Teige, Karel: Porovnání verzí
nahoru...
| Řádka 25: | Řádka 25: | ||
Dětství prožil v Neveklově na Benešovsku. Jeho otcem byl historik práva, pražský topograf a archivář hlavního města Prahy JUDr. et PhDr. Josef T. (1862–1921), člen České akademie věd a umění. Matka Johanna T., rozená Fousková (1877–1931), pracovala před svatbou v knihkupectví. Obecnou školu '''T.''' absolvoval soukromě, poté vystudoval Státní reálné gymnázium v Křemencově ulici v Praze (1911–19), kde se spřátelil s A. Hoffmeisterem, V. Vančurou, J. Voskovcem, J. Werichem ad. Na FF UK vystudoval dějiny umění a estetiku (1919–23), mezi jeho profesory patřil mj. F. X. Šalda. Velkou rigorózní zkoušku z estetiky a dějin umění složil 1946, ale doktorát nezískal, protože se nepřihlásil k závěrečné malé rigorózní zkoušce. J. Mukařovský připravoval 1948 '''T.''' habilitaci na UK, avšak neuskutečnila se. Už od gymnaziálních let '''T.''' překládal a byl literárně a výtvarně činný. 1920 spoluzaložil mezioborový Umělecký svaz Devětsil, spojující levicově smýšlející umělce, stal se jeho teoretickým mluvčím (do 1931), tvůrcem jeho uměleckého programu – poetismu – i spoluautorem jeho manifestů. Spoluzaložil a spoluvydával také stejnojmenný časopis (1920–32). Od 1924 byla '''T.''' celoživotní partnerkou Josefina (Jožka) Nevařilová (? – 1951), sociální pracovnice zaměřená na mládež, jež také překládala z francouzštiny (např. Baudelaira). Od počátku 40. let byla jeho stálou partnerkou také Eva Ebertová (1915–1951), dcera spisovatele J. S. Machara, která také překládala, mj. '''T.''' spisy. '''T.''' byl výrazně levicově orientován, zejména ve 20. letech podporoval KSČ a aktivně s ní spolupracoval, do strany však nikdy nevstoupil. Ve své rozsáhlé teoretické a kritické činnosti se věnoval především reflexi výtvarného umění, literatury, architektury, urbanismu a filmu (mezi jeho stěžejní knižní tituly patří ''Stavba a báseň'', 1927, ''Sovětská kultura'', 1928, ''Svět, který se směje'', 1928, ''Nejmenší byt'', 1932, ''Jarmark umění'', 1936, ''Surrealismus proti proudu'', 1938), divadlem se zabýval spíše okrajově. Ve 20. a 30. letech publikoval v širokém spektru časopisů i denního tisku (např. Čas, Kmen, Ruch, Červen, Host, Pásmo, Proletkult, ReD, Stavba, Život, Právo lidu, Lidové noviny, Rudé právo), po 1945 zejména v revue Kvart. Mnohé časopisy také (spolu)redigoval: Orfeus (1920/21), Musaion (1921), Stavba (1923–31), Disk (1923 a 1925), Host (1924), Pásmo (1924–25), ReD (1927–31), Země sovětů (1931–35), Doba (1934–35), Praha–Moskva (1936–37). Od počátku 20. let byl v intenzivním styku s francouzskými umělci (A. Breton, L. Aragon, P. Éluard, Le Corbusier, M. Ray aj.). Na začátku 30. let studoval v Bauhasu v Dessau, kde 1929–30 působil jako hostující docent sociologie architektury a estetiky. Kontakty a znalost zahraničního uměleckého dění si rozšiřoval také během cest po Francii (v Paříži poprvé 1922), SSSR (poprvé 1925), Německu, Rakousku, Itálii a Belgii. Jako zástupce české levicové inteligence se angažoval ve Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem (1925–37). Podílel se na vzniku a činnosti řady dalších organizací, mj. Klubu architektů, posléze Klubu socialistických architektů, Levé fronty, Svazu výtvarných umělců nebo Společnosti F. X. Šaldy. Coby činorodý iniciátor a organizátor kulturního dění psal předmluvy a doslovy k titulům zejména překladové prózy a poezie (mj. Baudelaire, Chaplin, Lautréamont, Verlaine) i průvodní texty k výtvarnických publikacím. Ve vlastní umělecké praxi se věnoval grafice, typografii a knižnímu designu (pro nakladatelství Melantrich, Odeon ad.), od poloviny 30. let vytvářel obrazové básně, koláže a fotomontáže. 