Letenská, Anna: Porovnání verzí

Verze z 9. 9. 2019, 11:57 (zobrazit zdroj) Klara.kadlecova (diskuse | příspěvky) ← Porovnání se starší verzí		Aktuální verze z 9. 9. 2019, 11:57 (zobrazit zdroj) Klara.kadlecova (diskuse | příspěvky)
Řádka 44:		Řádka 44:
	Ve vinohradském divadle se uvedla Emmou Jonesovou z adaptace úspěšného amerického filmu Johna M. Stahla z 1932 ''Postranní ulice'': i v malé roli na sebe upozornila výjimečným nábojem, přirozeným projevem a rozšafností. Přesto na Vinohradech zůstala povětšině epizodistkou. Jejímu hereckému rejstříku nejlépe odpovídala Marta Rullová z Kleistova ''Rozbitého džbánu'' (1939): tvrdohlavá, zdánlivě prostinká, ve skutečnosti ale vypočítavá a cílevědomá ženština. Během tříletého angažmá dostal a '''L.''' pouze několik hlavních rolí: vynikla především jako pradlena Wolfová v Hauptmannově komedii ''Bobří kožich ''(1940) v režii F. Salzra. Po boku [http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Plachý,_Jiří J. Plachého] sehrála jadrnou zlodějku, která, plna mazané přetvářky, sršela ostrými slůvky a bezprostředním humorem. V této roli vrcholila '''L.''' snaha o autenticitu: usilovala o přesné ztvárnění běžných pohybů a úkonů pradleny, lpěla na užití co možná nejvěrnějších rekvizit a jejich funkčnosti. Ještě před Wolfovou zaujala Marií Kovářovou ve hře ''Chudí lidé vaří z vody ''A. Pacovské (1939), precizní studií nevěrné ženy z předměstí; obdobně výstižnou charakteristiku předvedla jako Rosina v Krpatově ''Mistru ostrého meče ''(1940). Z eruptivního hereckého projevu '''L.''' se vymykaly umírněné, civilní postavy, jakou vytvořila například v titulní roli z veselohry L. Bubelové ''Slečna Pusta ''(1941). Prostou přirozeností a skrývanými zamyšlenými pohledy obohatila sekretářku o sentimentální tón; v starostlivém děvčeti, nacházejícím největší uspokojení v pomoci druhým i na úkor vlastního štěstí, prokázala schopnost ztělesnit rovněž lyrické nuance ženství. Úkol proti svému hereckému typu dostala též ve vyšinuté Lišce v Neffově aktovce ''Soused ''(1941): šílenost ženy vyjádřila tělesnou sevřeností, neklidně těkajícíma očima a nepřítomným pohledem, hlas posadila měkce nízko a repliky oddělovala téměř nepřízvučně. Praxagoru z Aristofanova ''Ženského sněmu ''(1941) vykreslila jako jeden ze svých nezjednodušených portrétů žen stojících mezi dobrým a zlým. Na sklonku vinohradského angažmá (i života) ještě vzbudila pozornost Varvarou v Ostrovského ''Bouři ''(1941), již pojala jako prostou, leč silně pudovou a živelnou ženu. Poslední divadelní rolí '''L.''' byla Kateřina z ''Maloměstských diplomatů ''V. Štolby. V neuskutečněném angažmá v Uranii se měla uvést titulní rolí Jiráskovy ''Vojnarky''.		