Schmelka, Heinrich Ludwig: Porovnání verzí

Verze z 26. 8. 2019, 12:35

Pocházel z divadelní rodiny. Matka Marianne Schmelková, roz. Bittnerová, byla herečkou, nevlastní otec Carl Joseph Schmelka divadelním malířem. O Sch. biologickém otci není nic známo, snad byl vojenským důstojníkem u pěchoty, zřejmě aristokratického původu. Sch. začínal jako herec dětských rolí na divadelních štacích rodičů, 1784–86 hrál ve Stavovském divadle v Praze, 1787–88 v Rize. Současně se počínaje 1784 učil pod otčímovým dohledem na divadelního malíře. Když matka přijala angažmá v Drážďanech, sedmnáctiletý syn jí 1796 do Saska následoval, rozhodnut věnovat se divadelnímu herectví jako profesionál. Matčina neutěšená hmotná situace a neschopnost synovi v jeho divadelních počátcích finančně vypomoci zapříčinila, že se Sch. vydal na dráhu herce kočovných společností. Začínal v souboru tzv. španělských jezdců, kteří pořádali pouliční krasojízdy. Následně byl členem kočovného divadelního souboru ředitele Lockeho, s nímž procestoval Sasko. Poté jej angažoval principál S. Meddox u své Společnosti německých herců působící v durynském městě Gera. První stálé angažmá nalezl Sch. 1800–13 v pražském Stavovském divadle v souboru ředitele J. C. Liebicha. V Praze se 1808 oženil s herečkou M. Allramovou, sestrou hereckého kolegy J. Allrama, a téhož roku se jim narodil syn Johann Joseph (zemřel ve 12 letech). Manželství skončilo 1822 odlukou. Z Prahy Sch. odešel o Velikonocích 1813 do divadla v Badenu u Vídně, kde tehdy hrála společnost divadelního podnikatele barona F. v. Zinniga. S Zinnigovým ansámblem odjel na zimní sezonu 1813/14 do Prešpurku (Bratislava). 1814 přešel do městského divadla ve Vratislavi a zůstal zde do 1824, kdy po několika úspěšných hostováních zamířil do nově otevřeného berlínského Královského městského divadla. V Berlíně se stal oporou souboru a těšil se přízni obecenstva. Jeho kolegy byl herec a dramatik L. Angely či herec F. Beckmann. Na sklonku života Sch. provozoval zároveň v Pankově u Berlína hostinec. Zemřel nedlouho po odehrání role Barona Pappendeckela ze zpěvohry W. Müllera a J. Perineta Die Schwestern von Prag, poté, co i přes zhoršený zdravotní stav odmítl změnu představení. Pohřeb se konal za účasti široké veřejnosti. Sch. památku uctila smuteční kantáta kapelníka a skladatele F. Gläsera, kterou provedl orchestr a sbor berlínského Královského městského divadla.      
Manželka Magdalena Schmelková, roz. Allramová (1784 Vídeň – 1831 Lipsko) hrála od sezony 1798/99 ve Stavovském divadle, 1813–14 působila se Sch. v Badenu u Vídně a v Prešpurku, 1814–22 ve Vratislavi, 1822–27 či 1829 hrála v Lipsku. Matka Marianne (Anna Marie či Nanette) Schmelková, roz. Bittnerová, psána též Büttnerová (nar. 1757 Lvov) debutovala 1768. Od konce 70. let 18. století byla v angažmá v Markraběcím dvorním divadle ve Schwedtu, následně v Rize, pražském Stavovském divadle a v Drážďanech.

