Podhorská, Kateřina: Porovnání verzí

Aktuální verze z 6. 2. 2020, 12:41

Roz. Kometová, psána též Comet, Kometova, Khometová, Chometová, Podhorsky, Katharina. Dcera pražského měšťana, knihaře a později kostelníka Kašpara Kometa. Záhy osiřela a vyrůstala u chudých pěstounů. Ve čtyřech letech se jí ujala příbuzná, zpěvačka T. Batková-Podleská, rozpoznala její nadání a začala s její pěveckou výchovou. Již v devíti letech vystoupila P. koncertně (árie Emelíny z Weiglovy Rodiny švejcarské). 28. 11. 1819 debutovala pod jménem Batková ve StD jako Nanette (Boieldieu: Das Rotkäppchen). 1820 ji slyšel na koncertě v Praze ředitel lipského Gewandhausu J. F. Rochlitz a pozval ji k hosto­vání. Po koncertním vystoupení 29. 9. 1820 (též árie z Mozartovy opery Titus) účinkovala v Lipsku i v divadle (též Myrrha, Winter: Das unterbrochene Opferfest), z nabídnutého an­gažmá však sešlo, protože ji T. Batková vzala s sebou k vévodkyni Kuronské na Zaháňské panství, aby se společensky zdokonalila a dále školila. Po návratu do Prahy ji 1822 ředitel StD F. von Holbein angažoval do operního sboru s možností zpívat menší sólové úlohy. 1823 byla angažována jako sólistka opery pro německá i česká zpěvoherní představení. 21. 2. 1827 uzavřela sňatek s M. Podhorským a začala vystupovat pod jeho jménem. Řadu let byla jed­nou z hlavních opor pražské opery. Ředitelé StD Polawsky, Kainz a Štěpánek, ve snaze uchránit ji před přetěžováním, jí zapověděli 1832 účinkování v českých představeních, ale P. si je za ředitele Stögera 1838 opět vymohla. Ač dostávala nabídky ze zahraničí, setrvala ve StD do 9. 4. 1849, kdy se s obecenstvem na vlastní žádost rozloučila rolí Anežky v českém představení Würflovy opery Krakonoš. Její je­dinou zahraniční uměleckou cestou během angažmá ve StD byl koncert ve Vídni 23. 9. 1832 (spolu s houslistou F. W. Pixisem a pianistkou E. Barthovou). Pořádala mnoho koncertů v Pra­ze, 1835 účinkovala v Teplicích při setkání rakouského císaře s ruským carem a pruským králem, ke spoluúčinkování ve svých pražských koncertech ji přizvali F. Liszt i H. Berlioz (1846) a několikrát vystoupila i po odchodu z divadla. Úcta k jejímu umění přetrvávala i na­dále; v srpnu 1889 ji ředitel pražského němec­kého divadla A. Neumann pozval jako první představitelku Spohrovy Jessondy na nové nastudování této opery do své lóže, P. se však již pro nemoc nemohla zúčastnit.

Měla jedinečné hlasové předpoklady v neob­vykle zvučném a silném sopránu (rozsah f–f³), který zněl lahodně ve všech polohách, sonorně v hloubkách a zvonkově čistě ve výškách. Hlas dokonale ovládala technicky a její koloraturní zpěv byl označován za virtuózní. Tyto dispozi­ce předurčovaly neobvyklou šíři jejího repertoá­ru, který zahrnoval vedle sopránových ojedině­le i altové role (Cherubin, Mozart: Die Hochzeit des Figaro,1824; Romeo, Bellini: Die Montecchi und die Capuletti,1833). Její první velké postavě Sophie (Paër: Sargines) byla ještě vy­týkána rezidua pražského německého dialektu, další velká úloha, Donna Anna (Mozart: Don Juan, 1824), však již ukázala všechny její před­nosti (podle kritik neměla ani 1842 v této roli konkurenci). Do 1824 nastudovala vedle tří českých rolí čtrnáct německých, z toho pět z Mozartových oper, ostatní od Spontiniho, Rossiniho, Aubera aj., 1825 k nim přibylo dal­ších devět úloh z podobného stylového okruhu. Virtuózní repertoárová oblast zůstala její celoživotní doménou. Její další schopnosti odhalily první romantické postavy, např. Agathe (We­ber: Der Freischütz, 1824) či Armand (Meyer­beer: Der Ritter von Rhodus in Ägypten,1828), zvl. velké úlohy během Stögerova ředitelského období po 1834: Alice (Meyerbeer: Robert der Teufel,1835) a Lucia (Donizetti: Die Braut von Lammermoor,1838), kterým dala nejen virtuo­zitu, nýbrž i působivou niternost a výtečnou mimiku. Belliniho Norma s P. jako Adalgisou a J. Lutzerovou v titulní roli (1835) patřila k vrcholným kreacím předbřeznové pražské opery.

