Faltis, Dalibor C.: Porovnání verzí

Verze z 4. 1. 2018, 16:31 (zobrazit zdroj) Klara.kadlecova (diskuse | příspěvky) ← Porovnání se starší verzí		Verze z 4. 1. 2018, 16:32 (zobrazit zdroj) Klara.kadlecova (diskuse | příspěvky) Porovnání s novější verzí →
Řádka 42:		Řádka 42:
	LČL		LČL
−	<p style="text-align: center;">[[File:Faltisctyri.jpg|x398px|Dalibor C. Faltis alias Vačkář s ženou Adolfinou. Rodinný archiv Martina Vačkáře.]] [[File:Faltispet.jpg|x403px|Dalibor C. Faltis alias Vačkář s ženou Adolfinou a syny Tomášem a Martinem. Rodinný archiv Martina Vačkáře.]]</p></ee:bibliography_content>	+	<p style="text-align: center;">[[File:Faltisctyri.jpg|x396px|Dalibor C. Faltis alias Vačkář s ženou Adolfinou. Rodinný archiv Martina Vačkáře.]] [[File:Faltispet.jpg|x403px|Dalibor C. Faltis alias Vačkář s ženou Adolfinou a syny Tomášem a Martinem. Rodinný archiv Martina Vačkáře.]]</p></ee:bibliography_content>
	</ee:bibliography>		</ee:bibliography>
	<div class="chronology"><ee:chronology>		<div class="chronology"><ee:chronology>

---

Verze z 4. 1. 2018, 16:32

Vlastním jménem Dalibor Vačkář, pseudonymní iniciála C. chybně rozepisována jako Cyril; syn houslisty, trumpetisty a skladatele Václava Vačkáře (1881–1954), s nímž také napsal dvoudílnou publikaci Instrumentace symfonického orchestru a hudby dechové (1954). Pseudonym Faltis je odvozen od rodného jména matky, dcery principála divadelní společnosti Josefa Faltyse a jeho ženy Antonie, pocházející z divadelní rodiny Mušků. F. byl po maturitě na gymnáziu v Praze na Vinohradech (1924) přijat na hudební konzervatoř, kde studoval hru na housle u G. Reissiga a skladbu u O. Šína (1923–29). Na návazné mistrovské škole jej 1930–32 učil houslím K. Hoffman, skladbě J. Suk a dirigování O. Ostrčil. Absolvoval provedením vlastního Houslového koncertu op. 11. Poté se věnoval příležitostnému koncertování a v době, kdy měl jeho strýc, divadelní podnikatel Karel Faltys, pronajato Tylovo divadlo v Nuslích, krátce dirigoval jeho orchestr. Působil také v Orchestru Jaroslava Ježka v Osvobozeném divadle. 1934–45 byl členem Symfonického orchestru Čs. rozhlasu v Praze. Po válce pracoval jako dramaturg Čs. státního filmu (1945–46) a poté se stal hudebním skladatelem z povolání. 1968 byl pozván k uměleckému pobytu do švýcarského Lugána, kde zůstal i s manželkou i po sovětské okupaci; 1973 se vrátil do Československa (manželka jej následovala 1975) a věnoval se komponování vážné hudby. Zemřel několik měsíců po opakované mrtvici. Pochován je na Vinohradském hřbitově.

Z prvního manželství měl dcery, které posléze pracovaly v agentuře Dilia; z druhého dva syny: tragicky zemřelého skladatele a malíře Tomáše Vačkáře (1945–1963) a japanologa, novináře a autora dramatických předloh Martina Vačkáře (* 1947), který umělecky spolupracuje zejména s O. Havelkou. Napsal scénáře pro hudební inscenace Tenhleten Manhattan, Má férová Josefína, Marléne, Láska je fata morgána, Zločin v Posázavském Pacifiku, V rytmu swingu buší srdce mé (s Havelkou), dramatizace Muži v ofsaidu a Saturnin a drama Archa naděje, tematizující cestu židovských uprchlíků z Československa do země zaslíbené. 

Jako hudební skladatel Dalibor C. Vačkář vytvořil širokou škálu žánrově různorodých skladeb (symfonie, orchestrální i komorní koncertní skladby, variace na písňové formy), které uváděli špičkoví čeští dirigenti a za něž byl posléze oceněn titulem zasloužilý umělec (1966). Od konce 20. let příležitostně skládal hudbu k celovečerním hraným filmům, přičemž prokázal smysl pro širokému publiku přístupnou, melodickou a instrumentálně působivou hudbu. Poválečné znárodnění kinematografie z něj učinilo jednoho z nejžádanějších skladatelů. Nejčastěji pracoval pro režiséra V. Čecha (Divá Bára, 1949; Kde alibi nestačí, 1961; Alibi na vodě, 1965, ad.), největšího ohlasu dosáhl ve spolupráci s M. Fričem (Tajemství krve, 1953; Hvězda zvaná Pelyněk, 1964; aj.), a zvláště s B. Zemanem (Pyšná princezna, 1952, se skladatelovou nejznámější písní Rozvíjej se, poupátko; Dovolená s Andělem, 1952; Anděl na horách, 1955). Na několika filmech se podílel též jako scenárista (Bludná pouť, 1945; V horách duní, 1946, ad.).  

