Kolár, František Karel: Porovnání verzí
nahoru...
m |
|||
| Řádka 67: | Řádka 67: | ||
<ee:category>[[Category:Hudební divadlo]] | <ee:category>[[Category:Hudební divadlo]] | ||
| − | [[Category:Divadelní osobnosti | + | [[Category:Divadelní osobnosti]]</ee:category> |
| − | + | ||
<cshow logged="1" ingroup="bureaucrat,editor,sysop"> | <cshow logged="1" ingroup="bureaucrat,editor,sysop"> | ||
Aktuální verze z 6. 2. 2020, 12:39
Jeho rodná obec byla 1948 srovnána se zemí. Vl. jm. František Kolář, podle něm. křestního listu Franz Bartolomäus Ignaz Golarz. Jeho strýcem byl herec, režisér, dramatik a překladatel Josef Jiří K. (1812 Praha–1896 Praha). Jeho dcera Růžena K., provd. Havelková (1875 Praha–1936 Praha), a syn Karel K. (1882 Praha–1947 Praha) byli herci.
Narodil se v rodině finančního úředníka, dostal základní německé vzdělání a po celý život proto zápasil s českou gramatikou. Když rodina přesídlila do Prahy, hlásil se přesto k české národnosti. 1845–50 studoval na pražské malířské akademii. Vystupoval v ochotnickém Mikulášském divadle na Starém městě a od konce listopadu 1851 též v českých představeních StD. Na jaře 1852 jeho zájem o divadlo převážil a K. nastoupil u ředitele Stögera do angažmá jako herec. Hrál v obou jazycích a od 1854 je v divadelním almanachu uváděn v obou souborech, na cedulích jako „Kolár ml.“ 1862 přešel do českého PD, od 1866 byl režisérem a 1873–74 uměleckým ředitelem. V té době také učil herectví na operní škole, založené B. Smetanou. Působil v PD v době, kdy se v opeře vyhrocoval spor mezi stranou B. Smetany a J. N. Maýra. Právě Maýr vystřídal K. 1874 ve funkci ředitele. 1881 přešel K. do ND, kde 1883–92 zastával funkci vrchního režiséra. Pohostinsky spolupracoval jako herec a režisér i po svém penzionování.
Podle romantické divadelní estetiky neměl K. pro herectví fyzické předpoklady (střední postava, nevýrazná tvář, řezavý hlas, špatný hudební sluch, nedobrá čeština, nespolehlivá paměť). K dramatické postavě proto přistupoval jako výtvarník a vyjadřoval její charakter a společenské zařazení stylizovanými gesty, maskou a kostýmem. Jako režisér (na cedulích pravidelně od 1866, kdy začal režijně přebírat i starší premiéry) vstoupil K. do povědomí nejprve inscenacemi francouzských konverzačních veseloher a „komedií mravů“. Modernost jeho režie spočívala v preferenci souhry před individualistickými výkony jednotlivců. Od druhé poloviny 60. let začal režírovat klasiku a historické hry a od J. J. Kolára postupně přebíral režie oper. Studoval i výpravné hry, které se jako nové žánry objevovaly na letních scénách PD (féerie, operety, verniády) a v některých hrál menší mluvené role. Inscenace oper byly v PD skromné, využívaly typových kulis a jen výjimečně nových individuálních kusů. Nepočetný operní sbor K. obratně aranžoval do malebných skupin a průvodů. Využíval zkušeností z aranžmá živých obrazů, specifických audiovizuálních útvarů, které zpravidla komentovaly významné události; poprvé inscenoval již 1858 ve StD „tři skupení“ nazvaná Jaroslav Šternberg, podle Rukopisu královédvorského a podle nákresů Maixnera, Zillicha a