Svozilová, Světla: Porovnání verzí
nahoru...
m |
|||
| Řádka 29: | Řádka 29: | ||
[[File:Svozilovadva.jpg|left|x380px|Světla Svozilová jako Veronika (Y. Goll: Pojištění proti sebevraždě, Osvobozené divadlo 1927), fotograf B. Rádl. Svozilová zaskočila za nemocnou M. Holzbachovou, a jelikož pro roli neměla kostým, upravila si pro ten účel přehoz z klavíru. Knihovna Divadelního ústavu, B. Rádl: Osvobozené divadlo. Dokumentace. I. část: Od počátků do 30. června 1927, strojopis, 1961, I-90.]]Fyzický půvab '''S.''' určoval vysoký štíhlý zjev a pěkná tvář osobitých rysů, jež postrádala konvenční krásu filmových hvězd. Umělecky otevřená a lidsky přátelská herečka navázala už 1924 kontakt s režisérem J. Frejkou, pod jehož vedením vystoupila v roli Paní ze Sotenvillu v představení ''Jíra Dandin aneb Ošálený manžel ''(1925). Hrála také v představeních bratrů Rádlů pod hlavičkou Osvobozené scény i v jejich ochotnickém Studentském divadle v Domažlicích. Vedle J. Horákové, M. Holzbachové a L. Skrbkové patřila k čtveřici předních hereček Osvobozeného divadla. Oddaná svým přátelům, byla '''S.''' vždy připravena herecky zaskočit dle potřeby. Ve 20. a 30. letech její tvorba obsáhla široké žánrové rozpětí. Díky dobře vyškolenému mluvenému projevu a umění recitace přebírala po odchodu J. Horákové její party v reprízách Nezvalovy ''Abecedy'', ''Večera K. H. Máchy ''aj. Její komediální talent se vyznačoval přirozeně působící hravostí, smyslem pro humor a poezii; na scéně Osvobozeného divadla jej předvedla v rozpětí od naivistické „loutkovité“ stylizace (Paní ze Sotenvillu, ''Cirkus Dandin'') až po groteskní nadsázku (Matka Ubu, ''Král Ubu''). Své komické postavy dokázala charakterizovat i samotnou pohybovou akcí (např. nadměrným kroucením), nebo naopak zvukově (pisklavým hlasem apod.). V mládí '''S.''' prokázala i (v Osvobozeném divadle méně využívaný) lyrický fond, který rozvíjela hlavně na poetickém repertoáru Uměleckého studia v inscenacích Gamzových, Schettinových a E. Hráské (''Růže a kříž'', ''Cvrček u krbu'', ''Podivná fantazie'', ''Candide''). Podle kritiky se '''S.''' v Uměleckém studiu herecky ukázala v novém světle. Postavy Isory, Slepé Berty, Pí Reymondové aj. rozehrávala v decentní stylizaci, s přirozeně elegantním pohybem, doplněným jemnou mimikou a výraznou hrou očí; v jejím podání byly vnitřně jednotně a harmonicky vystavěné. | [[File:Svozilovadva.jpg|left|x380px|Světla Svozilová jako Veronika (Y. Goll: Pojištění proti sebevraždě, Osvobozené divadlo 1927), fotograf B. Rádl. Svozilová zaskočila za nemocnou M. Holzbachovou, a jelikož pro roli neměla kostým, upravila si pro ten účel přehoz z klavíru. Knihovna Divadelního ústavu, B. Rádl: Osvobozené divadlo. Dokumentace. I. část: Od počátků do 30. června 1927, strojopis, 1961, I-90.]]Fyzický půvab '''S.''' určoval vysoký štíhlý zjev a pěkná tvář osobitých rysů, jež postrádala konvenční krásu filmových hvězd. Umělecky otevřená a lidsky přátelská herečka navázala už 1924 kontakt s režisérem J. Frejkou, pod jehož vedením vystoupila v roli Paní ze Sotenvillu v představení ''Jíra Dandin aneb Ošálený manžel ''(1925). Hrála také v představeních bratrů Rádlů pod hlavičkou