Schettina, Josef: Porovnání verzí

Aktuální verze z 19. 5. 2018, 20:27

Plným jménem Josef Jan z Boha Schettina; psán též Šetina. Syn komisaře poštovního a telegrafního úřadu a poštovního koncipienta JUDr. Jana Sch. a Karoliny rozené Krejčíkové. Z Jiráskova gymnázia v Praze odešel v sextě na dramatické oddělení pražské konzervatoře, kde studoval 1920–24 herectví a režii u M. Laudové-Hořicové a J. Hurta. Od 1921 aktivně podporoval snahy svého mladšího spolužáka J. Frejky. 1924 uzavřel studia režií hry P. Claudela Výměna, pro kterou získal jako scénografa A. Heythuma. I jako absolvent zůstal aktivním členem Volného sdružení posluchačů konzervatoře (1923/24–1927). Začínal v jedné z jeho skupin, která hrála na Žižkově, brzy však přešel do uskupení kolem M. Jareše, jež působilo v Holešovicích v Legii malých. Mimo tento okruh se spolu s J. Škodou zapojil do práce s ochotnickým Divadlem katolické mládeže, kde uvedl 1923 ve vlastní režii první české nastudování Jevrejnovovy Veselé smrti a Molièrova Šibalství Scapinova. V první sezoně Osvobozeného divadla Svazu moderní kultury Devětsil patřil k okruhu Frejkových herců. V sezoně 1926/27 se připojil jako externista ke S. Svozilové, L. Boháčovi, J. Tréglovi a B. Záhorskému, kteří odešli do Uměleckého studia V. Gamzy; režíroval zde jediný titul – veselohru M. Acharda Chcete se mnou hrát? Spolupráci s Frejkou nakrátko obnovil 1929 v Moderním studiu (Benvolio, Romeo a Julie). Poté se pohyboval mimo profesionální scénu a věnoval se pedagogice: jako vedoucí kurzů Masarykova lidovýchovného ústavu pozvedl úroveň dramatické výchovy mladých amatérů. Spolu s L. Skrbkovou a A. Kuršem zde také 1930–33 hrál a režíroval. Byl činný v četných divadelních spolcích a dobročinných organizacích. Příležitostně účinkoval v recitačních večerech L. Skrbkové, krátce též v Novém avantgardním divadle M. Holzbachové. K profesionální tvorbě se vrátil za okupace, kdy se na výzvu J. Hurta a pod vedením G. Harta a J. Škody připojil v srpnu 1944 ke sboru režisérů Divadla práce / Pražského lidového divadla, které se zaměřovalo na lidové publikum a zajíždělo i na středočeská maloměsta a vesnice. Pro brzký zákaz činnosti českých divadel se v souboru nestihl výrazněji umělecky projevit. V květnu 1945 byl vyzván ke spolupráci při založení české scény v Mostě. Po válce se stal uměleckým vedoucím a režisérem nově ustaveného stálého divadelního souboru Městského divadla v Mostě; s dramaturgem K. Kratochvílem zvolili jako první inscenaci Tylovy Kutnohorské havíře. Po rozpadu původního uskupení (ještě 1945) zde Sch. získal nové angažmá pod vedením M. Svobody. Soubor hostoval i na chebské scéně, kde Sch. příležitostně vystupoval i jako herec. 1945 se vrátil do Prahy a stal se režisérem nově založeného Divadla města Žižkova pod vedením A. Kurše; 1947–48 zřídkavě hrál v titulech zaměřených na městské lidové publikum. Poté se umělecky odmlčel. Poslední zpráva o Sch. je datována jeho dopisem J. Trägrovi, který 1964 připravoval publikaci K nedožitým 60. narozeninám J. Frejky.

Sch. jako první rozpoznal talent mladistvého J. Frejky, jemuž jako konzervatorista pomáhal radou a poskytoval mu záštitu svého jména; počátek jejich tvůrčí spolupráce spadá do jara 1921, kdy se souborem Jiráskova gymnázia nastudovali hru J. Vrchlického V sudě Diogenově, uvedenou na Slavnostech Červeného kříže v Průmyslovém paláci v Praze.

Sch. okouzlení divadlem a obětavá práce pro českou divadelní kulturu nebyly podepřeny výraznějším hereckým ani režisérským nadáním. Význam měl zejména jeho přínos v prvních letech formování souboru Osvobozeného divadla. Milý, šibalský, dětinský, pohyblivý Pierot v Jevrejnovově Veselé smrti odhalil nejvýraznější rysy jeho herectví, které v jiné žánrové poloze selhávalo. V režijní tvorbě se mu dařilo zejména tam, kde mohl využít inspiraci komedií dell’arte, podobně jako většina avantgardních režisérů. Uplatnil ji zejména v nastudování Achardovy hry Chcete si se mnou hrát? v Gamzově Uměleckém studiu či později v Klicperově komedii Každý něco pro vlast v Mostě. Sch. původní katolická orientace se dobře snášela s názory levicových divadelníků, s nimiž zakládal nové scény. Jeho hravý přístup k režii i herectví postupně nabýval – hlavně mimo komediální repertoár – charakteristické rysy realistického pojetí divadla (alkoholik Lábl, M. A. Šimáček: Svět malých lidí).

