Píša, Antonín Matěj: Porovnání verzí

Verze z 5. 8. 2019, 08:48

Otec byl účetním v občanské záložně ve Volyni, matka dcerou strojvedoucího z Nymburka. Manželka Marie Píšová, roz. Manová (1904–1983), vystudovala bohemistiku a estetiku na FF UK. Od sňatku 1929 prožili společně celý život ve skromném bytě na Smíchově; manželství zůstalo bezdětné.

Obecnou školu P. vychodil v rodišti, 1914 nastoupil na písecké gymnázium. Již během gymnaziálních let se účastnil veřejného a kulturního života v Písku; ve studentském časopise Ruch otiskoval básně a jako mluvčí středoškolských studentů úvahy k poválečné organizaci školství a kulturního života. 1919 vystoupil z katolické církve a vstoupil do sociální demokracie, jejímž aktivním členem byl až do 1948. Určující přátelství se Z. Kalistou a J. Wolkerem otevřelo P. pražský literární svět, přimkl se ke vznikajícímu hnutí avantgardy. Seznámení s F. V. Krejčím v literární soutěži České akademie věd a umění 1920 předznamenalo dráhu novináře a divadelního a literárního kritika. Po maturitě (1921) se zapsal na FF UK v Praze. Studoval bohemistiku a germanistiku, mezi jeho učitele patřili J. Jakubec, M. Hýsek, A. V. Kraus, J. Vlček nebo V. Tille. Stěžejním pro P. další směřování bylo setkání a trvalé přátelství s O. Fischerem, který vedl jeho dizertační práci o O. Theerovi. Později dopracované a ve dvou svazcích vydané dílo je dosud nejucelenější monografií básníka a autora dramatické básně Faëthón.

Od 1919 P. spolupracoval jako básník i esejista zejména s levicově orientovanými literárními časopisy (do 1925 Červen, Proletkult, Orfeus, Rudé květy, Socialista, 1925–31 Kmen, Host, Sever a Východ, Čin, Tribuna a Rozpravy Aventina). První meziválečné roky se v jeho tvorbě vyznačovaly radikalismem, útočnou polemikou a nekritickým přijetím socialistických ideálů. Proletářství v P. interpretaci neznamenalo podporu požadavků dělnických vrstev, ale změnu myšlení celé společnosti a důraz na nemateriální hodnoty. V marxisticko-leninské filozofii shledával jediné východisko k dosažení společenské stability. Patřil mezi zakládající členy Literární skupiny (1921), po roce však pro nesouhlas s příliš vágním humanismem  společně s J. Wolkerem odešli a vstoupili do Svazu moderního umění Devětsil, který v témže roce kvůli převládajícímu poetistickému zaměření opustili. 1921–25 P. vydal pět básnických sbírek.

Výrazně zasáhl do diskusí o směřování české kultury v novém státě: v ostrém sporu s M. Ruttem (1920–22) definoval válečný účinek na hodnoty nastupující generace. Odmítl Ruttovu kritiku socialisticky orientovaného umění a důraz na věčné otázky lidské existence. Naproti tomu stavěl povinnost umělce „čeřit povrch“ doby a přinášet její obraz. V polemických článcích se vymezil vůči pragmatické generaci bratří Čapků a jejímu pojetí vyhrocené individuality. Pozdějším zpochybněním autenticity Ruttova díla vyvolal širokou mediální odezvu, která skončila žalobou a složitým soudním řízením mezi P. a Ruttem (1924–28). Striktní přístup k axiomům umělecké i žurnalistické práce (aktuálnost, dobovost a společensko-politický dosah) byl příznačný pro P. celoživotní působení jako kritika, redaktora i spisovatele.

Po úmrtí J. Wolkera (1924), rozpadu proletářského hnutí a z deziluze nad dalším uměleckým směřováním Devětsilu začal spolupracovat s Právem lidu jako divadelní a literární kritik. Nejprve (1925–28) jako zástupce O. Fischera, současně byl samostatným referentem Večerníku Práva lidu, 1927 obhájil dizertační práci a stal se redaktorem Práva lidu, 1938 vedoucím kulturní rubriky listu. O. Fischera nahradil i v německojazyčném dvouměsíčníku Prager Rundschau, kam psal 1936–37 pravidelné přehledy o aktuálním divadelním dění.