Ve vinohradském divadle se uvedla Emmou Jonesovou z adaptace úspěšného amerického filmu Johna M. Stahla z 1932 ''Postranní ulice'': i v malé roli na sebe upozornila výjimečným nábojem, přirozeným projevem a rozšafností. Přesto na Vinohradech zůstala povětšině epizodistkou. Jejímu hereckému rejstříku nejlépe odpovídala Marta Rullová z Kleistova ''Rozbitého džbánu'' (1939): tvrdohlavá, zdánlivě prostinká, ve skutečnosti ale vypočítavá a cílevědomá ženština. Během tříletého angažmá dostal a '''L.''' pouze několik hlavních rolí: vynikla především jako pradlena Wolfová v Hauptmannově komedii ''Bobří kožich ''(1940) v režii F. Salzra. Po boku [http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Plachý,_Jiří J. Plachého] sehrála jadrnou zlodějku, která, plna mazané přetvářky, sršela ostrými slůvky a bezprostředním humorem. V této roli vrcholila '''L.''' snaha o autenticitu: usilovala o přesné ztvárnění běžných pohybů a úkonů pradleny, lpěla na užití co možná nejvěrnějších rekvizit a jejich funkčnosti. Ještě před Wolfovou zaujala Marií Kovářovou ve hře ''Chudí lidé vaří z vody ''A. Pacovské (1939), precizní studií nevěrné ženy z předměstí; obdobně výstižnou charakteristiku předvedla jako Rosina v Krpatově ''Mistru ostrého meče ''(1940). Z eruptivního hereckého projevu '''L.''' se vymykaly umírněné, civilní postavy, jakou vytvořila například v titulní roli z veselohry L. Bubelové ''Slečna Pusta ''(1941). Prostou přirozeností a skrývanými zamyšlenými pohledy obohatila sekretářku o sentimentální tón; v starostlivém děvčeti, nacházejícím největší uspokojení v pomoci druhým i na úkor vlastního štěstí, prokázala schopnost ztělesnit rovněž lyrické nuance ženství. Úkol proti svému hereckému typu dostala též ve vyšinuté Lišce v Neffově aktovce ''Soused ''(1941): šílenost ženy vyjádřila tělesnou sevřeností, neklidně těkajícíma očima a nepřítomným pohledem, hlas posadila měkce nízko a repliky oddělovala téměř nepřízvučně. Praxagoru z Aristofanova ''Ženského sněmu ''(1941) vykreslila jako jeden ze svých nezjednodušených portrétů žen stojících mezi dobrým a zlým. Na sklonku vinohradského angažmá (i života) ještě vzbudila pozornost Varvarou v Ostrovského ''Bouři ''(1941), již pojala jako prostou, leč silně pudovou a živelnou ženu. Poslední divadelní rolí '''L.''' byla Kateřina z ''Maloměstských diplomatů ''V. Štolby. V neuskutečněném angažmá v Uranii se měla uvést titulní rolí Jiráskovy ''Vojnarky''.
−		+	<p style="text-align: center;">[[File:Letenskadva.jpg|x470px|Anna Letenská jako Marta Rullová (H. von Kleist: Rozbitý džbán, Městské divadlo na Královských Vinohradech, 1939), foto: Karel Drbohlav. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-1/2011, sign. XXXVIII FMD 599]]  [[File:Letenskatri.jpg|x470px|Anna Letenská jako Arsinoé (Molière: Misantrop, Městské divadlo na Královských Vinohradech, 1940), foto: Karel Drbohlav. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-1/2011, sign. XXXVIII FMD 779.]]</p>
−	[[File:Letenskadva.jpg|x470px|Anna Letenská jako Marta Rullová (H. von Kleist: Rozbitý džbán, Městské divadlo na Královských Vinohradech, 1939), foto: Karel Drbohlav. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-1/2011, sign. XXXVIII FMD 599]]  [[File:Letenskatri.jpg|x470px|Anna Letenská jako Arsinoé (Molière: Misantrop, Městské divadlo na Královských Vinohradech, 1940), foto: Karel Drbohlav. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-1/2011, sign. XXXVIII FMD 779.]]	+
	</ee:content>		</ee:content>
	<ee:bibliography>		<ee:bibliography>

