Podhorský, Matyáš: Porovnání verzí

Aktuální verze z 6. 2. 2020, 12:42

Psán též Matěj, Matthias Podhorsky. Manžel zpě­vačky Kateřiny P., roz. Kometové (1807–1889). Syn vinaře. Jako gymnazista zpíval ve sboru křižovnického řádu při kostele sv. Františka na Starém Městě. 1820 debutoval ve StD, nezískal však sólistické angažmá a působil zde 1820/21 jako sborista a výpomocný pěvec. 1821–24 byl sboristou dvorního divadla ve Vídni. Do StD ho po třech pohostinských vystoupeních (8., 10. a 12. 5. 1824) angažoval ředitelský triumvirát Polawsky–Kainz–Štěpánek a P. se stal na více než patnáct let hojně zaměstnávaným členem souboru. 21. 2. 1827 se oženil se sopranistkou K. Kometovou. Po příchodu ředitele J. A. Stöge­ra (1834) byl smluvně zavázán vystupovat v čes­kých i německých představeních. Od konce 30. let pomalu ustupoval do pozadí a jeho role přebírali jiní, v českém repertoáru zvl. K. Stra­katý. 1842 ho ředitel Stöger převedl do svého soukromého souboru Nového divadla v Růžové ulici, kde P. hrál převážně česky do konce roku 1844; jeho hlas již ztrácel někdejší svěžest. Ne­celý rok pak vystupoval v českých operních představeních StD ve vedlejších úlohách v dí­lech, v nichž kdysi sklízel úspěchy v prvních rolích. Vypomáhal i v české činohře, kde nastu­doval více než 15 veseloherních a dramatických rolí (1825: Had, Bäuerle: Alina, 1835: Terc, Guolfinger von Steinsberg: Honza Kolo­hnát, 1838: Chatillo, Schiller: Panna orleánská, Král francouzský, Shakespeare: Král Lear, 1844: Král, Cuno: Loupežníci na Chlumu ad.). 1. 11. 1845 byl penzionován.

Charakter jeho hlasu dobře vystihovalo do­bové označení „nižší tenor“. Úlohy, které zpíval pro angažmá ve StD 1824 (Tamino, Mozart: Die Zauberflöte, Jakob, Weigl: Die Schweizer­familie, Max, Weber: Der Freischütz), byly v tenorové poloze, později ovšem některé musely být pro jeho dispozice transponovány (Auber: Fra Diavolo, 1831). Díky velkému hlasovému rozsahu se uplatnil také v barytonových partech, kde dokázal udržet znělé i hluboké polohy; J. K. Chmelenský ho již 1827 hodnotil pře­devším jako barytonistu. Jeho hlas byl oblý a plnozvučný, i když neoslňoval průraznými a lehkými výškami. Měl však pozoruhodnou ohebnost, jež se projevovala v bravurním podání rychlých partií nebo zpěvních ozdob (rulády, trylky). Jevištní výhodou byl také jeho krásný mužný zjev a uměřený herecký projev, odpovídající vážným i komickým úlohám.

Do roku 1826 zvládl P. v německém jazyce základ svého velkého repertoáru s postavami mnoha hlasových a charakterových typů. V čes­ké opeře zpíval pak role, které již ovládal němec­ky, a dostával úkoly i v operách nově přeložených do češtiny. Jeho hlasové možnosti inspirovaly např. F. Škroupa, aby pro něj upravil part Vojtě­cha po premiéře své zpěvohry Dráteník (1826). Jednu ze svých nejlepších postav, Mozartova Dona Juana, studoval P. nejprve česky (1825), poté německy. Vytvořil temperamentního, zje­vem i hlasem okouzlujícího světáka, kterého v obou jazycích interpretoval s bravurní jisto­tou a samozřejmou noblesou. Kladný kritický ohlas mu pak ukázal cestu k jeho nejlepším ba­rytonovým rolím (Papageno, Mozart: Die Zau­berflöte, 1830, česky již 1829). Barytonové ro­le, zejména Mozartovy, zpíval později též v českých představeních (1840 česky Masetto, Don Juan). Byl vynikající osobností pražské opery období pozdního klasicismu a raného ro­mantismu.