Z působení v souboru španělských jezdců nabyl Sch. skvělou fyzickou kondici, herecké zkušenosti získal z  praxe u kočovných společností a z nich pak čerpal po zbytek divadelní dráhy. Třebaže byl obsazován do velkých rolí tragického žánru (Franz Moor v Schillerových Loupežnících, Shakespearův Hamlet, Mefistofeles v Goethově Faustovi) a disponoval pěveckými schopnostmi, byl především výborným komediálním hercem. Základ jeho veseloherního repertoáru tvořily postavy z vídeňských lokálních frašek zejména od A. Bäuerleho, v nichž hrál výrobce deštníků (Parapluiemacher) Staberla. Tento vyhraněný dramatický typ z okruhu vídeňských předměstských scén období biedermeieru, s původem v hanswurstovské tradici improvizované burlesky, vynikal výřečností, naparujícím se vlastenectvím a okázalým hrdinstvím, přičemž však upřednostňoval vlastní klid, bezpečí a neztajil touhu po materiálním prospěchu. V hereckém projevu využíval Sch. drsné hanswurstovské komiky a schopnosti pohotové improvizace, pracoval se specifickou fyziognomií obličeje zapojením mimiky především výrazných očí; komický výraz stavěl na vážnosti tváře. Výborně se pohyboval, měl štíhlou, urostlou postavu a vyšší hlas. Kritika mu někdy vytýkala sklon k přehrávání. Jeho vzorem byl proslulý komik A. Hasenhut. Stejně jako on, ovládal Sch. vídeňský dialekt (ve Vídni hostoval v létě 1822), který zúročil zvl. v berlínském působišti, kam byla vídeňská lokální fraška z nedostatku původní místní dramatiky toho typu přenesena a kde zdomácněla, než ji postupně nahradil žánr vídeňské kouzelné hry (F. Raimund) a berlínská lokální fraška, v nichž už Sch. tolik příležitostí nedostával.
Sch. třináctileté angažmá ve Stavovském divadle jej nasměrovalo k  činohernímu i hudebně-dramatickému repertoáru. V činohře hrál role naivních, pošetilých, malicherných, často venkovských mladíků, role hlupáků a karikatur, v hudebně-dramatických kusech a v opeře postavy určené komickému tenoru (tenor buffo). Hereckými souputníky v oboru komických postav mu byli J. Allram a K. F. W. Borck (též Bork). Sch. nástupní rolí byl Peter ze hry Menschenhaß und Reue. Objevoval se v dobově populárních Kotzebuových hrách. V hudebně-dramatických kusech byl obsazován do starších lokálních zpěvoher, ztvárnil mj. titulní postavu hry Hanns Klachel von Przelautsch od K. Guolfingera v. Steinsberga s hudbou V. Tučka či roli Pappendeckela v Perinetově a Müllerově Die Schwestern von Prag. Po úmrtí D. Guardasoniho a zániku italské opery zažil Sch. v německém operním souboru Stavovského divadla kapelnickou éru W. Müllera. Hrál Monostata v Mozartově Die Zauberflöte, Aliho v Grétryho opeře Zelmire und Azor nebo Paula z Weiglovy a Castelliho Die Schweizerfamilie. V posledně jmenované opeře hrál postavu typově příbuznou rolím, které ztvárňoval v lokálních zpěvohrách. Kritika při té příležitosti poukázala na triviálnost jeho herectví: přehnaným vtipkováním rušil finále druhého dějství, což recenzent komentoval glosou, že Sch. by mohl být zdatným komikem, zůstane-li v mezích vkusu.  

Do Prahy se Sch. vrátil na sklonku divadelní kariéry (1832), aby zde odehrál sérii pohostinských vystoupení s repertoárem vídeňských staberliád, lokálních frašek a kouzelných her (A. Bäuerle, J. A. Gleich, C. Carl), doplněných veselohrami F. L. Schrödera, A. W. Kotzebua nebo soudobého E. Raupacha. Představení komentoval v deníku Bohemia A. Müller, přičemž na úvod mírnil přílišná očekávání od herce, jenž v Praze dlouho nehrál a nabádal neposuzovat Sch. herectví podle výkonů, s nimiž pražské divadelní prostředí opouštěl. V představeních oceňoval hercův smysl pro detail, jehož používal k dosažení komických efektů, chválil gesta, postoje a pohybové schopnosti, působící komicky jak beze slov, tak při deklamování textu. Současně se pozastavoval nad výběrem některých titulů, které pokládal za zastaralé (Bäuerleho kouzelná hra Fausts Mantel und Kappe) či nudné (Schröderova veselohra Der Schneider und sein Sohn).