---

Aktuální verze z 9. 9. 2019, 11:57

Rozená Svobodová. Narodila se jako čtvrtá ze šesti dětí do herecké rodiny Marie a Oldřicha Svobodových, kteří působili u cestujících divadelních společností a posléze dlouhodobě v souboru Jihočeského národního divadla v Českých Budějovicích. Divadlo a herectví tak bylo od útlého dětství přirozenou součástí života L. i jejích sourozenců, sdílejících s rodiči kočovný život. První skutečné angažmá nastoupila 1919 u společnosti E. Sukové-Kramuelové, kterou pak dva roky vedl L. otec. 1921 odešla spolu s rodinou do českobudějovického divadla. Zatímco rodiče a sestra Růžena zde setrvali, L. přešla 1925 ke společnosti O. Alferiho, v níž se seznámila s budoucím manželem, operetním hercem Ludvíkem Letenským. Oddáni byli v lednu 1926 v Třeboni, herečka od manžela převzala jeho pseudonym; t. r. se jim narodil syn Jiří. Poté byla L. necelé dva roky v domácnosti a o jejím vystupování v divadle není zpráv. Koncem 20. let účinkovala v divadle v Košicích, kde manžel získal angažmá v operetě. Krátce působila v operetním souboru v Českém divadle v Olomouci (1930/31), později ve Slovenském národním divadle (pro sezonu 1931/32 byla spolu s manželem angažována v nově vzniklém operetním souboru, 1932/33 hrála v české činohře). V Praze 1934 účinkovala v Osvobozeném divadle, kolem 1936 hostovala ve Varieté, o dlouhodobější operetní angažmá však neměla zájem – nechtěla být pražskou kulturní obcí spojována jen s tímto žánrem. Jiné nabídky ale nedostala. Koncem 30. let tak vystupovala pouze v rozhlasových hrách a pásmech. Díky nim na sebe upozornila a začala spolupracovat s filmem – v období 1937–42 hrála ve 25 snímcích. V květnu 1939 ji umělecký šéf B. Stejskal angažoval do Městského divadla na Královských Vinohradech. 1940 se rozvedla s L. Letenským a 1941 se podruhé vdala: za architekta Vladislava Čalouna. Po jeho zatčení v srpnu následujícího roku s ní vinohradské divadlo ukončilo spolupráci. S nabídkou angažmá přispěchalo divadlo Uranie (od sezony 1942/43). L. podepsala smlouvu, ta však nebyla nikdy naplněna. Čaloun se přátelil s B. Lyčkou, lékařem, jenž ošetřil parašutisty z operace Anthropoid; L. poskytla nocleh Lyčkově manželce. V reakci na atentát na R. Heydricha byli Čalounovi vyslýcháni, vězněni a popraveni. Po dokončení filmu Přijdu hned L. zatklo gestapo, z pražského vězení byla odvezena do Terezína, odtud do Mauthausenu, a tam popravena (manžel byl v tomtéž vězení popraven v lednu 1943). In memoriam jí byl 1945 udělen Československý válečný kříž za zásluhy v boji za osvobozování republiky. V listopadu 1947 byla odhalena její busta na prvním balkoně Městského divadla na Královských Vinohradech. Náhrobek L. bez ostatků se nachází v rodinné hrobce Svobodových v Českých Budějovicích (hřbitov U svaté Otýlie).

Matka Marie, rozená Pavlová (1871–1960), začínala jako herečka v divadle U Libuše (Švandově divadle), poté řadu let působila u různých cestujících společností. Od A. J. Frýdy se dostala k A. Chlumskému, to už společně s manželem Oldřichem (1872–1939), hercem, jenž příležitostně též režíroval. Později působili např. v Choděrově či Tuttrově společnosti. Nejúspěšnější pro oba bylo angažmá v Jihočeském národním divadle (1921–30), kde se těšili divácké oblibě; do 1932 hráli v divadle v Olomouci. V 50. letech Marie ještě s úspěchem několikrát vystoupila v divadle; dostala drobné role ve filmu a příležitosti na besedách či v rozhlasových a televizních pásmech. Vyvrcholením její kariéry bylo 1952 hostování v pražském Národním divadle v roli stařenky Havlové v Jiráskově Vojnarce.

Nejstarší sestra, Božena Svobodová (1896–1917), zažila jen krátkou hereckou kariéru, kromě praxe u společností, kde byli angažováni rodiče, hrála do 1916 u F. Kaňkovského – než ji postihla smrtelná nemoc.

