parodií a her se zpě­vy, které zvládl činoherní soubor.

Při uzavírání první smlouvy na zimní sezony ve Stavovském divadle v Klagenfurtu 1839–42 stanovila místní divadelní komise podmínku, aby L. udržel letní karlovarský provoz a tím i celoroční kontinuitu v práci souboru. Ve třicetičlenném souboru, s nímž L. přijel, bylo 10 zpěváků a zpěvaček. Orchestr pocházel z Te­plic, kde v září končila letní sezona. Vedle kla­sických i soudobých činoher dával L. opery (Donizetti: Belisar, Anna Bolena, Lucrezia Borgia, Auber: Die Primadonna, M. Carafa de Colobrano: Der Klausner auf dem wüsten Ber­ge, Adam: Postillon von Lonjumeau, Gläser: Des Adlers Horst). Hned v prvním roce ho však operní provoz natolik finančně vyčerpal, že chtěl vyjednat jeho zařazování pouze v každém třetím roce, mezitím hodlal uvádět pouze hry se zpěvy a operní parodie (Meisl: Der Postillon von Stadt-Enzersdorf, h: ?, Told: Reserl, die Schlafwandlerin, h: ?). Nevýhodná byla i jeho závislost na teplickém orchestru, který se mu­sel v Klagenfurtu doplňovat, případně v jarních měsících nahrazovat místní vojenskou kapelou. Již ve druhé sezoně klesala spokojenost kla­genfurtského magistrátu s L. působením na­tolik, že město 1842 jeho smlouvu dále nepro­dloužilo.