Neumann, Stanislav: Porovnání verzí

Verze z 1. 8. 2018, 08:47

Syn básníka Stanislava Kostky Neumanna (1875–1947) a Kamilly Krémové-Neumannové (1874–1954), vydavatelky Knih dobrých autorů, bratr Kamily Neumannové-Značkovské (1900–1991), nevlastní bratr herečky Soni Neumannové-Škodové (1905–1971), manžel Olgy Neumannové (1903–1975), otec básníka a ambasadora Stanislava Neumanna (1927–1970), švagr režiséra Jana Škody (1896–1981), dědeček ve Francii žijícího filmového dokumentaristy Stanislava (Stana) Neumanna (* 1949).

Vyrůstal v umělecky exponovaném prostředí výrazně levicové orientace. Od raného dětství hrával hostům loutkové divadlo (zdramatizoval si Robinsona Crusoe). 1913–18 studoval na Vyšším reálném gymnáziu na Žižkově. Podílel se na spolkovém životě studentů, hrál s ochotníky, byl členem Husova fondu, účinkoval v Akademické besedě. Poprvé stál na profesionálním jevišti jako statista vinohradského divadla. Po maturitě hledal jako samouk velmi obtížně angažmá. Profesionální dráhu zahájil 15. 4. 1921 u Společnosti F. Zöllnera, kde však pobyl jen krátce. Po několika týdnech se hlásil u ředitele J. Strouhala v kladenském městském divadle, pod jehož vedením zde působil od května do konce 1921. Poté přešel do Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde hrál do června 1922 (Vilík, F. Šrámek: Měsíc nad řekou). Na sezonu 1922–23 se vrátil do Kladna (Felix, bratři Čapkové: Ze života hmyzu). 1923 jezdil několik měsíců s kočující společností F. Kosteleckého (Laco, G. Preissová: Její pastorkyňa). Po jejím úpadku zkoušel síly v roli Jidáše v Pašijových hrách pražské Biblické scény (14. 3. 1924) u ředitele K. Hroudy. V polovině června 1924 vystupoval jako soused Vondráček v Tylově Paličově dceři v Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích. Jako host vystoupil ve vinohradském divadle (zvěd, W. Shakespeare: Macbeth, 1925), podobně ve Švandově divadle. Angažmá však nezískal. Na přímluvu režiséra K. Dostala byl 1924/25 členem kruhu elévů Národního divadla, kde už 1921–23 příležitostně statoval. Současně se 1925 připojil k okruhu amatérů, spolupracujících s M. Jarešem v Legii malých a se studenty Volného sdružení posluchačů dramatického oddělení pražské konzervatoře. Hrál s nimi na Zkušební scéně na Žižkově i v Holešovicích. Rolí Lubina v inscenaci J. Frejky Jiří Dandin se stal členem skupiny, jež přešla 1925 do Divadla Na Slupi a krátce na to založila Osvobozené divadlo. Na jaře 1926 se oženil a z existenčních důvodů přijal paralelní angažmá v Divadle Vlasty Buriana, kde působil do 15. 2. 1927. Do Národního divadla byl přijat po několika pohostinských vystoupeních 1926/27 jako řádný člen činohry 1. 3. 1927 a působil zde až do května 1967, kdy byl na vlastní žádost uvolněn od vystupování; znovu zde hrál už jen zřídka od 1971 až do své smrti. V Národním divadle vytvořil více než 350 vesměs drobných rolí, rád jezdíval také na zájezdy po venkově. Od 1946 působil jako pedagog a 1949–53 jako externí pedagog herecké výchovy na DAMU.

Od mládí levicově orientovaný, politicky šel ve stopách svého otce, S. K. Neumanna, jednoho ze zakladatelů KSČ. V březnu 1945 byl N. šestnáctiletý syn Stanislav vězněn v Malé pevnosti v Terezíně, N. se účastnil pražského povstání – 5. května 1945 byl zatčen oddílem SS za převážení zbraní, vězněn v loretánském klášteře a odsouzen k smrti. Od výkonu trestu jej i syna uchránil konec války. Po válce se výrazně politicky angažoval ve prospěch budování socialistického státu. Byl členem první divadelní rady, častým delegátem výročních sjezdů včetně proreformního 13. sjezdu KSČ 1966, v Národním divadle patřil k významným straníkům. Jeho syn, pozdější ambasador ČSR Stanislav, spáchal po obvinění z oportunismu 1970 sebevraždu. Vnuk Stan s matkou poté emigrovali do Francie.

N. se stal nositelem státních vyznamenání: zasloužilý umělec (1953), Řád práce (1958), Řád republiky (1962), Řád Vítězného února (1973). Národním umělcem byl jmenován 1965, zasloužilým členem Národního divadla 1968.

Je pohřben na vinohradském hřbitově.