Prestižní postavení a finanční zabezpečení přineslo P. myšlenkové zklidnění. Zanechal básnické tvorby a marxisticky angažovaných textů do avantgardních, proletářských a komunistických periodik. Do tzv. generační diskuse 1929–30 (vztah avantgardy k socialistickému realismu) již nezasáhl a ve 30. letech se k teoretickým otázkám nového umění více nevyjadřoval. Umírněná, věcná povaha, potřeba myšlenkové individuality a odmítnutí dogmatismu sovětské kulturní politiky vedly k P. odklonu od revolučního marxismu a sepjetí se sociálně-demokratickým hnutím. Veřejná zdrženlivost vůči dobové situaci a uměleckým sporům mu umožnila kontinuální žurnalistickou, později nakladatelskou a literárněvědnou činnost, kterou nepřerušil ani v období Protektorátu a komunistického režimu.

Po zrušení Práva lidu v prosinci 1938 přešel s částí redakce do nově vzniklé Národní práce (1939–41), 1942–45 byl redaktorem ve stejnojmenném nakladatelství, po osvobození krátce pracoval v deníku Práce. V červnu 1945 přijal post dramaturga Národního divadla v Praze, ale po první poválečné sezoně se vrátil k novinářské činnosti. V sezoně 1946/47 byl uměleckým kritikem Práce, 1947/48 Práva lidu. Po válce byl souzen podle dekretu o trestání provinění proti národní cti za článek „Potěšitelná bilance“ (Národní práce 8. 8. 1944), ale jeho obsah byl shledán apolitickým a P. byl 1947 soudem osvobozen. V červnu 1948, v důsledku vynuceného sloučení ČSSD s KSČ a zániku Práva lidu, činnosti divadelního a literárního redaktora trvale zanechal. Podal žádost o vstup do KSČ a k 1. 7. 1948 se stal řádným členem. K témuž datu získal post šéfredaktora nakladatelské sekce Práce. S novým režimem se neztotožnil a 1950 byl propuštěn z nakladatelství. Zůstal bez stálého zaměstnání a opakovaně čelil záměru strany vystěhovat jej mimo Prahu. 1952 byl přijat do Ústavu pro českou literaturu ČSAV (připravil kritické vydání díla J. Wolkera). 1954 se stal redaktorem v nakladatelství Československý spisovatel, během devíti let napsal přes 500 lektorských posudků literárních děl k interním potřebám redakce. U příležitosti šedesátých narozenin (1962) mu byl udělen Řád práce. 1963 odešel do důchodu a připravoval k vydání soubory svých statí a kritik z oblasti literatury (Stopami poezie, Stopami prózy). 1964 uzavřel s Divadelním ústavem smlouvu o sepsání monografie o O. Fischerovi; k vydání však nedošlo. Připravovaný soubor P. divadelních recenzí pod edičním vedením J. Trägera Stopami dramatu a divadla vyšel až po autorově smrti. Zemřel předčasně po dlouhodobé cévní a srdeční nemoci. Manželka Marie společně s R. Skřečkem 1969–82 uspořádala čtyři výbory P. textů, kritik a esejů věnovaných literatuře a divadlu (Dvacátá léta, Třicátá léta, Divadelní avantgarda, K vývoji české lyriky).

Od počátku 20. let byl P. soustavný kritik a interpret české literární produkce. Mezi 1925–48 ve více než 1200 divadelních referátech reflektoval prakticky celý pražský divadelní život. V kritikách se věnoval především rozboru dramatického textu, který považoval za dominantní a určující prvek všech divadelních složek. Na rozdíl od Tilleho školy, J. Vodáka a Zichovy Estetiky zdůrazňoval úlohu dramatika; jevištní interpretaci v duchu dramatické předlohy považoval za rozhodující v hodnocení inscenace. Syntetickým přístupem navazoval na svého učitele O. Fischera. Literárněhistorické vzdělání, teoretická fundovanost i znalost světové umělecké produkce P. umožnovala posuzování dramatického díla v intertextuálních vztazích a nejširším ideovém kontextu. Zahraniční cesty za poznáním západoevropské i balkánské divadelní tvorby v průběhu meziválečných let postupně prohloubily jeho vnímavost k dramatickému tvaru a osobitosti hereckého výkonu. Od divadelního představení vyžadoval srozumitelnost, promyšlenost a jasný umělecký i dramaturgický záměr. Neuznával abstraktnost a efektnost, kritizoval nahodilost a tematickou neaktuálnost. Oceňoval improvizaci, byla-li součástí pevně dané dramatické konstrukce. Nevynikal slovesnou virtuozitou, jeho doménou byla věcnost úsudku a střízlivost podání.