Role

Ve StD německy: 1820: Frohwald (Hens­ler–W. Müller: Die Teufelsmühle am Wienerberg); 1824: Tamino (Mozart: Die Zauberflöte), Jakob (Weigl: Die Schweizerfamilie), Max (Weber: Der Freischütz), Fröhlich (Fioravanti: Die reisenden Komödianten), Montigny (Paër: Sargines), Josef (Méhul: Joseph und seine Brüder); 1825: Almaviva (Rossini: Barbier von Sevilla), Arsir (Rossini: Tan­kred), Roderich (Rossini: Fräulein am See), Basilio (Mozart: Die Hochzeit des Figaro), Othello (Rossi­ni: Othello); 1826: Don Juan (Mozart: Don Juan),Agoranto (Rossini: Richard und Zoraide), Franz (Spohr: Faust), Johann (Boieldieu: Johann von Paris), Vergy (Grétry: Raoul der Blaubart); 1827: Filippo (Auber: Leocadia); 1829: Lord Ruthwen (Marschner: Der Vampyr); 1830: Papageno (Mo­zart: Die Zauberflöte); 1831: Almaviva (Mozart: Die Hochzeit des Figaro), Fra Diavolo (Auber: Fra Diavolo); 1832: Zampa (Hérold: Zampa); 1833: Flavius (Bellini: Norma); 1839: Dandolo (Hérold: Zampa). • Ve StD česky: 1824: Josef (Méhul: Josef a jeho bratří); 1825: Almaviva (Rossini: Lazebník sevillský), Arsir (Rossini: Tankred), Armand (Cherubini: Vodař), Don Juan (Mozart: Don Juan), Othello (Rossini: Othello); 1826: Poručík z Feldru (Guol­finger von Steinsberg, přel. Thám, h: Tuček: Honza Kolohnát), Armidor (W. Müller: Kouzelná citera), Stránský (Weigl: Sirotčí dům); 1827: Jan (Boieldieu: Jan z Paříže); Vojtěch (F. Škroup: Dráteník, prem.), Jaroš (Weber: Střelec kouzelník); Vladyka Radosta (pův. Princ Nasavský, Auber: Sníh); 1828: Vergy (Grétry: Kníže Raoul nazván Modrovous), Oldřich, kníže český (F. Škroup: Oldřich a Božena, prem.); 1829: Papageno (Mozart: Kouzelná flétna, jen část), Pedrillo (Mozart: Únos ze serailu); 1830: Po­divín (Isouard: Popelka); 1831: Květol [Vilím] (tj. Guglielmo, Mozart: Jedna jako druhá [Così fan tutte], Simeon (Méhul: Josef a bratří jeho); 1832: Franz (Spohr: Faust), Přibyslavský (Weber: Silvána); 1835: Licinius (Spontini: Vestálka, část); 1837: Vára Frýburg (Weigl: Rodina švejcarská); 1838: Tebal­do (Bellini: Montekové a Kapuleti); 1839: Vasko (Kreutzer: Nocleh v Granadě), Flavius (Bellini: Norma); 1840: Masetto (Mozart: Don Juan); 1843: Omar (Rossini: Obležení Korinthu), Zampa (Hérold: Zampa).

Prameny a literatura

Matrika oddaných fary u kostela sv. Havla 1822–1836, Archiv hl. m. Prahy, sign. HV O 10, 21. 2. 1827. – Cedule StD 1824–45, NMd. – Martinec: Journal. • Allgemeine musikalische Zeitung [Leipzig] 22, 1820, s. 692; 30, 1828, sl. 191, 39; 1837, sl. 412; Čechoslav 16. 4. 1825 [tamtéž oslavný sonet od S. K. Macháčka]; Allgemeine Theater-Zeitung [Wien] 19, 1826, s. 51, 576, 572; 23, 1830, s. 509; 24, 1831, s. 423; ČČM 1, 1827, sv. 1, s. 129; sv 2, s. 139; Unterhaltungsblät­ter 6. 1. 1829; Bohemia 21. 1. a 7. 8. 1831, 28. 6. 1833, 6. 12. 1849 [úmrtí]; Anon.: Prag in seiner jetzigen Gestalt, Meissen 1835, s. 199; Theateral­manach [Prag] auf das Jahr 1845, s. 30; 1846, s. 6, 48; E. Meliš: Kateřina Podhorská, Dalibor 4, 1861, s. 127; Teuber III, s. 105, 268, 867; J. Plavec: Fran­tišek Škroup, 1941; Kittl: Opera StD 1824–62; Vondráček II; DČD II. • Eisenberg; NDp; Ulrich 1997; Kutsch 1997.

Matěj, Podhorsky Matthias

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 411–412
Autor: Adolf Scherl