Demmer, Friedrich: Porovnání verzí

Aktuální verze z 6. 2. 2020, 12:18

Pocházel z rozvětvené rodiny, jež byla umělecky aktivní po tři generace. Jeho otec Christian D. (nar. 1772 v Kolíně n. R.) byl hercem a zpěvákem. Strýc Friedrich D. (1786–1838 Vídeň), režisér dvorní opery ve Vídni, jednal 1836 s ředitelem StD J. A. Stögerem o místo režiséra v Praze, před realizací angažmá však zemřel na tuberkulózu (bývá zaměňován se svým synovcem).

Základní umělecké školení poskytl Friedrichovi otec Christian, který s ním přesídlil do Vídně. Již 1819 vystoupil D. ve Štýrském Hradci jako herec a byl angažován. Dále se vzdělával a sám rozvíjel své pěvecké vlohy. 1822 ho přijala opera vídeňského dvorního divadla, odkud však pro malou vytíženost přešel po jedné sezoně do Theater an der Wien. Tam si ho 1823 vybral ředitel Stöger jako tenoristu pro soubor, s nímž odcházel do Štýrského Hradce. Se Stögerem spolupracoval D. po celou svoji pěveckou dráhu a 1825–31 s ním zajížděl i na jeho dočasná působiště v Itálii a v Prešpurku [Bratislavě]; pravděpodobně zde působil i Friedrichův strýc). 1832 přešel D. do vídeňského Theater in der Josefstadt, kde se Stöger stal ředitelem. Vedle barytonisty J. Pöcka tam D. patřil k nejpřitažlivějším zpěvákům (jejich proslulými operními postavami se stali Robert a Bertram, Meyerbeer: Robert der Teufel, 1833). Když si 1834 Stöger pronajímal StD v Praze, odešel D. spolu s Pöckem a s dalším vídeňským tenoristou J. Emmingerem s ním; ve StD vystoupil 4. 5. 1834 jako Almaviva, Mozart: Figaros Hochzeit. Do velkých tenorových rolí byl obsazován jen do roku 1839, pak ztrácel hlas a 1842 přestal zpívat úplně. Patrně z obavy před vyčerpáním se vyhýbal i koncertní činnosti, jež byla u členů divadla obvyklá (výjimečně zpíval např. 25. března 1840 sólový part na koncertě konzervatoře, Mendelssohn: Psalm 42). V Praze se pokusil o činoherní dráhu, ale publikum ho nepřijalo. 1845 nastoupil jednoleté činoherní angažmá v Magdeburgu, pak ve dvorním divadle v Ballenstedtu v anhaltském vévodství a 1846/47 v Prešpurku. 17. 9. 1847 mu byla příslušnou komisí pražského StD přiznána penze, což podle zásad Penzijního spolku další angažmá vylučovalo, proto D. od 1848/49 jen občas hostoval v malých rolích v Theater an der Wien.

V Praze byl členem Stögerova kvalitního pěveckého souboru, v němž vedle Vídeňanů vystupovali pražské sopranistky J. Lutzerová, K. Podhorská, od 1837 barytonista K. Strakatý a další mimořádní pěvci. Zpočátku byl v bezkonkurenční pozici prvního tenoristy se špičkovým platem. Vystupoval zvl. v hlavních rolích italských a francouzských oper v lyrickém i hrdinném oboru. (Výjimkami byly 1836 domácí novinky: Dessauerova Lidwinna, v níž spolu s J. Lutzerovou a J. Pöckem vytvořil hlavní trojici, a Škroupova opera Die Geisterbraut, 1836). Jeho nepříliš silný, ale ohebný, pohyblivý a barevně zajímavý tenor byl značně zatěžován. Na jaře 1838 byl D. nemocen, řadu týdnů nevystupoval a v létě zval Stöger do jeho rolí zahraniční hosty. Nelze rozhodnout, zda ke ztrátě hlasu došlo přepínáním a nedostatečným školením či snad v důsledku rodinné tuberkulózy, jeho pěvecké možnosti však rychle mizely a jeho operní role přebíral J. Emminger. 1840 stavovská divadelní komise označila D. hlasový fond za nedostatečný, což bylo patrně přehnané, ale naznačovalo změnu hlasových dispozic. D. si ponechal několik rolí v komických operách, pro které měl dobré herecké předpoklady, nové však již nestudoval. Ve StD působil jako pěvec v jednom z nejkvalitnějších období divadla sice krátce, ale významně.