Sch. byl autorem tří divadelních her. Hudebně-dramatickou travestii Prinz Hamlet prvně uvedlo Královské městské divadlo v Berlíně.Sch. ztvárnil Hamleta, L. Angely Krále (König), F. Beckmann Gustava a E. K. Rösicke Polonia. Hudební sekvence z děl W. A. Mozarta, V. Tučka, W. Müllera, J. Haydna a C. Ditterse v. Dittersdorfa vybral a zaranžoval zpěvák, skladatel a herec W. Ehlers. Sch. zde navázal na starší vídeňské travestie s hamletovským námětem, kus K. L. Gieseckeho s hudbou V. Tučka, Der travestierte Hamlet a Hamlet, Prinz von Tandelmarkt J. Perineta s hudbou W. Müllera. Napsal též veselohru Wenn nur der Rechte kommt a podle Goethova operního libreta List, Liebe und Rache jednoaktovou frašku Die Arsenikbüchse. Obě zařadil na program rozlučkového představení ve Vratislavi, jež bylo zároveň jeho beneficí.
Sch. byl povahově temperamentní a vznětlivý,  na své rozčilení dokázal záhy zapomenout. Od mládí, o němž zřejmě kvůli obtížným hereckým a existenčním začátkům nerad hovořil, pěstoval zálibu v lovu a rozebírání a sestavování starých hodin.    

Sch. působení v Praze 1800–13 bylo důležitým obdobím jeho divadelní kariéry. Zažil téměř celou Liebichovu umělecky hodnotnou ředitelskou éru. Vypracoval se v herce schopného dostát v divadelním provozu činoherním i hudebně-dramatickým úkolům s  převahou rolí komického charakteru. Jeho odchod byl proto vnímán nejen jako citelná ztráta dobrého komika, ale i zkušeného divadelníka, třebaže se při představeních občas neubránil pokleslé komice a extemporování. Poslední hostování ukázalo pražskému obecenstvu vyzrálost Sch. herectví, zároveň bylo začátkem 30. let už zjevné, že se bäuerlovská fraška s postavou Staberla přežila. 

Role

Ständetheater Prag (Stavovské divadlo Praha)
 
Peter (A. Kotzebue: Menschenhaß und Reue) – 1800; Monostatos (W. A. Mozart: Die Zauberflöte) – 1808; Paul (I. F. Castelli, h. J. Weigl: Die Schweizerfamilie) – 1810; Ali (A. E. M. Grétry: Zemire und Azor) – 1813; Peter Gutschaaf (A. Kotzebue: Die Organe des Gehirns), Max (A. Kotzebue: Das Intermezzo oder Der Landjunker erstenmal in der Residenz) – ?; Hanns Klachel (K. Guolfinger v. Steinsberg: Hanns Klachel von Przelautsch oder Das Rendezvous auf der Neuen Alee) – ?; Elias Marder (A. Kotzebue: Die Brandschatzung), Truffaldino (F. L. Schröder dle C. Goldoniho: Diener zweier Herren), Treuhold Fledermaus (A. Bäuerle: Fausts Mantel und Kappe), Vortheil, Notar (C. Lebrun: No. 777), Staberl, Parapluiemacher (C. Carl: Staberl als Freischütz), Zacharias Haselnuß (t. J. A. Gleich dle K. A. Musäuse: Die drei Schwestern, h. W. Müller: Adler, Fisch und Bär), Agamemnon Pünktlich (A. Albini: Kunst und Natur), Blasebalg, ein Koch (C. Blum dle E. Scribeho: Der Sekretär und der Koch), Staberl, Parapluimacher (A. Bäuerle: Die Bürger in Wien), Michel, ein Gartner (A. Kotzebue: Der verbannte Amor oder Die argwöhnischen Eheleuten), Grauschimmel, ein Pächter der Gräfin (A. Kotzebue: Der Rehbock), Ivan Fedrowisch, Hettmann der Kosaken (A. Kotzebue: Die Verschwörung auf Kamtschatka), Hildebrand, Wechsler und Lotterie Einnehmer (E. Raupach: Der Wechsler), Rapid, ein reicher Schneider (F. L. Schröder: Der Schneider und sein Sohn) – 1832.  

Stadttheater Breslau (Městské divadlo Vratislav)

Wirt (G. E. Lessing: Minna von Barnhelm), Sprecher im I. Chor (F. Schiller: Die Braut von Messina) – 1815; Staberl (A. Bäuerle: Die Bürger in Wien) – 1819; Franz Moor (F. Schiller: Die Räuber) –?, Hamlet (W. Shakespeare: Hamlet, Prinz von Dänemark) –?, Mephistopheles (J. W. Goethe: Faust) –?; Johann, Bedienter (H. L. Schmelka: Wenn nur der Rechte kommt), Todtbring, der Quacksälber (H. L. Schmelka dle J. W. Goetha: Die Arsenikbüchse) – 1824.  