Sestra Růžena, provdaná Nováková (1899–1984), začínala v Jihočeském národním divadle, odtud odešla do kladenského divadla, později hrála v Tylově divadle v Nuslích; většinu kariéry poté strávila v Českých Budějovicích.

Manžel Ludvík Letenský (1900–1951), vlastním jménem Hrdlička, po angažmá u cestujících společností působil s L. v divadle v Košicích, v Českém divadle v Olomouci a ve Slovenském národním divadle. Ve 30. letech byl krátce angažován u Zemského divadla v Brně. 1936 si zařídil v Praze půjčovnu divadelních kostýmů, příležitostně hrál v Tylově divadle v Nuslích, později byl členem souboru pražské Velké operety. Ve 40. letech několikrát vystoupil v divadle Akropolis.

Jediný syn L., Jiří (1926–2004), vystudoval konzervatoř v Praze, poté nastoupil na sezonu do divadla v Českém Těšíně, odkud přešel do Nového Jičína. 1953–55 byl v angažmá ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, 1955–60 ve zlínském Divadle pracujících, 1960–62 v Satirickém divadle Večerní Brno a 1963–70 byl sólistou zpěvohry Státního divadla Brno. Poté již v divadle nevystupoval, několik menších rolí ztvárnil ve filmu.

U kočovných společností a v angažmá v Jihočeském národním divadle se L. proškolila ve všestrannou, technicky vybavenou herečku. Sama sebe výstižně charakterizovala jako představitelku lidových figur: stavěla na nosném detailu a směřovala k široké srozumitelnosti. Nejlépe ovládala postavy z prostředí venkova či nižší společenské vrstvy; z různorodých rolí lze vysledovat dva opakující se typové okruhy: domácí ženy (starostlivé manželky, hospodyně či figury směšné svou rozšafností a výřečností, postavy omezené duchovní malostí či obhroublostí). Druhý okruh rolí zahrnuje studie života: v detailech uchopené postavy, často uprostřed tíživých situací, s hlubokým prožitkem přenesené na jeviště. V souhrnu L. kariéry však převažovaly epizodní úlohy komediálního repertoáru. Pro svůj temperament byla směrována také do drobných úloh v operetách a v komických zpěvohrách. I na omezeném prostoru uměla strhnout divákovu pozornost.

Měla menší pružnou postavu, v pohybu dominovalo pevné držení těla s ráznými pažemi. Tmavé vlasy nosila i na jevišti většinou stažené dozadu. V oválném obličeji se špičatou bradou poutaly pozornost podlouhlé tmavé oči s živými odlesky, tenké linky obočí dokreslovaly jeho energický výraz. Plné rty se zatvrzovaly v okamžicích přemítání či rychle napínaly ve veselém, široce vykrojeném úsměvu, který se stal jedním z L. poznávacích znamení.

Základem hereckého umění L. bylo věrné zobrazení skutečnosti, smysl pro detail a zemitá jednoduchost, dovedená s nevšedním temperamentem do propracovaných znaků lidovosti. Herecká vynalézavost, dokonale zvládnuté tělo a mimika a cit pro přirozenost jako předpoklad komického účinku jí umožňovaly s naprostou spolehlivostí tvořit dobře čitelné postavy. V souboru vinohradského divadla byla někdy označována za následovnici odkazu M. Hübnerové a M. Bečvářové: především pro důraz na ryzí realistické zobrazení, bez sebemenší snahy o líbivost, a schopnost výstižné detailní charakterizace i těch nejmenších figur.  