Role

Volné sdružení posluchačů konzervatoře – Legie malých (Zkušební scéna v Holešovicích, Masarykova síň na Žižkově)

Psovod a profesor (J. Frejka: Kithairon) – 1923; Pierot (N. Jevrejnov: Veselá smrt); Garçon, Ministr (Y. Goll: Pojištění proti sebevraždě); Jiří Dandin, Pierot (Molière: Cirkus Dandin, i OD 1926 /Jiří Dandin/), Pierot (P. Calderón de la Barca: Očistec sv. Patricia) – 1925; Sluha Josef (F. F. Šamberk: Blázinec v 1. poschodí); Bubla (J. E. Š.: Pan Bulíček v tisíci úzkostech); Schettina (T. Pištěk: Schettina člověk v nejlepších letech); Schettina (T. Pištěk: Nesahejte Schettinovi na zoubek); Dubois (Molière: Misantrop) – 1926.

Osvobozené divadlo

Možný (anon.: Fraška o Mimínovi) – 1926; Pierot (N. Jevrejnov: Veselá smrt) – 1927.

Umělecké studio Vladimíra Gamzy

Sluha v cirku (M. Achard: Chcete se mnou hrát?, j. h.), Valentin (W. Shakespeare: 12. noc aneb jak chcete, j. h.) – 1926.

Moderní studio

Benvolio (W. Shakespeare: Romeo a Julie) – 1928.

Nové avantgardní divadlo

Dog Bull, Domácí, Kasař, Dr. Rostheat (J. Mahen: Klaun čokoláda) – 1933.

Divadlo města Žižkova

Alkoholik Lábl (M. A. Šimáček: Svět malých lidí) – 1947.

Režie

Jiráskovo gymnázium v Resslově ulici Praha

J. Vrchlický: V sudě Diogenově (Studenti Jiráskova gymnázia v Praze 2, Slavnosti Červeného kříže v Průmyslovém paláci), Večer aktovek (J. Kvapil: Přítmí, F. X. Svoboda: Poupě, J. Vrchlický: Závěť Lukavického pána, F. Téver [A. Lauermannová-Mikschová]: Odvážný; spolu s J. Frejkou, Studenti Jiráskova gymnázia v Řemeslnicko-živnostenské besedě) – 1921.

Divadlo katolické mládeže

N. Jevrejnov: Veselá smrt, Molière: Scapinova šibalství – 1923.

Volné sdružení posluchačů dramatického oddělení pražské konzervatoře

Večer české poesie, F. Šrámek: Červen (Scéna adeptů) – 1924; Molière: Šibalství Scapinova (Legie malých), P. Calderón de la Barca: Očistec sv. Patricia (v areálu strahovského kláštera) – 1925.

Umělecké studio

M. Achard: Chcete si se mnou hrát? (Umělecká beseda), j. h. – 1926.

Dramatický kurz Husovy školy Masarykova lidovýchovného ústavu

H. Ibsen: Stavitel Solness + W. Shakespeare: Romeo a Julie, in 2. výstupní večer – 1930; M. Bláha: Velký pátek (melodram), Molière: Jiří Dandin – 1933.

Dramatický Spolek Studentská kolonie a Dramatické studio na Letné

K. H. Rotworowský: Překvapení – 1931.

České divadlo v Mostě

J. K. Tyl: Kutnohorští havíři, V. Katajev: Milion trápení, V. K. Klicpera: Každý něco pro vlast, B. Bjørnson: Když réva znovu kvete, V. N. Bělocerkovskij: Život volá, A. Ridley: Půlnoční vlak – 1945; B. Conners: Popelka Patsy, O. Wilde: Na čem záleží – 1946.

Divadlo města Žižkova

M. A. Šimáček: Mikuláš Dačický z Heslova a J. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek + Paní mincmistrová – 1947; V. Rakous: Modche a Rézi – 1948.

Prameny

AMP: Sbírka matrik, MIK N29 (1899–1908), matrika narozených fary u sv. Mikuláše, Malá Strana, fol. 146 (snímek 153).

Archiv městského divadla v Mostě: seznam inscenací, údaje o angažmá.

DÚdok: programy.

LA PNP: Pozůstalost J. Trägra.

MZMd: Pozůstalost L. Skrbkové.

Literatura

V. Nezval: 5. dramatický večer žáků konzervatoře (Y. Goll a N. Jevrejnov), in týž: Manifesty, eseje a kritické projevy z poetismu (1921–1930), Praha 1964, s. 469; J. Vodák: ref. Cirkus Dandin, Zkušební scéna v Masarykové síni, České slovo 10. 5. 1925 + Divadlo mladých, tamtéž 12. 1. 1926; klo: Osvobozené divadlo. Cirkus Dandin, Národní osvobození 10. 2. 1926; if: Dramatický kurz Masarykova lidovýchovného ústavu, Národní osvobození 12. 5. 1933; B. Rádl: Osvobozené divadlo (1926–30), strojopis, b. d., DÚk; Z. Digrín: Bohuš Záhorský, Praha 1968, s. 10, 18, 20; L. Boháč: Tisíc a jeden život, Praha 1987, s. 49, 67, 86; Hch: Dvě nová pražská divadla, Venkov 18. 8. 1944; j.m.k: Praha má nové divadlo, Svobodné slovo 2. 9. 1947; F. Smažík: Spolužák Frejka, in sb. Jiří Frejka. K nedožitým šedesátinám, ed. J. Träger, Praha 1964, s. 24–33; E. Janský: Počátky scénografie české divadelní avantgardy, Acta scaenographica 4, 1964, s. 126.

Vazby

H

• Heslář

Vznik: 2017
Autor: Ladislava Petišková