Odmítl sociální tematiku hry, viděl-li v ní neautentický pokus a neživotnost (Mahenova Jánošíka označil za primitivní symbol sociální zápasu). Ve 30. letech docenil tvorbu K. Čapka a jeho protiválečné umělecké tažení. Působení J. Kvapila a K. H. Hilara v Národním divadle vnímal jako protikladná období nejprve herecké, poté režisérské dominance. Teprve u O. Fischera shledával promyšlenou dramaturgickou práci a cit pro dramatikovo dílo. Od počátku své referentské činnosti důsledně sledoval vývoj pražských avantgardních scén. Přes dílčí výhrady vítal jejich společenskou reflexivnost, propojení závažnosti a vtipu, grotesknosti a ironizujícího tónu, svěží tempo, scénografickou invenci, dynamickou souhru všech inscenačních složek. Nejvýše hodnotil režie J. Honzla pro jejich přísný řád, elementárnost, střídmost, soustředěné zvnitřnění. Kritičtější byl k režijní práci J. Frejky, jemuž vytýkal přílišnou improvizaci, nedostatečnou promyšlenost i výběr repertoáru. Obsáhlými analýzami provázel éru E. F. Buriana a jeho divadla „D“. Kritizoval občasné efektní, překombinované nadužívání uměleckých prostředků, vyzdvihoval režijní důvtip, satirické výpady a literární parodie, hledání nových cest inscenační praxe, nevšední míru scénické básnivosti, taneční choreografii, technickou dokonalost, důraz na společenskou aktuálnost, politické a sociálně-kritické motivy v historických hrách. Generační i umělecká spřízněnost a zároveň kritický odstup činí z P. kritik cenný obraz českého avantgardního divadla.

Po skončení války zaujal vedle trojčlenného vedení činohry Národního divadla (K. Dostal, J. Honzl, J. Průcha) post dramaturga,  na němž osvědčil pečlivost a uvážlivost. Přesně rozvržený plán činohry byl až kanonickým výběrem světové i české dramatiky, který položil základy budoucího kmenového repertoáru (Molière: Misantrop, J. K. Tyl: Jan Hus, N. V. Gogol: Ženitba, K. Čapek: Matka, G. B. Shaw: Pygmalion). Zvláště v kontextu dalších sezon vyniká rozmanitost a mnohotvárnost původních novinek (O. Scheinpflugová: Guayana, J. Drda: Hrátky s čertem, Z. Němeček: Penězokaz, J. a M. Tomanovi: Vinice, E. Konrád: Skřivan a smršť). Pozoruhodný záměr nového nastudování Theerova Faëthóna zůstal neuskutečněn i pro P. odchod z divadla v červenci 1946, způsobený jeho rostoucím nesouhlasem s poválečným divadelním děním v zemi.

Veřejně jej vyslovil v obsáhlé přednášce o stavu českého divadelnictví v Klubu sociální demokracie (listopad 1946); hovořil o samoúčelném pokusnictví, horlivém amatérismu, povrchnosti, bezbarvé shodě. Dovršil tak rozchod s politicky angažovanými příslušníky generace meziválečné avantgardy. Divadelně-kritické texty z 1946–48 již svým vzpomínkovým akcentem předznamenávají konec referentské činnosti. 1948 P. uzavřel činnost divadelního kritika jubilejními statěmi k výročím Národního divadla (1868, 1898, 1918) a symbolicky posledním článkem, připomínajícím O. Fischera (desáté výročí úmrtí). P. zdůrazňoval lidové aspekty a integrační význam českého divadla v 19. století, z období první republiky pak akcentoval zařazení sociálně kritických témat do repertoáru a společenský přínos levicově angažovaného divadla (docenil však i význam dramatiků J. Hilberta a V. Dyka). Přihlásil se k programovým textům J. Vodáka, V. Tilleho a O. Fischera. Touto deklarovanou kontinuitou tvořil alternativní levicově orientovanou interpretaci vývoje a smyslu českého divadla k importovaným tezím dogmaticky ždanovovského kurzu, prosazovaného J. Honzlem, M. Kouřilem a J. Kopeckým.