Přes dětské role u cestujících společností – nejpočetnější v Tuttrově společnosti – se dostala k prvnímu angažmá u společnosti Sukové-Kramuelové. Tam hrála širokou škálu rolí a roliček, jak to různorodý repertoár od nejmladších členek vyžadoval. Hlavní divadelní školou pro L. bylo českobudějovické divadlo, kde byla v krátkém čase obsazována do množství rolí (většinou epizodních) v činohře, operetě i baletu. V operní a operetní společnosti O. Alferiho nedostala mnoho prostoru, jejími nejvýraznějšími úlohami zde byly Ančí z Langerovy Periferie, Ilsa ve Wedekindově Procitnutí jara či Desdemona v Shakespearově Othellovi. Profesní dráhu ve druhé polovině 20. let podřizovala herečka potřebám rodinného života a manželovi, jenž směřoval k operetnímu divadlu: následovala jej do angažmá v Košicích a v Olomouci, společně působili pod vedením A. Drašara také v Bratislavě. Krátká angažmá, s úlohami zejména operetními, jí nepřinesla významnější příležitosti, dokonce v této době uvažovala o odchodu z divadla. Novým impulsem se stalo působení v souboru české činohry ve Slovenském národním divadle. L. od počátku hrající pouze v operetách zde díky roli energické principálky ve veselohře Komediant Hermelín V. Wernera upoutala pozornost pražských kritiků, kteří se za ní posléze vydávali do bratislavského divadla. Zaujala též živočišnou a zdravě hádavou Juliinou chůvou v Shakespearově Romeovi a Julii a především Dulcineou z Dykova Zmoudření Dona Quijota, v níž dokázala prolnout vášeň s neokázalou vznešeností. Po příchodu do Prahy se L. nepovedlo bezprostředně navázat na několik úspěšných rolí ve Slovenském národním divadle – nabídky do činoherního souboru nepřicházely. Dostala pouze příležitost k hostování ve Velké operetě, kde byl angažován její muž, hrála ve Varieté, v Osvobozeném divadle vystoupila v roli starostovy ženy v Těžké Barboře. Kariérní krizi v polovině 30. let jí pomáhali řešit režiséři J. Hurt a M. Jareš, kteří ji obsadili do rozhlasových her. Vlivem rozhlasu se L. dostala do povědomí režisérů (chválena byla za roli Šestákové v adaptaci Tylovy Paličovy dcery, 1937), přišly filmové role, díky nimž se stala známou širšímu publiku, a později milník její kariéry – angažmá v Městském divadle na Královských Vinohradech.  

Ve vinohradském divadle se uvedla Emmou Jonesovou z adaptace úspěšného amerického filmu Johna M. Stahla z 1932 Postranní ulice: i v malé roli na sebe upozornila výjimečným nábojem, přirozeným projevem a rozšafností. Přesto na Vinohradech zůstala povětšině epizodistkou. Jejímu hereckému rejstříku nejlépe odpovídala Marta Rullová z Kleistova Rozbitého džbánu (1939): tvrdohlavá, zdánlivě prostinká, ve skutečnosti ale vypočítavá a cílevědomá ženština. Během tříletého angažmá dostal a L. pouze několik hlavních rolí: vynikla především jako pradlena Wolfová v Hauptmannově komedii Bobří kožich (1940) v režii F. Salzra. Po boku J. Plachého sehrála jadrnou zlodějku, která, plna mazané přetvářky, sršela ostrými slůvky a bezprostředním humorem. V této roli vrcholila L. snaha o autenticitu: usilovala o přesné ztvárnění běžných pohybů a úkonů pradleny, lpěla na užití co možná nejvěrnějších rekvizit a jejich funkčnosti. Ještě před Wolfovou zaujala Marií Kovářovou ve hře Chudí lidé vaří z vody A. Pacovské (1939), precizní studií nevěrné ženy z předměstí; obdobně výstižnou charakteristiku předvedla jako Rosina v Krpatově Mistru ostrého meče (1940). Z eruptivního hereckého projevu L. se vymykaly umírněné, civilní postavy, jakou vytvořila například v titulní roli z veselohry L. Bubelové Slečna Pusta (1941). Prostou přirozeností a skrývanými zamyšlenými pohledy obohatila sekretářku o sentimentální tón; v starostlivém děvčeti, nacházejícím největší uspokojení v pomoci druhým i na úkor vlastního štěstí, prokázala schopnost ztělesnit rovněž lyrické nuance ženství. Úkol proti svému hereckému typu dostala též ve vyšinuté Lišce v Neffově aktovce Soused (1941): šílenost ženy vyjádřila tělesnou sevřeností, neklidně těkajícíma očima a nepřítomným pohledem, hlas posadila měkce nízko a repliky oddělovala téměř nepřízvučně. Praxagoru z Aristofanova Ženského sněmu (1941) vykreslila jako jeden ze svých nezjednodušených portrétů žen stojících mezi dobrým a zlým. Na sklonku vinohradského angažmá (i života) ještě vzbudila pozornost Varvarou v Ostrovského Bouři (1941), již pojala jako prostou, leč silně pudovou a živelnou ženu. Poslední divadelní rolí L. byla Kateřina z Maloměstských diplomatů V. Štolby. V neuskutečněném angažmá v Uranii se měla uvést titulní rolí Jiráskovy Vojnarky.  