Výjimečný význam měla P. pro českou ope­ru. Již její Emelínu (Weigl: Rodina švejcarská,1823) přijalo české obecenstvo nadšeně a F. L. Čelakovský otiskl v Čechoslavu oslavnou bá­seň. Většinu svých velkých rolí z klasického repertoáru zpívala P. i v české verzi, jež v řadě případů předcházela německému nastudování. Své síly věnovala i původní české operní tvorbě, zejména dílům F. Škroupa (Růženka, 1826, a Li­duška, 1848, z Dráteníka, Samoborka z Oldři­cha a Boženy, 1847). Po dlouhou dobu uspokojovala nároky kritiky i hereckým projevem. Menší postava a křehký zjev ji předurčovaly pro mladistvé role, ale přirozené herecké nadá­ní a dobrá znalost života všech společenských vrstev jí umožňovaly ztělesňovat širší okruh postav. V hereckém projevu ctila P. vždy meze klasicistní uměřenosti, která se však v polovině 40. let dostávala do rozporu s bohatší interpre­tační představou romantismu. Zaujatí stoupen­ci jejích mladších pěveckých rivalek ve StD jí až nešetrně vytýkali přílišný odstup od postav a rutinu primadony. Ředitel J. Hoffmann jí do­konce po 1846 podstatně snížil plat. Její reno­mé nejlepší pražské zpěvačky (kolem 1830) dokázala narušit jen začínající J. Lutzerová (ve StD 1833–37), pro jejíž umělecký růst měla spolupráce s P. zásadní význam; do konkurenč­ní pozice se dostala i nástupkyně Lutzerové, H. Grosserová. P. se rozhodujícím způsobem zasloužila o rozvoj české opery; hlavně její zá­sluhou se úroveň českých představení pozvedla natolik, že začala již před 1830 přitahovat i ně­mecké publikum.