Osvobozené scény i v jejich ochotnickém Studentském divadle v Domažlicích. Vedle J. Horákové, M. Holzbachové a L. Skrbkové patřila k čtveřici předních hereček Osvobozeného divadla. Oddaná svým přátelům, byla '''S.''' vždy připravena herecky zaskočit dle potřeby. Ve 20. a 30. letech její tvorba obsáhla široké žánrové rozpětí. Díky dobře vyškolenému mluvenému projevu a umění recitace přebírala po odchodu J. Horákové její party v reprízách Nezvalovy ''Abecedy'', ''Večera K. H. Máchy ''aj. Její komediální talent se vyznačoval přirozeně působící hravostí, smyslem pro humor a poezii; na scéně Osvobozeného divadla jej předvedla v rozpětí od naivistické „loutkovité“ stylizace (Paní ze Sotenvillu, ''Cirkus Dandin'') až po groteskní nadsázku (Matka Ubu, ''Král Ubu''). Své komické postavy dokázala charakterizovat i samotnou pohybovou akcí (např. nadměrným kroucením), nebo naopak zvukově (pisklavým hlasem apod.). V mládí '''S.''' prokázala i (v Osvobozeném divadle méně využívaný) lyrický fond, který rozvíjela hlavně na poetickém repertoáru Uměleckého studia v inscenacích Gamzových, Schettinových a E. Hráské (''Růže a kříž'', ''Cvrček u krbu'', ''Podivná fantazie'', ''Candide''). Podle kritiky se '''S.''' v Uměleckém studiu herecky ukázala v novém světle. Postavy Isory, Slepé Berty, Pí Reymondové aj. rozehrávala v decentní stylizaci, s přirozeně elegantním pohybem, doplněným jemnou mimikou a výraznou hrou očí; v jejím podání byly vnitřně jednotně a harmonicky vystavěné. | ||
| − | [[File:Svozilova.jpg|right|x450px|Světla Svozilová jako Josefka (V + W: Vest pocket revue, Osvobozené divadlo 1927), fotograf neuveden. Knihovna Divadelního ústavu, B. Rádl: Osvobozené divadlo. Dokumentace. I. část: Od počátků do 30. června 1927, strojopis, 1961, I-114.]]Od prvního seznámení s produkcemi Voskovce a Wericha v úloze Josefky z ''Vest Pocket Revue ''hrála hlavní role téměř ve všech revuálních představeních Osvobozeného divadla (Carmen, ''Smoking revue''; Venezuela, ''Fata Morgana''; Princezna Tasmania, ''Ostrov Dynamit''). Uplatnila zde nejen vtip, schopnost nadsázky a groteskní kresby, ale i všestrannou hereckou výbavu – tanečnost a schopnost neiluzivního herectví. Ve 30. letech patřila k umělecky vyspělým herečkám, přestože měla většinou jen krátkodobá angažmá. Možnosti jejího talentu dobře odhadl J. Honzl, který jí v Novém divadle svěřoval přední role svého surrealistického repertoáru (Věčnost, L. Aragon – A. Breton: ''Poklad jezuitů''; Kartářka, V. Nezval: ''Věštírna delfská''). Tento později opomíjený herecký rozměr '''S. '''se zřídkavě uplatnil ještě v prvních letech jejího pohostinského působení v Městském komorním divadle; lyrické odstíny jejího výrazu vynikly v inscenacích někdejšího spolužáka, režiséra F. Salzera (Vrbička ve hře P. Claudela ''Próteus''). | + | [[File:Svozilova.jpg|right|x450px|Světla Svozilová jako Josefka (V + W: Vest pocket revue, Osvobozené divadlo 1927), fotograf neuveden. Knihovna Divadelního ústavu, B. Rádl: Osvobozené divadlo. Dokumentace. I. část: Od počátků do 30. června 1927, strojopis, 1961, I-114.]] |
| + | |||