Barvitia. Později inscenoval obrazy Libušina proroctví ve Smetanově opeře při druhém otevření ND 1883, obraz Komenský učitelem národů 1892 aj. (vcelku asi 17 živých obrazů). Aranžoval alegorický průvod Prahou při kladení základního kamene ND 1868, který významně podpořil současné státoprávní boje. V duchu aktuálně pojatého historismu inscenoval K. 1866–74 i ochotnická představení Akademického čtenářského spolku s početným studentským komparsem. Tak se připravoval (řadu let před vystoupením Meiningenských na evropských scénách) na režie oper a baletů v ND, kde měl být na velké scéně též zdůrazněn optický účin inscenace. Kulisové výpravy pro kmenový operní repertoár dodávala ND i jiným scénám vídeňská firma Brioschi–Burghardt–Kautský, bratři Brücknerové z Coburgu, případně A. Quaglio z Mnichova. Původní díla vypravoval K. s malířem ND R. Holzerem kombinací kulis zfundu a vlastních prací. Novátorským dekoračním postupům se K. vyhýbal. Jeho režie hudebnědramatických děl kolísaly mezi výpravností ve velkém stylu (1883: Smetana: Libuše, 1885: Marenco: Excelsior a Rozkošný: Popelka, 1886: Goldmark: Královna ze Sáby a Hertel: Flik a Flok) a progresivní snahou o lokální kolorit a dramatickou akci sboru po vzoru Meiningenských (1882: Dvořák: Dimitrij). S metodou Meiningenských souzněla i K. práce kostýmního návrháře dbalého dobové autenticity (na cedulích uváděn až od 1873). Historicky přesný kostým měl být součástí dramatického charakteru, vystihovat povahové rysy postavy, zdůrazňovat typické postoje či gesta. K. bral v úvahu i charakter dramatického žánru. Vybavoval kostýmy hlavně operu a féerie, kde byly cennou oporou dosud nevyzrálému opernímu herectví.
V karikaturách, které K. po desetiletí uveřejňoval zvl. v Humoristických listech (též v Blesku, Jiskře, v čsp. Leuchtkugeln, Intelligenzblatt), uplatňoval ostřejší a adresnější humor než v divadelních postavách. Kresby byly do jisté míry součástí jeho divadelní práce, když prostřednictvím divadelních výjevů karikovaly politiky (Bismarck, Napoleon III.), divadelní poměry (stěhování ze StD do PD 1862 a do ND) i inscenační praxi. Vyobrazením kulis, kostýmů a aranžmá jsou teatrologickými dokumenty své doby.
K. režie představují v českém divadle přechodnou etapu mezi scénickým uměním romantismu a realismu, kdy se funkce výtvarníka a režiséra začíná emancipovat. Svou další činností zasahoval K. i do širšího kontextu české kultury.
Obsah
Režie (opery, operety, féerie a balety v PD a ND)
1866: Donizetti: Lucie [z Lammermooru], Offenbach: Píseň pana Fortunia (též role Fortunia), Glinka: Život za cara; 1867: Gounod: Faust a Markéta; 1868: Verdi: Nabuchodonosor; 1869: Auber: Gustav III., Spohr: Jessonda, Ricciové: Kryšpín a kmotra; 1870: Rossini: Popelka, Zajc: Únos Sabinek, Bendl: Břetislav (prem.), Rozkošný: Mikuláš (prem.), Offenbach: Krásné Gruzínky, Orfeus v podsvětí; 1871: Offenbach: Bandité, Princezna Trebizondská, Rossini: Semiramis, Měchura: Marie Potocká (prem.), Zajc: Mislav, Adam: Na Alpách, Rozkošný: Svatojanské proudy (prem.); 1872: Gluck: Ifigenie v Aulidě, Grisar: Zahradnický pes, Auber: První den štěstí, Cimarosa: Tajné manželství, Šebor: Nevěsta husitská, Hopp: čarovný prsten; 1873: Adam: Sládek prestonský, Jonas: Javotte, Offenbach: Velkovévodkyně z Gerolsteinu, Gounod: Holubice, Pulda–V. Hřímalý: Čert na zemi; 1874: Offenbach: Pytláci, Modrovous; 1875: Lecocq: Angot, Giroflé-Girofla, Offenbach: Paní vévoda, Sličná [Krásná] Helena, Auber: Fra Diavolo, Joh. Strauss: Cagliostro, Netopýr, Kittl: Bianca a Giuseppe, Meyerbeer: Prorok; 1878: J. Strauss: Princ Methusalem, anon.: Mořem i vzduchem, Lecocq: Malý vévoda; 1879: Suppé: Boccaccio, Planquette: Duch na zámku cornevillském, Pulda–J. Klička: Společnost Atlanticko-pacifická, Lecocq: Velký Kazimír a Camargo; 1880: Lecocq: Krásná [Spanilá] Peršanka, Millöcker: Hraběnka Dubarry, Verne–J. Klička: Dítky kapitána Granta, Suppé: Donna Juanita; 1881: Smetana: Libuše (prem.), Verne–Csepreghy–různí skl.: Carův kurýr, Lecocq: Nepřítelkyně kardinála Mazarina; 1882: Dvořák: Dimitrij (prem., též druhá verze 1894); 1883: Smetana: Libuše (s živými obrazy proroctví), Bendl: Karel Škréta (prem.); 1884: Fibich: Nevěsta messinská (prem.), Kovařovic:Ženichové (prem.), Gluck: Orfeus a Eurydika; 1885: Rozkošný: Popelka, Marenco: Excelsior, Ant. Rubinštejn: Démon, Boito: Mefistofeles; 1886: Goldmark: Královna ze Sáby, Glinka: Ruslan a Ludmila, Zavrtal: Myrrha (prem.); 1887: Saint-Saëns: Etienne Marcell a Vlast, Hartl: Natalie (prem.); 1888: Nápravník: Harold, Smetana: Tajemství a Braniboři v Čechách, Hérold: Zampa, Offenbach: Hoffmannovy povídky; 1889: Bizet: Lovci perel, Verne–d’Ennery–Suppé: Cesta kolem světa v 80 dnech, Rozkošný: Krakonoš; Dargomyžskij: Rusalka; 1890: Goldmark: Merlin, Franchetti: Asrael, Smetana: Čertova stěna, Gluck: Ifigenie v Tauridě, Trneček: Amaranta (prem.), Liszt: Svatá Alžběta Bendl: Lejla, Herben–Janáček: Rákos Rákoczy, Moniuszko: Strašný dvůr, Mozart: Titus; 1892: Weis: Viola (prem.), Bendl: Dítě tábora, Bizet: Džamile, Kovařovic: Noc Šimona a Judy (prem.); 1893: Foerster: Debora (prem.), Verdi: Falstaff; 1894: Berlioz: Benvenuto Cellini, Hummel: Mara; 1895: Leoncavallo: Medici
Živé obrazy
1858 StD: Jaroslav Šternberk z Rukopisu královédvorského (též PD 1867, 1879); 1864: Holdování před poprsím Shakespearovým, h: Smetana; 1866: Žižkova smrt, součást představení hry J. J. Kolára, h: F. Škroup; 1870: Paříž–Pešť–Budín, součást féerie Elmar–Ad. Müller–V. Hřímalý: Šantala; 1880: Vítězslav Hálek – Tři živé obrazy k jeho dílům, h: ?; 1883: Rozloučení s českým divadlem prozatímním, h: ?; Libušino proroctví, součást představení Smetanovy Libuše; Otevření ND, h: Fibich; 1885: Živý obraz na počest amerických čechů, h: Smetana, Dvořák; 1886: Vítězství křesťanů nad Tatary z Rukopisu královédvorského, h: J. Klička; Staletá paměť první samostatnosti českého divadla v Praze, h: Smetana; 1887: Hold Sokolstva vlasti, h: Fibich, Dvořák; Na paměť prvního provozování Mozartovy opery Don Juan v Praze Vzájemnost slovanská, h: Dvořák; Založení základního kamene k ND, h: ?; 1891: Apoteóza Zemské jubilejní výstavy, h: Fibich, Smetana; Vítězící myšlenka Sokolstva, h: Dvořák, Šebor; 1892: Komenský učitelem národů, h: Fibich, Smetana.