Role

Ve StD německy: 1819: Nanette (Boieldieu: Das Rotkäppchen); 1822: Isabella (Fioravanti: Die reisenden Komödianten), Pippo (Rossini: Diebische Elster); 1823: Sophie (Paër: Sargines), Thisbe (Isou­ard: Aschenbrödel), Laura (Mozart: Die Zauberpro­be [Così fan tutte]); 1824: Zerlina, též Donna Anna (Mozart: Don Juan), Calypso (Triebensee: Telemach auf der Insel Ogygia), Cherubin (Mozart: Die Hochzeit des Figaro), Annius (Mozart: Titus), Emilie (Rossini: Othello), Nejvyšší kněžka Vestálek (Sponti­ni: Die Vestalin), Marie (Würfel: Rübezahl), Euryanthe (Weber: Euryanthe), Lydia (Auber: Der Schnee), Faniska (Cherubini: Faniska), Amenaide (Rossini: Tancred, ital. 1829), Vitellia (Mozart: Titus); 1825: Kunigunde (Spohr: Faust), Claire (Grazioli: Der graue Pilger), Henriette (Perinet–W. Müller: Das Neusonn­tagskind), Laurette (Fioravanti: Die reisenden Ko­mödianten), Suse (Triebensse: Die wilde Jagd), Myrrha (F. X. Huber–Winter: Das unterbrochene Opferfest), Benjamin (Méhul: Joseph und seine Brüder), Pamina (Mozart: Die Zauberflöte), Mal­colm Gräme (Rossini: Das Fräulein am See); 1826: Rosina (Rossini: Der Barbier von Sevilla), Sophie (Méhul: Der Schatzgräber), Agathe (Weber: Der Freischütz), Janthe (Wolfram: Die bezauberte Rose), Agathe (Fioravanti: Die Dorfsängerinnen), Zoraide (Rossini: Richard und Zoraide), Adele (Auber: Con­cert am Hofe), Anna (Boieldieu: Die weisse Frau); 1827: Irma (Auber: Maurer und Schlosser); 1828: Armand d’Orville (Meyerbeer: Der Ritter von Rho­dus); 1829: Elvira (Auber: Die Stumme von Portici), Hraběnka von Formontiers (Rossini: Graf Ory), Malvina (Marschner: Der Vampyr); 1831: Hraběnka (Mozart: Die Hochzeit des Figaro), Pamela (Auber:Fra Diavolo); 1832: Semiramis (Rossini: Semira­mis); 1833: Romeo (Bellini: Die Montecchi und die Capuletti) 1835: Alice (Meyerbeer: Robert der Teufel), Adalgisa (Bellini: Norma); 1836: Amalie (Auber: Die Ballnacht), Amazili (Spontini: Ferdi­nand Cortez), Felice (Meyerbeer: Der Kreuzritter); 1837: Ludwig (Donizetti: Graf von Paris); 1838: Marie (Grétry: Raoul der Blaubart), Margarethe (Grétry: Richard Löwenherz), Isabella (Halévy: Die Jüdin); 1839: Elise (Dessauer: Ein Besuch in St. Cyr, prem.), Angela (Auber: Der schwarze Domino), Frau von Latour (Adam: Der Postillon von Lonjumeau); 1840: Princezna (Meyerbeer: Die Ghibellinen von Pisa [Hugenotten]), Dirce (Cherubini: Medea); 1841: Ricciarda (Halévy: Guido und Ginevra); 1842: Krá­lovna noci (Mozart: Die Zauberflöte), Maffio Orsini (Donizetti:Lucrezia Borgia), Theophila (Auber: Die Krondiamanten); 1845: Martha (Donizetti: Linda von Chamounix), Marzelline (Rossini: Der Barbier von Sevilla), Gabriele (Kreutzer: Das Nachtlager von Granada), Sextus (Mozart: Titus); 1847: Hiorba (Füchs: Guttenberg, prem.), Therese (Bellini: Die Nachtwandlerin), Markýza (Donizetti: Marie oder Die Tochter des Regiments), Irene (Donizetti: Beli­sar), Katharina (J. W. Kalliwoda: Blanda oder Die silberne Birke). • Ve StD česky: 1823: Emelína (Weigl: Rodina švejcarská); 1824: Lidunka (Weber: Střelec kouzedlník), Benjamin (Méhul: Josef a jeho bratří); 1825: Donna Anna (Mozart: Don Juan), Ro­sina (Rossini: Lazebník sevillský), Amenoida (Rossi­ni: Tankred), Desdemona (Rossini: Othello, mouře­nín benátský); 1826: Růženka (F. Škroup: Dráteník), Vilímka (Weigl: Sirotčí dům); 1827: Princezna na­varrská (Boieldieu:Jan z Paříže); 1828: Marie (Grétry: Kníže Raul, zván Modrovous); 1829: Pami­na (Mozart: Kouzelná flétna); 1831: Krasomila (Mozart: Jedna jako druhá [Così fan tutte]), Kon­stance (Cherubini: Vodař); 1832: Fiabella (Rösler: Pomsta); 1838: Romeo (Bellini: Montekové a Kapu­letové); 1839: Gabriela (Kreutzer: Nocleh v Grana­dě), Adalgisa (Bellini: Norma); 1840: Adina (Doni­zetti: Nápoj lásky), Amalie [Amazili] (Spohr: Jessonda); 1843: Slavina (Isouard: Popelka); 1846: Královna noci (Mozart: Kouzelná flétna); 1847: Pamela (Auber: Fra Diavolo), Ritta (Hérold: Zam­pa), Markéta (Auber: Čarovné jezero), Samoborka (F. Škroup: Oldřich a Božena), Donna Elvíra (Mozart: Don Juan); 1848: Gertruda (Weigl: Rodina švejcar­ská); Královna cikánů (Balfe: Cikánka), Maffio Orsini (Donizetti: Lukrecie Borgia); 1849: Krásině (Isouard: Popelka), Armina (Lortzing: Zbrojíř), Emi­lie (Rossini: Othello), Marie (Würfel: Krakonoš). 