Ukončení divadelně-kritické činnosti po únoru 1948 bylo svobodným rozhodnutím autora a vyplývalo z povahy P. třicetileté žurnalistické práce: nechuť vůči nekritickému optimismu, schematičnosti, zploštělosti a normotvornosti další působení v prostředí nesvobodného režimu a jím propagovaného socialistického realismu vylučovala. Pokračování by znamenalo popření nejzákladnějších principů P. umělecké kritiky: neúplatné kritičnosti, vnitřní pravdivosti, objektivity soudu. Ani postupné uvolnění veřejného a kulturního života od konce 50. let nepřimělo P. k přijetí univerzitní funkce či k návratu k žurnalistické práci. Do smrti zůstal intelektuálem v ústraní, interpretem odkazu uměleckých osobností přelomu 19. a 20. století (A. Sova, S. K. Neumann, K. Toman, V. Dyk, O. Fischer, J. Hora, I. Olbracht, M. Majerová, J. Wolker aj.).

Pseudonymy, šifry

A. Šíp, -a, amp, AMP, A. M. P., p.p., P., pš, -š-, -ša

Teatralia

Soudy, boje a výzvy z let 1920–1922, Praha 1922; Směry a cíle. Kritické listy z let 1924–1926, Praha 1927; Otakar Theer I-II, Praha 1928 + 1933; Soupis repertoáru Národního divadla v Praze, Praha 1939 [s H. Doleželem]; Jaro Národního divadla v Praze 1945, Praha 1946, s. 32–38; O smyslu a poslání Národního divadla. Na okraj tří jubileí 1868 – 1898 – 1918, Praha 1948; Květen – měsíc Národního divadla, Svět žen 2, 1948, s. 4; Dramatická pozůstalost Otokara Fischera, Divadelní zápisník 3, 1948, s. 149–161; List k jubileu, Plamen 6, 1964, s. 162–164; Stopami dramatu a divadla, Praha 1967; Dvacátá léta, Praha 1969, Třicátá léta, Praha 1971, Divadelní avantgarda, Praha 1978.

Prameny

SOA Třeboň: Sbírka matrik, Volyně 26A, s. 41.

LA PNP: osobní fond.