Pseudonym – ve znění Pip Faltys – poprvé použil 1931, když pro Tylovo divadlo zkomponoval hudbu k operetě R. Maříka Ženská vojna. Následně pseudonymem Faltis odděloval tvorbu literární a dramatickou od svých aktivit hudebních, čímž v obecném povědomí vznikal obraz dvou různých uměleckých osobností s poněkud odlišným osudem. Jako F. do literárního kontextu vstoupil poezií, která byla v dobovém kontextu spojována s wolkerovskou tradicí (Ruku na srdce, 1933; Blýskání na časy, 1937; Chorál deště, 1941). Publikoval rovněž básně pro děti (Zlatá brána, 1947) a představil se také jako autor časopiseckých povídek, soustředěných do knihy Příběhy hrobníka Filipa (1937). K práci pro divadlo jej přivedl E. F. Burian, pro kterého vytvořil volnou dramatizaci Wildeovy prózy Strašidlo cantervillské (1940). Pozici jednoho z nejvýraznějších českých dramatiků doby protektorátu však F. získal až trojicí her na historická témata, jimiž pronikl na scénu Národního divadla. První z nich, drama Veronika, navazuje na burianovské pojetí barokní tradice: úvodní prezentace lidové pašijové hry technikou divadla na divadle přerůstá v milostný příběh o krásné venkovance a loupežníku a vyznívá jako rozvaha o vzpouře, vině, trestu, obětování se a lásce, která napravuje a vede k respektu k vyššímu řádu věcí. „Severské drama“ Stanice Gordian vykresluje osudy a dilemata účastníků mnohonárodní polární expedice, přičemž kombinuje ibsenovskou techniku s příběhem o velkém snu, kterému je třeba přinést oběti, ale i s problematikou odpovědnosti vůči morálce a řádu. Mraky na nebesích jsou životopisnou hrou vykreslující vynálezce bleskosvodu Prokopa Diviše jako pozoruhodnou individualitu, která ve své době nebyla adekvátně pochopena. Hrdinovo kněžské povolání a jeho „zápas s nebesy“ je přitom dramatikovi výzvou k hledání rovnováhy mezi vědou a vírou, jakož i vztahu mezi službou (omylnému) lidu a poznáním vyšší pravdy. Proti pragmatice mezilidských vztahů pak staví sílu hudby, reprezentovanou Divišem stvořenými elektrickými varhanami. – Po válce se pověst čelního protektorátního dramatika obrátila proti F., jenž navíc složitě hledal vztah k proměňující se době. Projevilo se to v rukopisné historické hře Oldřich a Božena, stavící proti chaosu neustálých politických a sociálních svárů představu „apoštolů lásky skrze slovanství“, kteří „cestou Křížovou povedou všechno lidstvo k Bohu“. Uvedena byla romantická komedie Piráti, v níž „hudba a láska rozleptá“ zvůli těch, kteří slouží Antikristu, a pohádka Sněženka. Knižně F. vydal svou dramatizaci Andersenova Císaře a slavíka, pojatou jako příběh o vládci, který pozná proradnost rádců a odevzdá moc lidu. Na jeviště Národního divadla se pak vrátil „barokní“ dramatickou baladou se zpěvy a tanci na folklorní námět Chodská nevěsta. S námětem k dramatizaci jej oslovil již před válkou E. F. Burian; 1947 ji F. dal šéfu činohry Národního divadla F. Götzovi. Příběh o venkovance, jíž morálka nedovolí respektovat právo první noci, a proto vlastními vlasy uškrtí zámeckého pána, který si ji vynucuje, byl hrán se závěrem, v němž svým činem vyprovokuje vzpouru lidu proti jakékoli mocenské zvůli. Vzpouru Chodů proti vrchnosti autor pojal jako výraz odporu proti okupaci a oslavu hrdosti. Po komunistickém puči 1948 však byla hra uvedena v souladu s dobovými ideovými požadavky jako obraz vzdoru lidu vůči pánům, což bylo paradoxně vnímáno (i díky expresivnímu pojetí A. Radoka) jako demonstrace vzdoru vůči nově nastolené moci. Po čtrnácti úspěšných představeních, při nichž obecenstvo tleskalo vstoje, byla ředitelem činohry J. Honzlem zastavena jako protisocialistická a její režisér A. Radok z divadla propuštěn. S tím ustoupila rovněž autorova ambice být dramatikem, byť se psaní zcela nevzdal. Většina jeho dalších pokusů zůstala na úrovni rukopisu (drama o vztahu mladé dívky a staršího muže V ráji dospělých, 1956), případně agentážního strojopisu, archivujícího text v několika málo kopiích (cyklus krátkých pěti her Manželé a manželky, 1955). Až 1960 mu byla uvedena dramatizace románu Poklad na ostrově. – Jako skladatel Vačkář se ale F. ještě jednou na scéně Národního divadla objevil, a to jako tvůrce úspěšného baletu Švanda dudák (1954, dle J. K. Tyla, libreto: J. Rey); jeho druhý balet, shakespearovský Sen noci svatojánské (1957), nebyl uveden. – Pseudonymem Faltis jsou podepsána také libreta tří oper R. Kubelíka: uvedena byla Veronika a Cornelia Faroli (původní titul Tizian, premiéra v mnichovské opeře 1963); prameny připomínají i existenci Kubelíkovy operní adaptace Chodské nevěsty.