  

Role

Společnost Emílie Sukové-Kramuelové

Slečna (F. Langer: Velbloud uchem jehly), Služka (F. Molnár: Liliom), Učitelka (O. E. Schmidt: Flachsmann vychovatelem), Dcera (L. Pirandello: Šest postav hledá autora) – b. d.

Společnost Otty Alferiho

Anči (F. Langer: Periferie), Žéňa (A. Kuprin, dram. M. Miranová: Jáma), Desdemona (W. Shakespeare: Othello), Ilsa (F. Wedekind: Procitnutí jara), Bartíková (F. X. Šalda: Dítě), Rozára (J. K. Tyl: Paličova dcera), Kristýnka (L. Stroupežnický: Naši furianti) – b. d.

Jihočeské národní divadlo v Českých Budějovicích

Tereza (J. K. Tyl: Chudý kejklíř), Frona (A. Jirásek: M. D. Rettigová) – 1921; ? (B. Viková-Kunětická: Cop), Livien (D. Merežkovský: Smrt Pavla I.), Stana (P. Petrovič: Liják), Slečna Kohnová (M. Glass – Ch. Klein: Firma Potaš a Perlmutter), Marie Worthingtonová (G. Halle: Gejša), Toninka (F. X. Svoboda: Čekanky), Sousedova dcera (J. Kvapil: Princezna Pampeliška) – 1922; Kukla (J. a K. Čapkové: Ze života hmyzu), Rozárka (A. a V. Mrštíkové: Maryša) – 1923; Havlík (J. K. Tyl: Jan Hus), Bětuška (J. K. Tyl: Paličova dcera), Bartáková (V. Štech: Zmatená pohádka), Horská (F. F. Šamberk: Karel Havlíček Borovský), Selské děvče (O. Schäfer: Pes a kočka) – 1924; ? (J. Křičenský: Svatební lože) – j. h., 1925; Slečna (F. Langer: Velbloud uchem jehly), Služka (F. Molnár: Liliom), Učitelka (O. E. Schmidt: Flachsmann vychovatelem), Dcera (L. Pirandello: Šest postav hledá autora) – b. d.

Východoslovenské divadlo v Košících

Eva (J. a K. Čapkové: Adam Stvořitel) – 1927; Lída (O. Scheinpflugová: Zabitý), Paní Lindová (H. Ibsen: Nora), Toinetta (Molière: Zdravý nemocný), Paní Chevelyová (O. Wilde: Ideální manžel), Prija (J. Zeyer: Radúz a Mahulena), Slečna Julie (A. Strindberg: Slečna Julie), Anna (J. Hilbert: Druhý břeh) – 1928; ? (E. Kálmán: Vévodkyně z Chicaga) – 1929.