1934 spoluzaložil českou Surrealistickou skupinu a byl jejím teoretickým mluvčím, po válce se sblížil s mladou generací českých surrealistů. Během moskevských politických procesů v druhé polovině 30. let kritizoval stalinskou justici. Po 1945 provedl sebekritiku některých svých postojů (pro Agitprop KSČ), přehodnotil i své pojetí surrealismu a zdůrazňoval nezávislost umění na politice. Také proto se od 1948 stal cílem agresivní antikampaně ze strany kulturní politiky KSČ. Její představitelé pozastavovali '''T.''' projekty, znemožnili mu veřejně vystupovat i publikovat a obviňovali ho na oborových grémiích i v komunistickém tisku z „trockismu“ či „kosmopolitismu“. '''T.''' se tehdy soustředil zejména na (nedokončené) sumarizující dílo ''Fenomenologie modern'''í'''ho umění'' a ineditní cyklus surrealistických „pracovních sborníků“ ''Znamení zvěrokruhu'', na němž se podílel autorsky i editorsky. Zemřel následkem srdečního infarktu, pohřben je na Vyšehradském hřbitově. Část jeho pozůstalosti byla zničena Státní bezpečností, do poloviny 60. let a znovu 1969–89 patřil '''T.''' k zakázaným autorům. | Dětství prožil v Neveklově na Benešovsku. Jeho otcem byl historik práva, pražský topograf a archivář hlavního města Prahy JUDr. et PhDr. Josef T. (1862–1921), člen České akademie věd a umění. Matka Johanna T., rozená Fousková (1877–1931), pracovala před svatbou v knihkupectví. Obecnou školu '''T.''' absolvoval soukromě, poté vystudoval Státní reálné gymnázium v Křemencově ulici v Praze (1911–19), kde se spřátelil s A. Hoffmeisterem, V. Vančurou, J. Voskovcem, J. Werichem ad. Na FF UK vystudoval dějiny umění a estetiku (1919–23), mezi jeho profesory patřil mj. F. X. Šalda. Velkou rigorózní zkoušku z estetiky a dějin umění složil 1946, ale doktorát nezískal, protože se nepřihlásil k závěrečné malé rigorózní zkoušce. J. Mukařovský připravoval 1948 '''T.''' habilitaci na UK, avšak neuskutečnila se. Už od gymnaziálních let '''T.''' překládal a byl literárně a výtvarně činný. 1920 spoluzaložil mezioborový Umělecký svaz Devětsil, spojující levicově smýšlející umělce, stal se jeho teoretickým mluvčím (do 1931), tvůrcem jeho uměleckého programu – poetismu – i spoluautorem jeho manifestů. Spoluzaložil a spoluvydával také stejnojmenný časopis (1920–32). Od 1924 byla '''T.''' celoživotní partnerkou Josefina (Jožka) Nevařilová (? – 1951), sociální pracovnice zaměřená na mládež, jež také překládala z francouzštiny (např. Baudelaira). Od počátku 40. let byla jeho stálou partnerkou také Eva Ebertová (1915–1951), dcera spisovatele J. S. Machara, která také překládala, mj. '''T.''' spisy. '''T.''' byl výrazně levicově orientován, zejména ve 20. letech podporoval KSČ a aktivně s ní spolupracoval, do strany však nikdy nevstoupil. Ve své rozsáhlé teoretické a kritické činnosti se věnoval především reflexi výtvarného umění, literatury, architektury, urbanismu a filmu (mezi jeho stěžejní knižní tituly patří ''Stavba a báseň'', 1927, ''Sovětská kultura'', 1928, ''Svět, který se směje'', 1928, ''Nejmenší byt'', 1932, ''Jarmark umění'', 1936, ''Surrealismus proti proudu'', 1938), divadlem se zabýval spíše okrajově. Ve 20. a 30. letech publikoval v širokém spektru časopisů i denního tisku (např. Čas, Kmen, Ruch, Červen, Host, Pásmo, Proletkult, ReD, Stavba, Život, Právo lidu, Lidové noviny, Rudé právo), po 1945 zejména v revue Kvart. Mnohé časopisy také (spolu)redigoval: Orfeus (1920/21), Musaion (1921), Stavba (1923–31), Disk (1923 a 1925), Host (1924), Pásmo (1924–25), ReD (1927–31), Země sovětů (1931–35), Doba (1934–35), Praha–Moskva (1936–37). Od počátku 20. let byl v intenzivním styku s francouzskými umělci (A. Breton, L. Aragon, P. Éluard, Le Corbusier, M. Ray