| + | Od prvního seznámení s produkcemi Voskovce a Wericha v úloze Josefky z ''Vest Pocket Revue ''hrála hlavní role téměř ve všech revuálních představeních Osvobozeného divadla (Carmen, ''Smoking revue''; Venezuela, ''Fata Morgana''; Princezna Tasmania, ''Ostrov Dynamit''). Uplatnila zde nejen vtip, schopnost nadsázky a groteskní kresby, ale i všestrannou hereckou výbavu – tanečnost a schopnost neiluzivního herectví. Ve 30. letech patřila k umělecky vyspělým herečkám, přestože měla většinou jen krátkodobá angažmá. Možnosti jejího talentu dobře odhadl J. Honzl, který jí v Novém divadle svěřoval přední role svého surrealistického repertoáru (Věčnost, L. Aragon – A. Breton: ''Poklad jezuitů''; Kartářka, V. Nezval: ''Věštírna delfská''). Tento později opomíjený herecký rozměr '''S. '''se zřídkavě uplatnil ještě v prvních letech jejího pohostinského působení v Městském komorním divadle; lyrické odstíny jejího výrazu vynikly v inscenacích někdejšího spolužáka, režiséra F. Salzera (Vrbička ve hře P. Claudela ''Próteus''). | ||
Komické role, jež hrála v Divadle Vlasty Buriana, ztvárnila posléze též v populárních filmech – např. nevěsta v představení i filmu ''To neznáte Hadimršku ''(1931). Pod jejich dojmem bývalo její herectví identifikováno s kategorií komických a salonních rolí. Takovému pojetí hereckého obrazu '''S.''' odpovídalo zčásti i její hostování v Městském komorním divadle. I ve zdejším konverzačním repertoáru však vynikala svěží a technicky vyspělou hrou; dařilo se jí zejména pod vedením F. Salzera, B. Stejskala a G. Harta. Za okupace popularita '''S.''' vlivem většinou komerčně laděného filmu rostla, ačkoli nepatřila k hvězdám. Právě na filmových scénářích se však od konce 30. let přehrávala do charakterních rolí (Terezka Procházková, ''Soud boží''; Paní Heglová, ''Pacientka doktora Hegla''). Po válce a po generační výměně, jež probíhala ve vinohradském divadle za uměleckého vedení J. Frejky (1945–50), '''S.''' už nepatřila k preferovaným hercům činohry, uplatnění však našla pod vedením Frejkových žáků – režisérů J. Pleskota a J. Fišera (''Pekelník'', ''Jacobowski a plukovník'', ''Minuty na hodinách ''ad.). Pod režijním vedením B. Stejskala a J. Strejčka se jí dařily role z českého klasického repertoáru (Fanka z Čapkova ''Loupežníka'', Jedličková z ''Paličovy dcery, Jahelková, Tvrdohlavá žena''). Už jen zřídka zde interpretovala salonní úlohy, například Paní kněžnu v ''Babičce ''Boženy Němcové. V socialistickém repertoáru hrála, co jí bylo přiděleno; díky umění přesného vykreslení charakterů ovládla k realismu směřující pojetí postav. Byla tak schopna – i přes své stereotypní obsazování – individualizovat celou plejádu levicově orientovaných, stárnoucích či starých žen, ať už to byla Těhlárová ve hře J. Procházky ''Ohně na horách'' nebo Paní od plynu ve ''Sbohem smutku'' P. Kohouta. V závěru své herecké kariéry ztělesnila mj. postavu dělnice Pecoldové v televizním filmu ''Sňatky z rozumu ''(1968) v režii F. Filipa a pohostinsky roli Matky v Hudečkově nastudování hry M. Kundery ''Ptákovina'' v Divadle Na zábradlí (1969). | Komické role, jež hrála v Divadle Vlasty Buriana, ztvárnila posléze též v populárních filmech – např. nevěsta v představení i filmu ''To neznáte Hadimršku ''(1931). Pod jejich dojmem bývalo její herectví identifikováno s kategorií komických a salonních rolí. Takovému pojetí hereckého obrazu '''S.''' odpovídalo zčásti i její hostování v Městském komorním divadle. I ve zdejším konverzačním repertoáru však vynikala svěží a technicky vyspělou hrou; dařilo se jí zejména pod vedením F. Salzera, B. Stejskala a G. Harta. Za okupace popularita '''S.''' vlivem většinou komerčně laděného filmu rostla, ačkoli nepatřila k hvězdám. Právě na filmových scénářích se však od konce 30. let přehrávala do charakterních rolí (Terezka Procházková, ''Soud boží''; Paní Heglová, ''Pacientka doktora Hegla''). Po válce a po generační výměně, jež probíhala ve vinohradském divadle za uměleckého vedení J. Frejky (1945–50), '''S.''' už nepatřila k preferovaným hercům činohry, uplatnění však našla pod vedením Frejkových žáků – režisérů J. Pleskota a J. Fišera (''Pekelník'', ''Jacobowski a plukovník'', ''Minuty na hodinách ''ad.). Pod režijním vedením B. Stejskala a J. Strejčka se jí dařily role z českého klasického repertoáru (Fanka z Čapkova ''Loupežníka'', Jedličková z ''Paličovy dcery, Jahelková, Tvrdohlavá žena''). Už jen zřídka zde interpretovala salonní úlohy, například Paní kněžnu v ''Babičce ''Boženy Němcové. V socialistickém repertoáru hrála, co jí bylo přiděleno; díky umění přesného vykreslení charakterů ovládla k realismu směřující pojetí postav. Byla tak schopna – i přes své stereotypní obsazování – individualizovat celou plejádu levicově orientovaných, stárnoucích či starých žen, ať už to byla Těhlárová ve hře J. Procházky ''Ohně na horách'' nebo Paní od plynu ve ''Sbohem smutku'' P. Kohouta. V závěru své herecké kariéry ztělesnila mj. postavu dělnice Pecoldové v televizním filmu ''Sňatky z rozumu ''(1968) v režii F. Filipa a pohostinsky roli Matky v Hudečkově nastudování hry M. Kundery ''Ptákovina'' v Divadle Na zábradlí (1969). | ||
Verze z 25. 7. 2017, 10:10
Mnohostranná herečka, členka zakládajícího souboru Osvobozeného divadla. Její popularita v předválečném filmu způsobila, že byla spojována převážně s komediálním žánrem. V souvislosti s proměnami československého divadla po roce 1945 plnila herecké úkoly požadovaným realistickým stylem; její tvůrčí potenciál slábl.
Křestním jménem Světluška, psána též Světlana. Vyrůstala v kultivovaném, intelektuálním rodinném prostředí na pražském Břevnově; otec Josef S. byl novinářem, stoupencem tzv. Katolické moderny a po 1918 poslancem za stranu národně socialistickou. S Julií rozenou Kubešovou měl ještě starší dceru Jiskerku. S. absolvovala na Břevnově tři třídy nižšího gymnázia, poté strávila rok v penzionátu v středoněmeckém Harzu. Po návratu byla 1923 přijata na dramatické oddělení Pražské konzervatoře, kde studovala do 1927 pod vedením M. Laudové-Hořicové a J. Hurta. Záhy se začlenila do Volného sdružení posluchačů dramatického oddělení Pražské konzervatoře, vedeného M. Jarešem. Příležitostně vystupovala i se skupinou spolužáků pod záštitou Kulturní komise československých socialistů v Masarykově síni na Žižkově. Od sezony 1925/26 se spolu s J. Horákovou, M. Holzbachovou, B. Rádlem, L. Skrbkovou a J. Trojanem podílela na formování