Literatura

F. Götz, Host 2, 1922/23, s. 126 [polemika s Wolkerovou a P. kritikou manifestu Lit. skupiny] ● ref. Soudy, boje, výzvy: M. Pujmanová-Hennerová, Tribuna 14, 24. a 28. 1. 1923; V. B. [Václavek], Československé noviny 4. 2. 1923 → Tvorba a skutečnost, Praha 1980; Z. Kalista Host 2, 1922/23, s. 160; J. Knap, Cesta 5, 1922/23, s. 464; A. N. [Novák], Lidové noviny 7. 10. 1923; J. Hora, Proletkult 2, 1923/24, s. 14 ● ref. Směry a cíle: F. Götz, Host 6, 1926/27, s. 181; J. B. Čapek, Kmen 1, s. 143; P. F. [P. Fraenkl], Rozpravy Aventina 2, 1926/27, s. 167; J. H. [J. Hora], Rudé právo 20. 2. 1927; E. Vachek, Právo lidu 27. 2. 1927; B. Jedlička, Nové Čechy 10, 1926/27, s. 279; J. Fučík, Tvorba 2, 1927/28, s. 139 → Stati o literatuře, Praha 1951; J. L. Fischer, Jihočeský přehled 3, 1928, s. 155 ● spor s M. Ruttem: B. Fučík, Host 7, 1927/28, s. 193; J. O. Novotný, Cesta 10, 1927/28, s. 328, 376, 390, 559; O. Fischer, Lidové noviny 15. 3. 1928 + O metaforách v kritice, Literární svět 1, 1927/28, č. 15 → Slovo o kritice, Praha 1947; prohlášení A. M. P. a M. Rutteho, Lidové noviny 1. 6. 1928; anketa (O. Fischer, J. Hora, F. X. Šalda, K. Toman, S. K. Neumann aj.), Literární noviny 1928, č. 7–8 ● ref. Ed. J. Wolker: Dílo: G. [F. Götz], Literární svět 1, 1927/28, č. 8; B. V. [B. Václavek], Revue Devětsil 1, 1927/28, s. 230; -rna- [F. Kovárna], Signál 1, 1928/29, s. 61 ● ref. O. Theer: j. v. [J. Vodák], České slovo 1. 6. 1928 a 1. 6. 1933; -a- [J. Hora], Rudé právo 17. 6. 1928; M. Pujmanová, Tribuna 24. 6. 1928; G. [F. Götz] Národní osvobození 4. 7. 1928 a 1. 5. 1933; K. [F. V. Krejčí], Právo lidu 29. 7. 1928 a 6. 7. 1933; A. N. [A. Novák] Lidové noviny 11. 6. 1933; Kp. [J. Knap], Venkov 13. 6. 1933; F. X. Šalda, Šaldův zápisník 5, 1933, s. 357 ● ref. Soupis repertoáru ND: kd [E. Konrád], Lidové noviny 30. 1. 1940; -jv- [J. Vodák], České slovo 31. 1. 1940; jtg [J. Träger], A-Zet 5. 2. 1940; K. P. [Polák], Národní práce 16. 2. 1940; K. Engelmüller, Národní politika 6. 3. 1940; M. Rutte, Národní listy 17. 3. 1940 ● k padesátinám: F. Götz, Literární noviny 1, 1952, č. 13, s. 6; jtg [J. Träger], tamtéž, č. 14, s. 5 ● J. Träger, Svobodné slovo 10. 5. 1962 [k pětapadesátinám] ● k šedesátinám: J. Petrmichl, Literární noviny 8, 1959, č. 16, s. 4–5; -jb- [J. Brabec], Kulturněpolitický kalendář 11, 1962, s. 146; J. Hájek, Plamen 4, 1962 s. 75–78; J. Honzík, Rudé právo 7. 5. 1962; J. Träger, Divadelní noviny 5, 1962, č. 20/21, s. 11; vd. [V. Dostál], Kultura 6, 1962, č. 19, s. 5  ● J. Petrmichl, in A. M. Píša: Stopami poezie, Praha 1962 [předmluva] → Literatura mého srdce, Praha 1979 ● J. Petrmichl, Z dějin české literární kritiky, Praha 1965, s. 396–438 ● nekrology: J. Brabec, Literární noviny 15, 1966, č. 10, s. 4; J. Pilař, tamtéž; Z. Pešat, Česká literatura 14, 1966, s. 149–151; F. Buriánek, Impuls 1, 1966, s. 176–177; V. Závada, tamtéž, s. 340; E. Petiška, tamtéž, 342–343; J. Kristek, tamtéž, s. 344; A. Hůlka, Jihočeská pravda 6. 3. 1966; K. Jangl, Lidová demokracie 6. 3. 1966; M. Florian, Listy klubu přátel poezie 1966, č. 3 s. 5 ● J. Träger, in A. M. Píša: Stopami dramatu a divadla, Praha 1967 [doslov] ● ref. Stopami dramatu a divadla: F. Götz, Divadelní noviny 3. 5. 1967; vbk [V. Běhounek], Práce 30. 7. 1967; Z. Hořínek, Host do domu 14, 1967, s. 64–66; Š. Vlašín, Impuls 2, 1967, s. 771–772; P. Rouček, Česká literatura 16, 1968, s. 707–711, Z. Pešat, Literární listy 1968, č. 7, s. 9 ● Z. Kalista, Tváře ve stínu, České Budějovice 1969, s. 145–180 ● ref. Dvacátá léta: M. Petříček, Práce 27. 6. 