Königstädtisches Theater Berlin (Královské městské divadlo Berlín)
 
Meister Strack, ein Schneider (F. Drieberg, h. F. Fränzl, F. Paer, W. A. Mozart, G. Rossini, G. Paccini, S. Mercadante, F. Drieberg, W. Ehlers: Der Sänder und der Schneider), Herr v. Horst (C. Lebrun: Sympathie), Ein Sattler (G. F. W. Großmann: Nicht mehr als sechs Schüsseln), Porter, der Friedensrichter (E. Raupach: Der geraubte Kuß), Adam, Dorfrichter (H. Kleist: Der zerbrochene Krug), Sander (C. Ditters von Dittersdorf: Das rothe Käppchen), Jodel (t. E. Schikaneder, h. [S. H.] Friedel/J. J. Haibel: Der Tiroler Wastel), Der Invalide (L. Meyer dle E. B. J. Delrieu: Der Eifersüchtige wider Willen), Sichel (C. Ditters v. Dittersdorf: Doctor und Apotheker), Staberl (A. Bäuerle: Staberl und Urschel), Mertens, ein Landmann (G. Hagemann: Der Doppelpapa), Fabritius, ein Krämer (A. W. Iffland: Der Hausfrieden), Purzel (L. Angely: Herr Blaubart oder Das geheimnissvolle Cabinet), Schieberl, Schreiber (K. Meisl: Die Heirath durch die Guterlotterie), Don Mendoza (L. Meyer: Die Entführung) – 1825; Belton, ein englische Baronet (L. Angely dle M. E. G. M. Theaulon de Lambert: Dover und Calais), Knochen (F. L. Schröder: Heirath durch ein Wochenblatt), Herr von Schmatz (G. N. Bärmann: Der Oberrock), Pachter Grauschimmel (A. W. Kotzebue: Der Rehbock), Graf Fedehelm (F. K. Lippert: Die seltsame Audienz), Türkennagel (A. Albini: Die Bekehrten, oder Die türkische Educationsrath), Mismuth, reicher Gutsbesitzer (J. A. Gleich, h. J. Drechsler: Der Berggeist oder Die drei Wünsche), Johann, Bedienter (J. F. Jünger: Der Strich durch die Rechnung), Don Ranudo de Colibrados (A. W. Kotzebue: Don Ranudo de Colibrados) – 1826; Andrea del Camari (J. L. Deinhardstein: Das Bild der Danae), Barnabas, Thürsteher (W. Vogel: Vier Schildwachen auf einem Posten), Morillos (F. L. Schmidt: Cervantes Portrait), Gottfried, Nachtwächter in Rodaun (K. Meisl, h. W. Müller: Der Kirchtag zu Petersdorf oder Die beiden Nachtwächter), Hans Habersack (W. Alexis: Der verwunschene Schneidergesell), Graf Hildebrand (I. F. Castelli: Roderich und Kunigunde), Voigt in Jetta´s Burg (J. A. Gleich, h. F. de P. Roser: Jetta, die schöne Zauberin oder Die Wolfsbrunnen) – 1827; Zacharias Haselnuß (J. A. Gleich, h. W. Müller dle K. L. Musäuse: Adler, Fisch und Bär) – 1829; Hans Reinfeld, ein reicher Müller ( K. Meisl, h. F. Gläser: Der Müller und sein Kind), Longimanus, Geisterkönig (F. Raimund, h. J. Drechsler: Der Diamant des Geisterkönigs) – 1830; Staberl (C. Carl: Staberl´s Reiseabenteuer) – 1833; Herr von Zwiedler (E. Raupach: Laßt die Todten ruhen), Pachter Feldkümmel (A. W. Kotzebue: Die Belagerung von Saragossa oder Pachter Feldkümmel) – 1834; Baron Pappendeckel (J. Perinet, h. W. Müller: Die Schwestern von Prag) – 1837.                  

Hry

Prinz Hamlet, travestie na motivy starších titulů tohoto žánru a námětu s hudbou různých skladatelů, Königlichestadt Theater Berlin; Wenn nur die Rechte kommt, veselohra; Die Arsenikbüchsel, fraška podle libreta J. W. Goetha k opeře List, Liebe und Rache, oba tituly  provedeny 1824 ve Vratislavi v rámci Sch. posledního představení a benefice.