zakladatelského souboru Osvobozeného divadla. Ještě před ukončením studia podepsala 1926 s V. Gamzou smlouvu o angažmá v Uměleckém studiu, po jeho smrti se 1927 vrátila do Osvobozeného divadla. Po roztržce jeho vedoucích osobností J. Honzla a J. Frejky zůstala spolu se svým prvním manželem B. Rádlem, za kterého byla provdána 1930–40, ve skupině režiséra J. Honzla až do jeho odchodu v sezoně 1929/30. Díky svému komediálnímu talentu hrála 1930–34 v Divadle Vlasty Buriana. 1931–34 také několikrát pohostinsky vystoupila v Národním divadle. Byla vyhledávanou filmovou herečkou; točila tři až čtyři filmy ročně (s režiséry M. Fričem, M. Cikánem, K. Lamačem ad., a herci V. Burianem, J. Werichem, H. Haasem, L. Peškem ad.). Přesto se snažila uplatnit své umělecké ambice v Kolektivu mladých divadelníků ve spolupráci s režisérem V. Šulcem a herci L. Boháčem a M. Jarešem. Po uvedení Brechtova Bludiště velkoměsta (1932) však tato experimentální scéna zanikla. S. odešla za J. Honzlem do Nového divadla, kde v sezoně 1934/35 hrála významné role v jeho surrealistickém repertoáru. Od 1935 příležitostně hostovala v Městském komorním divadle – pobočné scéně vinohradského divadla, jehož byla 1940–68 členkou. 1942 se provdala za MUDr. Františka Votrubu, syna operní pěvkyně Amálie Bobkové, se kterým měla syna Františka Votrubu ml. a dceru Světlu Votrubovou, posléze Svozilovou ml. (1962 přijala jméno matky). 1948 vstoupila do KSČ. Politické události 50. let, jejímu talentu vzdálené umělecké zaměření vinohradského (armádního) divadla, smrt druhého manžela při letecké havárii a péče o nezaopatřené děti postupně utlumily její herecký rozlet. V 60. letech nadto utrpěla při autohavárii úraz, který omezil její hybnost a způsobil další úbytek tvůrčích sil; hrála pak v divadle i ve filmu převážně jen vedlejší a malé role. 1966 byla ke svým šedesátinám jmenována zasloužilou umělkyní. Zemřela 1970 po pádu se schodů. Pohřbena je v hrobce Amálie Bobkové a svého manžela na Vyšehradském hřbitově.
Sestřenice Herma Svozilová-Johnová (1914–2009) byla česká spisovatelka a básnířka, orientovaná zejména na tematiku společenských a citových vztahů; autorka próz pro mládež.
Od prvního seznámení s produkcemi Voskovce a Wericha v úloze Josefky z Vest Pocket Revue hrála hlavní role téměř ve všech revuálních představeních Osvobozeného divadla (Carmen, Smoking revue; Venezuela, Fata Morgana; Princezna Tasmania, Ostrov Dynamit). Uplatnila zde nejen vtip, schopnost nadsázky a groteskní kresby, ale i všestrannou hereckou výbavu – tanečnost a schopnost neiluzivního herectví. Ve 30. letech patřila k umělecky vyspělým herečkám, přestože měla většinou jen krátkodobá angažmá. Možnosti jejího talentu dobře odhadl J. Honzl, který jí v Novém divadle svěřoval přední role svého surrealistického repertoáru (Věčnost, L. Aragon – A. Breton: Poklad jezuitů; Kartářka, V. Nezval: Věštírna delfská). Tento později opomíjený herecký rozměr S. se zřídkavě uplatnil ještě v prvních letech jejího pohostinského působení v Městském komorním divadle; lyrické odstíny jejího výrazu vynikly v inscenacích někdejšího spolužáka, režiséra F. Salzera (Vrbička ve hře P. Claudela Próteus).