1969; V. Pasková, Nové knihy 1969, č. 22, s. 1; J. Kristek, Kmen 1, 1969, č. 7/8, s. 10–11; Z. Koňák, Hlas revoluce 22, 1969, č. 24, s. 5; E. Havlíček, Obroda 2, 18/1969, s. 16–21; I. Vaško, Slovenská literatúra 17, 1970, s. 561–562; L. Lantová, Česká literatura 18, 1970, s. 177–181 ● J. Černohorský: Písecká inteligence, studentstvo a pokrok, Levá fronta 1970, č. 9, s. 13; J. Soukup: „Generace přejetá lafetou“, Květy 21, 1971, s. 28–29; ● k 70. výr. nar.: hey [J. Heyduk], Lidová demokracie 10. 5. 1972; M. P. [M. Píšová], Naše rodina 4, 1972, č. 19, s. 13; J. W. [Wenig], Svobodné slovo 11. 5. 1972; V. [M. Veselá-Janů], Práce 11. 5. 1972; J. Hájek, Tvorba 1972, č. 20, s. 8-9; B. Truhlář, Slovenská literatúra 19, 1972, s. 292–294; V. Braun, Výběr z prací členů Historického klubu při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích 9, 1972, s. 26–28; J. Rybák, Tvorba 1972, č. 23, příl. LUK ● Personální bibliografie s ukázkami z díla, České Budějovice 1973 ● V. Dostál: Směr Wolker, Praha 1975 [o P. kritické činnosti na poč. 20. let] + Zkouška marxistické kritiky, Česká literatura 23, 1975, s. 14–34; V. Závada: Krajina a lidé mého srdce, Praha 1975, s. 284–289; M. Škvařilová: Kritik a novinář A. M. P. ve třicátých letech, dipl. práce, Fakulta žurnalistiky (=FSV) UK, Praha 1978; Š. Vlašín: Strážce Wolkerova odkazu, Štafeta 9, 1979, s. 18–19 ● ref. Divadelní avantgarda: J. Gazda, Amatérská scéna 15, 11/1978, s. 17; A. Závodský, Scéna 4, 20/1979, s. 4 ● Z. Trochová: Z korespondence J. Wolkra, Česká literatura 28, 1980, s. 281–282 ● k 80. výr. nar.: fk [F. Knopp], Lidová demokracie 8. 5. 1982, bj [B. Jirásek], Pravda 12. 5. 1982, M. Pohorský, Tvorba 1982, č. 20, příl. Kmen; Dv [J. Dvořák], Scéna 7, 1982, č. 9, s. 7; J. Urbánová, Literární měsíčník 11, 1980, č. 5, s. 44; V. Rzounek, tamtéž, s. 45–47; J. Pilař: O knihách a autorech 1982, č. 2, s. 21 ● P. Janoušek: Z bojů o charakter proletářského umění, Česká literatura 31, s. 545–547 + Kritik své doby, tamtéž 32, s. 169–170; DČD IV ● k 85. výr. nar.: M. Štemberková, Nové knihy, 19/1987, s. 1; D. Šajtar, Lidová demokracie 11. 12. 1987 ● J. Bílek: A. M. P., Jihočeská pravda 6. 1. 1989 ● Neznámý dopis Jaroslava Seiferta A. M. P. [z 6. 8. 1948], Rozeta 1991, s. 24 ● k 90. výr. nar.: B. Svozil, Právo lidu 12. 5. 1992; J. Sedláková, Haló noviny 12. 5. 1992 ● Z. Mráz: Důvěrný přítel J. Wolkra, Českobudějovické listy 12. 10. 1993; K. Votava, Lipík 3, 1994, č. 6, s. 6–7 [k 92. výročí nar.]; J. Polák: Třicet let od smrti A. M. P., Literární noviny 7, 1997, č. 33, s. 2; D. Blümová: Sto tváří jihočeské kulturní historie, Pelhřimov 2000, s. 334–337; J. Svoboda: Chvíle zrození generačního kritika, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Bohemica litteraria 50, 2001, s. 97–99; V. Hnízdo: Příklad kritického myšlení, Obrys 8, 2002, č. 19, s. 2 [k 100. výročí nar.]; J. Wiendl: Barbaři a apoštolové, Slovo a smysl 1, 2004, s. 154–175; Z. Malá: Cesta generace od revoluce k leknínům, in H. Šmahelová – J. Vojvodík eds.: Generace, skupiny a programy v literatuře, Příbram 2009, s. 87–111; V. Martínek: Světice Rosa, in S. Fedrová – A. Jedličková eds.: V Macurových botách, Praha 2009, s. 55–69 [formování levicové avantgardy na poč. 20. let]; J. Med: Literární život ve stínu Mnichova, Praha 2010 ● N. Macurová: Písemná pozůstalost A. M. P., Literární archiv 46, 2014, s. 504–508 + Lektor A. M. P., Praha 2015 [obs. soupis lektorských posudků A. M. P. uložených v písemné pozůstalosti, medailon a bibliografie autora] ● ref. Lektor A. M. Píša: J. Flaišman, Echo 7. 10. 2015 [online, cit. 17. 7. 2019], URL: http://www.ipsl.cz/index.php?id=815&menu=echa&sub=echa&str=echo.php; J. Šofar, Dobrá adresa 17,2016, č. 6, s. 26–27; A. Misař, Tahy 2016, s. 188–193.

BS, Čeští spisovatelé 20. století, Kunc, LČL, SČS 1964, SČS od 1945

Vazby

H

• Heslář

Vznik: 2019
Autor: Otto Drexler