Další pseudonymy a šifry

D. C. V.-F., fis., Pip Faltys, Petr Filip, Tomáš Martin, Karel Raymond

Hry

Strašidlo cantervillské, D41 1940, dle O. Wilda; Veronika, ND 1941, t. 1942; Stanice Gordian, ND 1943, i t.; Mraky na nebesích, ND 1943, t. 1944; Piráti, ND Brno, 1946; Sněženka, VD 1948, i t.; Chodská nevěsta, ND 1949, rozmn. České divadelní a literární jednatelství 1953; Císař a slavík, t. 1949, dle H. Ch. Andersena, pod vlastním jménem; Manželé a manželky. Cyklus krátkých her o manželství, rozmn. České divadelní a literární jednatelství 1955; Poklad na ostrově, Divadlo Petra Bezruče Ostrava 1960; rozmn. Dilia 1961 s tit. Poklad; Cornelia Faroli, Bayerische Staatsoper Mnichov 1963.

Libreta

R. Kubelík: Veronika, ND Brno 1947 + Chodská nevěsta (?, nedoloženo) + Cornelia Faroli, Mnichov 1963 (?), Augsburg 1972. 

Literatura

Ref. Strašidlo cantervillské: A. M. Píša, Národní práce 11. 10. 1940 → Divadelní avantgarda, Praha 1978, s. 160–161; -ühl- [B. Mühlstein], Naše zprávy 2, 1940, č. 83, s. 7–8 ● ref. Veronika: G. [F. Götz], Národní divadlo 1941/42, č. 2, s. 4–5; jd [J. Drda], Lidové noviny 19. 9. 1941; L., Světozor 41, 1941, s. 575; jz, Lidové noviny 5. 2. 1944 ● ref. Stanice Gordian: F. Běhounek in D. C. F.: Stanice Gordian, Praha 1943, s. 5; jz, Lidové noviny 5. 8. 1943; zv [Z. Vavřík], tamtéž 9. 1. 1944 ● ref. Mraky na nebesích: os [O. Srbová], Národní práce 8. 12. 1943; J. Zach, Řád 10, 1944, s. 131–133; M., Český dělník 5, 1943, č. 51, s. 5; V. Hloch, Venkov 8. 12. 1943; J. K. [Kopecký], Lidové noviny 8. 12. 1943 ● ref. Chodská nevěsta: H. Budínová, Kulturní politika 4, 1949, č. 21, s. 2; L. Páleníček, Dar 2, 1949, č. 6, s. 4–5; B. Slavík, Lidová demokracie 19. 5. 1949; O. Popp, Mladá fronta 21. 5. 1949; E. A. Saudek, Lidové noviny 20. 5. 1949 ● F. Černý: Deset let cesty za ideou ND, Divadlo 6, 1955, s. 351–360, 465; lš [L. Daneš]: Muž se dvěma jmény, Lidová demokracie 18. 9. 1976; I. Faltis: Hospodin byl jeho pastýř, České slovo 30 (Mnichov), 1984, č. 11, s. 7; Z. Hedbávný: Alfréd Radok. Zpráva o jednom osudu, Praha 1994, s. 159, 162–167, 378, 385; F. Kožík: Vzpomínka na Dalibora Vačkáře, Svobodné slovo 31. 1. 1995; M. Vačkář: Dalibor Cyril Vačkáč-Faltis, Národní divadlo 2004/05, č. 4, 2004, s. 10 + K stému výročí narození, Týdeník Rozhlas 16, 2006, č. 43, s. 16; D. C. Vačkář in MUSICBASE (online, cit. 10. 11. 2017), URL: http://www.musicbase.cz/composers/1053-vackar-dalibor-c/; D. C. Vačkář in Česko-Slovenská filmová databáze (online; cit. 10. 11. 2017), URL: https://www.csfd.cz/tvurce/76546-dalibor-c-vackar/; D. C. Vačkář in Filmová databáze (online; cit. 10. 11. 2017), URL: https://www.fdb.cz/lidi/32351-dalibor-c-vackar.html.

LČL

 

Vazby

H

• Heslář

Vznik: 2018
Autor: Pavel Janoušek