Komické role, jež hrála v Divadle Vlasty Buriana, ztvárnila posléze též v populárních filmech – např. nevěsta v představení i filmu To neznáte Hadimršku (1931). Pod jejich dojmem bývalo její herectví identifikováno s kategorií komických a salonních rolí. Takovému pojetí hereckého obrazu S. odpovídalo zčásti i její hostování v Městském komorním divadle. I ve zdejším konverzačním repertoáru však vynikala svěží a technicky vyspělou hrou; dařilo se jí zejména pod vedením F. Salzera, B. Stejskala a G. Harta. Za okupace popularita S. vlivem většinou komerčně laděného filmu rostla, ačkoli nepatřila k hvězdám. Právě na filmových scénářích se však od konce 30. let přehrávala do charakterních rolí (Terezka Procházková, Soud boží; Paní Heglová, Pacientka doktora Hegla). Po válce a po generační výměně, jež probíhala ve vinohradském divadle za uměleckého vedení J. Frejky (1945–50), S. už nepatřila k preferovaným hercům činohry, uplatnění však našla pod vedením Frejkových žáků – režisérů J. Pleskota a J. Fišera (Pekelník, Jacobowski a plukovník, Minuty na hodinách ad.). Pod režijním vedením B. Stejskala a J. Strejčka se jí dařily role z českého klasického repertoáru (Fanka z Čapkova Loupežníka, Jedličková z Paličovy dcery, Jahelková, Tvrdohlavá žena). Už jen zřídka zde interpretovala salonní úlohy, například Paní kněžnu v Babičce Boženy Němcové. V socialistickém repertoáru hrála, co jí bylo přiděleno; díky umění přesného vykreslení charakterů ovládla k realismu směřující pojetí postav. Byla tak schopna – i přes své stereotypní obsazování – individualizovat celou plejádu levicově orientovaných, stárnoucích či starých žen, ať už to byla Těhlárová ve hře J. Procházky Ohně na horách nebo Paní od plynu ve Sbohem smutku P. Kohouta. V závěru své herecké kariéry ztělesnila mj. postavu dělnice Pecoldové v televizním filmu Sňatky z rozumu (1968) v režii F. Filipa a pohostinsky roli Matky v Hudečkově nastudování hry M. Kundery Ptákovina v Divadle Na zábradlí (1969).
Role
Volné sdružení posluchačů konservatoře
(Legie mladých/malých, Zkušební scéna, Scéna adeptů)
1. z tanečnic, pyjama barvy Champagne (Y. Goll: Pojištění proti sebevraždě), Paní ze Sotenvillu (Molière: Jiří Dandin čili Ošálený manžel) – 1925; Sostrate (Aristofanes: Když ženy něco slaví), Arsinoé (Molière: Misantrop) – 1926; Smrt (H. von Hofmannsthal: Bloud a smrt) – 1927.
Osvobozená scéna (skupina Osvobozeného divadla)
Paní (F. Langer: Periferie, Teplice) – 1925.
Studentské divadlo v Domažlicích
Komorná (J. Zeyer: Stará historie) – 1926.
Umělecké studio
Isora (A. Blok: Růže a kříž), ? (M. Achard: Chcete se mnou hrát?), Pí Reimondová (F. Bérence: Podivná fantazie), Slepá Berta (Ch. Dickens: Cvrček u krbu), Leonora (Molière: Škola manželů) – 1926, Arina Pantělejmonovna + Fekla Andrejevna (N. V. Gogol: Ženitba), Proserpina Garnettová (G. B. Shaw: Candide) – 1927.
Osvobozené divadlo
Sbor athénských žen (Aristofanes: Když ženy něco slaví), Paní ze Sotenvillu (Molière: Cirkus Dandin) – 1926; Veronika (Y. Goll: Pojištění proti sebevraždě, j. h., záskok za M. Holzbachovou), Dítě + Žurnalista (G. Ribémont-Dessaignes: Prsy Tirésiovy, j. h.), recitace (Veselý večer: K. Biebl: Z cesty na Jávu), Monika (G. Ribémont-Dessaignes: Methusalem), Maceška (V. Nezval: Malá revue / Revue v povijanu), Josefka (V + W: Vest pocket revue, i Švandovo divadlo), Josefina Babelová (V. Vančura: Učitel a žák) – 1927; recitace (Máchův večer, za zesnulou J. Horákovou), Carmen (V + W: Smoking revue), T. S. F. (V. Nezval: Depeše na kolečkách), Smrt (J. Cocteau: Orfeus), Paní Datimová (V + W: …si pořádně zařádit), Správcová (F. T. Marinetti: Zajatci), Matka Ubu (A. Jarry: Král Ubu), Bettsy Cliftonová (V + W: Gorila ex machina) – 1928; Miss Annabelle Lee (V + W: Premiera Skafandr), Simone Clair (V + W: Líčení se odročuje), Venezuela (V + W: Fata Morgana), Katova žena (G. Ribémont-Dessaignes: Peruánský kat) – 1929; Princezna Tasmania (V + W: Ostrov Dynamit) – 1930.