Herecky neškolený N. získal po svízelné pouti českými divadly významnější herecké zkušenosti u ředitele J. Strouhala na Kladně. Jeho zřejmý herecký talent se ale prosadil až ve spolupráci s generací mladých avantgardních umělců, zejména na scéně Osvobozeného divadla. Už ve vstupním představení Když ženy něco slaví upozorňovala kritika na jeho komického starce Mnesilocha. První lichotivá ocenění jeho výkonů jej charakterizovala jako „napůl Molièra, napůl Švejka“, „herce dětského srdce“ apod. Dařilo se mu zejména v partnerské souhře s J. Horákovou (Lubin, Molière: Cirkus Dandin; námořník, V. Nezval: Depeše na kolečkách). Byl prvním ze souboru, kdo přešel do Národního divadla (záhy jej následovali jako budoucí kolegové J. Horáková, L. Boháč, J. Pivec, J. Štěpničková, J. Šejbalová; spolu s L. Peškem zde tvořili spolupracující mladou generaci ansámblu). Podle tehdejšího zvyku hrál N. zpočátku desítky drobných rolí, na významnější herecké úkoly však na rozdíl od svých vrstevníků dosahoval i později jen výjimečně. Svěřoval mu je od 30. let do 1945 hlavně režisér J. Frejka, který jej považoval za spíše charakterního herce než komika. Reminiscencí na poetiku avantgardního herectví byla jejich první spolupráce na inscenaci Lásky hry osudné, jedné z aktovek prvního večera Studia Národního divadla, kde N. zahrál řezavého a studeného Sganarella. Poté ztělesňoval hojně postavy lidového, většinou komického typu v rozmanitých variantách naivních, vychytralých, srdečných, dobráckých, ponížených, ušlápnutých, groteskních či karikaturních postav. Jeho rejstřík však obsáhl i vysloveně negativní charaktery darebáků a lichvářů či naopak mysticky založených postav. Z nejdůležitějších rolí tragikomického charakteru to byl ve 30. letech především lišácký i dojemný vesničan Mengo ve Vzbouření na vsi nebo jurodivý Boží muž z Borise Godunova). Jejich protipólem byl hadovitě vyhlížející pan Snake v Sheridanově Škole pomluv či „monumentální upír“, lichvář Lhereux v Paní Bovaryové – vše v režii J. Frejky. K vrcholům svých možností dozrál N. ve 40. letech také v inscenacích české klasiky jako krejčí Fiala v Našich furiantech, Strachoš ve Zlém jelenovi, a zejména šumař Kalafuna ve Strakonickém dudákovi, kterého pojal v režijních intencích J. Frejky jako velkou charakterní postavu, vyjadřující něhu, prostotu a opravdovou lásku obyčejného českého člověka. N. si tyto role zopakoval v průběhu svého hereckého života jako ideální představitel několikrát, a to i v rozhlase a na filmovém plátně. Příležitostně jej obsazovali i po válce největší režiséři Národního divadla – J. Honzl do role parazita ve hře bratří Čapků Ze života hmyzu (1946), s velkým časovým odstupem A. Radok do role mága Rahumy ve Zlatém kočáru (1957), sovětský režisér G. A. Tovstonogov mu svěřil roli Sípáka z Višněvského Optimistické tragédie (1957). Tragikomickou roli šaška sehrál v režii F. Salzera v Králi Learovi (1958). Nicméně už jeho výkon v roli Harpagona v Molièrově Lakomci (1950) ukázal, že není bez výrazné pomoci režie schopen zevšeobecnění své postavy. I v poválečné době tvořily těžiště jeho repertoáru malé úlohy, množství jich sehrál také v politicky profilovém repertoáru. Jeho výkony byly stranickou kritikou ve srovnání s uměním jeho zmíněných generačních vrstevníků často nadhodnocovány. V 70. letech vystoupil už jen ojediněle (Dubský v Našich furiantech či děda Kolmistr v jedné repríze Vstanou noví bojovníci a Melichar z Paličovy dcery). Jeho hlasový projev se vyznačoval charakteristickou, plačtivě mazlivou manýrou.

N. filmografie obsahuje kolem 125 titulů; podobně jako v divadle hrával v drtivé většině malé role. Poprvé se objevil už v němém filmu – 1927 ve snímku G. Machatého Švejk v civilu. Ve 30. letech se výrazně prosadil ve filmech Mazlíček (1934) a Pozdní láska (1935), za okupace překvapil rolí Šíleného ženicha v Muzikantské Lidušce (1940), populární se stala jeho souhra s J. Plachtou ve filmu Pelikán má alibi (1940). V poválečných letech upoutal zejména postavou ušlápnutého rady Dyndery ve filmu Hostinec U kamenného stolu (1948), větší úkol získal v roli slabošského krále ve filmu Pyšná princezna (1952), podobně v roli dobrotivého kuchaře ve filmu Princezna se zlatou hvězdou na čele (1959). Popularizovány byly jeho výkony zejména ve zfilmovaných divadelních titulech, např. čerta Omnimora v Hrátkách s čertem režiséra J. Macha (1956). Hrál v pohádkách i detektivkách, v populárních televizních seriálech, jako byli Hříšní lidé města pražského (1968). 1961 o něm natočil V. Borský životopisný film Herec Stanislav Neumann.

Pro rozhlas namluvil pohádku M. Kubátové Jak šla basa do nebe (1956) nebo Zapomenutý čert J. Drdy (1959), větší příležitosti dostal v rozhlasových inscenacích české klasiky: Strakonického dudáka,Hadriána z Římsů,Zlého jelena.

Vazby

H

• Heslář