aj.). Na začátku 30. let studoval v Bauhasu v Dessau, kde 1929–30 působil jako hostující docent sociologie architektury a estetiky. Kontakty a znalost zahraničního uměleckého dění si rozšiřoval také během cest po Francii (v Paříži poprvé 1922), SSSR (poprvé 1925), Německu, Rakousku, Itálii a Belgii. Jako zástupce české levicové inteligence se angažoval ve Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem (1925–37). Podílel se na vzniku a činnosti řady dalších organizací, mj. Klubu architektů, posléze Klubu socialistických architektů, Levé fronty, Svazu výtvarných umělců nebo Společnosti F. X. Šaldy. Coby činorodý iniciátor a organizátor kulturního dění psal předmluvy a doslovy k titulům zejména překladové prózy a poezie (mj. Baudelaire, Chaplin, Lautréamont, Verlaine) i průvodní texty k výtvarnických publikacím. Ve vlastní umělecké praxi se věnoval grafice, typografii a knižnímu designu (pro nakladatelství Melantrich, Odeon ad.), od poloviny 30. let vytvářel obrazové básně, koláže a fotomontáže. 1934 spoluzaložil českou Surrealistickou skupinu a byl jejím teoretickým mluvčím, po válce se sblížil s mladou generací českých surrealistů. Během moskevských politických procesů v druhé polovině 30. let kritizoval stalinskou justici. Po 1945 provedl sebekritiku některých svých postojů (pro Agitprop KSČ), přehodnotil i své pojetí surrealismu a zdůrazňoval nezávislost umění na politice. Také proto se od 1948 stal cílem agresivní antikampaně ze strany kulturní politiky KSČ. Její představitelé pozastavovali '''T.''' projekty, znemožnili mu veřejně vystupovat i publikovat a obviňovali ho na oborových grémiích i v komunistickém tisku z „trockismu“ či „kosmopolitismu“. '''T.''' se tehdy soustředil zejména na (nedokončené) sumarizující dílo ''Fenomenologie modern'''í'''ho umění'' a ineditní cyklus surrealistických „pracovních sborníků“ ''Znamení zvěrokruhu'', na němž se podílel autorsky i editorsky. Zemřel následkem srdečního infarktu, pohřben je na Vyšehradském hřbitově. Část jeho pozůstalosti byla zničena Státní bezpečností, do poloviny 60. let a znovu 1969–89 patřil '''T.''' k zakázaným autorům. | ||
| − | '''T.''' sestřenicí byla herečka, dramatička a spisovatelka Jarmila Svatá Fuksová (1903–1964). Manželkou jeho bratrance, teoretického fyzika Karla T., byla překladatelka polské prózy i dramat Helena T. (1902–1986). | + | '''T.''' sestřenicí byla herečka, dramatička a spisovatelka [http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Svatá,_Jarmila Jarmila Svatá Fuksová] (1903–1964). Manželkou jeho bratrance, teoretického fyzika Karla T., byla překladatelka polské prózy i dramat Helena T. (1902–1986). |
'''T.''' byl vůdčím teoretikem a vizionářem českého avantgardního umění 20. až 40. let. V českém prostředí prosazoval inspiraci aktuálními francouzskými, sovětskými, italskými a německými uměleckými směry. Byl iniciátorem a vykladačem poetismu, který osobitě spojoval s konstruktivismem, od 30. let prosazoval svébytné pojetí surrealismu. Myšlení o divadle i divadelní praxi ovlivnil především nepřímo, svou průkopnickou teoretickou i uměleckou činností v příbuzných oborech. Přestože jeho zájem o divadlo byl spíše okrajový, dobře se orientoval v aktuálním světovém divadelním dění. Prakticky a teoreticky se divadlu věnoval zejména na začátku své kariéry, v průběhu života se k němu vracel v příležitostných textech. Aktivně se podílel na činnosti divadelní sekce Devětsilu. Jako scénický a kostýmní výtvarník spolupracoval s režiséry J. Honzlem (mj. ''Prsy Tirésiovy'', 1926) i J. Frejkou, v jehož inscenaci ''Když ženy něco slaví'' (1926) také hrál. V textech o Osvobozeném divadle, publikovaných ve 20. letech vyzdvihoval