Slovenské národní divadlo v Bratislavě

Ethel (R. Friml: Rose Marie), Teta Poly (N. Brodský: Primavera), Mama (N. Brodszky: Unáša ženu) – 1931; Žofia Bienertová (M. Alsberg: Vyšetřovací väzba), Hrabenka (E. Bourdet: Slabé pohlavie), Babizna (J. W. Goethe: Faust), Paní Halevyová (M. Anderson: Manželstvo na výpověď), Miss Rose (J. Cole: Noční motýlik), Kadla (I. Herrmann: Kvočka), Aninka (J. Kopta: Najkrajšie topánky na světě), Paní Muknšnáblová von Weissengrün (I. Herrmann: Kondelík a Vejvara), Dulcinea z Tobosy (V. Dyk: Zmúdrenie dona Quijota), Slečna Tupá (J. Hais-Týnecký: Pán učiteľ), Hermelínová (V. Werner: Komediant Hermelín), Kojná (W. Shakespeare: Romeo a Júlia), Paní Rindsfussová (C. Zuckmayer: Rozmarný vinohrad) – 1932; Žobráčka (L. Bús-Fekete: Dcérušky z trafiky), Grófka (J. Vaszary: Oženil som sa s anjelom), Živka (B. Nušić: Pani ministrová), Žena (I. Herrmann: Vydaj Nanynky Kulichovej), Stará hráčka (J. Romains: Roztopašník pán Le Trouhadec), Amelia (Sil-Vara: Štyrydsaťročná) – 1933; Dr. Tony Macků (M. Eisemann: Bozk a nič viac) – j. h., 1935.

Osvobozené divadlo

Greta (J. Voskovec – J. Werich: Těžká Barbora) – b. d.

Městské divadlo na Královských Vinohradech

Emma Jonesová (E. Rice: Postranní ulice), j. h., Vodičková (W. Shakespeare: Veselé ženy windsorské), j. h., Paní Marta Rullová (H. von Kleist: Rozbitý džbán), Stará paní (J. Port: Svatováclavská legenda), Cecilie (L. Frankovský: Zmýlená neplatí), Marie (A. Pacovská: Chudí lidé vaří z vody), Barbara (V. Neff: Pokušitel) – 1939; Arsinoé (Molière: Misantrop), Mašková (F. X. Svoboda: Housenky), Ankica (G. R. Senesič: Neobyčejný člověk), Wolfová (G. Hauptmann: Bobří kožich), Marie (F. Molnár: Liliom), Kordula (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Rosina (K. R. Krpata: Mistr ostrého meče), Marie (A. Breidahl: Vzbouření v ústavu šlechtičen) – 1940; Varvara (N. V. Ostrovskij: Bouře) – 1941; Kateřina (J. Štolba: Maloměstští diplomaté) – 1942.

Městské komorní divadlo

Jemina [Cooneyová] (P. V. Carroll: Pravda a stín), j. h. – 1939; Marie Poustecká (L. Bubelová: Slečna Pusta), Berta (A. A. Zinn: Sedmá nejlepší), Liška (V. Neff: Soused) – 1941.

Městské divadlo Na poříčí

Praxagora (Aristofanes: Ženský sněm) – 1941.

Prameny

NMd: Archiv MDKV – složka A. L. (1939–1945).

SOA Plzeň: Písemná pozůstalost Antonie Strachové, kart. č. 92, inv. č. 3974.

Matrika narozených, Nýřany (1902–1907), [online, cit. 1. 8. 2019] URL: http://www.portafontium.eu/iipimage/30070788/nyrany-06_1160-n?x=364&y=544&w=536&h=248

SOA Třeboň: Civilní matrika oddaných (1919–1929), [online, cit. 1. 8. 2019] URL: https://digi.ceskearchivy.cz/9026/108/1426/1697/37/0

Osobnosti, databáze Divadelného ústavu Bratislava [online, cit. 30. 6. 2019] URL: http://etheatre.sk/du_vademecum/NavigBeanDU.action?eventPager=&_sourcePage=cruhDov38jPYNmdGrEOkmz3b8I8FgYHFxsjVeTP6f7MduJKfeFi0_kZTXwntQFEy2jWVhuzfHUVx1jOwvsSuOHjkFTYquvy7&rowPg=0