Prameny

AHMP: matrika oddaných, sig. HV 07, 1801–1812 (Sch. sňatek s herečkou Magdalenou Allramovou, 18. 8. 1808 u sv. Havla na Starém Městě pražském, svědci Karl Blumauer a Ludwig Reinecke, herci StD); matrika narozených, sig. HV N9, 1801–1811 (narození syna Johanna Josepha 30. 11. 1808, kmotry herec Joseph Allram, divadelní ředitel [Johann] Karl Liebich a herečka Augusta Czermaková); Rukopisy, sv. 1, 7996 Journal aller auf der k. ständischen Bühne zu Prag aufgeführten Trauer– Schau – Lust-Spiele, Opern, Possen Balletts, Concerte und sonstige Productionen von 16ten Juli 1815bis 30ten April 1834 [tzv. Martincův soupis].

NMd: cedule StD z roku 1832.

Literatura

Litteratur und Theater Zeitung (Berlin) 8. 1. 1780, 17. 3. 1781 (angažmá Sch. matky M. Schmelky roz. Bittner v Markraběcím dvorním divadle ve Schwedtu); Theater Kalender auf das Jahr 1783 (Gotha), s. 291, 1785, s. 201, 1786, s. 165–167, 1789, s. 147, 1790, s. 235 (divadelní angažmá Sch. a jeho rodičů); Zeitung für die elegante Welt (Leipzig) 28. 6. 1806, 16. 3. 1807, 10. 3. 1810; Almanach fürs Theater 1807 (Berlin), s. 350, 1808, s. 238–239, 1809, s. 158; Prager Theater Almanach auf das Jahr 1808 (Prag), s. 7–8 (Sch. herecký debut ve StD), 1809, s. 9–10; Gesamtausgabe; Wiener Theater Zeitung 6. 4. 1813, 1. 5. 1813; Wiener Zeitschrift 11. 9. 1830, 14. 12. 1830; Morgenblatt für gebildete Stände (Stuttgart, Tübingen) 10. 8. 1813 (Sch. odchod z Prahy); Tagebuch der deutschen Bühnen (Dresden) 1825, s. 85–88, s. 220, s. 285–286, 1826, s. 18, s. 50–51, s. 209, s. 308–309, 1827, s. 11–14, s. 90–91, s. 107–108 (Sch. role v Königstädtisches Theater v Berlíně); Berliner allgemeine musikalische Zeitung (Berlin) 11. 7. 1829; Bohemia, ein Unterhaltungsblatt (Prag) 17. 8. 1832, 21. 8. 1832, 24. 8. 1832, 26. 8. 1832, 31. 8. 1832, 2. 9. 1832, 7. 9. 1832, 9. 9. 1832, 14. 9. 1832 (Sch. hostování ve StD); Der Wanderer (Wien) 26. 5. 1833, 5. 3. 1834, 19. 9. 1834 ● úmrtí a nekrology: Almanach für die Freunde der Schauspielkunst auf das Jahr 1837 (Berlin), s. 69–73; Neuer Nekrolog der Deutschen 1833 (Ilmenau, nekrolog  M. Schmelkové), (Weimar) 1839, s. 490–501 ● Bohemia (Prag) 20. 9. 1877 (Sch. pražské angažmá v letech 1800–1813, popsané O. Teuberem v cyklu jeho divadelně-historických statí: Die Prager Bühne seit den ältesten Zeiten. Guardasoni´s Schauspiel. – Regie Liebich); R. Angermüller: Wenzel Müller und „sein Leopoldstädter Theater,“ Wien, 2009, s. 25, s. 37, s. 78–79, s. 97, s. 244; J. Balvín, A. Scherl, J. Pokorný: Vídeňské lidové divadlo od Hanswursta Stranitzkého k Nestroyovi, Praha 1990, s. 124–134; O. Teuber II., s. 387; M. Schlesinger: Geschichte des Breslauer Theaters I. 1522–1841, Berlin 1898, s. 115–165; J. Ludvová: Historický repertoár Stavovského divadla 11. 9. 1796 – 30. 6. 1815, Praha 2015 (online, cit. 30. 5. 2018), URL: http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Studie_a_dokumenty; Schmelka, Heinrich Ludwig in Carl Maria Weber Gesamtausgabe (online, cit 30. 5. 2019), URL: https://weber-gesamtausgabe.de/de/A008208.html.

Kosch, Ulrich, Wurzbach, ADB, Deutsche Biographie

Vznik: 2019
Autor: Martin Hanoušek