novátorské pojetí divadla obou režisérů, jež považoval za obdobu literárního poetismu. Oceňoval směřování ke konstruktivismu, jehož sovětskou inspiraci – Mejercholdovy a Tairovovy inscenace – sledoval společně s Honzlem 1925 během návštěvy Moskvy. Konstruktivistickou inspiraci osobitě rozvíjel při spolupráci na scénografii k Honzlově ''Prsům Tiresiovým –'' tvořily ji nikoliv charakteristické dřevěné konstrukce, ale geometrické objekty. V duchu své představy o nutnosti proměny umění spjaté s revoluční proměnou společnosti odsuzoval ve 20. letech naturalistické a expresionistické divadlo jako „maloměšťácké“ a zastaralé, a prosazoval nové, experimentální pojetí divadla jako dynamického prostorového umění. V rámci svého příklonu k surrealismu ve 30. letech souzněl s Honzlovými inscenacemi ovlivněnými tímto směrem (mj. ''Poklad jezuitů'', 1935). Od divadla očekával ne odraz skutečnosti, ale pronikavost rentgenu a magické zrcadlení reality. Budoucnost však spojoval především s filmem, jemuž se teoreticky věnoval mnohem obšírněji (mj. v knize ''Film'', 1925). | '''T.''' byl vůdčím teoretikem a vizionářem českého avantgardního umění 20. až 40. let. V českém prostředí prosazoval inspiraci aktuálními francouzskými, sovětskými, italskými a německými uměleckými směry. Byl iniciátorem a vykladačem poetismu, který osobitě spojoval s konstruktivismem, od 30. let prosazoval svébytné pojetí surrealismu. Myšlení o divadle i divadelní praxi ovlivnil především nepřímo, svou průkopnickou teoretickou i uměleckou činností v příbuzných oborech. Přestože jeho zájem o divadlo byl spíše okrajový, dobře se orientoval v aktuálním světovém divadelním dění. Prakticky a teoreticky se divadlu věnoval zejména na začátku své kariéry, v průběhu života se k němu vracel v příležitostných textech. Aktivně se podílel na činnosti divadelní sekce Devětsilu. Jako scénický a kostýmní výtvarník spolupracoval s režiséry J. Honzlem (mj. ''Prsy Tirésiovy'', 1926) i J. Frejkou, v jehož inscenaci ''Když ženy něco slaví'' (1926) také hrál. V textech o Osvobozeném divadle, publikovaných ve 20. letech vyzdvihoval novátorské pojetí divadla obou režisérů, jež považoval za obdobu literárního poetismu. Oceňoval směřování ke konstruktivismu, jehož sovětskou inspiraci – Mejercholdovy a Tairovovy inscenace – sledoval společně s Honzlem 1925 během návštěvy Moskvy. Konstruktivistickou inspiraci osobitě rozvíjel při spolupráci na scénografii k Honzlově ''Prsům Tiresiovým –'' tvořily ji nikoliv charakteristické dřevěné konstrukce, ale geometrické objekty. V duchu své představy o nutnosti proměny umění spjaté s revoluční proměnou společnosti odsuzoval ve 20. letech naturalistické a expresionistické divadlo jako „maloměšťácké“ a zastaralé, a prosazoval nové, experimentální pojetí divadla jako dynamického prostorového umění. V rámci svého příklonu k surrealismu ve 30. letech souzněl s Honzlovými inscenacemi ovlivněnými tímto směrem (mj. ''Poklad jezuitů'', 1935). Od divadla očekával ne odraz skutečnosti, ale pronikavost rentgenu a magické zrcadlení reality. Budoucnost však spojoval především s filmem, jemuž se teoreticky věnoval mnohem obšírněji (mj. v knize ''Film'', 1925). | ||
Verze z 30. 5. 2019, 11:11
Vůdčí teoretik a vizionář českého avantgardního umění 20. až 40. let, ovlivnil také avantgardní divadlo, ač spíše nepřímo – především uváděním a osobitým promýšlením dobových uměleckých směrů z Francie a SSSR. V duchu levicové orientace české avantgardy odmítl „buržoazní“ divadlo zavedených scén; souzněl s divadelními experimenty rozvíjenými J. Frejkou a J. Honzlem v divadelní sekci Devětsilu – Osvobozeném divadle. Na některých inscenacích se i scénograficky a herecky podílel.