Literatura, databáze

A. M. Brousil, Venkov 24. 2. 1939 [Vodičková, Veselé ženy windsorské]; K. Engelmüller, Národní politika 16. 11. 1939 [Marie, Chudí lidé vaří z vody] + 21. 2. 1940 [Mašková, Housenky]; B. Jahn: A. L., Herní období 1938/1939, in Pět let ředitelem Městských divadel pražských, Praha 1940, s. 33; R. Vacková: České herečky současnosti, in Žena v českém umění dramatickém, Praha 1940, s. 182–183 ● ref. Wolfová, Bobří kožich: K. Engelmüller, Národní politika 19. 5. 1940; A. M. Brousil, Venkov 19. 5. 1940; E. Konrád, Lidové noviny 19. 5. 1940 ● -kov-, Venkov 12. 9. 1940 [Kordula, Strakonický dudák] ● ref. tit., Slečna Pusta: K. Engelmüller, Národní politika 1. 2. 1941; M. Rutte, Národní listy 1. 2. 1941; dj, Lidové noviny 2. 3. 1941 ● ref. Praxagora, Ženský sněm: K. Koval, Venkov 14. 9. 1941; A. J. U., Národní politika 16. 9. 1941 ● ref. Liška, Soused: B, Lidové noviny 17. 5. 1941; nesign., Venkov 17. 5. 1942 ● zk: A. L. a Miloš Nedbal angažováni do Uranie, Pressa 27. 8. 1942; O. K.: Portrét A. L. Nástupkyně, Kinorevue 8, 1942, č. 23, s. 178; J. M. Kvapil: Podoba A. L., Divadelní zápisník 3, 1948, č. 1, s. 16–22; F. Tetauer: Realistická herečka a statečná žena A. L., Divadlo 3, 1952, s. 1051–1054; J. M. Kvapil: Hořké zrání, in Padesát let Městských divadel pražských, Praha 1958, s. 116–117; Z. Sílová: Dvě herečky, dva osudy: A. L. a Nataša Gollová, in: Sláva a bída herectví (red.), Praha 2013, s. 59–75; M. Svobodová: Paměti Marie Svobodové (ed. M. Kalný), Praha 1953, passim; O. Friedrichová: Jediná cesta pro Marii, České Budějovice 1989, passim; ● život a kariéra: nesign.: Co je nového v čs. filmu, Kinorevue 8, 1941, č. 13, s. 104 [Sňatek A. L. s L. Čalounem]; B. Stejskal: Za A. L., Svobodné noviny 9. 6. 1945; nesign.: Jenom vzpomínky, Divadlo 5, 1954, s. 1026–1028; V. Müller: Poslední role A. L., Práce 30. 8. 1964; A. Strnad: Spálený květ, in Theater – Divadlo. Vzpomínky českých divadelníků na německou okupaci a druhou světovou válku, red. F. Černý, Praha 1965, s. 86–89; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Praha 1978, s. 240, 258, 268; DČD IV; F. Kroc: K nedožitým osmdesátinám A. L. Hrála pro lid, Pravda 29. 8. 1984; S. Beneš: A. L., in Být hercem, red. M. Valtrová, Praha 1995, s. 57, 79–80; J. Čvančara: Z jeviště na popraviště. Příběh herečky Anny Čalounové-Letenské, in Pamět a dějiny. Revue pro studium totalitních režimů 2, 2009, s. 101–115; P. Šraier: A. L. (29. 8. 1904 – 24. 10. 1942), Plzeň 2010, bak. práce, FF ZČU; B. Jedličková: A. L., in B. Jedličková: Ženy na rozcestí, Praha 2015, s. 155–170; M. Šiška: Přervaný život A. L., Právo 21.–22. 10. 2017.

EDS, Fikejz II, 50 let MDP, DnV 1907–2007, ČBS XX. st., Malá čs. encyklopedie sv. 3

  

  

  

Vazby

H

• Heslář

Vznik: 2019
Autor: Kristýna Sýbová