Kostýmy (v operách, operetách, féeriích a baletech)
1873: Pulda–V. Hřímalý: Čert na zemi; 1878: Anon.: Mořem a vzduchem, Bendl: Indická princezna; 1881:Smetana: Libuše; 1882: Dvořák: Dimitrij; 1883: Smetana: Libuše, Bendl: Karel Škréta; 1884: Bizet:Carmen, Verdi: Aida, Fibich: Nevěsta messinská, Kovařovic: Ženichové, Meyerbeer: Afričanka, Gluck: Orfeus a Eurydika, Delibes: Lakmé; 1885: Wagner: Lohengrin, Nicolai: Veselé ženy windsorské, Marenco: Excelsior, Ant. Rubinštejn: Démon; 1886: Goldmark: Královna ze Sáby, Glinka: Ruslan a Ludmila, Hertel: Flik a Flok, Anger: Štědrovečerní sen; 1889: Kovařovic: Pohádka o nalezeném štěstí; 1890: Liszt: Svatá Alžběta; 1891: Moniuszko: Strašný dvůr, Bendl: Lejla, Fibich: Bouře.
Prameny a literatura
Kostýmní návrhy a režijní náčrty v NMd. • Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1853, s. 44; 1854, s. 9, 48; J. J. St[ankovský]: F. K., Česká Thalia 1, 1867, s. 196–197J. Neruda: F. K. K., Osvěta 1876, s. 924–954, přetištěno in: J. Neruda: Divadlo V, 1966, s. 162–180; J. Arbes: F. K., Z galerie českého herectva, II, s. a., s. 19–30; J. Arbes: Jan Nepomuk Maýr, 1889, přetištěno in: J. Arbes: Z divadelního světa, 1950; F. A. Šubert: F. K., Masky Národního divadla, 1905; L. Novák: F. K. K., Stará garda Národního divadla, I, 1937, s. 57–74; Bartoš: PD opera; J. Kvapil: Kolárové, O čem vím, II, 1946, s. 291–296; J. Vodák: Sté narozeniny hercovy, in: Cestou, 1946; V. Hepner: Scénická výprava na jevišti ND 1883–1900, 1955, s. 120–121; A. Hoffmeister: Sto let české karikatury, 1955, s. 25–27, 58–60, 153–157; L. Klosová: Kolárové, 1969 [zde: E. Šormová: Soupis českých a německých rolí, režií a kostýmních návrhů J. J. Kolára, A. Kolárové a F. K. Kolára 1832–1895, lit.]; J. Paclt: Hudba v českém divadle a činohře 1848–1918, Prolegomena scénografické encyklopedie 1971, část 7, s. 107–124, část 8, s. 91–138; Laiske: Dramaturgie; DČD III; Soupis repertoáru ND; B. Srba: Jevištní výprava představení Smetanovy Libuše v ND z let 1881 a 1883, in: Divadlo v české kultuře 19. století, sb., 1985, s. 90–127; Dvořák: Korespondence; Šulc: Opereta; L. Klosová: Neruda versus Meiningenští, Divadelní revue 13, 2002, č. 1, s. 6–15; PD 1862–83; Trávníčková: PD. • Toman; NDp; ND po 1883.
Životní události
- 29. 1. 1829: narození, Zahájí (Waldheim) u Tachova
- 4. 12. 1895: úmrtí, Praha
Další jména
Kolar mladší , František, F. K., J. K.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 274–277
Autor: Ljuba Klosová