Dětství prožil v Neveklově na Benešovsku. Jeho otcem byl historik práva, pražský topograf a archivář hlavního města Prahy JUDr. et PhDr. Josef T. (1862–1921), člen České akademie věd a umění. Matka Johanna T., rozená Fousková (1877–1931), pracovala před svatbou v knihkupectví. Obecnou školu T. absolvoval soukromě, poté vystudoval Státní reálné gymnázium v Křemencově ulici v Praze (1911–19), kde se spřátelil s A. Hoffmeisterem, V. Vančurou, J. Voskovcem, J. Werichem ad. Na FF UK vystudoval dějiny umění a estetiku (1919–23), mezi jeho profesory patřil mj. F. X. Šalda. Velkou rigorózní zkoušku z estetiky a dějin umění složil 1946, ale doktorát nezískal, protože se nepřihlásil k závěrečné malé rigorózní zkoušce. J. Mukařovský připravoval 1948 T. habilitaci na UK, avšak neuskutečnila se. Už od gymnaziálních let T. překládal a byl literárně a výtvarně činný. 1920 spoluzaložil mezioborový Umělecký svaz Devětsil, spojující levicově smýšlející umělce, stal se jeho teoretickým mluvčím (do 1931), tvůrcem jeho uměleckého programu – poetismu – i spoluautorem jeho manifestů. Spoluzaložil a spoluvydával také stejnojmenný časopis (1920–32). Od 1924 byla T. celoživotní partnerkou Josefina (Jožka) Nevařilová (? – 1951), sociální pracovnice zaměřená na mládež, jež také překládala z francouzštiny (např. Baudelaira). Od počátku 40. let byla jeho stálou partnerkou také Eva Ebertová (1915–1951), dcera spisovatele J. S. Machara, která také překládala, mj. T. spisy. T. byl výrazně levicově orientován, zejména ve 20. letech podporoval KSČ a aktivně s ní spolupracoval, do strany však nikdy nevstoupil. Ve své rozsáhlé teoretické a kritické činnosti se věnoval především reflexi výtvarného umění, literatury, architektury, urbanismu a filmu (mezi jeho stěžejní knižní tituly patří Stavba a báseň, 1927, Sovětská kultura, 1928, Svět, který se směje, 1928, Nejmenší byt, 1932, Jarmark umění, 1936, Surrealismus proti proudu, 1938), divadlem se zabýval spíše okrajově. Ve 20. a 30. letech publikoval v širokém spektru časopisů i denního tisku (např. Čas, Kmen, Ruch, Červen, Host, Pásmo, Proletkult, ReD, Stavba, Život, Právo lidu, Lidové noviny, Rudé právo), po 1945 zejména v revue Kvart. Mnohé časopisy také (spolu)redigoval: Orfeus (1920/21), Musaion (1921), Stavba (1923–31), Disk (1923 a 1925), Host (1924), Pásmo (1924–25), ReD (1927–31), Země sovětů (1931–35), Doba (1934–35), Praha–Moskva (1936–37). Od počátku 20. let byl v intenzivním styku s francouzskými umělci (A. Breton, L. Aragon, P. Éluard, Le Corbusier, M. Ray aj.). Na začátku 30. let studoval v Bauhasu v Dessau, kde 1929–30 působil jako hostující docent sociologie architektury a estetiky. Kontakty a znalost zahraničního uměleckého dění si rozšiřoval také během cest po Francii (v Paříži poprvé 1922), SSSR (poprvé 1925), Německu, Rakousku, Itálii a Belgii. Jako zástupce české levicové inteligence se angažoval ve Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem (1925–37). Podílel se na vzniku a činnosti řady dalších organizací, mj. Klubu architektů, posléze Klubu socialistických architektů, Levé fronty, Svazu výtvarných umělců nebo Společnosti F. X. Šaldy. Coby činorodý iniciátor a organizátor kulturního dění psal předmluvy a doslovy k titulům zejména překladové prózy a poezie (mj. Baudelaire, Chaplin, Lautréamont, Verlaine) i průvodní texty k výtvarnických publikacím. Ve vlastní umělecké praxi se věnoval grafice, typografii a knižnímu designu (pro nakladatelství Melantrich, Odeon ad.), od poloviny 30. let vytvářel obrazové básně, koláže a fotomontáže. 