Prameny a literatura

Matrika oddaných fary u kostela sv. Havla, Archiv hl. m. Prahy, sign. HVO 10, 21. 2. 1827. – Cedule StD 1824–49, NMd. – Pozůstalost v Okr. a měst. archivu Beroun. • Vy­obrazení: A. Machek: K. P., olejomalba, NMd; K. P., anonym. litografie in: Oesterr. Theater-Almanach [Prag–Wien] für das Theaterjahr 1839; A. Machek: K. P. jako Sophie [Paër: Sargines], v šatně Stavov­ského divadla; J. Vilímek: K. P., 1881, perokresba; K. P., anonym. rytina, Divadelní listy 2, 1881, s. 321. • Allgemeine musikalische Zeitung [Leipzig] 24, 1822, sl. 826–830; 25, 1823, sl. 281, 828–829; 26, 1824, sl. 405, 420; 38, 1836, sl. 15n.; 39, 1837, sl. 89, 248; Čechoslav 1825, s. 128; ČČM 4, 1829, I, s. 124n.; Bohemia 15. 1. a 2. 11. 1830, 8. 9. 1833, 6. 11. a 6. 12. 1838; Allgemeine Theater-Zeitung [Wien] 1830, s. 509; 1842, s. 1066, 1374; [S. Korn:] Prag in seiner jetzigen Gestalt, Meissen 1835, s. 197; Oesterreichischer Theater-Almanach für das Theaterjahr 1839, Prag–Wien 1839, s. VI–VII; Prag und die Prager, fLeipzig 1845, s. 151; Das Prager Theater bei Fackelbeleuchtung, Leipzig 1845, s. 44; Květy 9. 1. 1847, 10. 2. 1848; E. Meliš: Nynější stav hudby v Čechách vůbec a v Praze zvlášť, Lumír 7, 1857, s. 1216n.; E. Meliš: K. P., Životopisný nástin, Dali­bor 4, 1861, s. 111n., 119n., 127n.; Hudební a diva­delní věstník 1, 1877/78, s. 174; J. Neruda: K. P., Hu­moristické listy 11. 6. 1881, přetisk in: Podobizny I, 1951, s. 336–337 a obr. 158; Teuber III, s. 84, 101–400 passim, 452, 499, 867; Česká Thalia 3, 1889, s. 405 [nekrolog]; Dalibor 11, 1889, s. 367 [nekrolog]; 23, 1901, s. 18, 25–26 [L. Hruš: Z mých vzpomínek na Bedřicha Smetanu]; Korespondence a zápisky F. L. Čelakovského I, 1907, s. 200, 203–206, 219, 225, 269; IV, 1933–35, s. 346, 347, 360, 376, 383, 438, 451; K. Emingerová: Obrázky ze staré hu­dební Prahy, 1924, s. 55–69; J. Plavec: František Škroup, 1941; Kittl: Opera StD 1824–62; Vondráček II; DČD II; J. Ludvová: „Odumírající větev na živém stromě umění?“ (Italská operní představení na praž­ské německé scéně 1807–1883), Divadelní revue 10, 1999, č. 1, s. 50; A. Scherl: Soupis rolí K. P., 2001, rkp. v DÚ. • Allgemeines Theater-Lexikon 2; Rieger; Wurzbach; ČHS; NDp.

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 408–411
Autor: Adolf Scherl