Dada
Elena (K. Schwitters: Stín) – 1927.
Kolektiv mladých divadelníků
Marie Gorga (B. Brecht: Bludiště velkoměsta, ve Smíchovském divadle) – 1932.
Divadlo Vlasty Buriana
Nevěsta (A. Bach: Pod dozorem věřitelů) – 1931; Domovnice Dolejšková (F. Arnold: Veřejné pokušení) – 1932; Služka Mály (I. Ješek: „c. a k.“) – 1933; Mistrová (J. Neuberg – S. Razov: Hrdina jedné noci) – 1934.
Národní divadlo
Marion (P. Stuart – A. Stuartová: Od devíti do šesti), Prija (J. Zeyer: Radúz a Mahulena) – j. h. 1933.
Nové divadlo
Věčnost (L. Aragon – A. Breton: Poklad jezuitů), Kartářka (V. Nezval: Věštírna delfská), Ošetřovatelka (G. B. Shaw: S pravdou ven) – 1935.
Městské divadlo na Královských Vinohradech + pobočná scéna Městské komorní divadlo (MKD)
(Divadlo československé armády 1950–54, Ústřední divadlo československé armády 1954–60)
Nymfa Vrbička (P. Claudel: Proteus, MKD, j. h.) – 1935; Bessie Smithová (P. Eger – L. Hirschfeld: Mládenecký úklid, MKD), Genevieva (S. Raphaelson: Dvacetiletá, MKD) – 1936; Julča (F. Langer: Dvaasedmdesátka) – 1938; Fanka (K. Čapek: Loupežník) – 1945; Paní Dudgeonová (G. B. Shaw: Pekelník) – 1946; Vévodkyně (G. B. Shaw: Svatá Jana), Kaša (S. M. Lom: Děvín), Dáma ze společnosti (W. Saroyan: Minuty na hodinách) – 1948; Jahelková (J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena) – 1949 ■ Kabusová (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění) – 1950; Hilda Mühlbergová (J. P. German: Jedné podzimní noci) – 1951; Chválová (M. Jariš: Přísaha) – 1952; Marie Frgalová (M. Stehlík: Nositelé řádu) – 1953; Těhlárová (J. Procházka: Ohně na horách) – 1954; Vdova Jedličková (J. K. Tyl: Paličova dcera), Uklízečka (M. Jariš: Inteligenti) – 1955; Paní kněžna (B. Němcová: Babička) – 1956; Bába Kohutka (J. Procházka: Svítání nad vodami), Petronela von Daan (F. Goodrichová – A. Hackett: Deník Anny Frankové), Paní od plynu (P. Kohout: Sbohem smutku!) – 1957; Andrea Coxová (P. Karvaš: Diplomati) – 1958; Lady Prudová (B. Brecht: Bubny a trumpety) – 1959; Paní Pernellová (Molière: Tartuffe) – 1960; Berta (A. Wesker: Kuchyně) – 1962; Matka (J. Anouilh: Skřivánek) – 1965; Matka (M. Kundera: Ptákovina) – 1969.
Divadlo Na zábradlí
Matka (M. Kundera: Ptákovina, j. h.) – 1969.
Prameny
Soukromý archiv S. Svozilové ml.: výstřižky a fotografie.
NA: Policejní ředitelství Praha – konskripce.
Archiv Hřbitovní správy Praha Vyšehrad.
Soukromý archiv Eduarda Burgeta.
NMd: plakáty.
DÚdok: soupis rolí.