1934 spoluzaložil českou Surrealistickou skupinu a byl jejím teoretickým mluvčím, po válce se sblížil s mladou generací českých surrealistů. Během moskevských politických procesů v druhé polovině 30. let kritizoval stalinskou justici. Po 1945 provedl sebekritiku některých svých postojů (pro Agitprop KSČ), přehodnotil i své pojetí surrealismu a zdůrazňoval nezávislost umění na politice. Také proto se od 1948 stal cílem agresivní antikampaně ze strany kulturní politiky KSČ. Její představitelé pozastavovali T. projekty, znemožnili mu veřejně vystupovat i publikovat a obviňovali ho na oborových grémiích i v komunistickém tisku z „trockismu“ či „kosmopolitismu“. T. se tehdy soustředil zejména na (nedokončené) sumarizující dílo Fenomenologie moderního umění a ineditní cyklus surrealistických „pracovních sborníků“ Znamení zvěrokruhu, na němž se podílel autorsky i editorsky. Zemřel následkem srdečního infarktu, pohřben je na Vyšehradském hřbitově. Část jeho pozůstalosti byla zničena Státní bezpečností, do poloviny 60. let a znovu 1969–89 patřil T. k zakázaným autorům.
T. sestřenicí byla herečka, dramatička a spisovatelka Jarmila Svatá Fuksová (1903–1964). Manželkou jeho bratrance, teoretického fyzika Karla T., byla překladatelka polské prózy i dramat Helena T. (1902–1986).
T. byl vůdčím teoretikem a vizionářem českého avantgardního umění 20. až 40. let. V českém prostředí prosazoval inspiraci aktuálními francouzskými, sovětskými, italskými a německými uměleckými směry. Byl iniciátorem a vykladačem poetismu, který osobitě spojoval s konstruktivismem, od 30. let prosazoval svébytné pojetí surrealismu. Myšlení o divadle i divadelní praxi ovlivnil především nepřímo, svou průkopnickou teoretickou i uměleckou činností v příbuzných oborech. Přestože jeho zájem o divadlo byl spíše okrajový, dobře se orientoval v aktuálním světovém divadelním dění. Prakticky a teoreticky se divadlu věnoval zejména na začátku své kariéry, v průběhu života se k němu vracel v příležitostných textech. Aktivně se podílel na činnosti divadelní sekce Devětsilu. Jako scénický a kostýmní výtvarník spolupracoval s režiséry J. Honzlem (mj. Prsy Tirésiovy, 1926) i J. Frejkou, v jehož inscenaci Když ženy něco slaví (1926) také hrál. V textech o Osvobozeném divadle, publikovaných ve 20. letech vyzdvihoval novátorské pojetí divadla obou režisérů, jež považoval za obdobu literárního poetismu. Oceňoval směřování ke konstruktivismu, jehož sovětskou inspiraci – Mejercholdovy a Tairovovy inscenace – sledoval společně s Honzlem 1925 během návštěvy Moskvy. Konstruktivistickou inspiraci osobitě rozvíjel při spolupráci na scénografii k Honzlově Prsům Tiresiovým – tvořily ji nikoliv charakteristické dřevěné konstrukce, ale geometrické objekty. V duchu své představy o nutnosti proměny umění spjaté s revoluční proměnou společnosti odsuzoval ve 20. letech naturalistické a expresionistické divadlo jako „maloměšťácké“ a zastaralé, a prosazoval nové, experimentální pojetí divadla jako dynamického prostorového umění. V rámci svého příklonu k surrealismu ve 30. letech souzněl s Honzlovými inscenacemi ovlivněnými tímto směrem (mj. Poklad jezuitů, 1935). Od divadla očekával ne odraz skutečnosti, ale pronikavost rentgenu a magické zrcadlení reality. Budoucnost však spojoval především s filmem, jemuž se teoreticky věnoval mnohem obšírněji (mj. v knize Film, 1925).