Role (ve StD)

1834/35: Basilio (Mozart: Figaros Hochzeit), Alfonso (Hérold: Zampa), Masaniello (Auber: Die Stumme von Portici), Dickson (Boieldieu: Die weisse Dame), Mergy (Hérold: Der Zweikampf), Rytíř Wellau (Auber: Der Schnee), Rinaldo (Rossini: Armida), Tebaldo (Bellini: Die Montecchi und die Capuletti), Tribun Appius Diomedes (Pacini: Pompeji’s Untergang), Nadori (Spohr: Jessonda), Arnold (Rossini: Wilhelm Tell), Sever (Bellini: Norma), Almaviva (Rossini: Der Barbier von Sevilla), Othello (Rossini: Othello), Gianetto (Rossini: Die diebische Elster), Robert (Meyerbeer: Robert der Teufel), Jakob V. (Rossini: Das Fräulein am See), Neocles (Rossini: Die Belagerung von Korinth), Elvin, bohatý nájemce (Bellini: Die Nachtwandlerin), Hrabě Arthur (Bellini: Die Unbekannte), Bedmaro (Marliani: Der Bandit), Lord Percy (Donizetti: Anna Bolena); 1836: Walter, vůdce pirátů (Bellini: Der Seeräuber), Baron Felsenherz (Paisiello: Die Müllerin), Licinius (Spontini: Die Vestalin), Vévoda Olaf (Auber: Die Ballnacht), Kníže (Auber: Concert am Hofe), Hrabě Hugo (Spohr: Faust), Walter von Montbarry (Meyerbeer: Kreuzritter in Ägypten), Fra Diavolo (Auber: Fra Diavolo), Florestan (Beethoven: Fidelio), Milon (Dessauer: Lidwinna, prem.), Herrmann (F. Škroup: Die Geisterbraut, prem.); 1837: Ferdinand Cortez (Spontini: Ferdinand Cortez), Pietro (Auber: Maurer und Schlosser), Septimius, dříve tribun (Donizetti: Der Verwiesene aus Rom), Chapelou (Adam: Der Postillon von Lonjumeau), Nemorino (Donizetti: Der Liebestrank), Johann von Paris (Boieldieu: Johann von Paris), Pedrillo (Mozart: Die Entführung aus dem Serail); 1838: Fernando (Mozart: Così fan tutte), Blondel (Grétry: Richard Löwenherz), Hrabě Ory (Rossini: Graf Ory); 1839: Masareno (Auber: Der schwarze Domino), Fleschinel (Thomas: Der Pariser Perruquier), Daniel (Auber: Brauer von Preston), Wamba (Marschner: Templer und die Jüdin); 1840: Nevers (Meyerbeer: Die Ghibelinen [Hugenotten]); 1842: Santa Cruz (Auber: Krondiamanten), Tonio (Donizetti: Marie, die Tochter des Regiments).

Prameny a literatura

Cedule StD 1834–42, NMd.  •  Österreichischer Theater-Almanach [Wien] auf das Jahr 1839, s. IX–XIII; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1838, s. 5; 1839, s. 6; 1845, s. 8; 1848, s. 4 [penze]; Teuber III, s. 193, 197, 200, 252, 253, 254, 255, 256, 260, 261 176, 316, 326, 329, 867; Nejedlý: Smetana III.  •  Eisenberg; ODS; Ulrich 1997; Kutsch 1997.

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 107–108
Autor: Jitka Ludvová