Literatura
J. Vodák, České slovo 10. 5. 1925 [Paní ze Sotenvillu, Cirkus Dandin] ● ref. Sostrate, Když ženy něco slaví: J. Weil, Rudé právo 12. 1. 1926; J. Vodák, České slovo 12. 1. 1926 ● ref. Paní ze Sotenvillu, Cirkus Dandin: M. Majerová, Rudé právo 10. 2. 1926; Klo, Národní osvobození 10. 2. 1926 ● I. Fischerová, Národní osvobození 23. 2. 1926 [Arsinoé, Misantrop]; E. K. [Konrád], Rozpravy Aventina 2, 1926/27, s. 47 [Isora, Růže a kříž]; O. Š. M. [Štorch-Marien], tamtéž, s. 82 [Slepá Berta, Cvrček u krbu]; J. Vodák, České slovo 18. 11. 1926 [Pí Reymondová, Podivná fantazie] + tamtéž 16. 10. 1927 [Josefina Babelová, Učitel a žák]; M. Majerová, Rudé právo 29. 1. 1927 [pokladní Veronika, Pojištění proti sebevraždě] ● ref. Matka Ubu, Král Ubu: J. Vodák, České slovo 16. 11. 1928; I. Fischerová, Národní osvobození 16. 11. 1928 ● J. Träger, České slovo 12. 12. 1929 [Venezuela, Fata Morgana]; V. Kolátor: O Vladimíru Gamzovi, Praha 1931, s. 53 ● ref. Věčnost, Poklad jezuitů + Kartářka, Věštírna delfská: J. Träger, A-ZET 18. 5. 1935, ranní vydání; A.M.P. [Píša], Právo lidu 19. 5. 1935; J. Vodák, České slovo 19. 5. 1935, odpolední vydání; I. Fischerová, Národní osvobození 19. 5. 1935 ● ref. Vrbička, Próteus: M. Rutte, Národní listy 8. 10. 1935; J. Vodák, České slovo 8. 10. 1935; sjc, Lidové noviny 8. 10. 1935 ● ref. Bessie, Mládenecký úklid: kd., Národní osvobození 24. 3. 1936; J. Vodák, České slovo 24. 3. 1936 ● kd, Národní osvobození 18. 12. 1936 [Genevieva, Dvacetiletá]; Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, ed. V. Blažek, Praha 1936, s. 146, 515; B. Rádl: Hollywood – mezi Barrandovem a Hostivaří, Kinorevue 4, 1937/38, s. 105 + Není nad změnu, tamtéž 7, 1940, s. 47 + Mé vzpomínky na Osvobozené divadlo, Praha 1955, strojopis kDÚ; V. Holzknecht: Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo, Praha 1957, s. 216–217; J. Brož – M. Frída: Historie čsl. filmu v obrazech 1930-45, Praha 1966, s. 160, obr. 406, s. 175, obr. 457; M. Obst: Práce Jindřicha Honzla v letech dvacátých, in M. Obst – A. Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, Praha 1962, s. 100; F. Kafka, Práce 24. 5. 1969 [Matka, Ptákovina]; D. Hertl: Zpráva o úmrtí S. S., Rozhlasové noviny 25. 2. 1970; DČD IV; A. Halada: 77 českých filmových komiků, Praha 1999, s. 305; Z. Sílová – R. Hrdinová – A. Kožíková – V. Mohylová: Divadlo na Vinohradech 1907–2007. Vinohradský ansámbl, Praha 2007, s. 193; J. Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945–1955, Praha 2007, s. 310; D. Hertl: S. S. – život ve vedlejší roli, Český rozhlas Plus – Portréty (online, cit. 23. 5. 2017), URL: http://www.rozhlas.cz/plus/portrety/_zprava/svetla-svozilova-zivot-ve-vedlejsi-roli--1483807; Jaroslav “krib“ Lopour: S. S., Česko-slovenská filmová databáze (online, cit. 23. 5. 2017), URL: http://www.csfd.cz/tvurce/1345-svetla-svozilova/; O. Rádl: Historie Osvobozeného divadla od roku 1925 do 1930, strojopis, b. d., DÚk.
Fikejz – Film III
Životní události
- 13. 11. 1906: narození, Brno (CZ)
- 25. 2. 1970: úmrtí, Praha (CZ)
Další jména
Světluška, Světlana
Vazby
H
Vznik: 2017
Autor: Ladislava Petišková