Teatralia
Scénické návrhy Vlastimila Hofmana, Právo lidu 4. 1. 1920; Olomoucké divadlo, Čas 8. 6. 1922; Scénické výtvarnictví, Kmen 5, 1922, č. 1, s. 13–15, č. 2, s. 27–35; Foto – kino – film, Život 2, 1922, s. 153–168; Das befreite Theater, Prager Presse 8. 1. 1927, ranní vydání; Osvobozené divadlo, Reflektor 3, 1927, č. 6, s. 12–13; Učitel a žák,Kmen 10, 1927, č. 11, s. 276; Sovětská kultura, Praha 1928, též in Svět stavby a básně, Praha 1966, s. 295–296; Divadlo a zvukový film, Nová scéna 1, 1930, č. 2, s. 36–41; Pětasedmdesátiletý G. B. Shaw v Moskvě, Země sovětů 1, 1931/32, č. 3, s. 38–42; Poezie na divadle – Několik poznámek k tvorbě režiséra Jindřicha Honzla in Sborník Deset let Osvobozeného divadla (red. J. Träger), Praha 1937, s. 55–72; První výstava v D37, Program D37, 1937, č. 8, s. 198–204.
Výpravy, kostýmy a návrhy divadelních sálů
Dědrasbor, Dělnická akademie ve Švandově divadle na Smíchově
A. Blok: Dvanáct – 1921 (scéna).
Divadlo Legie mladých, v sále Na Slovanech
I. Goll: Pojištění proti sebevraždě – 1925 (kostýmy společně s O. Mrkvičkou).
Osvobozené divadlo, v divadle Na Slupi
V. Nezval: Večer Vítězslava Nezvala: Vězeň –Madrigal, Abeceda, Depeše na kolečkách (scéna a kostýmy k Vězeň – Madrigal); G. Apollinaire: Prsy Tiresiovy (Tiréziovy) – 1926 (scéna a kostýmy s O. Mrkvičkou a F. Zelenkou).
Osvobozené divadlo, v Umělecké besedě
I. Goll: Pojištění proti sebevraždě (nové nastudování, scéna A. Heythum a J. Šíma, výtvarná spolupráce K. T. a O. Mrkvička) – 1927.
Návrhy na zařízení a úpravu divadelního sálu v hotelu Adria na Václavském náměstí v Praze, společně s J. Krejcarem a M. Lorencem (1928).
Role
Divadlo Legie mladých, v divadle Na slupi
Pištec Teredon (Aristofanes: Když ženy něco slaví) – 1926.
Prameny
LA PNP: osobní fond.
Knihovna Národního muzea – část knižní pozůstalosti.
Osobní vlastnictví – část knižní pozůstalosti – Jakub Effenberger.
Literatura
M. Bohatec: Literární pozůstalost K. T., Literární archiv: sborník Památníku národního písemnictví 2, 1967, s. 219–222; R. Hamanová: Karel Teige (1900–1951), Praha 1968; R. Michalová: K. T.: kapitán avantgardy, Praha 2016 ■ F. X. Šalda: Trojí generace, Kritika 1, 1924, č. 10–12, s. 324–330→ Kritické projevy 12, Praha 1959, s. 270–278; týž: Dva představitelé poetismu, ReD 1, 1927/28, č. 3, s. 91 + O poetismus, Tvorba 2, 1927, s. 163; M. Grygar: Teigovština – trockistická agentura v naší kultuře, Tvorba 26, 1951, s. 1008–1010, 1036–1038, 1060–1062; M. Obst – A. Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, Praha, 1962, passim; O. Sus: Český poetismus 1924, Divadlo 15, 1964, č. 8, s. 28–35; M. Bohatec: K. T. a kniha, Praha 1965; V. Zykmund: Poznámky o K. T. a třetím ročníku REDu, Divadlo 16, 1965, č. 6, s. 24–32; K. T. od poetismu k surrealismu, ed. V. Effenberger [katalog výstavy], Hluboká nad Vltavou – Brno 1967; J. Brabec – V. Effenberger – K. Chvatík – R. Kalivoda: Historická skutečnost a falešné vědomí aneb K. T. bez pověr a iluzí, Orientace 3, 1968, č. 1, s. 65–73, č. 2, s. 58–71; J. Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Praha 1981; DČD IV; F. Peroutka: Zločin a čest K. T., Budeme pokračovat, Toronto 1984, s. 13–17 → Úděl svobody, Praha 1995, s. 7–10 → s tit. Mýlil se skoro ve všem, ale měl charakter, Host 16, 2000, č. 10, s. 51–52; K. T., Architecture and Poetry, eds. H. Císařová – M. Castagnara Codeluppi, Milano 1993; J. Hilmera: K. T. a divadlo, in K. T. 1900–1951, ed. K. Srp, Praha 1994, s. 69–73 [katalog výstavy]; K. T.: Surrealistické koláže 1935–1951, Praha 1994 [katalog výstavy]; Jarmark umění 4, 1994, č. 9 [věnováno K. T. ]; K. Chvatík: Teige a báseň: K. T. jako teoretik moderny, Tvar 5, 1994, sv. 1, Edice Tvary [příloha], s. 1–32; Umění 43, 1995, č. 1/2 [věnováno K. T. ]; Český 'surrealismus 1929–1953: skupina surrealistů v ČSR: události, vztahy, inspirace, eds. L. Bydžovská – K. Srp, Praha 1996; K. T. – Archittetura, Poesia: Praha 1900–1951, Milano 1996 [katalog výstavy]; K. T., Luoghi e pensieri del moderno, 1900–1951, ed. M. Castagnara Codeluppi, Milano 1996; S. Dvorský – J. Zumr: K. T. v archivech Státní bezpečnosti, Jarmark umění 6, 1996, č. 11/12; K. T. 1900–1951: L’Enfant Terrible of the Czech Modernist Avant–garde, eds. E. Dluhosch – R. Švácha, London 1999; M. Pachmanová: Mechanické, sexuální a socialistické tělo v díle K. T., Estetika 36, 1999, č. 4, s. 25–38; K. T., ed. K. Srp, Praha 2001; Die zweite Arche, Der Surrealismus und die tschechische Kunst 1925 bis 1945, eds. R. Kober – G. Lindner, Bad Frankenhausen 2001; O. Máčel: K. T. a ruská avantgarda, in sb. Avantgarda: vztah české a ruské avantgardy, Praha 2002, s. 31–41; Z. Kalista: K. T. a historie, Souvislosti 16, 2005, č. 1, s. 115–118; K. Srp – P. Bregantová – L. Bydžovská: K. T. a typografie. Asymetrie harmonie, Praha 2009; V. Just: Divadlo v totalitním syst'é'mu, Praha 2010, s. 40, 67, 177, 187, 231, 354, 376, 398, 414; M. Tria: K. T. fra Cecoslovacchia, URSS ed Europa, Firenze 2012; Čtení o K. T., ed. J. Wiendl, Praha 2015; R. Michalová: T. a divadlo, K. T.: kapitán avantgardy, Praha 2016, s. 288–294; Z. Kalista: Tváře ve stínu, Praha 2016, passim; D. Sayer: Prague, Capital of the Twentieth Century: A Surrealist History, Princeton 2016; J. Fialová: Osobní knihovna K. T. – knihovna jako pramen studia literární historie, bakalářská diplomová práce, FF UK, Praha 2016; M. Petrusek: K. T., Sociologická encyklopedie [online; cit. 12. 3. 2019], URL: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Teige_Karel; jz.: K.T., Slovník českých filozofů [online; cit. 12. 3. 2019], URL: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Teige_Karel; České avantgardní divadlo [online; cit. 27. 3. 2019], URL: http://www.phil.muni.cz/udim/avantgarda/.
Biografický slovník českých zemí, Brabec, ČBS, ČSBS, Kdo byl kdo, Komenský, LČL, Masaryk, Otto–dod, PSN, SČS 1964, SČS 2000, SČS od 1945, Universum
Životní události
- 13. 12. 1900: narození, Praha (CZ)
- 1. 10. 1951: úmrtí, Praha (CZ)
Vazby
H
Vznik: 2019
Autor: Radka Kunderová
